Město na kole - na hraně zákona (1.)

Každý, kdo používá kolo ve městě, přistupuje na tichou dohodu - pokud nechci ohrozit sebe nebo ostatní, musím občas porušit zákon. Následující text není návodem, jak porušovat zákon. Měl by vám pomoci vyrovnat se s faktem, že to děláte.

Foto: NaKole.cz

Co je špatně

Úroveň dodržování předpisů je u cyklistů výrazně nižší, než u řidičů motorových vozidel. Je zřejmé, že to má konkrétní důvod, který všichni známe: zákon i infrastruktura řeší cyklisty jen okrajově – v podstatě se omezují na zajištění toho, aby cyklisté (a chodci) většinovým účastníkům provozu co nejméně překáželi. Pokusíme se ale situaci analyzovat trochu podrobněji.

Selhávající znění zákona

Účelem silničního zákona je zajistit maximální bezpečnost a plynulost silničního provozu. Zákon pak konkrétně říká, jaké řešení dopravní situace je vhodné, a jaké ne. Upřesňuje to svými paragrafy – zaměřenými prioritně na automobily a tedy s nedostatečným ohledem na ostatní.

Zákon tak už ve svém znění, pokud jde o lidi na bicyklech, selhává, a to hned třemi způsoby:

1. V některých případech cyklistům přikazuje chovat se nebezpečně nebo neprakticky. Například když stanovuje obecnou povinnost jet co nejvíc vpravo bez ohledu na šířku pruhu, parkující auta, apod.
2. Zákon a podřízené normy neznají některá pravidla nebo technická řešení, která by umožnila vytvářet pro cyklisty bezpečnější a příznivější infrastrukturu. Například zákon ,,nezná" společný signál pro chodce a cyklisty, v zahraničí běžný. Norma nezná víceúčelový pruh, který by umožnil vyznačení prostoru pro cyklisty i ve stísněnějších poměrech. Nelze sdílet vyhrazený pruh pro autobusy a cyklisty, což je v zahraničí běžné a populární opatření. Při uspořádání světelné signalizace se směrovými šipkami nelze protáhnout cyklopruh rovně skrz křižovatku, atd.
3. Zákon nezohledňuje šířku dovedností a zkušeností, které může ten který cyklista mít. Přikazuje tak konkrétní chování, které nemusí být u „okrajových“ (leč statisticky velmi početných) skupin cyklistů v žádném případě optimální. Zákon například nutí žiletkáře (lidi na závodních silničních kolech) použít smíšenou cyklostezku, ale nedovoluje matce doprovázející své sedmileté děti použít chodník.

Tím, že silniční zákon některá pravidla, pokud jde o cyklisty, definuje nevhodně (nebo je nedefinuje vůbec), se jeho paragrafové znění na některých místech prohřešuje proti svému vlastnímu duchu. Samozřejmě nelze zavrhnout silniční zákon jako celek a z jeho znění si nic nedělat. Nedostatky v zákoně ale cyklistu (a ostatně kteréhokoliv účastníka silničního provozu) v zásadě morálně opravňují jednat v konkrétních případech dle vlastního uvážení, s ohledem na bezpečnost a plynulost provozu.

Když je infrastruktura nevhodná

„Neumíme, běž pryč!“ (Sdružený signál pro chodce a cyklisty, Rakousko, Vídeň 2003). Foto: Prahounakole.cz

Je třeba mít na mysli, že silniční zákon, jako sada obecných pravidel, se na silnici v drtivé většině případů realizuje konkrétní, místní úpravou. Tedy řešením pruhů, dopravním značením, obrubníky, zábradlím – vším, co je na ulici (a vzniklo podle nějaké normy). Dobrá místní úprava přispívá k tomu, aby se účastníci silničního provozu chovali jednak bezpečně, a zároveň v souladu s pravidly.

Konkrétně například pražská priorita při řešení uličního prostoru bývá obvykle v pořadí auta – MHD – (dlouho nic) – chodci a cyklisté. V důsledku toho se často vyskytují místa, kde je pohyb chodců a cyklistů řešený pouze formálně; takové realizace pak navádějí k porušování zákona. Týká se to chodců (klasicky nepřítomnost přechodů) i cyklistů (klasicky nutnost jet po chodníku nebo protisměrkou).

