reklama

Pobaltí na kole (1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy

Tři země, které jsme si zvykli označovat jako Baltské státy, mají za sebou dramatickou historii. Tři státy, ve kterých žije dohromady méně lidí než v Česku, jsme si zvykli tak trochu házet do jednoho pytle. Jak rozmanité jsou chutě Pobaltí, to objevila Marie Tvrdíková na cestě se svým (tehdy ještě budoucím) manželem.

Na trajektu Klaipéda-Smyltiné: jsou vidět současně břeh pevniny a Kuršké kosy (vpravo)
Na trajektu Klaipéda-Smyltiné: jsou vidět současně břeh pevniny a Kuršké kosy (vpravo)
Foto: Jaroslav Tvrdík

Rozhodnutí vzít kola a podívat se do Pobaltských republik padlo v květnu, a to paradoxně kvůli počasí. Původní plán byl projezdit jižní Francii, ale v červnu tam již panují dost vedra, tak bylo rozhodnuto jet do mírnějších teplot. Ovšem v červnu to nebylo správné rozhodnutí, takže jsme si užili pravého opaku jižní Francie. Proto pro případné následovníky rada: v červnu do Pobaltí s kolem raději nejezdit, byť jsou tam tzv. „bílé noci" – světlo až do půlnoci. Počasí je vrtkavé, deštivé, studené, moře není ke koupání. Nejlepší počasí je dle místních obyvatel ve druhé půli července.

Pro přepravu kol přes polské území do Litvy naše trojice (Jarda, Pavel a Marie) použila auto, auto se hodilo i na cestu napříč Lotyšskem, které jsme museli vzdát z důvodu nedostatku času. Naplánovali jsme si na kole velkolepou trasu, ale čas a počasí nás donutily vše notně zkrátit. Ale i tak jsme toho viděli hodně, a to především v Estonsku.

Cesta přes Polsko trvala při nejlepší vůli 2 dny. Jeli jsme z Prahy na Hradec Králové, Náchod, dále pak na Wroclav a Varšavu, z Varšavy zase na sever přes Augustow do pohraničního města Suwalki. Bohužel v Polsku se dálnice teprve budují, jejich fragmenty zase narušují již dané mapy v navigaci, takže jsme několikrát ztratili cestu. Hustě osídlená země, s průjezdy přes centra velkoměst (obchvaty neexistují), špatné značení, mizerné silnice (horší než u nás), častá omezení i tak už snížené rychlosti – to vše není žádnou lahůdkou pro tranzit. První noc jsme přespali v lese u silnice, malou odměnou bylo, že všude se to modralo borůvkami. S úlevou jsme uvítali hraniční přechod do Litvy, díky Schengenu bez hraniční kontroly. Přejezdem hranic skončily špatné silnice. V Litvě jsou krásné, nově vybudované silnice i dálnice, bezvadné značení, obchvaty měst jako např. Kaunas, který jsme viděli jenom z dálky. Skoro jsme mysleli, že se nám to jenom zdá. Za Kaunasem jsme museli nocovat opět v lese, najít místo na 2 stany nebylo jednoduché, všude bahno, mokro, komáři, hygiena v kaluži…, navíc již nabíráme zpoždění díky pomalému průjezdu Polskem.

15. června ráno konečně dorážíme do přístavního města Klaipéda. Našli jsme nenápadné místo pro zaparkování auta, a to u brány jednoho podniku na parkovišti, kde nám dovolili auto nechat. Osudným se dvěma třetinám naší výpravy stalo, že ve spěchu jsme si zapomněli zjistit jméno ulice, případně podniku, kde jsme nechali auto. Balení věcí do brašen zabralo nějaký čas, protože nás čekal objezd litevské části poloostrova Kuršská kosa, a bylo nutno jet natěžko. Problémem byla výměna peněz, neb byla neděle a banky zavřené. V Pobaltí jsou banky o víkendu zavřené, a kdo si zapomněl vyměnit, má smůlu. Jedinou výhodou je, že v obchodech, kempech, benzinových pumpách a asi i v jiných zařízeních se všude dá platit kartou, a to i v těch nejzapadlejších vískách, kde se člověk v krámku sotva otočí. Neplatilo to ale na trajektu ze „Starého přístavu" v Klaipédě do Smiltyné na Kuršské kose. Doprava osob je sice zdarma, ale za dopravní prostředky se platí. Nakonec ochotný mladík u kasy vyjednal, že jsme kola vezli bezplatně. Ono taky cesta trvá pouze 5 minut, průliv je uzoučký, stále jsou vidět oba břehy.

