NaKole.cz
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 3. část
Černá Hora - Durmitor
5. den
Jadranka ráno smaží palačinky, mažeme si je nutelou a domácí marmeládou, padají do nás jak... Než mi došlo, že ta hromada není jen pro nás, ale že je dělala i pro svoji rodinu. Okamžitě tak vytahuji další eura. Jadranka se brání. „Ne Jadranko! Nedomluvili jsme se, že je nocleh se snídaní. Jídlo ti zaplatíme zvlášť." Po palačinkách vynikající kafe z džezvy a chvíli po osmé vyrážíme. Dvě stě metrů dolů k řece, ještě trochu plynou mráčky nad kaňonem, ale Tara je krásně modrá a Šárka jako správný vodák kouká, kudy by to jela :-)
Pak dlouhé stoupání, 22 km a 750 v. m do Žabljaku. Dvě a půl hodiny do kopce, zní to strašně. Touhle cestou jedeme poprvé, v Žabljaku jsme kdysi byli, ale z druhé strany. Sem, k Djurdjevičovu mostu na Taře, jsme s dětmi v tom roce 2011 přijeli od Mojkovace. Takový ale je Balkán, kdo ho miluje, vymýšlí nové trasy po silnicích, po kterých ještě nejel. V kopci poslouchám audioknihu, a zastavuji na kratičkou pauzu každých 50 výškových. Jedeme si každý svým tempem, každý posloucháme něco jiného, někdo knihy, někdo podcasty, někdo hudbu. Docela to uteklo, po 10 kilometrech jsme vjeli na náhorní planinu v cca 1350 metrech, zbytek se nastoupává pozvolněji. Všude vidíme jakési dřevěné chatky trojúhelníkového tvaru v různých fázích rozestavěnosti. Škoda, že jsme sem nedojeli včera, to by bylo v tom dešti obsadit nějaký těsně před dokončením, snili jsme si. Ale ne že by u Jadranky a jejího muže bylo špatně, to vůbec ne.
Po pár kilometrech už na chatičky koukám jinak. Jsou opravdu všude a jsou jich tu desítky, možná stovky, děsnej mor. Je to myšleno na rekreaci nebo na investici? Kdo si tohle bude kupovat a hlavně - kdo se tam ubytuje? A proč je jich tolik? Jak vietnamské večerky, v ulici jsou už tři, tak se logicky uživí i čtvrtá...
Nezbytný úvod pro další vyprávěná je nutný, sorry jako...
Pár let píšu články pro časopis Cykloturistika. Začalo to občasnými cestopisy, pak jsem dva roky psala tzv. Závěrečníky, nyní mi Slávka Chrpová přidělila vlastní rubriku, nazvala jsem ji Povídačky z cyklobrašny. Takový pelmel, píšu je už třetím rokem, příhody a témata mi ale pomalu docházejí, tak občas čerpám z toho, co jsem sepsala třeba sem na blog, aneb vykrádám samu sebe. V posledním čísle jsem vyprávěla jednu příhodu z Krušných hor; z roku, kdy jsme kvůli covidu s dětmi putovali po Československu. V cykloturistice jsem tuto příhodu psala v návaznosti na to, že spousta lidí má pocit, a sociální sítě k tomu přispívají, že pokud (a netýká se to jen kol) nevyrazí na nějakou pořádnou túru do zahraničí, není to ono. Putování po Česku (a přidejme k tomu i Slovensko) má ale dvě ohromné výhody. Tou první je znalost prostředí, což úzce souvisí s výhodou druhou, a tou je čeština. Ne že bychom se nezvládli v cizině dorozumět, ale přeci jenom v mateřském jazyce je ta domluva jiná. Upřímně, je pohodlnější, nemuset v hlavě lovit slovíčka, rukama nohama vysvětlovat a nechápavě se několikrát dokola ptát. Řekneme si s kýmkoliv cokoliv, pochopíme i ty nejdrobnější nuance, detaily a vtipy. Zkrátka máme šanci zažít zase příhody jiné, protože kontakty mohou být intenzivnější díky dokonalé znalosti řeči a prostředí.
Nemusíte to číst celé, důležitá je jen hned ta druhá kapitola s názvem Důležitý vzkaz.
https://www.nakole.cz/blogy/peggy/1256-ceskoslovensko-s-detmi-kapitola-11.html
Konečně Žabljak - vyhládlo nám, tak je program jasný: nejprve oběd, pak zajímavosti, zde tedy jde o Černé jezero kousek za městem. Luděk vybral vývařovnu přímo v centru, a když jsme se usadili, tak mi oznámil: „Někdo ti volal. Slíbil jsem, že mu od oběda zavoláš zpátky."
„A kdo to byl?"
„Nevím, nějaký pán."
„Tak proč jsi to nevyřídil?" Bylo mi jasné, že to bude zcela jistě nějaká neodolatelná investiční nabídka.
„Protože chtěl mluvit s tebou."
„No jo."
Objednala jsem si jídlo a šla ven vytočit neznámé telefonní číslo; počítala jsem, že dotyčného pošlu do háje během okamžiku. Když se na druhé straně ozval mužský hlas, ani v nejmenším jsem netušila, o koho půjde.
„Dobrý den, tady Markéta Zigáčková, volal jste..."
„Dobrý den, tady I. M., moc se omlouvám, že vás ruším na kolech, ale vy jste napsala jeden článek do Cykloturistiky a..." Trochu se mi ulevilo, o žádnou výhodnou nabídku tedy nepůjde... Jméno mi ale nic neříkalo, tak jsem poslouchala dál. „V tom posledním čísle jste psala o dvou cyklistech, co jste je potkali v Krušných horách, šlo o paní Zdenku a pak jste vyřizovala vzkaz její dceři."
