Jak si užít cyklovýlet v horách

Lesní cesta ubíhá pod nohama, vrchol je na dohled, tělo s kolem tvoří jeden celek. Tuto představu o cyklovýletu v horách ale může narušit spousta věcí. Hory jsou náladové, a tak se vyplatí pořádně se na cestu připravit. Pár praktických tipů přináší Milan Zajíc, který většinu roku žije a pracuje v turistickém středisku Zell am See v rakouských Alpách. (aktualizováno 10. 6. 2011)

Autor článku si užívá odpočinek a výhled na alpské velikány. V pozadí je vidět vrchol Schmittenhöhe (1965 m).

Foto: archiv M. Zajíce

Jak by měla vypadat příprava člověka před cestou na kole do hor?
Před tím, než se člověk vydá do hor, měl by mít určitě něco naježděno. Samozřejmě hodně záleží na tom, jak bude vypadat trasa výletu.  V okolí Zell am See je mnoho tipů na cyklovýlet a zdaleka ne každá vede přes průsmyk ve výšce přes 2.000 m.n.m. Pokud se ale někdo chce vydat třeba po Tauernské cyklostezce, nemusí mít v nohách vůbec nic. Pojede prostě pomalu a bude se kochat přírodou. Tento typ stezky bych doporučil pro lidi, kteří nemají vůbec nic najeto a s koly teprve začínají.

A co když jde o MTB trasu, která má převýšení několik set metrů a která vede po přírodních stezkách?
Výhodu mají v každém případě ti, kteří jezdí celoročně. Na středně náročnou trasu stačí najet cca 2.500–4.000 kilometrů za rok. Samozřejmě záleží na věku a fyzických dispozicích. Někomu stačí najet méně, jiný potřebuje více.
Osobně doporučuji se první den neuštvat a dát si pár kilometrů na rozježdění ve výšce maximálně do 1.500 m.n.m, aby se tělo aklimatizovalo.
Každý výlet do hor je každopádně zážitek, kde si člověk může sáhnout na své pomyslné dno, a to jak duševně, tak i fyzicky. Ale když jedete s rozvahou, skoro všechny kopce se dají vyjet. V Alpách se mnohdy dostanete do výšky přes 1.800 m.n.m a tady je o poznání řidčí vzduch.
Důležité je nepřeceňovat své síly a dobře si je rozložit, pravidelně se občerstvovat, odpočívat. Jde přece o výlet, takže není kam spěchat. Jedete-li v partičce, je důležité nenechat se vyhecovat lepšími, ale jet si v klidu ve svém tempu. Pak z toho máte ten pravý zážitek a vychutnáte si krásu přírody.

Foto: Jitka Vrtalová

Co podle vás člověk potřebuje na horách nejvíce (samozřejmě kromě fyzičky)?
Duševní a morální sílu, jednoduše řečeno chuť se někam dostat. Pokud se vám nebude chtít vyjet kopec, nikdy ho nevyjedete, i když budete dobře fyzicky připraven. S dostatkem vůle to dáte, i když na tom fyzicky nebudete tak dobře. A o to je potom větší ten zážitek – člověk něco dosáhne, překoná sám sebe, zažívá adrenalin a uvolnění…

Pro mnoho lidí to může být tenhle zážitek silnou životní zkušeností. Jeden člověk mi řekl, že největší zážitek hned po narození jeho dětí bylo zdolání jednoho z místních  vrcholů. Měl nadváhu, ale zároveň obrovskou vůli se tam dostat a ten pocit který si užil byl zasloužený a o to silnější.

A co vybavení – kolo, oblečení, náhradní díly, výživa, pitný režim?
Asi neřeknu nic nového, ale základem je kolo bez závad. Ale já se opravdu často setkávám s tím, že lidé na kopci zjistí, že mají ohoblované špalíky nebo destičky. Cesta dolů z kopce je pak pro ně náročnější, než byla cesta nahoru.
Před výjezdem rozhodně doporučuji nechat si kolo zkontrolovat v servisu, aby bylo v pořádku. Zvlášť důležité jsou už jednou zmíněné brzdy, které člověk přece jen používá o něco více než je zvyklý z domova. Ne všechno se dá vyřešit v terénu pomocí nářadí.
Když jsme u toho nářadí, důležité je mít s sebou určitě základní sadu klíčů, náhradní duši (nebo alespoň lepení) a hustilku. Defekty jsou tu na denním pořádku, zejména na kamenitém povrchu se mohou stát prakticky kdykoli.
Pokud jde o oblečení, určitě nezapomeňte pláštěnku a jedno rezervní spodní tričko na převlečení. Slouží k tomu, aby vám při sjezdech nebo ve stínu v propocených věcech nebyla zima. Dobrá je také kombinace cyklistického dresu s návleky. Do kopce jedete jen v dresu, a pokud je již chladněji nebo jedete z kopce, dáte si návleky na ruce. Osobně často vozím také vestičku – je lehká, snadno se složí do kapsy, a když ji mám na sobě, nehrozí mi při sjezdech prochlazení. O cyklistické přilbě se ani nezmiňuji, ta je tady v horách samozřejmostí, stejně jako mobilní telefon. Na škodu nejsou ani náplasti, případně obvaz. A slunce na kopcích má větší sílu, než bývá zvykem, a proto nezapomeňte použít vhodný krém, nebo během chvilku poznáte, co je to spálený nos a nejen nos :).
Určitě bychom neměli zapomenout na brýle, je jedno zda sluneční nebo jenom bílé. Kamínek, který odlétne od kola jezdce před vámi, může nadělat velkou škodu. Brýle ochrání oči před větvemi, i v případě nějakého pádu jsou užitečné.  