Kuršská kosa byla vyhlášena národním parkem v r. 1991. Je dlouhá 97 km, šířka kolísá mezi 0,5–4 km. Je zde písečná půda, a proto taky chudá vegetace, 12 % plochy pokrývají písečné duny, kvůli nimž se kose taky říká „Baltská Sahara". Obyvatelé svádějí s pohyblivými dunami neustálý boj, několik vesnic skončilo zasypáno pískem po bouřích (poslední v r. 1999). Duny jsou dnes zalesňovány nebo zpevňovány kůly, aby vítr písek neodnášel, přes duny je dovoleno chodit jenom po vyznačených cestách a nesmí se na nich, jakož i na celém poloostrově tábořit. Poloostrov je dnes rozdělen, asi polovina patří Litvě, polovina Kaliningradské oblasti Ruska. Pokud tam chcete taky cestovat, i na tenhle kousek Ruska musíte mít platné vízum. Cyklostezka ze Smiltyné do Nidy na hranici s Ruskem je dlouhá asi 50 km.

Z přístavu vedou značené cyklostezky, jejichž plánek si lze prohlédnout na velké mapě. Poloostrov se díky jim dá projezdit doslova křížem krážem. Udivilo nás, že hned nástup na cyklostezku vedl do pěkného kopce, ale ona to vlastně byla zcivilizovaná duna se silnicí i cyklostezkou. Cyklostezky jsou téměř nové, udržované, většina asfaltových, občas šotolina. Jeli jsme po té centrální – z přístavu na druhou stranu, k baltským plážím. Kola jsme vynesli po schodech na dunu, kde jsou dolíky chránící proti větru. S duny byl sešup na široké bílé a čisté pláže, téměř liduprázdné. Brzy jsme zjistili, proč. Voda v Baltu totiž měla jenom 9°C. Nicméně sluníčko svítilo a Češi se nezapřou, tak jsme tam Pavel a já šupli v plavkách, Jarda namočil akorát palec u nohy. Vydrželi jsme skákat přes vlny tak 15–20 minut, dokud nezačaly trnout ruce a nohy. Ale udělali jsme dobře, protože později, ač jsme se na břehu Baltu pohybovali dost dlouho, už nikdy nebylo počasí na koupání a voda asi ještě studenější.

Cesta vedla dlouho kolem pláží, později uhnula do lesů a vedla borovými lesy středem poloostrova. V části této cesty to však byly jenom spálené pahýly stromů, protože zde před pár lety zuřil požár. Spáleniště bylo ponecháno svému osudu, cedule u cesty vysvětlovaly, že je to vlastně jakýsi pokus, co příroda udělá se spáleništěm, za jak dlouho se les obnoví atd. Asi v polovině se cesta vrací k moři, a v závěru uhýbá k obci Pervalka s ukázkami místní architektury – rybářskými domy, kde je patrný vliv německé kultury. Odtud prochází cesta po opačné straně poloostrova, dílem kolem moře, dílem borovými lesy s překrásnými mechy a měkkými světle modrozelenými lišejníky, na které bylo skoro škoda šlápnout. Díky jim byl borový les jakoby prosvícen namodralým světlem.

Do Nidy jsme dorazili v podvečer. Je to správní středisko Kuršské kosy, s obchody, kostelem, bankou, restauracemi apod. Kemp ležel kus za Nidou, opět se muselo vyjet do pěkného kopečka (zakuklené duny), ale pak pěkným sjezdem přímo do kempu. Cena za osobu ve stanu byla cca 350 Kč, k dispozici pitná voda, WC, sprchy, elektřina, restaurace aj. výdobytky civilizace, které nás příliš nezajímaly. V kempu jsme se opět setkali s českým cyklistou, primářem interny jedné jihočeské nemocnice, který objel na kole Estonsko a mířil na ruskou část Kuršské kosy a s kterým jsme dali řeč na trajektu.


