Znáte to.
Tu nejistotu Stihnu všechno co mám a musím? Povede se to? Všechno rozpočítáno skoro na minuty. A pak se už loučím s partnery z Anglie na Ruzyni s tím, že tedy když to jinak nejde, ten „budged se navýší“, pak relativně rychlý přesun do Meislovky, kde v restauraci W máme večírek patronů ceny pro mladé skláře Libenský Award, bezvadná společnost skvělých lidí, kterým se podařilo trochu ve své branži uspět, a mají pocit, že se sluší a patří pomoci zase těm talentovaným mladým.
Velké nadace a fondy, ty mají dost, a dost dostanou i na grantech a dotacích.
No, ale my z Libenského ceny na to jdeme jako Staročeši: Národ sobě.
Tedy pokud národem je těch 25 patronů akce. „Když nás bude 40, je to hotové“ halasil Marek Veselý a já vím, že nás bude víc, protože Marek je jeden z mála lidí, co umí ostatní získat pro svoji, tedy vlastně naši, věc.
A tak vše v pořádku, doma o půlnoci, mohu se chystat na tu cestu, co jsem si slíbil, když všechno klapne.
Zabaleno dva dny, jen kolo šoupnout do auta. A v noci to na mě přišlo.
Začala mě bolet ta naražená žebra. Za chvilku se přidalo i rameno, bolesti, že jsem nemohl spát.
A tak, si říkám: „Proč teď?“
A odpovídám si sám:
„Paříku, ty máš strach. Ty se toho bojíš a chceš uniknout do choroby. N…t.“
Pojedeš. Ale pro sichr se naperu diclofenacem.
Soňa mě hodila na vršek 50 km od Norimberku, sklouznul jsem dolů, a pak jel tou zemědělskou krajinou, o které jsem před 35 lety snil, že bude i u nás. Pole, louky, viska tu a tam s kostelíkem, ale nestalo se.
Moje vlast připomíná spíše vietnamskou tržnici. Kumulace reklam a nevkusu v míře už málo snesitelné. Ale když mě to vadí, nemusím tam být. To je asi jediné hmatatelné vítězství té revoluce, ve které jsem byl dost na barikádě.
Jinak mám pocit, že se vše, co nás tak deptalo, vrací, a navíc, mladým se to líbí.
Nechám mudrování, co má maskovat jen mojí vlastní zbabělost. Ano. Nechtěl jsem přes ten Kochertal, 170 km z Norimberka do Heilbronnu. Fakt ani malinko.
A stal se zázrak.
Přišla bouře. Vítr. Liják.
Pojedu vlakem. Gott sei Dank.
Asi bych se trápil
Jízda na kole má být radost a potěšení, ne se trápit as trpět.
Přesně tak, a já to fakt z Norimberku do Heilbronnu nemám rád. Vždycky se trápím a říkám si, je to daň, nebo penále, zato, že chceš do Francie.
Ne, že by ta etapa byla snad méně krásná, to ne.
Ale já prostě na ní mám pech Vím, kde sem zmoknul, vím že odsud furt jenom do kopce, a ten krásný most, co jej mířím, je z betonu. A já jsem na ocelové mosty.
Prostě není nic, na co bych se mohl cestou těšit, kromě toho, že dojedu do cíle.
Vím, řeknou mi, míjíš hrad Neuenstein, proc tam nezajít?
Protože 170 je moc....
Tak, a furt leje, se raduji, že "nemusím".
A musím já vlastně vůbec někam?
Nemusím, ale chci.
K té značce kdwe ta kola fotím a fotka, ksybych k ní nedojel alespoń z hranic Německa a Francie by mě přišla nepoctivá.
Celkem pěkně napsáno(i s důvody). Já, když se potřebuji do cíle dopravit a je vzdálenější(u mne přes Maďarsko) vyberu si vždy jinou cestu, aby nebyla jen "o překonání vzdálenosti"- cesta je tak aspoň trochu zajímavá- bez ohledu na počasí a vidinu hlavní země je celá cesta cílem....
Nic není jednoduché.
Koupil jsem jízdenku, místenku i místo pro kolo, ale přišla mi sms - jízdenka zrušena.
Nez vysvětlení, prostě není.
Tak do aplikace DB, vlak o hodinu později se zdá k dispozici, pustí mě a ž k platbě, ale pak napíše, že to neklaplo. Zkusím jiné karty, to samé. Prostě apkou ten vlak nekoupím.
Naklusám na nádraží, do rajzebyra a tam mi pán povídá, že vlaky do Karlsruhe dnes nejezdí, adi jim ta průtrž mračen někde udělala problémy.
Tak vymýšlí, jak se tam dostat s přesedáním a najednou cink - hele, přímý spoj v 15:44 je už zase k dispozici. Tak snad pojedu.
Slečba na recepci byla milá a říkala, že tu klíďo můžu zůstat do půl třetí.
Tak snad nakonec popojedu, tedy jestli se zase něco nepřihodí.
Alespoň se na té cestě nenudíš, vždyť by to bylo fádní a nebavilo by to kdyby žádné komplikace nebyly :-))
Bylo to fakt docela hektické, zpoždění asi 20 minut, na což asi nejsou zvyklí, tak Alemánci propadali panice a tlačili se, jako by jim ten vlak snad měl ujet.
Byla tam se mnou ještě jedna holka s kolem, ale svůj hák jsem uhájil.
