NaKole.cz
Slovinsko na kole - 2. část
Na cestu jsme se vydali 1. července 2024 autem. Já to tak mám nejradši, protože nejsem limitovaná žádným pevně daným časem. V případě vlaku mívám už tak silný předodjezdový stres ještě silnější. Před odjezdem někam autem jdu klidně spát, protože vlastně o nic nejde, no a co, že vyjedeme o hodinu později, nebo se pro něco zapomenutého budeme vracet. Benzín stojí plus mínus pořád stejně, i když natankujeme až v den odjezdu. (Narážím na nesmyslné rozdíly v cenách včasných jízdenek, povinných rezervací kol ve vlacích apod.)
Cesta je v pohodě zvládnutelná za jeden den, pokud si zaplatíte rakouskou dálniční známku. Parkování jsme si vyhlédli už doma, malá obec Rateče v severozápadním cípu Slovinska, kousek od hranic s Itálií. Všude v okolí jsou parkoviště placená, v Rateče nikoli. Plán byl dorazit někdy v podvečer, napakovat kola a na nocleh už na nich kousek popojet. Realita: Cestou přes poslední sedlo Wurzen Pass (1072 m) se silně rozpršelo a vypadalo to, že nepřestane až do rána. Než bychom vše naložili na kola, byli bychom kompletně durch. Z auta se člověku do deště prostě nechce :-) a tak jsme výjezd odložili na ráno.
Zaběhla jsem do malého krámku pro nějaké jídlo na večeři a snídani, poslala kamarádům fotku jejich oblíbeného tekutého jogurtu, protože se letos vydávali již podruhé do deštivého Norska, tak aby trochu záviděli, a pak jsme autem objížděli okolí a hledali, kde přenocujeme. Nocování v přírodě s autem nemám ráda, přijde mi to hovadské a humpolácké zajíždět do lesa a na louky, ale nadávat na druhé nemůžu, když to - byť opravdu výjimečně - děláme taky. Luděk s Šárkou že si postaví stan, mně přišlo zbytečné mít mokré stany dva, tak jsem zůstala ve voze a poprvé v životě v něm spala. Nebylo to pohodlné a překvapila mne zima, auto skoro vůbec tepelně neizolovalo, jak jsem si myslela, že bude. Ráno ale už bylo hezky, a hezky mělo být i celých následujících 14 dní. Neuvěřitelné, že jsme za celou dobu nemuseli ani jednou vytahovat pláštěnky.
Ranní výsadek proběhl podle plánů a my jsme chvíli po deváté hodině vyrazili na čtrnáctidenní cestu na kolech.
Dát si průsmyk Vršič (1611 m) hned první den nebyl úplně dobrej nápad, ale holt to tak vyšlo. Chtěla jsem hory, měla jsem hory. Návrat na tohle sedlo po 22 letech, tehdy jsme jej jeli od jihu a poslední den, nyní od severu a první den. Přišlo mi to horší, nebo jsme jen tehdy byli mladší? 800 metrů převýšení na 11 kilometrech. Masakr. Na prvních 5 kilometrech nastoupáte 200 metrů, to ještě šlo, nejhorší je ta druhá půlka. Mně to ale vůbec nejelo hned od začátku. A jakmile začala první z celkem pětadvaceti serpentin, měla jsem dost. Nechápala jsem, co se děje. Nohy absolutně nespolupracovaly. V jednu chvíli se mi i trochu zatočila hlava, až jsem musela sesednout a odpočívat. Rodina se podle hlášení z vysílaček pohybovala o 100 výškových metrů přede mnou a problémy žádné nepociťovali. Já jsem byla totálně v háji a nechápala, co se děje. Pravda, neměla jsem toho letos najeto moc, ale něco málo jo. Nebo že by to bylo o tom, že mi nedávno na věku naskočila číslice 5? Jako že by kondice takhle rychle šla dolů? Nebo je to něco jiného, o čem zatím nevím? Ano, takhle vážné jsem měla myšlenky při pokusu vyjet Vršič. Přece to nevzdám, říkala jsem si a dál střídala jízdu s tlačením kola. Do 1200 metrů k chatě Kuča na Gozdu jsem se dostala, ani nevím jak. Bylo pár minut po poledni, Luděk s Šárkou už seděli vevnitř. Svěřila jsem se s potížemi při výjezdu, ale jim to nijak náročné nepřišlo.
Po jídle mi to najednou došlo - já měla obyčejný hlad! Prostě jsme se ráno nasnídali jen lehce, co zbylo z večeře, s tím, že si někde dáme kávu. Jenže v Kranjské Goře nám všechny kavárny přišly příliš snobské a turistické a pak najednou konec a dál už nic nebylo. Jen cesta vzhůru do hor. A energie došla brzy. Po jídle jsem zbytek sedla zdolala - nechci říci jako hračku, ale jelo to podstatně lépe. Resp. jelo to a to mi v tuhle chvíli ke štěstí stačilo. Nemusela jsem odpočívat co 20-30 výškových metrů, zvládala jsem dávat pauzy až po padesáti. Sklon cesty je tak prudký, že proti i za mnou jedoucí auta nebo motorky musí jet skoro stejnou rychlostí, všichni jeli opatrně a předjížděli s respektem. Nikdo zbytečně nemachroval, netroubil ani netúroval motor. Neměla jsem tedy důvod nadávat.
