NaKole.cz

Na Paříž - Velikonoce 2026

Musím se přiznat, že čím častěji a déle jsem v cizině, tím méně se mi daří být Čechem. Všiml jsem si toho hned, jak jsem se vymotal z Norimberka na cyklostezku směrem na Ansbach. Najednou se mi rozblikala červená kontrolka.
"Tady něco nesedí, safra Jindřichu, tady je něco v děsivém nepořádku. Ty se, hochu, normálně odnárodňuješ."
Chápete, že takové zjištění, zvláště pak pár kilometrů od Norimberka, mě vylekalo. Začíná to se mnou jít z kopce a je to vážné.

No, jaká je naše vpravdě národní vlastnost, naše zlaté dědictví i strašné prokletí, motor pokroku a zároveň jeho brzda? Co nás provází každý den od okamžiku, kdy začínáme pozvolna chápat, až do chvíle, kdy nás ti dva Němci o tuhle schopnost připraví?
Jasně, je to nespokojenost.
Nespokojení jsme s šéfy i podřízenými, s výkony fotbalistů i těch kluků na ledě, vadí nám vedro i zima, sucho i slejvák, nikdy nic pro našince není „tak akorát“.
A tak je to správně, tak to má být. Nespokojenost drží naši národní komunitu pohromadě.
Představte si tu absurdní situaci.
Potkáte po letech starého kamaráda a na otázku: „Jak se máš?“ místo tradičního „ani se neptej“ nebo smělejšího „no, to víš, ale jde to" vám zahaleká jako Američan: „Skvěle, mám se bezvadně, v životě jsem se neměl líp!“
„No věřila bys tomu? Petr se má skvěle, hajzl jeden, já mu nikdy nevěřil. Asi krade!“
„Ale ne, potkala jsem nedávno jeho manželku, on je na tom špatně se zdravím.“
„Jako že je na hlavu? Že by mu hrabalo? To by ten jeho blábol vysvětlovalo...“

A považte, mě, jen co jsem to město měl v patách, zalila vlna štěstí.
„Já jedu! Bože, já zase jedu na Paříž!“
„A není tam zima?“ ptá se Soňa esemeskou.
„Trochu jo, ale jsem dobře oblečenej, je to fajn!“
„A co vítr?“ nevzdává to.
„Fouká dost, ale motorek a já si s tím poradíme!“

A pak ta červená kontrolka.
Nejenže se odnárodňuji, ale je možné, že mě Soňa začne považovat za blázna.
„Na kole, v zimě, proti větru? A je šťastný a neremcá? Tatínek se nám zbláznil.“ Jako bych ten telefonát dceři slyšel.

Pokr