Oni to mají tak, že je víc vagónů s hákem na jedno kolo, a všechny mají číslo 211.
Já měl vagón číslo 2, slečna vagón číslo 3, a tak se chvilku snažila o ten hák zápasit, ale vysvětlili jsme si to nakonec. Nevěděl bych to, kdyby se mi totéž nestalo před dvěma lety. To jsem zase já byl v blbém vagónu.
Nějaký liják je fakt asi vzal, místama pole zaplavená, ale spíš lokálně než plošně.
Tak zítra konečně zase po ose.
Šmankote, co to tam máš za chlupaté pláště? :-)
Ještě cestou netknuté funglovky... :-)
Najeto 180 km, do první garančky.
Víc jsem nestihnul, a byl jsem rád, že vůbec tohle. S těma naraženejma žebrama jsem musel najet 100, abych stihnul tu garančku do odjezdu.
Zatím vše funguje jak má, ale zase asi jen dalších 130, předevcírem 50, dneska 80.
To je furt jen procházka. Zítra tak 150, tam už se uvidí. Ale kolo,si myslím, je to skvělé, lepší jsem nikdy nejel.
Tak taková malá radost.
Být ve Francii na kole snů...
...to jsou všechny háky tak nízko jako na dětská kola? :-0
Jo, nechápu to. Pověsit ten krám aby nepřekážel dalo práci. Navíc jsem byl línej sundatbrašny, tak jsem vzpíral...
Táta vždycky říkal: víš proč se línej ztrhal? Nechtěl jít dvakrát....
Já vím, vždycky, když jsem na cestě napíšu, co se přihodilo, pokazilo a v lepším případě, i co jsem viděl.
Popravdě, nečekal jsem vůbec nic nového, tudy jsem jel v březnu na kole, co už nemám, protože pařížský zloděj mi umožnil koupit si kolo lepší.
Skoro jsem se trápil. 128. díl Ordinace v Růžové zahradě. Vše ctyřikrát obráceno, zopakováno, viděno. Bičování mrtvého koně.
Jasně, protože tudy asi po třicáté, nevěřím navigaci, jedu si po svém, parkem, pak raději městečkem než stezkou podél frekventované státovky a už tam jsem. Přívoz přes Rýn - Neuburg. Proti jedou auta přišlápnu si, říkám si "právě přijel, stihneš ho". Ale prdlačky.
Přijedu k molu a "samá voda". Přívoz nevidím.
Není ani tady, ani na druhém břehu.
Měl jezdit od 10, jsem tam v půl jedenácté. "Quelle bordelle!" jsem už myslí na druhém břehu.
Tak ten internet.
Hochwasser - nejezdím. Píší.
Tak to řeknu i těm ostatním, co na břehu okounějí a zažiji úděl posla špatných zpráv.
"Proč to tu nikde nenapíší?" vzteká se pán.
"Je to na internetu." odpovídám neutrálně.
A už na mě řve a ječí, že si mám ten internet narvat, no víte kam.
A já chtěl jen pomoci. Aby tam nečumákovali zbytečně.
Němci. Francie přes vodu, a už mě začínají vadit.
Další přívoz 17 km proti proudu, a když ne, dál je most.
Stezka dobře značená, ani navigace nebloudí, ale bloudí moje myšlenky.
Proč, tam na tom francouzském břehu jsou ta stará městecka s hrázděnými domy a tady je vše nové, jak z reklamy na Hornbach? Žeby ta válka?
Až to zjistím, napíšu.
A pak už ten přívoz, a to je pro mě nové.
Přívoz Plittersdorf - Selz je unikátní. Provozují ho Frantíci a je zadarmo. Je to vlastně geniální řešení. Rýn se tam fakt žene fofrem a jeho proud ten přívoz využívá. Nic nového, tedy tam na tom místě to dělali od dávných dob.
Pokracovani
Jen ten přívoz v roce 2010 zrenovovali, hliníková loď, vlastně tři lodě spojené v trikatamaran, nové lano přes řeku. Vzdálenost 300 metrů ta soustava překonává tak, že je zavěšena na tom laně, a podle toho, jak nastaví kormidla proud tu bárku žene do Němec, nebo snad raději do země gallského kohouta.
Ta hračka je najednou schopna pobrat 70 cestujících 6 aut a 28 cyklistů.
Bez motoru, šíbuje sem a tam, ale po dnešní zkušenosti s přívozem v Neuburgu radím, koukněte na internet než pojedete.
A pak, že nic nového.
Projel jsem i další kousek trasy jinak, ale to vám neprozradím. Musím si nechat přeci něco na příště.
Tak takhle to jede (je to video)
https://photos.app.goo.gl/PDdbZFXpGibiEjbF7
...podobným, ale menším, jsem jel přes Váh- je to spolehlivý pohon kde řeka aspoň trochu proudí...
A ostatním lodím co jedou po řece tak to lano napříč nijak nevadí?
Jsou dvě strategie toho lana. Na menších tocích, tj. v Česku je lano natažené napříč řekou a je na stožárech, aby se pod ním dalo projet. Koryto je úzké, průvěs je nepatrný.
Na širších tocích v Německu je lano přivázané na jedné straně řeky, je dlouhé a na konci visí ten přívoz. Pohybuje se jako na kyvadle ze strany na stranu. Lano táhne nad sebou řekou. Když chce někdo projet, tak přívoz musí být na správné straně, aby lano nepřekáželo.
