Freiburg – německý ráj pro cyklisty

Německá spolková republika už po desetiletí slyne svou zelenou politikou a v tom i podporou rozvoje cyklistiky. První vlaštovky v podobě osvícených nejen cyklistických reforem přichází většinou na regionální úrovni odkud se potom šíří do dalších spolkových zemí.

V ulicích německého Freiburgu

Foto: archiv

Další fotografie

Takové vlaštovky přiletěly i z města Freiburg im Breisgau, jednoho z hlavních center Badenska – Württenbergska s okolo 200 000 obyvateli, kde se na radnici podařilo prosadit mnohá opatření, díky kterým je dnes region zdravější a nesužují ho ekologické neduhy vlastní mnoha částem Evropy.

Zelená cesta ale přirozeně nebyla prošlapána ani ve Freiburgu do šířky dálnice odjakživa. Stejně jako v mnohých jiných nejen evropských městech začal v padesátých a šedesách letech prudce expandovat automobilismus, kterému města pod heslem „autogerechte Stadt“ (město vhodné pro auta) podřizovala svou infrastrukturu i podobu jak staré tak i nové výstavby. Města a regiony jedno po druhém rušila postupně vlakové spoje i tramvajovou dopravu a nahrazovala ji levnějšími autobusy, které neblokují provoz aut na ulicích. Na konci šedesátých let už neblahé důsledky takové politiky nemilosrdně bily do očí na každém kroku. Hlavně díky tomu se podařilo zpočátku alespoň na freiburské radnici v roce 1973 prosadit tehdy ještě silně kontrovezní striktní zákaz vjezdu automobilů do historického centra města a zároveň městu zachovat tramvaje. Vzniklá „proluka“ v dopravní síti pak byla přirozeným vývojem doplněna jak již stávajícími tramvajemi tak i jízdními koly, do té doby dopravním prostředkem rozšířeným spíše na venkově a mezi studentstvem.

Cesta do zaměstnání či školy v okolí Freiburgu probíhá dnes většinou následovně: na kole na nádraží, vlakem a dále tramvají či opět na kole. Město Karlsruhe, ležící 130 km severně od Freiburgu ve stejné spolkové zemi, se dále pyšní tramvajemi jezdících na vlakových kolejích, takže cestující mohou dojet bez putování přes nádraží až do samotného centra města. Takové se ve Freiburgu bohužel nenabízelo, neboť vlaky jezdí na širších kolejích než úzkorozchodná freiburská tramvaj. To samé platí pro švýcarskou Basilej, která byla jinak často německým městům příkladem v podpoře MHD a cyklistiky. Při zavádění Regio-Umweltkarte se ve Freiburgu rovněž nechali inspirovat jižním sousedem. Tato přenosná měsíční síťová jízdenka umožňuje občanům regionu od roku 1991 přepravovat se za nyní € 41,50 (pro studenty € 31,50) vlaky, autobusy a tramvajemi nejen ve Freiburgu, ale i v okruhu cca 50 kilometrů. Zavedení jízdenky a zásadní rozšíření nabídky MHD umožnilo něco, o čem si česká města zatím nedávají ani snít. Přestože mobilita občanů vzrostla stejně jako v jiných regionech, město Freiburg kupodivu registruje stagnaci nebo dokonce mírný pokles automobilové dopravy. Podíl automobilů na všech cestách se snížil z 38 % v roce 1982 na 32 % v roce 1999. Ve stejné době podíl MHD na cestách vzrostl z 11 % na 18 %. Pro region je pozitivní i to, že regionální politici v průběhu posledních desetiletí pochopili, že s množstvím spojů přibývá i cestujících a místo rušení spojů naopak zavedly spoje nové. Zastaralé a nepravidelně jezdící vlaky teď nahradily vlaky „Regio S-Bahn“ s intervaly 30 minut, které jsou plně vytíženy.

Opěrným pilířem freiburského modelu je ale podpora cyklistické dopravy, které podíl na všech vykonaných cestách ve městě vzrostl v těchto letech z 15 % na 26 %. Lokální a regionální politika podporuje i kombinování více ekologických cestovních prostředků. Například přeprava jízdních kol vlakem na hlavní trati mezi Karlsruhe, Freiburgem a švýcarskou Basilejí je zdarma. I ta nejmenší nádraží vybudovala speciální parkoviště pro kola, jejichž kapacita je permanentně plně využitá. Cyklistická parkoviště se stále rozšiřují a i ve městech a vesnicích jsou samozřejmě zavedeny na dalších tisících dalších míst, kam „cyklisté“ každý den směřují, jako jsou úřady, obchody, školy, firmy atd. Hodilo by se dodat, že město nestrádá nedostatkem prostoru, kam kola parkovat, protože, pro ilustraci, na stejný protor, které potřebuje k zaparkování jediné auto, se vejde zhruba deset jízdních kol. Když se tedy teoreticky do zaměstnání dostaví místo sta zaměstnanců autem sto zaměstnanců na kole, zůstane plných devadesát míst k parkování aut neobsazených, tudíž využitelných pro mnohem bohulibější účely než je betonová plocha. Parkování aut je zdarma pouze na periferiích města, v ostatních čtvrtích musí všichni kromě residentů platit. Ceny za parkování jsou nastaveny tak vysoko, že se jednoznačně vyplatí přijet do města vlakem než v něm parkovat. Pro zajímavost, Freiburg nedávno zavedl u zastávek vlaku i speciální garáže pro jízdní kola. Jsou velikosti menšího kontejneru a kola zajišťují před poškozením či krádeží.

Kromě autprostého centra už ve Freiburgu mají i první městskou část bez automobilů. Z bývalých francouzských kasáren pojmenovaných po architektovi markýzi de Vauban, je dnes příjemná čtvrť, kde žije přibližně 5 tisíc obyvatel, které nikdo neruší hlukem a nepřidušuje automobilovými splodinami. Ulice jsou prostorné, přehledné a čisté a znovu se na ně vrací každodenní život. Už sám obrázek hrajících si dětí na ulici je jako z jiného světa. Motoristé z této čtvrti parkují svá vozidla v blízkých několikapatrových garážích. Na ulicích ve čtvrti Vauban je dovoleno parkovat pouze jízdní kola. Přijetí tohoto projektu bylo přirozeně spojeno z mnohých důvodů se silnými kontroverzemi, avšak na rozdíl od, řekněme radnice pražské, ta freiburská nejenže o nich uvažuje, ale dokáže je i obhájit, prosadit a financovat.

Ve Freiburgu mají rovněž speciální centrum pro cyklistiku, které sídlí v okrouhlém atypickém domě. Tady parkují cyklisté vstoje v několika kruzích své dvoukolé oře (a je jich až se tají dech), nad nimi je potom cyklistická kavárna, kancelář a poradna, prodejna kol a cyklistických potřeb všeho druhu, cestovní kanceláře tu nabízejí zájezdy s kolem do celého světa, distribuují se tu zdarma i cyklistické časopisy a další nejrůznější tiskoviny informující o cyklistických akcích a novinkách ze světa jízdních kol.

Poznámka: článek byl také otištěn v kulturním týdeníku A2 č. 02/2006.

Fotogalerie