S capartem na závěsné tyči

„Mamíííí, mě bolí bříško!“ je věta, kterou jsem se naučila ignorovat. Bříško, stejně jako všechno ostatní, obvykle přestává bolet v okamžiku, kdy dorazíme k dětskému hřišti. Tentokrát jsem ale dostala pořádnou lekci. Ten den začal vcelku nenápadně...

S Vendulkou na závěsné tyči Trail Gator

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Ráno jako malované slibovalo horký den. Na cestě na kolech jsme už byli dvacátý den a já bych přísahala, že naše děti mám prokouknuté.

Balení šlo rychle, tuto noc jsme spali pod širákem a ani jsme nemuseli sušit a balit stan. Naše čtyřletá Anička trůnila v přívěsném vozíku, starší šestiletá Vendulka vyskočila na svoje vlastní kolo. Pro rychlejší přesuny jsme ho připojovali k dospělému kolu tyčí Trail Gator. Cesta Vysočinou nás dovedla do historické Telče a z ní jsme zamířili k Jihlavě. Jak slunce stoupalo na obloze, začali jsme se rozhlížet po nějakém stinném místě, kde přečkáme polední žár.

Koupaliště ve vesničce Sedlejov vypadalo ideálně – dvě betonové nádrže s vodou ke koupání, pískoviště se slunečníkem, hospůdka s roztomilým výčepním v sousedství. Trochu mě odrazovala kalná a nepříliš vonící voda, ale ani jednomu z nás se nechtělo pokračovat a hledat někde v nedohlednu další vodní plochu. „Místní se tady koupou normálně,“ ujistil mě výčepní a definitivně tak uklidnil hlodajícího červíka pochybností.

Následujících šest hodin jsme strávili opravdu prázdninově koupáním, povídáním, focením, hraním na písku i na hřišti. Když v pět hodin odpoledne manžel Václav zavelel k odjezdu, nechtělo se mi ani trochu. Klidně bych tu zůstala přes noc. Stejně na tom byla i naše děvčátka, kterým se vůbec nechtělo vylézt z brouzdaliště. Dávno oblečení a připravení, marně jsme je lákali ven. Nakonec jsem skočila do mělké vody a v sandálech k nim zamířila. „Pozor, trochu to tady klouže,“ varoval hostinský, který v tu chvíli vyšel před výčep. „Dejte si pozor na ten foťák,“ byla poslední věta, kterou jsem slyšela, než se nade mnou zavřela voda. Dno nádrže porostlé řasami a zanesené usazeným kalem neuvěřitelně klouzalo. Nohy mi podjely a já si dřepla do vody. Teprve na břehu jsem si uvědomila fotoaparát, který se mi houpe na rameni a ze kterého crčí voda. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Po neúspěšných pokusech fotoaparát oživit jsme mlčky nasedli na kola a jeli dál.

Cesta přes Pavlov, Dlouhou Brtnici a Karlín byla smutná, když se za mnou ozvalo povědomé „mami, mě bolí bříško“. Jasný signál, že Vendulku nebaví šlapat a že bychom měli zastavit a vymyslet nějaké kratochvíle. Naší rozumné dceři obvykle stačí nabídka, že se zastavíme na prvním příhodném místě. Tentokrát vysvětlení nestačilo, Vendulka slezla z kola a lehla si na silnici. Vím, kolik energie má tohle šestileté stvoření, takže taková demonstrace únavy pro mě nebyla rozhodující. Zatímco jsem tak uprostřed silnice vymýšlela varianty a moje dítě neodpovídalo, Václav zmizel i s přívěsným vozíkem někde v prachu za obzorem.