Právě, říkal jsem si, že musí být hodně vysoko na vysokých stožárech když na tak velké řece přece jen plují vysoké lodě.
Jenže tahle má balastní nádrže, podívej se na ten ponor. :-)))
Rozumím skoro všemu, ale v navigaci parníků jsem začátečník :-)
Z hlavního města Alsaska, Strasbourgu do lotrinské metropole Nancy se na kole nejlépe dostanete podél kanálu Marna - Rýn. Ať si navigace navrhuje co chce, ať vám nadává a naléhá: "bude-li to možné, obraťte se do protisměru", buďte neústupní a držte se vody.
Na celé trase je jen jediný úsek, kdy to nejde realizovat , když u Arzwilleru zmizí kanál v tunelu a chudák na kole musí přes kopec. Tam je taky jediných 8 kilometrů, kdy se našinec dostane na silnici. Kopec je to krátký, ale strmý, inu proč se dvěstě metrů neprojít.
A pak zase fofrem k vodě.
Lepší cestu asi nikdo nevymyslí, protože voda do kopce neteče, kanál vás protáhne lotrinskými vršky elegantně, a bezbolestně. Že miluji cestu "údolím zdymadel" jsem tu psal už mockrát a zmínil jsem i lodní výtah "plan incliné", který 17 zdymadel nahradil a zkrátil tak cestu lodí přes Vogézy o celý den.Nakonec je to v mé knize o trajdání Francií.
Jistě jsem nezapomněl ani na největší zdymadlo ve Francii - GRANDE ÉCLUSE DE RÉCHICOURT, ale jen tak letem světem. Protože jsem jej neviděl v akci.
Zdymadlo je v provozu od dubna do října,tak jsem se netrefil. Tahle gigantická stavba vybudovaná v letech 1962-1965 nahradila 6 běžných zdymadel a plavidlům zase ušetřila 3 hodiny.
Komora zdymadla je dlouhá 60 metrů, široká 6 metrů a překonává výšku 15-16 metrů, podle výšky hladiny v kanálu. Je to neuvěřitelné, jakým fofrem se naplní těch 3500 kubíků vody a lodě vystoupají vzhůru.
Zajímavé je, že těch 6 zdymadel, co tahle stavba nahradila je udržováno v provozovatelném stavu stále. Hodí se to, kdyby bylo potřeba obří zdymadlo opravovat, což už se jednou stalo, v roce 2017, kdy byla provedena kompletní rekonstrukce zdymadla.
Tak mi přišlo par mailů, a sms, že prý jsem mistr. Tedy, že JSME mistři.
Já fakt ne.
Dneska mě předjela skupina čtyř holek na kolech typu Ukrajina a jestě mě pozdravila "bonjour" abych se cítil jako ponížený stařec,na karbonu
Veřejně prohlašuji, že já se "mistrem" ani na chvilinku necítil, a klukům jejich úspěch přeji, ale žádné emoce s tím spojené nemám.
Bolí mě to naražené žebro, to je co právě cítím.
Tak to s tím oslavováním nepřežeňte, nevyhráli jsme MY ale těch pár kluků.
....kteří(taky je všelico bolí) ale reprezentují ČR se znakem na prsou- jako ty za hranicemi s vlajkou na kole se svými bolestmi!
Hlavně tihle "kluci" přijedou "bojovat" za Česko, když je potřeba a udělají pro to maximum. Na rozdíl od jiných kteří v takových chvílích zdrhají co nejdál.
"bojovat" je silné slovo.
Kdo kdy kam zdrhnul, můžeš mi to upřesnit??
Tak znovu
Kdo a kdy konkrétně někam zdrhnul?
Když si nemůžeš vzpomenout, projdi si svá témata.
Tak naposledy.
Kdo a kdy někam před zodpovědností zdrhnul?
Pokud tvrdíš, že já, tak napiš kdy.
Nevím co tu vůbec vysíráš. K tématu nic nemáš, jen prudíš.
Hrdinů z gauče, co vykřikují do světa, jak je potřeba bojovat je u nás mraky. Za Husáka by se snažili vyřídit si modrou knížku.
Zatím svoje "hrdinství" nikdo neprokázal.
Já si na hrdinu nehraju.
To neznamená, že si někdo jako ty mě bude brát do huby.
Ukaž, kdy jsem se zachoval zbaběle, nebo drž tlamu
22:11 a v mozku z piva kostku, viď.
Jinak klasika - nezklamal si.
Takže kdy?
Kdy jsem zdrhnul?
Ty jen vysíráš, pal odsud.
Je 18:00 :-)
Tihle kluci, co přijeli bojovat jsou profesionální hokejisté a tím hokejem se živí. Nejsou to hrdinové, kteří se vrátí ze zámoří do vlasti a jdou rovnou bojovat do zákopů války. Ano, za representaci patrně dostanou hlavně poklepání na rameno, ale i to je docela pěkné. Je príma, že náše Národní mužstvo zase jednou vyhrálo, ale svět se na tom nestaví.
Naprostý souhlas.
Jak jsem psal, když se daří, "vyhráli jsme MY" když jim to nejde "posrali to ONI".
Směšné
No, většinou tahám vlajku, ale teď jí nebylo kam strčit, a dobře že tak, protože bych udělal ostudu.
Ono reprezentovat vlast lze různě a mám zato, že zrovna v té oblasti popularizace našeho uměleckého sklářství dělám docela dost.
