Roman Truhlář: Ve srovnání s Belgií máme luxusní kola

Každou středu ho můžete potkat, jak křižuje lesy v okolí Prahy na horském kole. Rozhovor odhaluje nepříliš známou tvář ředitele mBank ČR a SR Romana Truhláře.

Foto: Jiří Juřík

Další fotografie

Náš rozhovor probíhal z velké části na kole během jízdy, při které se pravidelně setkává několik přátel – bikerů. Středeční večerní vyjížďky na kolech po lesích středních Čech mají už několik let pevné místo v jejich kalendářích. Společná cesta zbořila bariéry, a tak jsme téměř okamžitě přešli na tykání, u kterého jsme už zůstali po celou dobu rozhovoru. V přestávkách mezi místy, kdy se dalo jen soustředit na kolo a na sebe, jsme si při vydechování povídali hlavně o tom, proč kolo tak neodmyslitelně patří do života ředitele mBank.

O práci a kole

Jak dlouho se tyhle pravidelné „švihy“ konají?
S pravidelnými vyjížďkami na biku jsem začal v roce 2007. Kluci jezdili „středy“ už dávno před tím. V té době jsem věděl, že náročnou práci můžu ustát jen tehdy, když si stanovím v průběhu roku nějaké kotvy. Pravidelné vyjížďky jsou přesně takovou kotvou a skvěle do toho zapadají.

Daří se ti plnit tohle předsevzetí?
Kolo je pevnou součástí mého programu. Všichni kolem mě vědí, že na středu si například nedávám pracovní cesty do Varšavy, protože chci stihnout vyjížďku.

A jaká je zkušenost z tvého okolí? Dělají totéž tvoji spolupracovníci?
Možná to zní divně, ale já nechci, aby pracovali přes míru. Když nemají zavedené mimopracovní rituály, práce je spolkne. To může narušit rodinné vztahy a ve výsledku pak už nejsou výkonní. Proto u našich lidí podporujeme mimopracovní aktivity. Cyklistika a běh jsou při tom na prvním místě.

Banka jako e-shop

Takže banka a kolo se vzájemně doplňují a pomáhají udržovat rovnováhu?
Celý finanční obor, kde se pohybuju, je čím dál víc virtuální. V dnešní době jsou pro nás peníze jen nějaké číslo, které představuje výši konta v nějakém systému. Proti tomu kolo je pro mě příležitost dotýkat se skutečného světa. Fyzická námaha mi dodává šťávu do života.

Vaše banka stojí hlavně na internetu a samoobslužných kanálech…
mBank vznikla jako reakce na tradiční velké kamenné banky, které si berou nepřiměřené ceny od svých zákazníků v podstatě za cokoliv. mBank není taková banka, snažíme se být maximálně fér. Osobně bych rád, aby mBank byla vnímaná spíš jako spolehlivý finanční e-shop. Náš zákazník musí být schopný se sám rychle obsloužit, ne vzhlížet k bance jako k instituci. Nemá se zabývat složitými bankovními produkty a postupy. Úkol mBank jako největší nové banky je produkty a služby dál maximálně zjednodušovat a pokud možno dál zlevňovat.

Jak měříte, jestli je tenhle přístup úspěšný?
To je stejné jako v té pohádce o pyšné princezně, kde lidé utíkali zpívat za hranice. Jednoduše řečeno, sledujeme, jestli k nám zákazníci přicházejí a naopak neodcházejí. A pak také sledujeme, jak jsou u nás aktivní. Přibývá lidí, kteří si k nám nechávají posílat výplatu a platí naší kartou v obchodech. Ty služby jsou většinou samoobslužné, takže to vidíme okamžitě. Dalším důležitým ukazatelem je přirozeně zisk. I v tom se nám jako jediné internetové bance u nás daří, v roce 2012 jsme byli poprvé v historii ziskoví.

Máš představu, jak se budou banky vyvíjet dál?
Naši rodiče měli jinou představu peněz i bankovnictví, než máme my, a u našich dětí je to opět jiné. Pro generaci mých rodičů znamenaly peníze ty hrnky na kredenci nebo obálky, ve kterých byly uloženy částky na jednotlivé výdaje. Platby se řešily jedině na poště, půjčky v příbuzenstvu. Banka byla maximálně od toho, aby vedla vkladní knížku. Naše generace má banku spojenou s kartou a účtem online a pro naše děti už pravděpodobně peníze budou jen úplně virtuální záležitost. Něco jako virtuální obraz našeho potenciálního podílu na vnějším světě.

V téhle souvislosti dostává pravidelné opření se do pedálů nový smysl…
V mnoha rovinách. Kolo je fyzická záležitost, ale nejen tím výkonem. Teď jsem si třeba pořídil montážní stojan na kolo, který potřebuju umístit do garáže. Auto už stojí na ulici dávno.
Navíc, na kole je člověk sám se sebou a s ostatními, panuje tam přirozený stav rovný s rovným. Jízda na kole není o stavu nadřazenosti a podřazenosti, ale o týmové spolupráci a společných zážitcích. To bych rád převedl do svojí práce.

