Dolů k horám, vzhůru mezi kopce - střípky z expedice El Gafla

Poslední ze série vyprávění o rodině, která se čtyřmi dětmi, dvěma tandemovými koly a přívěsným vozíkem cestovala z Čech až do Maroka a zpět.

Cvrkot na vsi

Foto: Aleš Podivínský

Další fotografie

Seznámení s Maročany, jejich kulturou i obyčeji proběhlo bez větších obtíží. Začínáme si zvykat na hrubší jádro obyvatel malinkých vesniček i na drsnost krajiny. V Caiatu i přilehlém okolí už každý ví, že se těšíme přízni samotného „náčelníka“, takže nás všichni zdraví a děti zvědavě okukují. Na návštěvách ochhutnáváme voňavý chléb, domácí máslo, olivy i kozí kefír s obilným šrotem. Domlouváme se rukama nohama. Někdy si rozumíme, někdy zase ne. Spíš ne. Ale je legrace, a tak vám v té přátelské atmosféře ani nevadí, že po vás místní rozpustilé děti, (asi z lásky), vrhají kde čím, pokoušejí se se smíchem zopakovat některá česká slova a na závěr vám hlavu ozdobí hromadou housenek.

Po pár dnech sladkého nicnedělání nás ale opět přepadá toulavá. Narychlo domlouváme s Abdulem bezpečné uložení našich kol a části bagáže ve sklepě rozestavěné restaurace, balíme batohy a vydáváme se dál na jih. Pro další postup vybíráme nový dopravní prostředek. Chceme se více přiblížit místním lidem a také už nám nezbývá tolik času, a proto ve žhnoucím poledním slunci najednou stojíme na křižovatce na hlavní silnici a s napětím vyhlížíme první dálkový autobus. Ten na sebe nenechá dlouho čekat, takže za chvilku jsme už pohodlně usazeni v zadní části vozu a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Během pár set kilometrů ochutnáváme něco z koloritu zdejšího cestování. Smlouváme o cenách, přes den se smažíme ve vlastní šťávě, v noci nám drkotají zuby. Z okének sledujeme drsnou nehostinnou krajinu a blahořečíme si, že jsme se do toho nepustili na kole. Nekončící silnice, táhnoucí se od obzoru k obzoru, střižené rovně jako podle pravítka a nikde kolem ani živáčka, kromě několika málo velbloudů a pár stanů vzdálených od hlavní silnice tak, že je spíše tušíte. I pro dospělého by to byl tvrdý oříšek, natož dát si to s dětmi. Na čtyřech kolech to ale ubíhá mnohem rychleji a brzy už vidíme přibližující se vrcholky Atlasu.

Vystupujeme v malém městečku Tineghir, odkud se vydáváme po svých do soutěsky Todra ostře zaříznuté do rudých vápencových skal. Prostupujeme úchvatnou palmerií s hustou sítí závlahových kanálů a malých políček. Trháme si datle, osvěžujeme se u studny, zdravíme se s prvními Berbery a přemítáme o životě místních lidí. Většina z nich je tu živa z čilého turistického ruchu a využívá každé příležitosti k rozmnožení svých hmotných statků. Úplně nahoře v horách, ve výšce kolem 2.000 m n. m., můžete však i dnes narazit na lidi oproštěné od výdobytků naší moderní civilizace, kteří tu ještě žijí postaru. Poznáte je snadno. Jsou velice plaší. Úplný opak podnikavců, kteří se už z města snaží na nás zavěsit a dovést nás k zaručeně nejlepšímu a nejlevnějšímu hotelu. Jenže my máme stan. A u toho také zůstáváme. Po několika kilometrech náročného postupu rozbíjíme svůj tábor mezi skalními bloky nad průzračnou říčkou u silnice. Toto místo se pro nás stává útočištěm na několik příštích dnů. Lezeme po skalách v hřejivém slunci, tady v té výšce jsou jeho paprsky ještě příjemné, chodíme na procházky, užíváme si písečnou smršť i nový sníh.

Kola odpočívají daleko na severu a ještě chvíli potrvá, než je opět osedláme. Po nějaké době totiž popojíždíme ještě kus dál na jih na to obrovské pískoviště. Děti jsou v sedmém nebi a i nám se líbí posedávat v podvečer na krásně vyhřátém jemném písku a sledovat hru barev v zapadajícím slunci. Jen velmi těžko si připouštíme, že také náš dlouhý výlet se pomalu blíží ke konci. Že v Maroku máme před sebou už jen poskrovnu slunce západů.

Zas ometáme prach z našich rozměrných bicyklů, nakládáme brašny i vozíky a ujíždíme k Tangeru, odkud nás loď odváží až do Barcelony. A to už se téměř cítíme být zpátky doma, takže ujíždíme co to dá, (také díky nepříznivému počasí), a ani se nenadějem a za necelé dva měsíce jsme zase zpátky. Když poprvé uvidíme vrcholky Českého středohoří, skoro se až tají dech.

Reportáže z expedice El Gafla:

• Na cestě do Maroka a zpět
• Na vlnách
• Vítejte v Africe
• Dolů k horám, vzhůru mezi kopce

Expedice El Gafla – to jsou rodiče Katka a Aleš a čtyři kluci ve věku od dvou do jedenácti let. A také dva tandemy a dva přívěsné vozíky. Prostě karavana – arabsky El Gafla.

Fotky a aktuální zprávy z cesty:

www.livepla.net/ces­ty_maroko.php

Fotogalerie