124 zemí 147 tisíc unikátních ip adres, milion a půl přístupů.
Ale o to nejde.
Co jsem napsal: nejsme mistři - tedy MY.
My, tedy konkrétně já, jsem proto nic neudělal ba dokonce jsem to jančení ignoroval. Neskáči, nejsem Čech. Vyhráli to to kluci Ne já.
Jinak tady, ve Francii, tohle mistrovství bylo totálně ignorováno, hokej nehrají. V sobotu řvali v hospodách na plátno kvůli rugby a včera byla klidná, slavnostní atmosféra. Slavili tu den matek, psalo se: Aujourd'hui, c'est la fête des mères....
Ale na gérovku, s naším sklem tady taky moc díru neudělám, mají svoje a protože jsou takoví mají pocit, že nejlepší na světě...
A Počar famósně vyhrál Giro d Italia.
Když už jsme u toho, tipl bych si, že letos je víc než kdy jindy šance na to, že Marco Pantani přestane být po mnoha letech poslední, kdo dal double. Zrovna Tadejovi bych to fakt přál. Jinak celkem chápu, že Frantíci moc nesledujou hokej, když jsou na MS akorát za nazdárky a není to úplně jejich sport. Až bude MS v házení železných kuliček třeba taky začnou hopsat v ulicích.
KDy jsi hrál naposledy hokej? Nebo jsednodušeji, kdy jsi stál naposledy na ledních bruslích? Já třeba naposledy 2018 na Orlíku. Pak už pořádně nezamrzlo, aby to stálo zato.
No to už bude dost dávno, ale počítám, že díky vnoučatům to bude stejný příběh jako s lyžema. Prostě to budu muset po těch stopadesáti letech zase obout.
Já stál naposledy na bruslích v roce 1975. To se u nás v zimě polejvalo hřiště a bylo z něj kluziště. A moc mi to nešlo a jistě to nebylo jen tím, že jsem měl brusle na kličku.
Nejsem přesvědčen, že děd musí být vnukům příkladem ausgerechnet tím, že bruslí jako Nepela a je v hokeji je tvrdý jako Šíma.
Nemusí být ani Nepela a už vůbec ne Jarda Šíma. Jde o to bezprostřední sdílení radosti vnoučat a dědy, když něco dělají společně. Jednak si to všichni užíváme, jednak se trochu snažím kompenzovat synovi a dceři to co oni nikdy nezažili, protože můj otec byl pro ně děda akorát tak na rodném listu. Že mě z toho budou zase bolet kolena nějak přežiju.
To jistě.
Taky jsem naučil Matěje mlátit klackem do vody.
Já žadného dědu nezažil umřeli dřív než jsem se narodil, tak nemám ten správný mustr.
Snad jen strýc Míla, asi nejstarší mužský příbuzný co si z dětství pamatuju. Moc si s náma nehrál, ale učil mě sprosté písničky, a říkal, ať je tátovi zazpívám, že bude mít radost.
A táta vždycky jen říkal: já toho bráchu přetrhnu. Nepřetrhnul, strýc umřel a jeho syn Václav se stal mým bratrem když mu bylo 5 a mě 9.
Nevím, byla to nějaká blbá doba, dědové tehdy byli vymření snad i u kamarádů. Nepamatuji si, že by někdo o nějakém mluvil.
Ale nás moc dědové nezajímali měli jsme svou klukovskou tlupu a doma se moc nedrželi. Všechno je dnes jinak
Co Čech to hokejista a lyžař.
A kdo takový není, není správný Čech
To mě taky uniklo.
Moc tomu nerozumím a připadá mi to pokrytecké a tak trochu dětinské.
Když se klukům zadaří "jsme to MY, kdo to vyhrál, Česi, Češi, hop, hop, hop"
A když to prohrají, jsou to "ONI" co to posrali a národ se jich štítí.
Primitivní fandovství nebylo a nikdy nebude mojí parketou.
Správně jsme to MY, kdo to vyhrál. Když se hráči snaží dostat puk do brány, desetitisíce lidí tam ten puk tlačí očima taky. Tak to už někde musí být znát. Neříkal bych tomu primitivní fandovství. Společný cíl, společná radost z vítězství a sport, který nás baví. Primitivní fandovství je rozbíjení židlí na stadionu nebo zapalování vlajky soupeře.
Je to jen produkt života primátů v tlupách, které soupeří s okolními stejnými tlupami. Sounáležitost s naší tlupou a pocit vítězství té naší tlupy nám dělá dobře. Je to jeden z basalních primátích pudů.
No jo a naše tlupa je zase jednou po delší době nejlepší, doma ještě k tomu, tak si to budeme ještě chvíli užívat, pak pomalu začne léto a po hokeji už nikdo ani nevzdychne, protože zase bude fotbal nebo TDF, nedávno byl box a protože na to tolik lidí čumí, tak se v některých sportech točí takové sumy. Chléb a hry, to fungovalo vždycky.
No, to teda asi budu na nějakém "vyšším stupni vývoje" protože je mi to úplně fuk.
Spíše mi vadí, že jak se sejde těhle primatů víc mají potřebu hulákat. Tady tedy přitom rugby.
A ti co jsou na stadionu, se občas pobijí, zpříjní si večer dělbuchy, prostě výkvět intelektu v akci.
