Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole

Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.

Foto: Robert Kadlčík

Další fotografie

Studené počasí útočí a déšť i sníh znepříjemňují cestu městem. Doprava opět zhoustla, protože automobily se staly pro své majitele deštníky. Díky častějším haváriím se tvoří delší zácpy než obyčejně a dopravní vysílání hlásí v Praze stupně číslo 5 již od sedmé hodny ranní.
V době, kdy bacily prasečí a sezónní chřipky jsou v plné síle, není ani hromadná doprava tím pravým vysvobozením. Příliš zdravé není ani čekání na nástupním ostrůvku, než přijede autobus beznadějně uvězněný v koloně.
„Na kole? A nezbláznil jste se?“ zeptal se mě minulý týden za soumraku a stálého mrholení před domem soused. Stručně jsem mu v několika bodech vysvětlil asi následující:

• Mám triko s dlouhým rukávem, košili a bundu, co neprofoukne. On má na sobě to samé.
• Mám navíc rukavice a na hlavě čepici přes uši. Obě propriety se vejdou do kapsy.
• Mám elektrokolo, proto se cestou nezapotím a je mi teplo.
• Na kole mám dlouhé blatníky a zástěrky a široké pláště. Neklouže to a necáká.
• Kolo má perfektní osvětlení, vepředu 8 a vzadu 5 LED žárovek, blikající ventilky ve výpletu kol a také asi 6 odrazek. Na silnici jsem k nepřehlédnutí.
• Kolo připravím k jízdě během asi jedné minuty, na cestě jsem prakticky hned.
• Jedu trasou, která vede mimo hlavní silnice. Právě teď vede moje cesta z Dejvic do Holešovic, což je díky průjezdu parkem Stromovka otázka asi 8 minut.
• Moje elektrokolo je skládací, a protože je po dojetí zacákané, složím ho a strčím do obalu, který vezu s sebou. Nic tedy nezašpiním.
• Déšť elektrokolu nevadí. Pouze baterie má při teplotě 4 °C asi o 15 % nižší výkon, než kdyby bylo venku dvacet.

Foto: Robert Kadlčík

Ještě bychom se mohli bavit dlouho, ale já už spěchal. Na kole totiž dokážu přesně odhadnout, jak dlouho cesta trvá a vyrážím vždy načas.
Druhý den přišel soused ve větrovce s rukavicemi s tím, že má tři schůzky po městě a má auto v servisu. Půjčil si moje elektrokolo a pro jistotu i helmu. Chtěl vědět, jak se dostane do Libně a pak na Národní a do Hodkoviček. Půjčil jsem mu mapu s doporučenými trasami a vysvětlil mu základní záludnosti jízdy po Praze, jako jsou tramvajové koleje, obrubníky, jak správně kombinovat jízdu po chodníku a po silnici a jak se nebát. On prý na kole po Praze ještě nikdy nejel a ani by ho to prý nenapadlo.
Když jsem si mírně zablácené a po 53 ujetých kilometrech vybité kolo večer přebíral zpět, musel jsem poslouchat asi hodinové nadšené líčení o tom, kudy jel, jak tam byl rychle a jak se cítí krásně proježděný (ten den zase celý mrholilo). Dneska si koupil vlastní elektrokolo, taky skládačku. Prý že je nesmysl čekat na jaro a že se to dá.
Já to vím, on to ví. Zkuste to také, jízda městem na elektrokole má i v pošmourném podzimu něco do sebe.

Přečtěte si také:
Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole (NaKole.cz)
Jak se jezdí v dešti (NaKole.cz)
Nepromokavé cyklobrašny (NaKole.cz)

Fotogalerie