Psi na mojí noze

Co může cyklista očekávat od volně pobíhajících psů? O svých zkušenostech vypráví Jan Vlasák, známý cyklotremp a spisovatel.

Vrtěním chvostem dává psík najevo touhu mazlit se

Foto: Jan Vlasák

Další fotografie

Psy mám docela rád, ale z těch balkánských jsem trochu rozpačitej. Když jsem šlapal na kole Srbií a Bulgarií, bylo až nepochopitelný, jak na mě byli vysazení. Ostatní účastníky provozu ignorovali, ale jakmile jsem se ocitl v dohledu a dočuchu já, sbíhali se s velkým hlukem ze široka daleka. V Řecku to nebylo o moc lepší. V Turecku jsem jich za sebou jeden moment napočítal šest. Hodně je jich i na Pyrenejským poloostrově.

Dlužno dodat, že žádný neměl snahu mě kousnout. Oni tu štvanici berou jen jako zpestření života. Trochu srandy nikoho nezabije. Jen se trochu proběhnout, zaštěkat si, protáhnout klouby. Se psy to máte stejný jako s ruským benzinovým vařičem. Když nedáte najevo, že se bojíte, nejsou nebezpeční. Pomůže i zahromovat na ně autoritativním hlasem.

Až v Portugalsku – jeden hajzlík mě hryzl do kotníku hned ve druhé vesnici. Jen štípl předníma špičákama. Asi se lekl toho, co spáchal; hned couvnul a zamíchal se do chumlu psů. Identifikovat ho nebylo možný. Vystavil jsem ten štípanec slunci – hubiteli bacilů vztekliny – a desinfikoval jodem. Ale stejně by mě zajímalo, jakou má vzteklina inkubační dobu. Chce to aspoň pumpu mít v pohotovostní poloze. Stačí ji čoklovi ukázat a on se málem přerazí, jak peláší pryč.

A pár týdnu nato už zpátky ve Španělsku na dvoře ranče: Než jsem stačil udělat dva kroky, stihl mě psík roztrhnout tepláky. Safra, na tom Iberským poloostrově je to divoký… A selka se ještě tvářila dotčeně, když jsem si řekl o jehlu a nit.

Na jihu Turecka v přístavu Marmaris jsem dva dny čekal na loď na ostrov Rhodos. Pak konečně nastalo kýžené ráno. Na molu se scházeli pasažéři. Většinou vymydlení rekreanti. Sedl jsem si na lavičku před honosný obchod s koberci. Ze dveří se vybatolil hlídací ratlík a začal na mě dorážet děsně protivným pronikavým pisklavým hlasem. Po půlhodině mě to přestalo bavit a zvedl jsem se, že kousek poodejdu. Ten zuřivý čoklík šel se mnou ještě půl kilometru. Hemžilo se tam lidma všech možných ras, ale toho ratla nikdo nezajímal, jen já.

Úplně nejhorší pověst ale mají psi v Rumunsku. O těch by mohli povídat i konvenční turisti. Smečky hladových bestií vychovaných pro boj s vlky a medvědy běhají po horách. Pastejři jsou kdesi za obzorem, ale psi tropí takovej randál, že jakýkoliv okřikování by bylo stejně bezpředmětný. Obklíčí vás a ti za zády se pokouší hryznout. Platí na ně předstírat shýbnutí se pro šutr nebo napřáhnout klacek.

Kdysi dávno, za hluboké totality, jsme na lyžích putovali horami Lotrului. Po týdnu na hřebenu jsme se spouštěli do údolí, do lůna civilizace, do vesnice na křižovatce důležitě vypadajících silnic. Tak se nám jevily na mapě. Užijeme trochu umělého tepla a pořádně nacpeme břicha. Ta ves se jmenuje Obírsia Lotrului (teď je to vyhlášené rejdiště bikerů – pozn. autora). Sjeli jsme však na bílou pláň, ze které trčela značka „pozor zatáčka“ a šipka „PETROSANI 28 km“. K několika stavením v dálce se vinula stopa holínek rozšlapaná medvědími tlapami. Nešlo odhadnout, o kolik později medvěd prošel po té stezce. Lidské stopy se každopádně vytratily a pak i medvěd odbočil do lesa.

Nedali jsme se zmást a pokračovali k chalupám. Snad tu zůstal někdo naživu. Objevilo se sušící se prádlo na plotě a za ním ďábelsky zuřící, vzrůstem nevelký pes. Připadal mi uvázaný, tak jsem bezelstně šel ke dveřím chaloupky. Nebyl. Kterej vůl vymyslel bonmot, že pes, kterej štěká, nekouše. Než jsem stačil zareagovat, zatnul mně zuby do nohy. Je zle, narušil jsem jeho teritorium! Ale zase ne tak moc. Přes dvoje tlusté ponožky, tepláky, manšestráky, silonové kalhoty a kamaše proti sněhu jsem zuby ucítil jen trošku. Začal jsem se ohánět hůlkama, ale s lyžemi na nohou jsem nebyl dostatečně pohyblivý a šelma útočila z několika směrů současně. S totálně zapletenýma nohama jsem se zrovna jal kácet k zemi, když se přihnal další, mnohem větší pes. Ale tohle byl tak zvaný „přítel člověka“ a zlou maličkou potvoru pacifikoval. Pak se objevili lidé a definitivně nás zachránili.

A tenhle večer na břehu Dunaje taky patří k nezapomenutelným. Ten den jsem u města Turnu Severin přejel po hrázi přehrady od jihu na sever a ocitl se po dvou měsících znovu v Rumunsku. „Kdepak asi dnes složím hlavu,“ dumal jsem. Stráně porostlé pralesem jsou ke spaní příliš strmé. K nervozitě však nebyl důvod. Již dávno jsem si všimnul, že všechno vždycky nějak dopadne.
Předjíždím chlapa na rozchrastaném kole. „Undě merděc?“ (kam pílíš?) navazuju řeč.
Že támhle v údolíčku má domeček. Ptám se, jestli by mi nemohl poradit, kde by bylo možné přespat. Že můžu jít s ním. Bezva.
U domečku chlíveček s prasátkem, na zahrádce zelenina, na louce kráva a všechno to hlídá strašidelný pes. Osadník ho klackem zahnal do rohu zahrádky (ne že by ho praštil, jen tu hůl dovedně držel jako při takovým tom japonským zápase a psa jí chlácholil) a já jsem rychle přeběhl do chaloupky.
Elektřina tu není a ani jsem ji nečekal. Gazdovi nevadí ani to, že nemá rádio a nezahlídl jsem ani kousek potištěného papíru. Dostal jsem kus chleba, slaného sýra a cibule k zahnání nejotravnějšího hladu.
Potřeboval bych zajít pro cosi ke kolu. Ale co se psem? Že mu mám nabídnout kus chleba. Zvědavý jak to dopadne, jsem vyšel na zápraží a natáhl ruku s krajícem k zuřivci. Hned přestal štěkat a čuchající čumák nasměroval ke mně. A najednou chňap! Jako blesk! I s rukou! Ale nekousl mě. Vzal si jen chleba – bez prstů. A už to bylo dobrý. Byli jsme kámoši.

Fotogalerie