Duna Parnidis, vzadu orkánem zničené sluneční hodiny, foto: Jaroslav Tvrdík

V noci se zkazilo počasí, sprchlo. Ráno bylo docela chladno, mraky se honily sem tam, ale ještě občas vysvitlo slunce. Rozhodli jsme se vyjet na nejvyšší dunu v Evropě, odkud jsou vidět nejen oba břehy kosy, ale i kus ruské části, naskýtal se taky pohled do vnitrozemí poloostrova, všude písek, řídká tráva, duny, taková malá Sahara. Duna se jmenuje Parnidis a je vysoká 52 m n.m., takže jsme si od hladiny moře docela šlápli. Nahoře byly kdysi krásné sluneční hodiny z leštěné žuly, ale vichřice je v r. 1999 zcela zničila, zbylo z nich jenom torzo. Zpáteční cesta vedla do Nidy, kde jsme vyměnili konečně v bance peníze, pořídili nutný nákup a koukli na internet. Vyjeli jsme na opačnou stranu než předchozí den, ale krátce po odjezdu Pavel zjistil, že nechal ve sprchách kempu mobil v nabíječce. Vrací se tudíž zpět a my čekáme u pláže, pak u silnice, nemůžeme se najít, protože každý si myslí, že je tam, kde vlastně není. V osadě Juodkranté se konečně setkáváme, abychom se opět na dlouho ztratili. Chceme se s Jardou podívat na známý „Čarodějnický vrch" blízko Juodkranté známý stem dřevěných soch vytvořených lidovými umělci. Sochy převážně představují pohádkové a mytologické bytosti. Bohužel značení nebylo žádné, od moře jsme tohle místo nemohli najít, ač jsme les pročesávali křížem krážem a ptali se i lidí. Sochy jsme nenašli, zato se notně zatáhlo, začalo fičet a přihnala se bouřka. Jarda se chtěl schovat v plážové kadibudce, kam se sotva vešel a hned v ní pohřbil kapesník. Při krátké přestávce v dešti jsme na sebe rychle navlékli pláštěnky a na boty návleky a vyjeli do deště, který znovu začal a byl stále hustší. V této slotě jsme jeli asi 15 km lesem, pak jsme se opět dostali k pláži. Na chvíli přestalo pršet, přičemž jsme dostali od Pavla sms-ku, že už je v Klaipédě u auta.

Pokračovat

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie

Na trajektu Klaipéda-Smyltiné: jsou vidět současně břeh pevniny a Kuršké kosy (vpravo) Jak jsme v Polsku nocovali na borůvčí Litevské ráno v rozbahněném lese Klaipéda: Tak to vypadá na trajektu do Smyltiné Část mapy Kuršské kosy na začátku cyklostezky v přístavu Vhůru nad hladinu moře z přístavu k baltským plážím Stojany na kola pod dunou ohraničující pláže (západ poloostrova) Idylka u Baltského moře  na vrcholku duny Voda v Baltu měla 9 stupňů Naše trojice na kuršské cyklostezce-foťák stojí na třetím kole Rozcestí cyklostezek před Nidou Nida-kopec před autokempem Duna Parnidis, vzadu orkánem zničené sluneční hodiny
Marie Tvrdíková, 29.03.2010
Vyzkoušejte
 (CK Nomád)

Národní parky Litvy na kole

Litva
04.08.2018 - 9 dní
cyklistický
Autobusem
10 990 Kč
 (CK Kudrna)

Litva a Lotyšsko na kole

Lotyšsko, Litva
14.08.2018 - 13 dní
cyklistický
Autobusem
13 300 Kč
Do vaší knihovny

Kolosální cesta ke Koloseu

Milan Martinec
a další cyklocesty po Evropě – Moldavsko, Britské ostrovy, Kurská kosa, Malta
Druhá kniha Milana Martince o jeho cestách na kole Evropou. Milan sice není profesionální cyklocestovatel, ale na kole už ujel 350 000 km,…
299 Kč

