Cyklisté versus chodci - nesmiřitelný boj?

V českých podmínkách se smíšených provozů bojíme jako čert kříže. Hranice pěších zón lemují cedule, které zakazují vjezd cyklistům, tzv. „chodníkových stezek“ je u nás také dost málo. Někdy to vypadá, že v očích úředníků je cyklista bezohledný dravec, který cestou smete všechno, co se hýbe.

Foto: NaKole.cz

I když kombinaci pěších a kol je legislativně v pořádku, stále narážíme na problém vzájemné tolerance. Maminky s kočárky, pejskaři, cyklisté, děti, bruslaři – někdy to vypadá, že sladit zájmy jednotlivých skupin snad ani nejde. Typickým příkladem je tzv. modřanská stezka v Praze, páteř cyklodopravy po pravém břehu Vltavy.
„Holčičko, musíš na kraj!“ domlouvá starší cyklistka ve funkčním oblečení prckovi na odrážedle. Kličkování mezi skupinkou chodců nakonec neustála, musí teď sesednout a chvíli kolo vést. K takovým situacím tu dochází čím dál tím častěji. V neděli odpoledne se na stezce mísí sportovní i pohodoví cyklisté společně s pěšími a obousměrný pruh o šířce 3 metry nemá šanci takový provoz zvládnout.
Cyklisté často nemohou přijít na jméno bruslařům, kteří je rozčilují pomalejším tempem a širokou stopou, kterou zabírají na stezce. Plynulý provoz komplikují také děti a psi, kteří bez varování vbíhají pod kola.

Cyklisté, děti, psi – to je obrázek pražské páteřní stezky A2, která vede podél Vltavy. Foto: NaKole.cz

Pokud ve městech dochází ke konfliktům mezi pěšími a cyklisty, často dostávají přednost ti slabší – chodci. Projektanti cyklostezek by mohli vyprávět, kolik vyslechli příběhů o agresivních a bezohledných cyklistech. Občas se ale také dostáváme do absurdních situací – ulicemi zapovězenými pro cyklisty se prohánějí automobily.

Cyklisté, děti, psi – to je obrázek pražské páteřní stezky A2, která vede podél Vltavy. Foto: NaKole.cz

Pěší zóna na pražském Smíchově – další místo, kam cyklisté nesmějí. Oficiálním důvodem je obava z ohrožení chodců. Foto: NaKole.cz

Soužití je možné

Na sever a na západ od českých hranic přitom soužití chodců a cyklistů problémy nedělá. „Projel jsem Německo od východu na západ, kus Francie a Lucemburska k tomu, rozdělený provoz tu není,“ říká o svých čerstvých zkušenostech cyklista Jiří Ptáček. Podle něj si cyklisté a pěší navzájem nevadí. „Tady je těch stezek a možností tolik, že se ti lidé prostě rozptýlí a nijak si nepřekážejí,“ vysvětluje to.
K oddělení provozu přistupují města v okamžiku, kdy intenzita stoupne nad určitou mez. Tak je tomu například ve Vídni nebo v Amsterodamu, kde si chodci už zvykli respektovat cyklistické jízdní pruhy.

V německých Drážďanech jsou stezky často vedeny po chodnících. Pěší a cyklisté se navzájem tolerují. Foto: NaKole.cz

Stockholm – cyklistický pruh patří cyklistům. Foto: Darek Galle

Proč to u nás nejde?

Problém není v cyklistech, bruslařích nebo kočárcích. Ti všichni tu prostě jsou a mají právo na svůj prostor. Hlavním problémem je nedostatek kvalitních stezek. Ve městech ubývá míst, kde by lidé rádi trávili volný čas. Pro cyklisty to znamená stezky oddělené od intenzivní automobilové dopravy, bez bariér (schodů, obrubníků) a s dobrým povrchem. „V Čechách je problém hlavně v množství. Když je v Praze jedna nebo dvě cesty, kde se dá bruslit, tak se tam prostě to množství lidí vejít nemůže,“ komentuje to Jiří Ptáček.
Síť stezek v okolí měst navíc není spojitá. Cyklisté se tak tak z bezpečné stezky najednou ocitnou na rušné silnici. Chodník je pak sice nelegálním, zato ale bezpečným řešením.

Na Zbraslavi končí stezka podél Vltavy na rušné silnici. Cyklisté, kteří se chtějí vrátit do Prahy po druhém břehu, často využívají chodník. Foto: NaKole.cz

Pro upřesnění ještě doplňuji, že dnešní úvaha je zaměřená především na Prahu a další velká města. Další kapitolou, které se budeme věnovat snad někdy příště, je chování cyklistů na lesních cestách.