Londýn na kole: Svoboda města

„Většina lidí nikdy neobjede svět na kole, nebude ze sedla poznávat exotické lidi a nudit je svými řečmi o finesách čištění převodových táců,“ napsal Ken Worpole v lednu před patnácti lety pro britský časopis New Cyclist.

Foto: Diana Maroufová

Když ponecháme stranou dovolené, většina cyklistů využívá svého kola k tomu, aby se každý den dostali do práce a z práce, na výstavu nebo do hospody. To ale neznamená, že v každodenním dojíždění není spousta potěšení a zábavy, nebo že by se měl zájem pracujícího cyklisty omezovat na blyštivé časopisy. Za posledních deset let jsem na kole najel odhadem tak 20 000 mil – dost na to, abych dojel k Andám a nazpět, já jsem ale většinou jezdil po Londýně, konkrétně v okruhu asi pět mil od Highbury Corner a Holloway Road. A téměř každou míli z toho jsem si užíval.

O to totiž při jízdě na kole jde. Není to ani tak moc o tom, kam jedete, jako o tom, jakou šířku vjemů a zkušeností přináší cyklistika do každé cesty.

Pro mě je jízda na kole, jak by to možná řekl filosof Wittgenstein, další ze způsobů, jak „být v tomhle světě“. Je to intenzivně fyzický způsob dopravy, který zapojuje do hry všechny smysly. Tím je jízda na kole ideální formou dopravy ve městě jako je Londýn, které je samo o sobě kaleidoskopické, procházející procesem stálých změn a transformací. Zadní cesta z Hackney na Kings Cross, která byla loni opuštěná a zoufale zanedbaná, může být příští rok plná noblesy nebo radikálně kosmopolitní. Demolice starého kina může najednou přeměnit městské panorama. Co bylo včera blokem kanceláří, může být dnes archeologickým nalezištěm.

Graffiti a letáky na zdech a plotech vás neustále udržují v kontaktu s nejnovějšími politickými výkřiky i urážkami, probíhajícími festivaly a jazzovými slavnostmi. Městské ulice jsou živoucími novinami a město jako takové je formou okamžité komunikace: jezdit na kole je ta nejlepší cesta, jak jí porozumět. Pro mne, jako pro někoho, kdo se živí psaním o městské politice, existuje jediný způsob, jak cestovat. Myslím si, že mí kolegové, kteří jezdí do práce autem, cestují slepí.

Městský cyklista si může improvizovat novou cestu téměř každý den, využít směsi silnic, stezek podle potoků a pruhů pro autobusy. Tím se může také plněji zapojit do městského života.

Za ta léta jsem takto narazil na mnoho událostí v parcích, na politické demonstrace (někdy jsem sesedl z kola a zúčastnil se jich), na představení pouličního divadla, natáčení pro televizi nebo film. Bohužel jsem se stal i svědkem nehod a rvaček.

Jelikož ale jezdím po našem hlavním městě na kole, měl jsem možnost koupit si poslední nebo vrácené lístky do divadla na představení ten den. Vídám volavky lovící ryby poblíž Wood Green, lišky klidně se plížící podél stepneyských kolejí a labutě letící ve formaci nad Hackeny Marshes. A samozřejmě i toho mrtvého medvěda…

Lidé v autech, autobusech nebo pasažéři metra prostě namají takovou flexibilitu a kontrolu nad svými dopravními prostředky, aby tyhle věci viděli. Nemůžete požádat řidiče autobusu, ať na pět minut zastaví před divadlem, abyste se zatím zeptali na volné lístky. Pro městského cyklistu je to hračka.

Městský cyklista cestuje i v čase. Má schopnost využít toho, že má pouze dvě kola, aby si po cestě z jedné moderní budovy do druhé našel průjezd po cestách a pěšinách staršími historickými částmi Londýna. Průjezdy podél říčních kanálů vám přináší unikátní pohled na zadní strany těch nádherných budov z 18. a 19. století, které je lemují, zatímco jejich přední strany jsou již často zakryté aluminionvými a plastovými panely zastiňujícími skutečné architektonické kvality skryté pod nimi. A dokonce i v londýnském systému kanálů a průplavů připomínají ještě ručně kontrolované zámky a vlečné cesty 19. století dopravu z méně šílených časů. Éru, kdy flotila nákladních člunů dokázala přepravit dodávku obilí či dřeva přes Londýn až do Birminghamu tiše a efektivně. Taková akce dnes vyžaduje pár set přetížených kamionů hřmících ulicemi Londýna, devastujících silnice a zahalených v oblacích prachu a kouře.

Připouštím, že mám štěstí. Jako pracovník na volné noze nemusím jezdit každý den na stejné místo, ačkoliv mám i několik docela pravidelných cest. Mé nejdelší cesty mne zavedly do mnohanárodnostních komunit a kultur, přes futuristickou krajinu londýnských doků, odměřené a městsky uniformní předměstí Hampstead Garden až do drsných širočin greenwichského poloostrova – ty opuštěné plynárny a všechno.

Řidiči taxíků se mne dokonce někdy ptají na cestu. Předpokládají, a často správně, že právě městský cyklista je ten, kdo zná každý detail městské geografie a topografie lépe než kdo jiný. Cyklista je ten pravý guru moderního města, intimně seznámený se všemi jeho rozmanitostmi. A k tomu, abyste se jím stali, potřebujete jen kolo s přehazovačkou na tři rychlosti a koly dost silnými na to, aby odolali výtlukům na silnici.

Samozřejmě jsou tu i nebezpečí. Ačkoliv jsem nikdy neměl nehodu, už se mi stalo, že se mi stočily řídítka, když jsem vjel do díry v silnici, nebo že mi ukradli zadní kolo. Ale to je všechno.

Opravdovými nepřáteli jsou auta, dodávky a náklaďáky. Hlavně dodávky. Jediná věc horší než být donucen číst Evening Standard (jehož hlavní teze zdá se být, že cyklisté jsou převlečenými Bolševiky a černými zářijovými teroristy v lykře), je vyhýbat se novinovým dodávkám, když spěchají odpoledními ulicemi a rozhánějí chodce a cyklisty jako holuby. Musím vlastně připustit, že dodávky Královské pošty jsou možná ještě horší. Jejich řidiči se chovají, jakoby trénovali na Le Mans. Jsou naprosto neteční k jakýmkoliv bezpečnostním pravidlům nebo zdravému rozumu, co se týče chování k ostatním účastníkům provozu. I tak to často trvá dva dny, než dorazí dopis zaslaný první třídou na dva kilometry vzdálenou londýnskou adresu. Asi je v tom skryté nějaké ezopské poučení.

Jezdím ve svých normálních šatech, nebo v čemkoliv, co potřebuji pro práci, kterou právě dělám. Mám velkou averzi k specializovanému oblečení DayGlo, které dnes vytlačuje z cyklistických obchodů už snad i samotné bycikly.

Jízda na kole je bezpochyby správný způsob dopravy v civilizované demokratické společnosti. Není to cíl sám o sobě, je to prostředek k nějakému cíli.

Přeloženo Hynkem Hanke z magazínu New Cyclist.