Vendy se nakonec nechala přemluvit a vlezla znovu na kolo připojené tyčí. Opřely jsme se do pedálů, abychom dohonily zbytek výpravy, když vtom jsem za sebou uslyšela dávivé zvuky. Moje dcera zvracela obloukem a ani přitom nestihla slézt z kola. V hlavě se mi rozezněl poplašný zvonek. Mobilní telefon mého muže byl vypnutý, v dosahu žádný lékař a se mnou na kole apatické dítě, kterému ani vyzvracení zjevně neulevilo. Z brašny na mě jukal zřejmě už definitivně odpravený fotoaparát a já bych se v tu chvíli raději neviděla. Moje sebedůvěra byla zavrtaná někde hluboko pod povrchem země. Co teď?

Odbočily jsme na polní cestu, která nás měla dovést k místu dnešního přenocování, k altánu uprostřed lesa. Hluboké koleje od traktorů nebyly s naloženým kolem a malátnou Vendulkou vůbec ideální. Cesta vedla až k horizontu. Vendulka se definitivně rozhodla, že už dál nemůže. Lehla si na kraj čerstvě posečeného pole a odmítala se hýbat. Zaplavil mě strach a beznaděj. Uložila jsem ji do nedalekého stohu slámy a slíbila se brzy vrátit. Druhou půlku výpravy jsem dohonila až na samém okraji lesa, po zhruba dvou kilometrech nepříjemné cesty přes hluboké výmoly. Zatímco jsme se dohadovali o možných řešeních, v naší blízkosti zaparkovalo auto a z něho vylezl mladý hajný s puškou.

„Copak se děje?“ zahájil rozhovor.
„Máme tu dítě, kterému je špatně. Nechala jsem ho v poli a musíme se pro něj vrátit.“
Hajný mi věnoval dlouhý pohled. Zřejmě uvažoval, jestli na nás zavolat policii a sociální pracovnice hned nebo jesli má situaci nejdřív prozkoumat.
„Sedněte si, já vás tam odvezu,“ nabídl mi nakonec.
Zaplavila mě vděčnost. Situace rázem nebyla tak beznadějná. Skočila jsem do auta a vyrazili směrem, který jsem ukázala. Přes pomalou jízdu se na nerovné cestě auto povážlivě kolíbalo a občas se ozval zespoda náraz na podvozek. Tahle cesta rozhodně nebyla postavená pro osobní auta.

„Určitě jste jí přetáhli, to já znám,“ zhodnotil to náš zachránce, když jsem mu popsala všechny příznaky. „Při plánování cesty musíte myslet hlavně na děti, nejenom na sebe, že chcete něco ujet. Teď bude nejmíň dva dny ležet,“ pokračoval ve svojí chmurné předpovědi.
Byla jsem mu opravdu vděčná, takže jsem se s ním nehádala. Koneckonců, možná je výhodnější, že věří horší variantě. Jak jinak bych ho přemluvila, aby se kvůli nám vydal se svým autem na tu příšernou cestu. A tak jsem nic neříkala o našem poklidném stylu jízdy od-hřiště-ke-hřišti. Nemusel vědět, že ten den máme v nohách sotva čtyřicet kilometrů a že jsme většinu z něj strávili povalováním na koupališti.

Obrázek, který se naskytl po příjezdu ke stohu, překvapil asi nás oba. Jakmile nás Vendulka uviděla, vyskočila ze země a s máváním a veselým poskakováním nám běžela naproti. Nevím, jak se hajný tvářil, protože v tu chvíli jsem se mu neodvážila podívat do očí. Cestou zpátky v autě nabídl Vendulce žvýkačku a ta ji s poděkováním přijala. Namísto unaveného dítěte s bolavým bříškem tu byla veselá živá holčička.

Stan jsme ten večer postavili naprosto neplánovaně po dohodě s lesními dělníky uprostřed lesní paseky. Nemusím dodávat, že obě děvčátka byla druhý den ve skvělé náladě a společně s dětmi místních správců se vydala prozkoumat lesní stroje.

A happy-end? Ráno během balení Václav rozebral, vysušil a oživil náš fotoaparát, který nám od té doby funguje a dobře slouží až dodnes.

Fotogalerie