Ale vím, že to funguje od nepaměti, však ty arény byli určené k takovýmhle ušlechtilým zábavám.
Jen my vysvětli, co MY děláme, kdyż prohrávají.
To jako málo ten puk tlačíte?
:-)
Každého zajímá něco jiného, co reprezentuje Česko, ale snad není důvod povyšovat jedno nad druhé a dehonestovat to, co zrovna mě nezajímá.
Kdo dehonestuje?
Já píši o "vrtkavé náklonosti" fanoušků.
Když se vyhrává, jsme to MY a "zlatí hoši", když se nedaří, už nerepresentují náš národ, nejsou MY ale saláti.
To není o hokejistech, ale o vás, tak trochu pokryteckých lidech.
Znám fandy, i když tomu nerozumím proč, vybrali si svůj klub a byli s ním, i když kopal brambory.
Ale tohle co se dělo na Staromáku, zase "kdo neskáče není Čech" by v normalní situaci bylo žalovatelné. Ok. Ale to je to stádní chování, psychologie davu, a to fakt není ani malinko nic pozitivního. Opojení z toho, že jsem součástí.
Alw to je jiná věc.
Kde jste byli vy MY když se nedařilo?
Vždycky to tak je.
Včera jsem se stavěl chytrým: "kašli na to co mele navigace, drž se vody" no a dneska jsem si do toho šlápnul.
Říkal jsem si, že je nemožné, že do Nancy dojedu podél kanálu, ale dál už mě to žene přes docela hustý kopec. Přeci ten kanál tady nekončí.
A taky, že ne. Stáčí se na sever a pokračuje v regulovaném a splavém řečišti Mosely.
14 kiláků navíc?
A vyhnout se procházce podél kola do kopce?
Beru
Tak oslněn vlastní genialitou vypnul jsem běžné instinkty, tedy "nevěř navigaci". A fungovalo to až do městečka Pompey a tam jsem udělal tu chybu.
Cyklostezka pokračuje dál, na břehu Mosely, jenž navigace mapy.cz mě hnala přes městečko na kopci.
A přitom to bylo tak jasné, zřejmé a já udělal chybu jak cyklocucák. No, vzalo mi to málo, asi 200-300 metrů zbytečně nastoupáno, ale účet se dělá až koncem dne, a tam ty metry zlobí.
A pak už Toul, a stoupání, a dolů a zase kopec, tu trasu umím až ke generálu Colsonovi.
U generála jedu rovně na Saint-Dizier, místo doprava na Bar-le-Duc, jako obvykle. Pamatuji si z loňska, že cesta byla fakt rozbitá, ale protože jsem vloni napodzim jel na e-kole, nepamatoval jsem si, že to bylo furt nahoru a dolu.
A tak šlapu na lehký převod, občas do kopce vedu a mám toho fakt dost. Chtěl bych zastavit, sednout si, odpočinout, ale jsem na tom jak plavec v moři. Není kde. Zastavíš a je to tvůj konec, říkám si.
Jedu jen v lehkém triku, do kopce se potím, z kopce je mi zima. Nezlobím se na nikoho, ani na sebe, jen chci safra už být v cíli.
A jsem v Ligny-en-Barois, takové milé městečko, tady tak skončit, sednout si do brasserie, zanadávat s Frantíky na Macrona, to by bylo fajn. Chvilku posedím brnknu Soně, ale už se do mě dává zima, musím dál.
Už jen 30. Jasně, že kopce. Ještě jsem neujel stovku a už mám kilometr nastoupáno, na Francii nezvyklé.
Melu vážně z posledního.
Odečítám dychtivě kilometry jako voják stříhal metr.
Dík za každý jeden dílek.
A pak už jen 5, pak 3 a pak 1 a začíná pršet.
Já fakt dneska musím vyžrat úplně všechno.
Výhodu toho, že jsem u generála Colsona jel na Saint-Dizier a ne Bar-le-Duc, využiji zítra. Mám to 65 kiláků jen podél kanálu.
Z Bar-le-Duc bych to měl dál, a přes kopce.
Tedy, vlastně dnes jsem přejel svoje zítřejší vršky.
Všude na světě se ptají: Jak se máte?
A na odpověď nečekají.
My Češi jsme upřímní a odpovídáme pravdivě.
Já bych na takovou otázku mi položenou dnes neřekl zcela upřímně: stojí to za hovno.
Spíš bych pravil diplomaticky a politicky korektně: stáří je ponižující.
Tak takové to bylo dnes
Jinak, chování navigace mapy.cz je tady ve Francii velmi zákeřné. Nemyslím si že je to snad chyba týmu mapy, a ani nikomu nechci nasazovat psí hlavu, jen je potřeba na to upozornit.
Tou první, co je na fotce mě to odmítlo v režimu silniční kolo navigovat. Někde v datech je uloženo, že se jedná o "nezpevněnou cestu" což režim silniční kolo nechce.
Ale pustí mě bez problému do rozsakrované cesty pro hospodářská vozidla, protože zpevněno štěrkem. A když je štěrk nezaválcovany a neutažený, je to i na gravelu o hubu.
A pak taková lahůdka, na tu vyšt3rkovanou cestu se vyleje pole. Jasně, s tím nikdo nemohl počítat, ale i tak to nasere. Proč mě v režimu silniční kolo žene na štěrk, ale krásnou, hladkou, udusanou hlínu mě to nedá?
Vím, nelze postihnout všechno, a i tak dobrý.
