1000 km Tibetem na kole (1.) – Příjezd do Lhasy

Už při první návštěvě Himaláje mne v Káthmándú zaujaly cyklistické mapy. Šlo o cyklistickou variantu klasického treku kolem Annapurny a pak o trasu Lhasa – Káthmándú. Obě trasy slibují přejezdy sedel přes pět tisíc metrů nadmořské výšky.

S Everestem na pozadí

Foto: Karel Umlauf

Další fotografie

V případě trasy kolem Annapurny jde o kombinovanou záležitost, ne všechny úseky jsou sjízdné na kole. V průměru se musí 20–50% denních úseků kolo nést. Trasa Lhasa – Káthmándú naproti tomu vede celá po silnici. V té době se ještě jednalo o hodně prašnou záležitost, většina trasy vedla po nezpevněných silnicích. Situace se však výrazně zlepšila v posledních několika letech, kdy čínská vláda zainvestovala do asfaltu. Inu stejně jako v dobách Římanů před dvěma tisíci lety, pravidla pro ovládnutí a udržení říše jsou stále stejná. Základem je kvalitní infrastruktura umožnující rychlé přesuny vojáků a zásob.

Takže mé rozhodnutí se přikloniklo k té cyklističtější variantě, navíc mne lákal Tibet a navrch návštěva základního tábora Everestu na kole spolu se závěrečným sjezdem 4.500 výškových metrů, prý nejdelší na světě.

Hned po přihlášení u nepálské agentury a zaslání 500 dolarů zálohy jsem začal řešit na čem jet? I když podle popisu měla většina trasy vést po asfaltu, silniční kolo jsem přeci jen vyloučil. Na výběr byl tedy buďto zánovní Author Revolt v karbonu s diskovými brzdami na 29" nebo klasický každodenní dopravník do práce, Apache Blackhawk v hliníku s 26" a V-brzdami. Měl už hodně naježděno, tak jsem si říkal, že bych pak nemusel platit za přepravu zpět a mohl bych jej tam prodat. Karbon a diskové brzdy se mi tam vozit nechtělo s ohledem na rizika spojená s přepravou (jak prozíravé!). Ovšem zase jet na takový výlet na starém kole, kde může prasknout drát, přetrhne se řetěz, odejde páčka přehazovače… Nakonec jsem koupil stejný ale nový Apache Blackhawk v hliníku s 26" koly a čelisťovými brzdami, zlevněný loňský model. Vybavil jsem ho nosičem, rohy a počítačem s výškoměrem. Poté co jsem ho složil, seřídil a zajel, tak putoval do stejné krabice ve které přijel z obchodu, včetně všech plastových chrániček. Tak bylo vše rychle a elegantně vyřešeno pro transport.

Apache Blackhawk na střeše světa

Cestování s kolem nakonec nebylo až tak složité. Letěl jsem s Turkish aerolines s přestupem v Istanbulu rovnou do Káthmándú. Za kolo chtěli přepravní poplatek 80€ a vše dopravili včas a v pořádku kam měli. Ani jsem nemusel využít prostor v krabici, protože hlavní zavazadlo mělo limit 32 kg, který jsem stejně nevyčerpal.

Mailem jsem si ověřil, že v Káthmándú bude čekat člověk z agentury kvůli odvozu kola. Když jsem chtěl číslo na mobil – kvůli plánu B, pokud bychom se tam nepotkali – poslal mi jej s ujištěním, že to opravdu není nutné, že tam určitě budou. Vše klaplo, před letištěm v zástupu všech křičících a strkajících se Nepálců opravdu byla partička s cedulí s mým jménem. Dostal jsem uvítací bílou šálu na krk a jelo se i s kolem v krabici do hotelu. Tady jsme se sešli celá cyklistická partička: dva Němci, dva Italové, Dán, Španěl, Angličanka a Američanka. Jedna noc v Káthmándú ve slušném hotýlku na Thamelu, poslední papírování kvůli vízu do Tibetu, a druhý den se s koly v krabicích jelo zpátky na stejné letiště na let do Lhasy. Tady už to šlo trochu víc ztuha, chaotické odbavení, platba 70$ za kolo, 3 hodiny zpoždění, ale nakonec se přeci jen letělo. Cestou nádherné výhledy na vrchol Everestu prakticky v letové výšce, a za hoďku a půl přistání ve Lhase.

Naše cyklistická partička

Čekal jsem horské letiště a boudu z prken, přistáli jsme na letišti jako v jakékoliv evropské zemi. Před letištěm parkoviště plné nových audin, mercedesů a toyot. Ve Lhase jsme bydleli v hotelu na vnějším okraji centra, v oblastech nové výstavby. Takže složit kola a hurá do historického centra.

Lhasa – historické centrum

No, až tak moc hurá to nešlo, přeci jen 3600 m.n.m. je znát při každém šlápnutí do pedálů. Tři aklimatizační noci ve Lhase, přes den návštěvy pamětihodností, doplnění zásob, opravy kol po transportu – jeden Ital musel měnit oba brzdové disky ohnuté při přepravě letadlem. Naštěstí ve Lhase jsou cykloobchody vybavené jako u nás, není problém koupit cokoliv na kolo, nebo i celé kolo.

Cyklistický obchod ve Lhase

Jsou ovšem i drobnější připomínky pokroku, na které se našinec dívá s překvapením, neboť zrovna v Tibetu by je nečekal. Dva příklady z běžného života: v restauraci přivoláte obsluhu s konkrétním požadavkem pomocí tlačítka na vysílači na jídelním lístku. A ve Lhase jsou naprosto běžné stojany s koly k zapůjčení na kartu. Věc, o které si zatím v našich městech můžeme nechat tak akorát zdát. A navrch většina skůtrů ve Lhase jezdí na elektřinu.

Seriál „1000 km Tibetem na kole“

(1.) – Příjezd do Lhasy
(2.) – První dny na střeše světa
(3.) – Stoupání k Everestu a návrat do Nepálu

Fotogalerie