Ze života cyklotrempa

Jan Vlasák
Kniha, oceněná za originalitu v soutěži GO KAMERA
Tímto titulem završujeme souborné vydání všech povídání z cest Honzy Vlasáka. Tři cykloturistické a jedna horolezecká kniha dostaly…
299 Kč
Blogy

RUNDREISE 2018: Donau - Enns - SALZA - Mariazell - Walster - Traisen - Donau

 ()
Salza se mi zalíbila v r. 2010, když jsme na jejím břehu tábořili v kempu Weiberlauf, do něhož jsme odbočili z Ennské cyklostezky.Je to horská řeka v rakouském Štýrsku s udávanou délkou toku 88 km, pramenem severovýchodně od obce Ulreichsberg blízko Traisentalradweg, ústím do Enns u Grossreifling…
Quatsch | 17.05.2018

Jak jsem doma vyřešil ukládání kol

 ()
Nejsem si jistý, zda sem tohle téma úplně patří, ale pro mě to v posledních týdnech bylo celkem aktuální, tak jsem se rozhodl o tom něco napsat. Třeba to někomu poradí, pomůže a třeba se i já dozvím něco novýho od vás :-) Měl jsem klasický problém – nechtěl jsem, aby kola překážela, ale zároveň…
StanaPavlicek | 01.05.2018

Město na kole - co mě štve a z čeho mám radost

 ()
Pocházím z menšího města a většinu roku jezdím na kole do práce a z práce. Je to cca 13 kilometrů jedním směrem, takže tak akorát pro ranní rozcvičku a naopak protažení po práci (kdo sedí v práci za počítačem, určitě chápe). Musím říct, že jsem zjistil, že mi právě jízda na kole dává dobrý pocit…
StanaPavlicek | 23.03.2018

Radoušovo bloudění

 ()
Stromy holé, půda zmrzlá, lesy tiché a mezi jejich kmeny se bělaly zbytky sněhu. Cyklistická sezona v nedohlednu a přitom já měl už takovou chuť vyrazit na nějaký závod. Sedl jsem tedy k počítači a ponořil se do hlubin internetu. A tu jsem ho objevil! Rudoušovo bloudění - zimní orientační závod.…
JohnyB | 16.03.2018

Moje příprava na novou cyklo sezónu

 ()
Tak to vypadá, že zima konečně končí, začíná jaro a s ním přichází nová cyklistická sezóna. Těšíte se jako já? A máte už své kolo připraveno? Jsem ten typ cyklisty, který jezdí na kole až do začátku zimy, ale na konci sezóny si už kolo nepřipravím na jaro. Prostě ho umyju, doma zaparkuju a seřízení…
StanaPavlicek | 13.03.2018

O čem se mluví:

Elektrokola Závod elektrokol včera v 22:53
Ostatní – cyklo Držák na mobilní telefon včera v 22:32
Elektrokola Přestavba na e-kolo včera v 22:26
Lehokola Nastavení posezu včera v 22:23
Elektrokola Trek Powerfly 5 - 2017, střeďák Bosch včera v 22:14
Ostatní – cyklo Jaké to bylo dneska? 73 včera v 22:06
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

125 cyklistů (5 přihlášených)

RUNDREISE 2018: Donau - Enns - SALZA - Mariazell - Walster - Traisen - Donau

Salza se mi zalíbila v r. 2010, když jsme na jejím břehu tábořili v kempu Weiberlauf, do něhož jsme odbočili…
Quatsch | 17.05.2018

Jak jsem doma vyřešil ukládání kol

Nejsem si jistý, zda sem tohle téma úplně patří, ale pro mě to v posledních týdnech bylo celkem aktuální, tak…
StanaPavlicek | 01.05.2018

Město na kole - co mě štve a z čeho mám radost

Pocházím z menšího města a většinu roku jezdím na kole do práce a z práce. Je to cca 13 kilometrů jedním…
StanaPavlicek | 23.03.2018