Jen je potřeba na to myslet a počítat s tím že ta navigace pracuje jen s daty co měla někdy, ne on-line aktualizovanými a navíc a nejistou definicí "zpevněné cesty".
Ale jinak zázrak dnes jsem projížděl místy, kde jsem se před lety trápil na tom postaveném elektrostroji, bez navigace, a mapou nic moc, v tabletu.
Dneska jsem se hnal s větrem o závod, nejspíš proto, že žádný nebyl.
Malinko přes 60 kilometrů, podél kanálu, inu rozmanitost mých dnešních horizontů posuďte sami.
Takže jako na rotopedu.
Co dělám, abych se nenudil?
Na přemýšlení jsem rezignoval. Myšlení bolí a navíc, vždycky si na něco vzpomenu a děsně se naštvu, lepší hlavu netrápit. Tak co tedy?
Když jsem na té stezce sám, jen já a čas, co se vleče?
Nesmějte se mi.
Já si zpívám.
Pustím si do reproduktoru nějaké ty písničky, co se hrály, když jsem byl ještě předškolní dítě, a řvu s interprety ze všech sil, že "oči má sněhem zaváté" nebo že "nikdo z vás už nespraví, ty mí nohy toulavý" a je mi dobře. Kilometry letí a já místo nudného kanálu vidím svoji mámu s tátou, naši zahradu s králíkárnou, a všechno je tak blízko, jako by to bylo včera.
Jsem sladkobolně nostalgický do té doby než Walda spustí "mrholí", což ten nahoře vezme jako žádost či výzvu, a otočí vodovodním kohoutkem.
Ale to mi je už fuk, protože právě parkuji před hotelem v Chalôns en Champagne. A o tom městečku vám napíšu zase jindy, mám teď randes-vous s Guinnessem.
Já si na kole také pískám nebo zpívám. Když se mi na kole líbí, zpívám. Ani ten reprák nepotřebuji. Pískání na hubu je na kole zvláštní disciplína. Když se jede rychleji, tak nápor vzduchu bere kmitnu před rty a kazí pískání při výdechu. Pískání při nádechu jde stejně dobře.
Já si nejvíc pískal při ověřovacích jízdách na Ještěd, nejlíp mi to šlo z Výpřeže nahoru, tam jsou místy i desítky.
Ale tam ti nápor vzduchu tu kmitnu určitě nebral. Tam by to pískání šlo :)
Zajímavé, já když jedu sám, tak si většinou stále něco počítám. Počty mi nikdy moc nešly a tak mě nějaké i jednodušší výpočty na chvíli vydrží a správný výsledek také i potěší :-)
Jé, tohle je moje oblíbené téma, psala jsem o tom v jednom blogu https://www.nakole.cz/blogy/peggy/1254...
(kapitola Cyklistovy hry)
Jinak si taky někdy počítám, kouknu náhodně na tachometr a hledám různé souvislosti mezi čísly.
Např. ujetých 33.42 km... hledám společné dělitele, krátím to jako zlomky (místo desetinné tečky lomítko), sčítám, odčítám... a tak :-)
Ale mě matika vždycky bavila .
Když počítám nějaké údaje z odjetých dat, tak to jsou většinou průměry, v kolik kde budu, 1/2, 1/3, 2/3, 1/4/, 3/4, 1/5. 2/5, 3/5 trasy a kolik toho zbývá, kolik procent jsem nastoupal, apod., prostě co zrovna napadne.
A kdybys neměl kadencoměr, tak by sis ještě mohl počítat kadenci podle převodu a rychlosti :-D
S těma zlomkama, kolik už mám ujeto, jsem se to naučila kdysi v plavání. Když nám tam v pětadvacítce bazénu dali 200 motýlkem na rozplavání, tak jsem měla na počítání zlomků času hamabuk. Dodnes si pamatuju, jak ta voda hučí kolem hlavy.
No, já už bych bez něj byl snutnej. Tedy repráčku. Někdy je to i dobrá pomůcka, protože sice jsem tak 80% cesty na něčem takovém, co vidíš na fotkách, tak není problém s auty, ale spíše s chodci a běžci.
Nevím co je to za vlastnost, ale všichni jdou vždy v prostředku. A když za nima řve reprák, otočí se a uhnou. Tedy tak zase jen 80% z nich Ti další mají sluchátka a to je často problém, protože o tobě nevědí.
Takhle, zase, tihle pěší se objevují v blízkosti měst. No pískat jsem nezkoušel, a vlastně to co vyluzuji jistě ani zpěv není.
Já si myslím, že pískat umím. Pískat jsem ochoten i ve skupině. Naplno sólo zpívat jen sám. Hrozné bylo, když jsem měl obrnu lícního nervu, tak to pískání bylo to úplně poslední, co se vrátilo. Když jsem byl schopen poprvé jen hvízdnout, tak jsem věděl, že už jsem za vodou.
Rozumím.
Já asi taky malinko intonuji, mám 7 let klavíru, a nevyrazit si zuby na kole, mohl ze mě být jazzový trumpetista, tedy spíše amatérský.
Ségra vystudovala konzervatoř a AMU u Panenky, obor klavír. Je certifikovaný virtuoz.
A protože hudbu slyším, vím, že často to co hulákám fakt zpěv není. Ale je to fuk.
Když mě nikdo neslyší, nikomu neškodím.
