A jede se dál...

Cestování na kolech s malými dětmi je především příležitost, jak lépe poznat sám sebe a prověřit hloubku svých rezerv. Jakmile opustíte bezpečný přístav zaběhnutých rutinních postupů, začnou se dít zázraky.

Takhle jsme cestovaly, každá ve svém vozíku

Foto: Václav Vrtal

Další fotografie

Po měsíci putování po vlastech českých, moravských, slovenských, rakouských a německých jsme zase doma. Máme za sebou 1 300 km ve čtyřech státech, se dvěma dětmi a dvěma vozíky. Myslím, že to byla nesdělitelná zkušenost, ale přesto neodolám sepsat pár postřehů.

Nejtěžší byl začátek

Jednoznačně nejobtížnější bylo balení. Trvalo asi tři dny, mezi hromadami se potloukaly naše holčičky a různě schovávaly a přenášely věci. Pro ně to bylo příjemné rozptýlení nudy a úžasná zábava, pro nás zlý sen. Největším balíkem byla kuchyně – podle rad zkušených jsme s sebou brali vařiče, kastroly, základní suroviny v PET lahvích od mléka a hromadu koření v malých igelitových sáčcích se zipem. Přesypávání a označování nálepkami nebralo konce.
Dalším velkým úkolem bylo seřízení našich kol, shromáždění náhradních dílů a nástrojů na opravu. Chvílemi jsme podléhali pocitu, že to snad nikdy neskončí a že se nám vůbec nepodaří vyjet.

Obdiv není na místě

Nejvíce lidí dnes reaguje obdivem nad počtem ujetých kilometrů. Rozhodně ale nešlo o nějaký sportovní výkon. Denní dávka byla kolem 40 km, což představovalo asi 3–4 hodiny v sedlech kol. Zbytek času zabralo především balení, sušení stanu a orosených pláštěnek, vaření, koupání a hrátky s dětmi. Ranní balení trvalo pravidelně zhruba tři hodiny, takže jen výjimečně jsme vyjížděli před desátou hodinou.
Celou trasu Praha – Haná – Slovácko – Dolní a Horní Rakousko – Bavorsko – Lipno – Orlík – Praha jsme, až na několik přívozů, absolvovali čistě na kolech. Jenom na začátku jsme se nechali vyvézt metrem na okraj Prahy. Po zbytek cesty jsme se snažili městům vyhýbat a vybírat si co nejméně frekventované ces­ty.

Cyklostezky a cyklotrasy

V Rakousku a Německu vedla naše cesta především po cyklostezkách, na které měly automobily zakázán vjezd. Podrobná mapa tu není ani potřeba – značení páteřních tras EuroVelo či Podunajské stezky je perfektní. Na každém rozcestí visela tabulka s ukazatelem a vzdáleností do nejbližších větších obcí. V infocentrech byly k dispozici také mapy s rozdělením cest na asfaltované a neasfaltované.
Pro cestování po Čechách a Moravě byla potřeba kvalitní mapa s vrstevnicemi. S sebou jsme vezli Cykloatlas od Shocartu a velmi pečlivě zvažovali převýšení, očekávanou kvalitu silnic a hustotu provozu. Pokud jedete v Česku na těžko, není bohužel možné držet se značených cyklotras. Neplatí tu totiž pravidlo, že páteřní cyklotrasy (tedy ty označené jedno- nebo dvouciferným číslem) vedou po kvalitních cestách s malým provozem. Do pasti jsme se dostali třeba kousek za Otrokovicemi, kudy vede cyklotrasa č. 47 „Moravská stezka“. Asfaltová cesta tu končila na úpatí kopce a dále se v prudkém srázu vinula úzká stezka, vhodná tak pro kvalitní horská kola. S lítostí jsme se museli obrátit a několik kilometrů šlapat k další vhodné odbočce. Přívěsné vozíky přece jen chtějí své, proto jsme v tuzemsku cyklotrasy brali hlavně jako orientační ukazatele, podobně jako řeky nebo železnice.
I u nás už ale existují krásné úseky – třeba Polabská trasa mezi Poděbrady a Nymburkem si s tolik vychvalovanou Podunajskou stezkou v ničem nezadá. Také zárodek Povltavské trasy mezi Českými Budějovicemi a Hlubokou je nádherným zážitkem. Samostatnou kapitolou je jižní Morava, kde se jezdí na kole pořád a všude. Moravské vinařské stezky nelze minout bez povšimnutí, určitě se sem někdy vrátíme.

Hodně pomohlo vybavení

Dobrou zkušenost jsme udělali s vybavením, které nás v mnoha situacích zachránilo. Po zkušenostech z loňských let jsme vsadili na kvalitní stan a samonafukovací karimatky od firmy Jurek. Dvouplášťový stan ATAK3 přestál všechny bouřky a poryvy větru a bezpečně nás ochránil. Když se nám nalomila tyčka, firma bez potíží poslala náhradní konstrukci, která vydržela do konce cesty.
Bunda a kalhoty O₂ Rainwear od DoDeste.cz byly dobré nejenom proti dešti, ale také proti komárům.
Vozíky Croozer zvládly úctyhodný náklad a s občasným promazáním s námi dojely až do cíle. Nezklamaly, koneckonců s nimi už jezdíme nějaký ten pátek za každého počasí.
Ocenili jsme i brašny od firmy Testudo – bylo vidět, že jejich návrháři mají zkušenosti s dlouhými cyklovýpravami a přesně vědí, co mají brašny mít.
Snad jenom nosič od Exu Bicycle Series to neustál a zkolaboval hned po výjezdu. Jeho konstrukce nebyla stavěná na zátěž plných brašen. Raději jsme ho hned vyměnili za jiný, starší model od Sport Arsenalu.

Co nám cesta dala

Největší stopy nechala cesta na našich holčičkách. Vyspěly, naučily se víc spolehnout samy na sebe, nést zodpovědnost. Na cestě to ani jinak nešlo a děvčátka velmi rychle pochopila pravidlo když-pak.
Když budeme teď trpěliví a šlápneme na to, můžeme si brzy najít hezké místo a dát si něco dobrého. Když si teď dáme zmrzlinu, možná zmokneme. Když pomůžeme s balením stanu, bude to trvat kratší dobu.
Myslím, že všichni jsme se poučili o síle týmu – nejedu sám za sebe, musíme si pomáhat. Společně zvládneme cokoli. Když půjdeme proti sobě, nedostaneme se nikam.

A nakonec bych ráda poděkovala všem, kteří nám pomohli, poradili a drželi palce na naší velké cestě. Díky!

Seriál Na veliké cestě:

1. část – Přípravy
2. část – Trasa
3. část – Jak to snášely děti
4. část – Jídlo a vaření
5. část – Zdraví
6. část – Jak jsme spali

Fotogalerie