Spokojené by mělo být i tělo, mířím tím na pravidelné doplnění energie a tekutin…
Důležité jsou hlavně nápoje. Voda určitě nestačí, protože nedoplní minerály. Zavodnění před jízdou je samozřejmostí, dobrá je např. voda s citronem. Na cestu je potom užitečné vzít s sebou nějaký „ionťák". Osobně piju hypotonický nápoj, asi tak 2–3 doušky za 15 min. během jízdy do kopce. Záleží samozřejmě i na počasí – pokud se jede v teple, musíte pravidelně pít, i když není žízeň.
Pokud jde o výživu, nikdy nezapomínám na tyčinku s rychlým nástupem energie. Například Tatranka nedodá příliš energie okamžitě, pocítíte to až později, a to už může být pozdě. Někdo se už možná setkal s tím nepříjemným stavem, kterému se říká „hlaďák". Je to vlastně rychlý pokles hladiny cukru v krvi, člověk najednou zjistí, že se vůbec nemůže hýbat. Osobně jsem jednou měl takový „hlaďák“, že jsem jedl listí, abych vůbec dojel.
Na mnoha kopcích jsou příjemné hospůdky s terasou, určitě se proto hodí mít s sebou i něco málo peněz.

Foto: Jitka Vrtalová

Hory jsou pověstné změnami počasí, asi bychom neměli zapomenout také na tyto situace…
V naší oblasti jsou letní měsíce vcelku pohodové. Tady se na kole stejně nedostanete výše než cca 2.500 m.n.m a změny počasí tedy ještě nemusí být tak výrazné, jako v oblastech ležících nad hranicí třítisícovek.
Určitě doporučuji sledovat předpověď a nebýt překvapen, když někde v lesíku objevíte trošku sněhu třeba ještě v červenci (například Hundstein je tím pověstný).

Dodnes si živě pamatuji sjezd ze třítisícového sedla v Jižním Tyrolsku, kdy teploměr během hodiny ukázal o 15 stupňů méně, začalo pršet a já měla s sebou jen dres. Průvodce jen vyděšeně zíral, jak prohledávám kontejnery na papír. Ale ty staré noviny pod dresem mě tenkrát zachránily.
Přesně, ta cesta dolů pak může být opravdu krutá. Pokud už vás zastihne změna počasí, jako např. silný vítr a silný déšť, je nejlepší zastavit, schovat se a počkat, až se počasí trošku zlepší. Proti prochladnutí je dobrá také mapa pod dresem při jízdě dolů, pokud s sebou nemáte na převlečení nic jiného.

Určitě se vyplatí hory nikdy nepodceňovat a své síly nepřeceňovat! To přece není žádná ostuda, nevyjet na nějaký kopec. Někdo si uvědomuje, že výjezdem na kopec to nekončí. Ještě se musíte dostat zpět do nížiny a při velké únavě můžete přebrzdit nějakou zatáčku a… Následky mohou být na celý život.
A ještě jedna praktická rada na cestu: Každý by měl jezdit po pravé straně, i když je na polní, nebo lesní cestě. Právě nedávno jsem byl svědkem tohoto typu havárie: Na jedné straně byl děda na pokraji sil, kličkujíci na cestě do kopce proti němu si to po své straně hrnoucí z kopce mladý biker. Výsledkem byly naštěstí jen hmotné škody, ale zničený Cannondale Lefty nikoho moc nepotěší. Mimochodem, to mi připomíná jednu důležitou věc: Helma pověšená na řídítkách ještě nikdy nikoho nezachránila. I když to vypadá, že cestou do kopce se člověku nemůže nic stát a hlava se v „kbelíku“ zbytečně potí, opak je pravdou.

A nějakou veselou historku na závěr?
Jeli jsme jednu s partičkou na kopec, kde má hospůdku jedna paní. V kopci to té skupině s přehledem natřela, a to jela na kole vepředu s jedním tácem a ještě vezla v košíku na řídítkách nákup. Než jsme dojeli nahoru, už dávno obsluhovala. Pamatuji si, že třicetiletí bikeři to tenkrát těžce nesli.
Z toho ale plyne jedno ponaučení, a to myslím úplně vážně: Pokud Vás předjede někdo z místních, nesnažte se ho držet za každou cenu. Ve většině případů Vás totiž uštve, i když patří do věkové kategorie nad 50 let. Tito lidé žijí často v malé chaloupce někde na kopci a zdolávají to převýšení každý den po celý svůj život. Zatímco vy už jedete skoro na hranici svých možností, jeho pak potkáte nahoře, jak  spokojeně sedí a kouří fajfku. To by vás nemělo nijak deprimovat, místní jsou prostě s horami srostlí.

Moc děkuju za tvoje zkušenosti.