Já si nahrál fak asi 10 hodin těch starých ceských věcí z 60tých a užívám si to krasostýskání.
Včera jsem jel Beach Boys, ale byl jsem tak vysílenej, že to nefungovalo.
Teď leje. Říkám si, když bude i ráno, vezmu vlak, alespoň kousek. 135 je v dešti dost a netěsí. Jenže tady vytrhali koleje, náhradní autobusy. Nejlepší možné řešení je přežít lijàk 85 km do Chateau-Thierry a pak vlakem do Meaux. To už je vlastně předměstí Paříže, jezdí každou hodinu.
Tak uvidím, jak to dopadne.
Normálně bych to měl dát, v březnu jsem to přejel i v protivětru. Jak jsem polámanej, blbě se mi spí, otočím se v pelechu, a hned mě probudí ta žebra, tak jsem ráno blbě vyspalej.
Překvapivě, na kole jsou žebra v pohodě. Bolí když sedím nebo na ně lehnu..
Nějak se to všechno nedaří, jak bych chtěl, ale furt jedu...
Je náramně snadné být odhodlaný a statečný.
Když nemáš na vybranou a nic jiného ti nezbývá.
To že bude pršet předpovídaly snad všechny servery, žádný mi nenabídnul ani špetičku naděje, že by snad mohlo být jinak. A vlaky tady mají výluku, jak jinak.
Tak natáhnu návleky z goretexu, obuji si neoprén a zahalím se do pláštěnky tak žluté, že když se uvidím v zrcadle, říkám si, že bych z fleku mohl na maškarní ples za právě vylíhnuté kuře.
Ale ještě než vyrazím pod tu sprchu zbaštím jednu z těch zázračných tyček, kterými mě na cestu vybavil Marek Veselý, ten co pořádá Cenu Libenského. Schovával jsem si ji na chvíle, kdy mě bude opravdu ouvej a něco mi říkalo, že ten neblahý okamžik je zatraceně blízko.
A do sedla. Kousek městem a pak zase podél kanálu.
Déšť je jemný a teplý, za chvilku ho nevnímám.
Ale všimnul jsem si jiné věci. Kvetoucí tráva z obou stran stezky tvoří zvláštní uličku, jakoby se mi ukláněla.
A opravdu, už to slyším zřetelně. Dětský sbor zpívá unisonem: "Zdráv buď ó pane náš, lid tvůj tě vítá!"
Tak to jo! Sluší se odpovědět a tak hlaholím co možná nejmužněji:
"Buďte zdrávy, milé francouzské traviny! I vy, bílé stydlivé krásky kopretiny, co tam posedáváte v koutě. Vemte si vzor z šantánově červeného vlčího máku támhle. To je rostlinka koketa."
A mám pocit, že mi rozumí a to nemluvím francouzsky.
"Krásný svěže zelený lupen, pane Lopuchu!"
"Merci, dělám co umím" zajíkavě kuňká, ale zamává mi listy na rozloučenou.
"No tohle, je to normální?" bleskne mi hlavou, ale to už se na mě směje žlutá kráska, kterou neznám. Je už mým údělem neznat krásky jménem.
"Tu est si belle" špitnu, ale to už vidím toho úlisného parchanta. Jo svlačec to byl. Myslel si, že si nevšimnu jak se šplhá vzhůru po zádech jiného!
A černý bez, pryskyřník, co se nesmí dát králikům, protože jedovatý a jetel, ten zase nemohou mokrý, zapaří se a nafouknuli by se. To vím od táty.
Zjišťuji, jak málo květin znám jménem. To proto, že místo abych dával při přírodopisu pozor, hrál jsem s Péťou Dorazilem piškvorky.
A myslím, že úplně přestalo pršet, nebo ne, je mi to fuk protože všude kolem tolik krásy, kolem které jsem vždycky jen přeletěl...
To jsem se opravdu musel natřepat tou Markovou tyčinkou, abych kraji Champagne klábosil s květinami?
Jestli takhle funguje, beru celou paletu.
Ale copak to vidím.
Jo, kopřiva dvojdomá! Dělá, jako že mě nevidí, že jí nezajímám. Dokonce se odvrací na opačnou stranu..
"Však počkej, přijde ten chlápek v oranžové kombinéze a vezme tě křovinořezem. A bude po pýše!"
Hmm. A pak mě to docvakne.
To jsem neměl.
To jsem vážně neměl.
Marku, potřebuji další tyčku!
Prý s křovinořezem.
Nebo s kosou. Pro každého.
A dál už jen střídavě lilo a střídavě pršelo.
Dalších 80 kilometrů.
Zjišťuji, jak málo květin znám jménem. To proto, že místo abych dával při přírodopisu pozor, hrál jsem s Péťou Dorazilem piškvorky.
A myslím, že úplně přestalo pršet, nebo ne, je mi to fuk protože všude kolem tolik krásy, kolem které jsem vždycky jen přeletěl...
To jsem se opravdu musel natřepat tou Markovou tyčinkou, abych kraji Champagne klábosil s květinami?
Jestli takhle funguje, beru celou paletu.
Ale copak to vidím.
Jo, kopřiva dvojdomá! Dělá, jako že mě nevidí, že jí nezajímám. Dokonce se odvrací na opačnou stranu..
"Však počkej, přijde ten chlápek v oranžové kombinéze a vezme tě křovinořezem. A bude po pýše!"