Otázka, zda jsou zatáčky na Vršič stále ještě vydlaždičkované, mi byla zodpovězena (ano, jsou) a asi v půl třetí jsme byli nahoře. Něco jsme pofotili, pokochali se a pak se přioblékli a raději hned jeli pryč. Lidí a aut tam bylo neskutečně mnoho, z toho dobrá polovina s českou espézetkou.
Z Vršiče jsme prudce sjeli zase do 800 metrů, kde nás čekala odbočka k prameni řeky Soči. Nejprve 100 výškových metrů na kole a pak pěšky. Zejména závěr je skoro horolezecký, myslela jsem si, že to nedám a málem jsem to vzdala, ale vyhecovali mě, za což jsem byla ráda, přišla bych o hodně. Zbytek dne jsme už jenom jeli z kopce, i když už to byla jen asi hodina, než přišel čas hledat nocleh.
Soča se nádherně modrala, ale na plácek někde u ní jsme měli smůlu. Spali jsme na louce. První den 52 kilometrů a 1000 výškových metrů. Slovinsko nebude o kilometrech, ale o tom druhém.
Posnídali jsme v Bovci burek a jogurt, jak to na Balkáně máme rádi. Oslovil nás u toho pán, prý nedávno oslavil 90 let. Každé ráno se prochází takhle po městečku a za pár týdnů se dokonce chystá se svým synem do země, odkud pocházejí jeho rodiče - do Česka. Nasávali jsme honem ten horský vzduch Julských Alp, ať jsme také tak vitální jako on.
Prý je sjezd za odměnu...
Tak jednak jsme cestou „dolů" nastoupali 700 výškových metrů (protože Slovinsko a protože jsme museli vymést každej vodopád cestou). Nejprve to byl vodopád Virje, pak vodopád Boka, za jehož fotku dostala Šárka 1. místo ve školní fotosoutěži. A nakonec ještě vodopád Kozjak, tem byl asi nejparádnější, i když byl vstup k němu placený.
A mezitím řeka Soča. "Už chápu, proč se řeky kreslí modrou barvou," řekla Šárka.
Soutěsku Tolminská korita jsme vzdali, už by to bylo časově hodně velké zdržení (ke každému vodopádu se muselo zajet a jít kousek pěšky), a také se nám nechtělo za vstup platit. Důvod třetí: co s koly? A pak nám paní v pokladně poradila, že když popojedeme na kole ještě asi půl kilometru, tu soutěsku uvidíme shora - a to také nebylo špatné. A zadarmo.
Sjezdem jsme se odměňovali tak dlouho, až jsme sjeli do 200 m n. m. (Most na Soči) a před námi kopec zase do 1200. Prvních 500 metrů pohoda, sklon slušný. Jenže pak mi došlo, že už jsme tuhle cestu přes Čepovan a Lokve jeli, v roce 2012 s dětmi ve vozíku a že to byl masakr. Na 4 km 400 výškových, po makadamu. Jen debil by tohle jel znova, nadávala jsem si. Ale když jsme to tehdy dali i s vozíkem, dáme to dneska taky. Děti tenkrát byly na tento úsek vysazeny z vozíku a šly pěšky. Ale novinka! Bez asfaltu to byly jen 3 kilometry, pak už měla silnice nový asfaltový povrch, odhadem ne víc jak rok starý. Julské Alpy byly za námi a i dnes, stejně jako před lety, jsem obdivovala výhled na ně.
Luděk a jeho skvělý instinkt na noclehy
Po menší hádce, kdy jsme poblíž Čepovanu měli problém najít nocleh a on že 50 m od silnice (kde nikdo nejezdil) spát nebude, zvolil random nějakou odbočku do lesa, načež tam objevil parádní loveckou chajdu. Spolkla jsem v duchu všechny výčitky, proč jsme museli kola vláčet do prudkého kopce lesní cestou a musela vzdát hold jeho instinktu. Chatka byla zamčená, ale měla zvláštní patérko s jakýmisi stolky, které jsme identifikovali jako posedy pro myslivce. Kola jsme vytahali nahoru a patro obsadili. Postavily jsme si se Šárkou vnitřní stan, protože komáři. Luděk si ulehl jen tak a jak jsem psala, od této druhé noci svého rozhodnutí nevzít si stan celý, litoval. Vychytávka to byla skvělá ještě i proto, že v noci pršelo.