V Česku máme luxusní kola

Většina mužů ve tvém věku má zkušenost s tím, kdy se jako děti „vrtali“ v kole, rozebírali ho a opravovali. Máš stejnou zkušenost?
My jsme se tím dokonce s bráchou krátce po revoluci nějakou dobu živili. Původně jsme jen řešili nedostatek náhradních dílů na naše silniční Favority. V každém vydání inzertních novin Annonce jsme měli dva inzeráty. První zněl „Koupím staré (i nekompletní) kolo Favorit“ a ten druhý „Prodám renovované kolo Favorit“.  Koupili jsme spoustu kol z půd a sklepů, rozebrali je a z použitelných dílů jsme jednak vylepšovali svoje kola, ale hlavně stavěli kompletní Favority na prodej. Nebyla to žádná legrace, vždycky jsme museli kolo úplně odstrojit, použitelné součástky repasovat a vyleštit, obrousit rám a pak ho znovu stříknout, pak všechno sestavit a seřídit. Na druhou stranu, ze šrotu vlastně vzniklo nové použitelné kolo.

Takže kdyby ses nerozhodl pro bankovnictví, možná tu máme výrobce kol se značkou Truhlář & Truhlář. :o)
Těžko říct, vyrábět u nás kola se ziskem dneska vzhledem k nákladům dokáže málokdo. Poprvé jsem si toho všiml před lety v Belgii. V té samé době, kdy my jsme repasovali favority, se tam běžná cestovní kola často ani neopravovala…

Proč?
Kvůli ceně práce. Když se kolo poškodilo, majitel ho prostě odložil. Navíc se tam kola masově kradla, takže kolo z druhé ruky stálo tak málo, že se nevyplatilo je opravovat a bylo levnější rozbité kolo nechat někde opřené a koupit si zase nějaké další. A koupit k němu i další zámek, který stál stejně jako to kolo.

Zřejmě proto tam jezdí tolik cyklistických „ojetin"…
Kola tam jsou něco jako veřejný majetek. Každý počítá s tím, že to svoje nemusí mít dlouho. Nevyplatí se proto do něj moc investovat. Stačí mít před domem cokoli, co ještě jezdí.

Mluvil jsi o Belgii, měl jsi s ní nějakou osobní zkušenost?
Byl jsem tam na studiu v roce 1991. Čekalo na mě překvapení – univerzita byla vzdálená 8 km od města a nic tam nejezdilo. Svoje první kolo jsem tehdy našel v příkopě. Mělo poškozený zadní ráfek, takže jsem koupil nový, vypletl ho a mohl jsem jezdit. Za týden mi to kolo ukradli. Svoje další kolo jsem našel v křoví, ale to už jsem byl chytřejší. Hned jsem si ho přetřel na bílo, pěkně tlustým štětcem, včetně ráfků. Byl jsem v celém městě jediný, kdo měl takové kolo. Byla to výborná ochrana proti krádeži.

Jaké byly tvoje další dojmy z Belgie?
V části Belgie jménem Limburg jezdí na kole všichni. Cyklostezky jsou vedené stranou od dálnic. Ale zaujal mě tam hlavně nízký standard kol, na kterých se jezdí.

Říká se, že Češi mají jedny z nejdražších kol v Evropě.
To je pravda, v porovnání s Belgií máme u nás drahá luxusní kola.

Co je podle tebe důvodem toho stavu?
Češi vždycky dávali do koníčků velkou část svých příjmů. Mít dobré kolo patří u nás k bontonu. Druhá věc je, že do práce se u nás na kole jezdí tradičně jen v rovinatých městech, a těch je pár. Ale i tam máme v průměru lepší kola než Belgičani.

Závody i dálková turistika

Měl jsi příležitost poznat ze sedla kola i jiné země?
Před lety jsem cestoval na kole přes Pyreneje a severním Španělskem. To není těžká trasa a navíc vede opravdu krásnou zemí. Úplně ti stačí spacák, stan a trocha jídla.

Mnoho lidí si myslí, že dálková cykloturistika je jen pro dobrodruhy.
Není to těžký, to se hůř jezdí třeba na středním Slovensku. Není čeho se bát.

Dnes před startem jsi zmínil, že se chystáš na závody. Máš v sobě touhu vyhrát?
Ale to vůbec ne. Osobně jezdím na závody hlavně kvůli atmosféře. Při závodě jedeš s lidmi, kteří jsou na tom zhruba stejně a navzájem se hecují. Nakonec závodíš hlavně sám se sebou, se svým loňským časem. Jezdím tam i proto, že na závodech jsou typizované tratě. Trasa vede smysluplně odněkud někam, auta jsou většinou odkloněná z trasy závodu. Je to svátek i krásný zážitek.

Děkuji ti za rozhovor.

Fotogalerie