Do Schengenu a zpět (2.) – Příjezd do Lucemburska

Během prvních osmi dní cesty do Schengenu jsme přivykli na každodenní rutinu cestování. Koncem prvního týdne jsme se podívali na veletrh Spezi. Před námi je Lucembursko, kde na nás čekají naši přátelé.

…a jsme v Schengenu!

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Městečko Germersheim, kde skončila naše první etapa, leží na břehu řeky Rýn. Vyrážíme navečer, po rovině vstříc zapadajícímu slunci. Před námi se tyčí příkré svahy kopců Falckého lesa (Pfälzer Wald). Jedme kolem Rýna, skrze lesy, pole a vinice. Je neděle večer a cyklostezky se zaplnily výletníky, vracejícími se domů z víkendového výletu na kolech.

Falcký les u nás nepatří mezi příliš známé pojmy. Jedna z největších zalesněných oblastí v Německu jako kdyby se vyloupla z fotek předminulého století. Neprostupné lesy, pískovcovými masivy oddělená údolí, která skrývají malé vesničky, rozvaliny strážních hradů na vrcholcích kopců. Pohoří není vysoké (nejvyšší vrchol Kalmit dosahuje 673 m.n.m.), v okolní rovinaté krajině ale působí strmé stěny dramaticky. Sotva překonáme Falcký les, jsme u další známé cyklostezky Saar Radweg.

Podél proudu řeky Saar se vydáváme na sever a téměř tak kopírujeme německo-francouzskou hranici. Saar Radweg se na několika místech opravuje, ale značení nikdy nenechá kolaře na pochybách. Nejsilnějším dojmem na nás působí německá důslednost, s jakou jsou tu vždy vyznačeny objížďky pro cyklisty.

Francouzsko-německou hranici překonáváme kousek za městečkem Merzig. Jedeme po polní cestě, která podle mapy vede střídavě po německé a francouzské půdě. Nikde ale nevidíme žádný hraniční kámen, o celnicích nemluvě. Region Lotrinsko (Lorraine) se od svého východního souseda liší hned na první pohled. Žádné upravené zahrádky či domečky jako z pohádek. Domy jsou nenahozené nebo z nich omítka už dávno opadala. „Bonjour,“ zdraví nás babičky, které stojí před pekárnou s čerstvými bagetami v rukou.

A je to tady! Dvanáct dní po výjezdu z Prahy dorážíme do lucemburské vesničky Schengen. Leží na trojmezí, přesně na hranicích mezi Německem, Francií a Beneluxem. Na břehu řeky Mosely je památník podpisu schengenské dohody. Byla podepsána na lodi, která kotvila uprostřed Mosely. Trávíme tu asi čtyři hodiny, hlavně focením a filmováním.

Lucembursko se obvykle přezdívá „Lux“. Jeden vtip říká, že i tenhle název je příliš dlouhý na to, jak malý kousek zabírá. Se svými rozměry 80×50 km je jednou z nejmenších zemí Evropy. To ale Lucemburčanům nijak neubírá na sebevědomí. „Mir wölle bleiwe wat mir sin“ (Chceme zůstat takoví, jací jsme) je jejich národním heslem.

Směřujeme do městečka Dudelange, které leží kousek od jižních hranic. Tady nás čekají Vašek s Pavlou, kteří tu žijí a pracují už několik let. „Pojedete kolem radnice, pak doleva a jste u nás, už na vás čekáme,“ vítá nás v telefonu Vašek. Kdo to nezažil, neuvěří, jak příjemné je dojet k přátelům. Na náměstí ale radnice není, jen hotel Vila (hôtel de ville). Několikrát se vracíme a ujišťujeme, jestli jsme správně. Nakonec zjistíme, že hôtel de ville je francouzský název pro radnici. Ach jo, ta franština. Kromě toho se tu mluví ještě lucembursky, to je zvláštní jazyk nejvíc asi podobný němčině. Třetím úředním jazykem je němčina, ale ta se v běžné komunikaci moc nepoužívá.

Je to paráda, teplá voda, střecha nad hlavou, báječné teplé jídlo. „Večer jdeme opékat maso s přáteli, jdete s námi, ne?“ zve Vašek. Ach jo, to máme za to, že jsme se v mládí neučili cizí jazyky. Zřejmě nás čeká večer mezi rodilými Lucemburčany, kde budeme nejspíš sedět a usmívat se na všechny strany, možná někoho naučíme vyslovovat české „ř“. Naše překvapení je ale obrovské. Čeká na nás početná komunita Čechů a Moravanů, kteří tu dlouhodobě žijí. Na závěr večera přijde ke slovu i skákání přes oheň s valaškou – inu, Valaši se nezapřou kdekoli na světě.

Vašek s Pavlou jsou skvělí hostitelé. Oba se snaží, abychom se tu cítili dobře. Ukazují nám Lucembursko ze všech stran. Při návštěvě hlavního města Lucemburk se soustředíme na jazyky – mísí se jich tu opravdu hodně. Slyšíme i češtinu, slovenštinu nebo polštinu. Zkoumáme centrum historického města, prolézáme katakomby a navštívit musíme i katedrálu Notre Dame, pod kterou je hrobka Jana Lucemburského. A samozřejmě zkoušíme i čerstvě otevřenou automatickou půjčovnu jízdních kol Véloh.

Následující den nás čeká výlet na kole. Červená země je zbarvená železem, projíždíme bývalými doly na železnou rudu. Na chvíli nakoukneme i za hranice do sousední Belgie. A pak už jen balení, loučení a vydáváme se na cestu zpátky. Vašek veze Jurimíra do Kolína nad Rýnem, odkud mu jede vlak zpátky do Prahy. Rozhodně si nenechte ujít jeho veselou historku o tom, jak kupoval jízdenku do mezinárodního vlaku s lehokolem, která tu vyjde během několika dní.

Já ještě jednou přespím a pak už otáčím řídítka zpátky na východ a vracím se domů. Před sebou mám dva týdny cesty v zemích, jejichž jazyku nerozumím ani zbla. Tak do toho!
Merci, Vašku, merci, Pavlo, äddi.

Pokračovat

Další části seriálu „Do Schengenu a zpět“:

1. část – Praha – Porýní-Falc
3. část – Přes Francii do Freiburgu
4. část – Přes Švýcarsko zpět do Prahy

Užitečné odkazy:

Mapa cesty – úsek Germersheim (D) – Dudelange (L)
Vel’oh – automatizovaný systém půjčování kol v Lucemburku

Poznámka:
Při psaní tohoto článku nás zastihla zpráva, že Lucembursko má o jednoho cyklistu víc. 6. října 2008 se Pavle a Vaškovi narodil malý Mathias. Za redakci gratulujeme a posíláme do Lucemburska hodně pozdravů.

Fotogalerie