Lokve - osada o pár domech, křižovatka, nic. Měli jsme chuť na kafe, hospoda měla otevírat v 11, bylo asi půl, nechtělo se nám čekat, cestou byly kreslený další dva příbory, asi po kilometru. Jenže ty zjevně nefungovaly už řadu let, a když jsme tam dojeli, z chuti na kafe už byl hlad. Chvíli jsme řešili, jestli se ten kilometr nevrátit, protože dál už nemělo být vůbec nic (až do Predjamy 42 km), i když hrozilo, že ta hospoda taky nemusí být otevřená. Ale riskli jsme to a vrátili se. A opravdu, hospoda neotevřela, na co taky tady v té prd... Ale zdálo se nám, že někdo vevnitř chodí, tak jsme obcházeli kolem dokola a když bylo deset minut po jedenácté, opovážila jsem se zaťukat. Načež vylezl pán a: „Co je? Je napsáno otevírám v 11, tak otevírám." Že už bylo dávno po a restaurace vypadala jako nefunkční, jsem raději pomlčela. Objednali jsme si polévku a dostali mísu vynikajícího vývaru jak někde u babičky, mňam. Po zbytek cesty dál nebylo nic, ani hospoda, ani obchod, tak jsme si pochvalovali, jak jsme dobře udělali, že jsme se vrátili, i když to skoro nikdy neděláme.
Schwalbe pláště
Schwalbe pláště jsou výborný, ale mají jednu zásadní nevýhodu. Člověk přestane vnímat lepení defektů jako běžnou součást cykloputování a ztratí všechny instinkty s tím spojené. Takže když Šárce pod Predjamským hradem „pukla guma" těsně u ventilku, Luděk s hrůzou zjistil, že náhradní duše zůstaly doma. Lepení teda měl, ale tahle díra byla nezalepitelná. Pořád to někde ucházelo, takže další pokus, záplata přes záplatu, nafouknout, vyfouknout a tak pořád dokola. Lepidlo docházelo, nasranost s každým dalším neúspěchem narůstala, nepomohlo ani nosit čepovaná piva z nedalekých stánků - jedno za 4 eura, ale co už. Netroufla jsem si ani naznačit, kolik je hodin a že jsme chtěli jít na prohlídku hradu.
Jako poslední jsme vyzkoušeli metodu - do záplaty vystřihnout kulatou dírku a přes ventilek ji přetáhnout. To jakžtakž drželo, tak jsme mohli jet dál. Jen bohužel na ten Predjamský hrad nedošlo, zavíral v šest hodin.
Predjamský hrad je pro nás další retro záležitost. Po 22 letech, tehdy to byla naše druhá společná cesta do Chorvatska a Slovinska přes Bosnu a Hercegovinu. Hrad vypadá pořád stejně, schválně jsem tu fotku z tehdy dohledala.
Další den jsme pokračovali stylem, že Luděk Šárčino kolo dohušťoval co 5 kilometrů. Bohužel to byla zrovna oblast, kdy jsme za celý den nenarazili na obchod s potravinami, natož s díly na kolo Konečně jsme v poledne dojeli k nějakým obchoďákům, ale duše neprodávali nikde. Zkusmo jsme oslovili několik zaparkovaných aut a karavanů s jízdními koly, že kdyby měli rezervní duši, odkoupíme ji. Všichni oslovení děsně ochotní, ale rezervu si nepřibalil ani jeden. Pak tam přijel týpek s naloženým kolem, Crosso bágly (made in Poland) jako my, tak jsme na něj šli s polštinou, ale byl to domorodec - Slovinec. Kola měl 28 a ještě se starým typem ventilků, ale jednu duši nám věnoval. Chtěli jsme ji zaplatit, ale nechtěl nic, že si prý není jistý, jestli je duše dobrá. Už na první pohled byla teda dost jetá s asi deseti záplatami, ale lepší než nic. Navíc mi byla zodpovězena otázka, kterou si kladu od Kyrgyzstánu - jestli jde duše velikosti 28 použít na kolo 26 palců. Jde! Jen nesmí ucházet. Tady ta totiž ucházela taky, jen o dost méně než ta naše, tlak do odpoledne ale vydržel, to jsme už byli v Terstu, kde jsme rezervu konečně koupili, a příběh měl šťastný konec.
Fotogalerie
Slovinsko na kole - 1. část - úvod
Pobaltí 2023 - 5. část
Pobaltí 2023 - 4. část
Vyzkoušejte:
Ferraty a kolo: Ideální kombinace pro aktivní dobrodružství
Zažijte Chorvatsko jinak!
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Slovinsko na kole - 2. část
Na cestu jsme se vydali 1. července 2024 autem. Já to tak mám nejradši, protože nejsem limitovaná žádným…
Slovinsko na kole - 1. část - úvod
Slovinsko pro nás bylo vždycky opomíjenou zemí, sloužilo vlastně jen jako tranzit na (pro nás) mnohem…