Pobaltí na kole (9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Závěrečný díl vyprávění Marie Tvrdíkové o cestování po baltských zemích nás zavede na estonské železnice. Že cestování vlakem s naloženým kolem není vždy v Česku úplně snadná  záležitost, si možná leckdo z vás už vyzkoušel. Ale víte, jak to vypadá v Estonsku?

Znovu cyklostezka po bývalé trati, tentokrát zpátečním směrem do Riispere

Foto: Jaroslav Tvrdík

Další fotografie

Radost z příznivého větru netrvala dlouho. Za námi se hnal černý mrak a asi na 18. km od Haapsalu začala bouřka. Rychle jsme nasadili návleky na boty, přehodili si pláštěnky a v lijavci a bouřce pokračovali v jízdě až do bývalé stanice Riisti, kde přestalo pršet. Ochladilo se a mokré boty byly nepříjemné. Návleky nijak nechránily, kaluže a boční déšť, jakož i mizerný materiál návleků udělaly svoje. Pokračovali jsme v cestě dost vražedným tempem, předjížděli všechny místní cyklisty, naštěstí byla všude rovina a vítr v zádech jsme měli pořád. Asi ve 20,30 hod. jsme dorazili na nádraží v Riispere, za kterým se tyčí rozsáhlý lesní porost. Rychle jsme přemístili kola i sebe přes kolejiště a kousek za lesem na loučce, za drsného bzukotu komárů, jsme postavili stan. Budíček bude ve 4,30, musíme stihnout vlak v 6 hod. do Tallinnu.

Stezka kvete po celé délce, foto: Jaroslav Tvrdík

Vlak jsme stihli v pohodě, snídaně se odbyla ve vlaku. Z Tallinnu jsme měli ihned přípoj na vlak do Tartu. Jel však z jiného nástupiště, takže jsme museli poklusem. V nadpisu jsem zmínila „vlakové dobrodružství“. Bylo však jiného charakteru než při cestě na sever. Tam nám vlaky ujížděly, případně vůbec nejely, zde vše odsýpalo a navazovalo. Problém byl v něčem zcela jiném, a to ve vstupu a výstupu z vlaku, který jsme při cestě tam jaksi nezaznamenali a nebo nebyl tak výrazný. Každopádně estonské vlaky nejsou přátelsky nakloněny naloženým cyklistům, tedy hlavně jejich nástupiště a schody do vagónu. S kolem tam má co dělat i člověk, který má jenom to kolo. V Elvě jsme byli svědky toho, že mladé dívčiny nebyly schopny samy holé kolo z vlaku vyndat, musel jim pomáhat průvodčí. Schody do vagónu začínají asi metr nad nástupištěm, jsou strmé a jakoby schované dovnitř. Kromě toho na některých nádražích (Elva, Tartu) je ještě mezi schody a nástupištěm zhruba půlmetrová mezera. Takže nahoru to ještě jakž takž jde: jeden je nahoře a kolo tahá nahoru, druhý dole a kolo postrkuje. Dolů je to mnohem horší, není kam vsunout nohu, protože každý schod, kromě prvního, je schován pod dalším, trochu se to podobá žebříčku. Byli jsme svědky výstupu z vlaku jedné ženy se psem. Pes nemohl dolů, tak skočil, paní táhl za sebou, měla co dělat, aby ji nestrhl dolů pod kola. Vyloženě nebezpečná věc, tyhle schody v estonských vlacích. U nás si na moderních nádražích pohodlně nastoupíme v rovině přímo do vláčku (kromě rychlíků, tam je to někdy podobné, ale jenom velmi zhruba) a zase stejně z něj vystoupíme.

Další drama nás čekalo pak po příjezdu do Tartu. Zde jsme taky neměli příliš mnoho času na přestup, bylo to asi 10 minut. Po krkolomném výstupu z vlaku jsme běhali kolem nádraží a hledali, kudy se dostat přechodem přes koleje na 2. nástupiště, odkud nám jel další vlak do Elvy. Přechod se nekonal, takže nezbývalo než použít „podchod hrůzy“: úzké strmé a tmavé schodiště ve vyhořelé budově nádraží, kus popoběhnout špinavým podchodem, pak zase schody nahoru. Jarda musel zvládat i moje kolo, zatímco já jsem hlídala jeho, a pak se to zase vystřídalo. Nebyla jsem schopna plně naložené těžké kolo tahat po schodech, protože s naraženým kolenem to ještě nebylo zcela v pořádku. A to vše v poklusu, neb vlak čekat nebude. Zcela zničeni jsme doběhli k vlaku, naštěstí zde byl ochotný průvodčí těžkotonážní váhy (asi 110 kg) a pomáhal s koly do těch úděsných schodů. Navíc chtěl, abychom kola pověsili na háky, které byly ve vagónu. Ty jsme zde viděli poprvé. Jarda svoje kolo zvedl i s taškami, já jsem to odmítla, stejně se kola s taškami ani vedle sebe nevešla. Cestou přibyli další cyklisté, takže v našem oddílu bylo „husto“. V Elvě nám pomáhal s výstupem kolega-cyklista. Schody v estonských vlacích jsou nezapomenutelné, nebezpečné a vyžadují velmi dobrou fyzičku i šikovnost, a taky dostatek času na případné sundání bagáže před vstupem na schody. Vhodným tréninkovým sportem asi bude vzpírání.

Jedna z roubených autobusových čekáren, foto: Jaroslav Tvrdík

Z Elvy jsme pak jeli již jenom po silnici, kterou jsme poznali při cestě na sever. Byli jsme již unaveni, proto silný protivítr a občasné stoupání, byť nepatrné, nálady nepřidaly. Navíc nám jízdu opět zpestřovaly přeháňky, které jsme přečkali v pěkných roubených autobusových čekárnách. Poslední snímek jsme udělali před Valgou, a to snímek památníku vyhlášení estonské samostatnosti v r. 1919. Pak jsme už vjeli do města a s obavami se blížili k nádraží, kde by mělo stát auto. Ale vše bylo v pořádku, auto na místě, Pavel už tady taky čekal. Tak jsme se ve zdraví všichni sešli, překramařili tašky, připevnili kola na nosiče a vyrazili domů stejnými cestami přes Lotyšsko, Litvu a Polsko. Do našeho městečka jsme dorazili v neděli 29.6. v 7 hodin večer, unavení, ale s pocitem úspěšně zvládnutého putování, byť jsme náš původně vytyčený plán nestihli realizovat. Po Pobaltí jsme celkem na kole ujeli 730 km.

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie