Průvodcem mezi vinařskými sklípky

Dělat průvodce dvěma Finům, kteří chtějí poznat na kolech naši zemi, to jsem si ještě dokázal představit. Když jsem se ale dověděl, že jejich nejdelší souvislá trasa měla necelých dvacet kilometrů, začalo mě mrazit zlé tušení...

Některé valašské kopce nám daly pekelně zabrat.

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Fredrik a Joakim žijí na ostrovech, kterým se říká Ålandy. Od dětství umí ovládat lodě, milují saunu, pijí silnou kávu a jezdí na kole… do vzdálenosti 5 km do obchodu nebo do blízkého přístavu.
Oba dva je spojuje ještě něco jiného – vášeň pro tvrdou muziku. Prstem tedy ukázali na album skupiny Citron s názvem Radegast: „Sem se vypravíme,“ souhlasně oba přikyvovali. A proč vlastně ne na kolech? Jak sami později prohlašovali, za tohle rozhodnutí zaplatili potem, krví a slzami, ale stálo to za to.
Socha pohanského boha Radegasta stojí pod vrcholem Radhošť, ve výšce 1 105 m n.m. Na cestě jsme se museli utkat se sněhem, blátem i slunečním úpalem. Při putování Valašskem jsme neušli ani bloudění po srázu, kudy nevedla žádná cesta.

Abychom celou cestu absolvovali na kole, na to jsme neměli dostatek času. Pro cestu z Prahy na Moravu jsme proto zvolili vlak, jehož součástí je i restaurační vůz. Cesta nám tak příjemně uběhla a než jsme se nadáli, byli jsme ve Valašském Meziříčí. Tady už na nás čekal Zdeněk, který se na dva dny stal naším průvodcem po Rožnovsku.

Po prvním zahřívacím dni, kdy jsme si podél Bečvy zajeli do Rožnova prohlédnout valašský skanzen a okusit valašskou polévku „kyselicu“, nás čekal výstup k Radegastovi. Počasí bylo ideální, tak hurá do sedel. Pro naše ålandské kamarády, kteří mají ve své domovině nejvyšší bod s nadmořskou výškou 130 m, je to pomalu jako výstup na Himaláje. Hrdost jim ale nedovolila otočit řídítka v půli kopce směrem dolů. Kola nakonec na Pustevny částečně vytlačili. Tam jsme už na ně čekali se Zdeňkem a ujistili je, že je to naprosto v pořádku, že nikam nespěcháme, a že se opravdu za svůj výkon nemusí stydět. To je trochu obměkčilo a v uvolněné atmosféře jsme pokračovali přes zbytky sněhu ještě několik set metrů k soše Radegasta.

A jsme tu. Před námi se najednou objevuje pohanský bůh slunce, války, hojnosti a úrody. V dáli jsou vidět zasněžené vrcholy Malé Fatry.
Jocke a Freddy odložili cyklistické přilby, aby se zvěčnili před třímetrovou sochou Radegasta. Ålandská národní vlajka, kterou jsem vytáhl jakoby náhodou z kapsy, vzbudila nadšení.

Cesta zpátky do Rožnova pak oproti několikahodinovému stoupání trvala jen několik desítek minut, ve kterých jsme si vychutnali nádherné výhledy do okolní krajiny a svěží jarní vítr, který nám svištěl kolem uší. Abychom si užili i místní gastronomické zážitky, zastavili jsme se ještě v restauraci Ogarův dvůr na halušky s bryndzou. Třešničkou na dortu pak byla večerní ochutnávka Zdeňkova domácího kvasnicového piva.

Není se co divit, že se nám další den z pelechu moc nechtělo. Ale co naplat, v dalších dvou dnech jsem museli překonat vzdálenost cca 200 km na Břeclavsko. Finskou část výpravy jsem ujistil, že kopce už budou za chvíli tytam a my se pomalu přesuneme do rovinatější části jižní Moravy. Zpočátku mi tahle předpověď i vycházela. Přesunuli jsme se podél Vsetínské Bečvy k jihu a kluci začali mít pocit, že valašské kopce už jsou skutečně za námi. Před Vsetínem jsem ale navrhl menší zkratku přes les. Příjemná lesní asfaltka s mírným stoupáním se pomalu změnila v traktory rozrytou brázdu, až nakonec cesta definitivně skončila. Zkusili jsme další cestu, ta se ale po čase změnila ve skalnaté koryto potoka. Tak zase zpět, dokud nepotkáme někoho místního. Okolojdoucí ogar nám sice ukázal jeden z možných směrů, ale ten den to prostě vypadalo na smůlu. Asi jsme zase někde překročili bludný kořen a znovu skončili v lesním porostu. Po téměř půlhodinovém stoupání jsme se rozhodli: „zpátky ni krok“ a postupně se pouštěli do hustšího a hustšího lesa. Kola se dala protlačit jen stěží, jak se nám polámané větve zaplétaly do drátů. Když jsme konečně z lesa venku, objevila se před námi prudká stráň. Naložená kola jsme s vypětím posledních sil vytlačili nahoru. Na úbočí jsme padli na záda, neschopní jediného slova.

„Jo, to byl určitě poslední kopec,“ přesvědčoval jsem po další kontrole mapy. Bylo mi jasné, že tentokrát už nevypadám moc důvěryhodně. Přestože na další cestu směrem na Zlín jsme se vydali po asfaltové silnici, nakonec jsem byl rád, že moji spolujezdci neumějí ani slovo česky. Ukazatel penzion „Vyhlídka“ 2 km by jim v tuhle chvíli asi definitivně sebral motivaci.

A jsme na Slovácku. Krajina se změnila a my si s radostí vychutnali cyklostezku podél Baťova kanálu. Nevynechali jsme ani známé poutní místo Velehrad a po cyklostezce si to namířili zpět do Uherského Hradiště. Postupně jsme začali potkávat symboly vinařských stezek a jedno bylo jisté – sklípek, kde budeme dnes nocovat, není daleko. Vypátrat sklep rodiny Osičkových ve Velkých Bílovicích bylo docela jednoduché. Je to totiž nejběžnější příjmení v tomto jihomoravském městečku, a tak tu Osičkovým patřil snad každý pátý sklípek :o). Nakonec jsme ten správný vypátrali a mezinárodní degustace vín opravdu stála za to.

Poslední den nás čekala ještě menší okružní trasa po Lednicko-valtickém areálu. Ten se pyšní celou řadou překrásných staveb, které tu zanechal rod Lichtenštejnů. A pak už jen cesta na břeclavské nádraží, naložit sebe a kola do vlaku, který nás odveze zpět do Prahy.

A tak končí naše pětidenní putování Moravou, při kterém jsme našlapali téměř 400 km. Slovy našich finských přátel to byl nezapomenutelný zážitek a někdy tak za tři roky si to můžeme zopakovat :o).

Další odkazy:

Valašský skanzen – muzeum v přírodě
Baťův kanál – vodní cesta
Velehrad – poutní místo
Lednicko-valtický areál – lichtenštejnské panství

Fotogalerie