Hmm. A pak mě to docvakne.
To jsem neměl.
To jsem vážně neměl.
Marku, potřebuji další tyčku!
Prý s křovinořezem.
Nebo s kosou. Pro každého.
A dál už jen střídavě lilo a střídavě pršelo.
Dalších 80 kilometrů.
Asi se mi zaklepala copy/paste pracka, uz to nejde poeditovat
město, ve kterém cítíme že cyklisté jsou vítáni :-)
Tati, prosím, chci zmrzlinu.
Já také, drahoušku, ale maminka nám dala peníze jen na tři piva....
Lituji
A mnohem lepší než leckterej nekonečnej traktát. Kterej vůl mu tam nasázel ty mínusy?
Třeba to byla kráva, nebuď mačo :-)
Ne úplně každý je z alkáčského humoru nadšený. Děcka se závislými rodiči zažívají podobné situace takřka denně.
Ale já dal mínusáka, páč jsem tenhle vtip viděl už před několika měsíci, ale s českým titulkem.
Tři piva mi na frantíky úplně nesedí, spíš si myslím, že je to naopak, že typický český závislácký humor někdo přeložil do francouzštiny.
Takže s tím volem bych byl vopatrnej, někteří lidé se při čtení ftipů třeba i zamyslí.
No, já to viděl na francouzském FB 3x denne se zasměj. (Rire 3 foix par jour).
Spousta vtipů, co tak je bývá i v jiných jazycích. Tři piva francouzské moc nejsou, ale to neznamená, že to někdo přeložil z češtiny. Půlka Belgie mluví francouzsky, že jo.
Tak abych tě ještě víc pohoršil.
Padá hvězda, něco si přej!
To je prostě výtvor kulturního člověka, na úrovni Restaurace Pod ledem.
Málem jsem umřel smíchy..
Ty musíš za každou cenu vidět něco špatně, že jo. Škoda, tvoje škoda.
...chtělo by to vysvětlení "pro nechápavé"- tu kládu přes rameno si přeje kdo? Žena těžko(co by s tím dělala) a chlap by měl jen samé problémy(na WC, při oblékání, chůzi i samotném životě- to uznáš i ty... Co je na tom špatného nechápat něco co má ke vtipnosti daleko- nebo je to tím, že nechápeme francouzskou mentalitu? :-(
Tak jsem ten Etoile zase objel, video je tady:
https://photos.app.goo.gl/6FtorbVqfAcayaKQA
Ale už to není ono.
Kolem nasázeli bobky a snížili počet pruhů, tak to není ta správná mela jako před lety.
Prostě všechno se mění. Ceduli Paris odstranili, oblouk vykastrovali, Moulin Rouge upadla křídla, ještě aby zavřeli brasserii Le Diplomat na Bld. Rochechuart, kde mám staré kámoše Bernarda a Patricka a nebudu mít důvod sem jezdit :-)
Docela škoda, že ten kruhový objezd až tolik zúžili a snížili počet pruhů. Už to nebude tak ikonické a hezké.
Není, je to sice afi plynulejší, protože se z toho stává normální velikej kruhák, snad o 3-4 pruzích.
Není to ono, už to jezdit nebudu...
Ale něco se stalo, protože jak jsou u chodníků ty cyklopruhy, byly ještě vloni celkem k prdu protože každou chvilku na nich něco stálo, vykládka nakládka, a tak, teď jsou průjezdné, tedy až na neukáznějé chodce
Ráno, na snídani za 13 euro na osobu rezignuji, tak mažu pro kroasánky do pekárny - boulangerie - hned za rohem.
Mají takové gigantické, tak beru jen dva.
Už si to mohu dovolit.
A to je to, co vám chci napsat.
Před lety, když jsem z francouzštinou začal na Duolingo (no přes angličtinu, francouzsko-české Duolingo nebylo) jsem makal fakt fest a rychle postupoval.
A pak přišel okamžik, kdy jsem měl fráninu použít v praxi.
Přesvědčený o tom že umím už dost, jsem se v Městě světel vydal, jako dnes, koupit dva kroasánky.
Povídám: "že vudré de kroasán..."
A oni jako že "combien?" - kolik?
Tak to zopakuji - jsi snad blbej?
Řekl jsem "de", dva.
A furt nechápali.
"Tak mi dej troa - tři".
To jim docvaklo.
A pak jsem další tři roky kupoval tři loupáčky místo dvou, abych se vyhnul problémům.
A bylo toho víc.
Zjistil jsem, že jim rozumím, a oni mě ne, a že problém nebude v nich. Carol, moje profesorka v Perpignanu mě to vysvětlila.
Deux - dvě, nebo Des - určitý člen množného čísla se sice vyslovuje "de" ale to "e" zní safra jinak.
Tak já chtěl vždycky "několik" kroasánků místo dvou.
Jsem pyšný, že už si mohu koupit loupáky jen dva.
Ale občas se mě smějí, když Soně objednám sklenku bílého větru, místo vína - to je zase "vin" a "vent"
Baví mě ten jazyk, i když v něm stále plavu.
tos napsal moc hezky o tý francouzštině
Dneska celý den pršelo, a tak vás jen pozvu do Muzea Pabla Picassa v pařížské čtvrti Marais
Měli jsme štěstí, bylo volno, snad kvůli času, kdy Francouzi prostě musí jíst
https://photos.app.goo.gl/TDNK4dksjvAkxkQb7