NaKole.cz

Re: Z Le Havre do Paříže

Vyjel jsem v půl deváté.
Přímo opojně svěží ráno, těžko ten pocit, když jsem projížděl parky v Karlsruhe, popsat. Úplně sám, svět mi patří, zase sedím na kole a jedu. Úžasné, asi jako když před dlouho abstinujícího postavíte orosenou plzeň.
"Honem ještě jednu, příteli, a pospěš si."
Je to závislost. O tom není pochyb.
Já, kolo a Francie.
Ale jsem pořád v Německu. U přívozu přes Rýn budu v půl desáté.
Nechápu lidi, co dokážou žít bez kola.
Ta svoboda, nezávislost na jízdních řádech a to ticho kolem...

Jo, nezávislost. Vlak mi jede ve 12:40, co já na tom nádraží budu 3 hodiny dělat? Vyjet dřív, dokud není vedro, byl dobrý nápad, ale co dál. Projdu a znovu nafotím Lauterbourg? V pravé poledne?

Neměl bych se na vlak, určitě bude plný uječených adolescentů, vykašlat a natáhnout to dolů, do Štrasburku? Když mi to dneska tak krásně šlape?

Přijíždím k přívozu v 9:15 a je rozhodnuto.
V neděli jezdí až od deseti.
No trčet tu nebudu.

Píšu Soně zprávu jako kdysi Amundsen: „Jedu na jih“.

67 kiláků?
Žádná hrůza. Už jsem i já naletěl těm mediím.
Je léto, v létě bývá a bývalo horko. Ne každé léto, ale zažil jsem to, a mockrát i na kole. Nechal jsem se obalamutit, jako bych se měl uvařit zaživa. No teplo teda bylo, ale když se jede, ofukuje to, houby zle.

A pak 15 kilometrů do cíle, a deset, to už vidím věž katedrály, párkrát šlápnu, a jsem tu.

Na recepci slečna Laura.
Kdepak, děvče, dneska mě nedostaneš.

To bylo snad před pěti lety.
Taky šílené vedro a Laura se mě zdvořilostně zeptala, jakou jsem měl cestu.
„Šílené, šílené to bylo, slečno,“ vyhrkl jsem.
A to ona už se zájmem: „Tak proč to teda děláte?“
„Protože jsem starý idiot,“ odpověděl jsem upřímně.
„Ale ne, vy starý nejste...“

Dneska to s tím dotazem zase zkoušela.
„Bylo to skvělé, báječné, slečno.“

K tomu, abych věděl, že jsem idiot, nepotřebuju Lauru.

video:
https://www.relive.com/view/vQvxkAeQY9q

Hodnocení: +1   0