Pokud místní úprava vede cyklistu k méně bezpečnému průjezdu, není nesprávné zákon porušit a zvolit bezpečnější alternativu. Když je třeba silnice pro konkrétního cyklistu (vzhledem k jeho schopnostem) příliš frekventovaná, je zcela opodstatněné, pokud dotyčný zvolí cestu po souběžném chodníku (samozřejmě za předpokladu, že tento chodník není přeplněn chodci, pomalé jízdy a dodržení patřičně ohleduplného chování).

Obdobně, pokud nám opatrné projetí padesáti metrů pusté protisměrky v Šeříkové umožní vyhnout se poskakování mezi auty na křižovatce Újezd, není opět co řešit.

Na pražském Újezdě mají cyklisté na výběr: Jet téměř vždy prázdnou jednosměrkou nebo po legálně vyznačené cyklotrase přes frekventovanou a nepřehlednou křižovatku. Foto: NaKole.cz

Tím se dostáváme k situacím, kdy je průjezd v současnosti bezpečný, ovšem nelze jej legalizovat, ať už kvůli nedostatečnosti zákona, nebo nevůli úřadu, pod který místní úprava spadá. Projíždět takovými místy je sice nezákonné, ale rozhodně to není amorální; naopak, pokud víte, že dané místo obec nebo městská část neřeší, nebo dokonce řešit nechce, považujte jeho projíždění za oprávněný akt občanské neposlušnosti a protivení se byrokratické zvůli. Pochopitelně však musíte – budete-li přistiženi – počítat s možným postihem.

Zbytečně zakázaný průjezd cyklistů v jednosměrné ulici Klánovické v Hloubětíně. Foto: Prahounakole.cz

Naopak v Německu (Frankfurt a.M.) není problém dovolit cyklistům obousměrný průjezd i ulicí, o které by nejeden pražský úředník přísahal, že je to vzhledem k šířkovým poměrům, konečné dimenzi vesmíru a vůbec veškerým dalším zásahům vyšší moci naprosto vyloučené a nemožné. Foto: Prahounakole.cz

Je třeba ještě poznamenat, že často oba efekty (tj. špatná infrastruktura a nedokonalý zákon) koexistují: postupným vývojem vzniklé obtížné místo nelze kvůli zákonu přestavět, nebo naopak vlivem stávajícího znění zákona (a navazujících norem) nepříliš příjemná místa vznikají.

Vynucené a nevynucené porušování pravidel

V předchozí kapitole se ukázalo, že existuje celá řada důvodů ospravedlnitelného porušování silničního zákona. Porušování pravidel provozu vynucené výhradně nevhodnou infrastrukturou a nedokonalým zněním zákona je společensky zcela tolerovatelné. Je přitom třeba v každé vteřině rozlišovat mezi porušováním zákona vynuceným a svévolným porušováním pravidel nebezpečnou jízdou.

Najít hranici mezi vynuceným a svévolným porušováním předpisů může být poněkud obtížné. Řidiči to mají snazší díky tomu, že pro auta je prostor, který dává zákon a infrastruktura ke společensky neškodnému porušování předpisů velmi úzký, a omezuje se jen na vcelku vzácné případy ničím neodůvodněné „buzerace“. Naproti tomu, cyklista se v provozu pohybuje na hraně zákona v podstatě pořád.

Nicméně jisté paralely jsme schopni najít. Stejně, jako jsme ochotní u řidiče pochopit překročení dočasné třicítky, která je tam kvůli odbočení na stavbu, ale „pokračuje“ další dva kilometry na zcela běžné silnici, zatímco projetí světel na červenou tolerovat nelze. I cyklista musí rozlišovat. Jistě mu bude tolerováno nesesedání z kola na cyklostezce přerušované pravidelně přechody, pokud tyto přechody cyklista přejede opatrně. A jistě mu nebude tolerován skok z chodníku před kolonu rozjíždějících se aut.

Pokračovat

Tento text byl uveřejněn v rámci seriálu Jak do města na serveru Prahounakole.cz.