Nová Anglie (1.) – Vermont, New Hampshire, Maine

Co si počít s kolem na hustě osídleném východním pobřeží USA a ještě k tomu v létě, kdy se díky vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu stává cykloturistika na jih od New Yorku prakticky nemyslitelnou? Máte jedinou volbu: než se plácat v nekonečných lesích Pensylvánie či se nechat spálit sluncem Virginie, kupte si letenku do Nové Anglie… konkrétně do Bostonu nebo tak, jako jsem to udělal já, do Manchesteru…

Na kole do Nové Anglie

Foto: Radim Knobloch

Další fotografie

A proč právě Nová Anglie? Máte možnost procestovat srdce východního pobřeží. Území, které osídlili první kolonisté vyděděni ze společnosti Starého světa. Na mnoha místech se tak dotknete historie. Příroda se tu čepýří nejvyššími partiemi Appalačského pohoří s temnými lesy protkanými stříbrnými pavučinami řek a s jezery, jejichž hladina svádí spíše k pohlazení než ke koupání… Ale hlavně! Ne všichni Američané vypadají stejně jako Arnold Schwarzeneger a mluví jako George Bush. A tak jako v Texasu pomalu nenarazíte na kovboje bez klobouku a na Floridě na teenagera, tak právě tady žijí ti praví Yankeeové!

Přelety s kolem jsou vždy tak trochu sázkou do loterie. Budu platit za bicykl nebo ne? Bude kolo celé nebo si po přistání budu muset koupit nové? Letíte-li z Evropy, nebudete pravděpodobně platit nic. U vnitrostátních letů se cena za přepravu kola pomalu blíží ceně samotné letenky. Byl jsem připraven takřka na vše, ale trochu mě vyvedlo z míry čtrnáctihodinové čekání na kolo na letišti v Manchesteru. Jak se později ukázalo, mou kartónovou krabici si vzal na mušku úřad číhající na teroristy. Inu, cestovat s kolem není v USA jev příliš obvyklý a jako takový budí patřičnou pozornost. A po událostech z New Yorku jsou Američané jaksepatří ostražití. Jak jsem se ale posléze dozvěděl od ostatních cyklistů, několikahodinové čekání na kolo sice není při letech vně USA pravidlem, ale dá se čím dál častěji předpokládat.

Dobrá, dobrá, už jsem v sedle… ale teď kam? Příznivci historie nechť zamíří do Massachussets. Ten kdo touží po klidu a možno říci i po „divočině“ nechť stáčí řidítka do Maine, New Hampshire nebo Vermontu. Na důkladné poznání Nové Anglie na kole potřebujete měsíc. Já měl jen necelé dva týdny a musel jsem tedy něco oželet. Historie mám až nad hlavu, a tak jsem důkladně prozkoumal Vermont, New Hampshire a na jeden den zavadil i o Maine. Maine ovšem stojí za to! Nabízí lačnému turistovi dvě rozdílné tváře; liduprázdnou oblast podél kanadských hranic a romantické pobřeží s městečky vzdorovitě zapřenými o útesy pobřeží Atlantiku.

Vyrazil jsem tedy z Manchesteru v jižní části New Hampshire s cílem pokusit se o něco jako okružní jízdu. Až na okolí velkých měst je provoz na silnicích pro cyklistu vcelku příznivý a jedete-li více na sever do hor, je to prostě pohádka. V New Hampshire nemusíte používat přilbu, což u cyklisty potěší a u motorkáře možná překvapí. Pravděpodobně se místní zákonodárci řídí podle hesla ve znaku státu „Live free or die“.

Tato část USA je krásná v každém ročním období a nejpřitažlivější bude díky barevné koláži lesů asi na podzim. Jenže budete mít zase problémy s počasím. A já měl na počasí opravdu štěstí. Dle místních jsem chytl dva nejteplejší týdny v roce (poslední dva týdny v červenci). Kouzlem Nové Anglie je, že ať jedete kamkoli, o krásné scenerie není nouze. Pravda, někde je musíte v sedle trpělivě vybojovat, ale stojí to za to. V jihozápadní části New Hampshire určitě nevynechejte vesničku Dublin, nejvyšší položenou osadu na území Nové Anglie. Za pekelného dusna se mi v závěru nebetyčného stoupání naskytl skoro až tropický pohled na okolní hory, ale hlavně na nádherné jezero, které je jako diamant zasazeno mezi okolní vrcholky. To místo si oblíbil i spisovatel Mark Twain, který sem jezdil na letní byt.

S koupáním obecně tu nebudete mít velký problém. Můžete se osvěžit několikrát denně. Voda v řekách a jezerech je díky granitovému podloží krásně průzračná. S ubytováním je to ale trochu složitější. Pokud jako já smrdíte dolarem, zapomeňte na hotely. Zbývají tedy jen kempy nebo stanování na divoko. Kempy vám ale mimo sociálního příslušenství nenabízejí nijak speciální služby a jelikož tu neznají ploty, neochrání vás ani před dravou zvěří. Až na výjimky jsem si proto ustlal vždy v lese. Jednou mi los jen tak v noci zachrochtal za stanem a jednou jsem dokonce viděl i stopy medvěda. Ale ten jde hlavně po jídle a toho já doopravdy moc neměl. Jedno ráno jsem kolem hangáru lyžařského klubu, kam jsem se vplížil po setmění, nalezl asi třicet losích stop. Taky jsem jako pravý poutník využil k přespání schodiště kostela. Kempování jsem tedy zkusil „po česku“ a bez větších obtíží. Ostatně, když po vás zbudou jen díry v zemi od stanových kolíků, nevidím v tom eticky problém.

Dvakrát mě ale v noci vyhmátla ruka zákona. Poprvé jsem jednoho rána nedostatečně pozdravil kolem procházejícího turistu, který na mě posléze přivolal místního šerifa. A podruhé, uprostřed noci, můj stan prosvítila ostrá světla místního rangera. Vše se ale obešlo bez větších problémů, i když jsem byl nalezen vlastně jen pár minut od kempu. Policisté totiž asi byli vyděšeni ještě více než já sám. Není tu prostě zvykem kempovat volně v přírodě. K hladkému průběhu vyšetřování a shovívavému přístupu policistů asi přispěl i psychologický fakt, který v těchto situacích chtě nechtě pomáhá – jen těžko si totiž „uniforma“ dokáže představit, že by se jí zubožené jagrovky stavěly na odpor… Jen jednou jsem přespal u chaty na soukromém pozemku. Díky tomu jsem se tak seznámil s traperem, který v létě organizuje pro mladé lékaře z velkých měst kurzy poznávání horských bylinek.

Pokračovat

(věnováno Maťovi, Štěpánovi a Vojtovi)

Fotogalerie