„Ano, je to tak," ale pořád jsem netušila nic. Dozvěděla jsem se to hned v následující větě.
„Víte, my Cykloturistiku čteme pravidelně a tu vaši rubriku hned jako první a najednou říkám Zdence, hele, to jsme přece my, co tam tábořili. Ta paní píše o nás!"
Nevěřila jsem vlastním uším. „Jako že vy jste ti dva, co jsme tam tehdy potkali?"
Přikývnutí na druhé straně.
„Ježiš, to jste mi fakt udělal radost, že voláte. Doufám, že vám nevadí, že jsem tu příhodu použila. Jak se máte? Občas jsem na vás od té doby myslela."
„No tak ještě to nějak jde, mně už bylo osmdesát, paní je 77. Ale furt ještě jezdíme na normálních kolech, jen poslední dva roky si už na náročnější trasy bereme elektrokola." Znělo to skoro omluvně.
„Vy jste skvělí! V tomhle věku se už fakt omlouvat nemusíte."
„Tak jsem si říkal, že se vám musím ozvat. Nejprve jsem napsal paní Chrpové do Cykloturistiky, ale pak jsem zkusil najít vaše jméno. Narazil jsem na tu vaši cykloturistickou základnu a pak na tohle telefonní číslo."
„No vidíte, my taky pořád ještě jezdíme, jsme zrovna v Černé Hoře, ale už jen s dcerou, kluk má 18 a už s námi jet nechtěl."
„Nezlobte se, to jsem nevěděl."
„To vůbec nevadí, mám z vás moc radost, fakt jste mi zlepšil den."
Ještě chvíli jsme si povídali, jídlo mi stydlo na stole a mně to bylo úplně jedno. „Tak to neuvěříš, kdo to byl!" sdělovala jsem Luďkovi, který byl na dotyčného volajícího pochopitelně zvědavý.
Z Žabljaku je to k Černému jezeru asi 2,5 km a je to taková lázeňská promenáda. Zastavila nás ale kasa a vstupné 5 euro. „To nedám," šprajcnul se Luděk, „jezero jsem už viděl." Tehdy bylo zadarmo. Šárka ho ale neviděla. „Tak prosím jedno dítě a jeden dospělý," oslovila jsem výběrčího. „Kolik má let?" ukázal na to dítě. „Čtrnáct," zalhala jsem, ale nebylo mi to nic platné. „Tak to je už dospělácká sazba, prosím 10 euro."
Jezero bylo stejně krásně modré a hory se v něm zrcadlily jako tehdy. „Neuděláme si selfíčko?" poprosila jsem svou dceru. „To neee! Raději se necháme někým vyfotit." Chlapec mohl na Šárce oči nechat a u toho cvakal jednu fotku za druhou. Aspoň jsem měla z čeho vybírat.
Vrátily jsme se zpět a mezi davy lidí taťka nikde. Nedomluvili jsme se, kde bude čekat, docela blbá situace. Do vysílačky nereagoval, tak to bude někde daleko. Nechtěla jsem platit drahý roaming, musely jsme se tedy vrátit k té restauraci, kde jsem se připojila na wifi a zavolala mu. Tak byl ještě kousek od jezera a válel se tam na trávě. Přehlídly jsme ho.
Silnice přes Durmitor vede přes dvě sedla. První je sedlo nazvané Sedlo, 1907 m, druhé Prijespa, 1884 m, mezi nimi silnice klesne do 1700. Startovní výška je 1400 metrů. Fajn plán na odpoledne, do večera máme co dělat. Do místa noclehu (kde to bude jsme v ten moment ale ještě nevěděli) 35 km.
Neměli jsme na Balkáně vždycky jen vedra. Tehdy, 10. června 2005, napadlo v Durmitoru 20 cm sněhu. Projížděli jsme skrz něj o den později a uspěli jen díky tomu, že cestu před námi projelo nějaké auto. No, projeli... spíš protlačili, cesta byla šutrovatá, měli jsme mokrý boty a byla nám zima. Sníh zaskočil tehdy všechny, včetně pastevců, kteří se již chystali na letní sezónu...
Nyní v půlce léta vedro taky není, ale neprší a je i něco vidět a to je hlavní. Nižší teplota je při stoupání docela příjemná. Za Žabljakem se chvíli ještě jede náhorní planinou s výhledy na okolní hory, všude opět roste milion dalších dřevěných domků, opět nad tím kroutíme hlavou. Zhruba na úrovni obce Pašina voda se zvedá zmíněná silnice skrz Durmitor. Tak jdeme na to! Překvapivě na ní panuje docela klídek, aut ani motorek naštěstí nejezdí moc. Opět kopec zdoláváme každý svým tempem. Jediné co, tak jsme podcenili vodu. Jsme zvyklí, že na Balkáně je voda všude, ale tady v krasovém pohoří byl ten jediný zakreslený pramen vyschlý. Ale jak nebylo vedro, dalo se to zvládnout i s menší zásobou.
První sedlo! Krásně svítilo slunce, na chvíli jsme si i lehli do trávy, jaké tam bylo teplo. Pozorovali jsme autíčkáře, jak nemohou v omezeném prostoru horského sedla nikde zaparkovat, aby mohli vystoupit a jít se vyfotit, mezi nimi se proplétají obytné kraksny - my na kole se vejdeme všude v pohodě, jen musíme šlapat za svý. Z druhého sedla jsme klesli 200 m dolů a pak zase nahoru. Moc se toho tady za těch 20 let nezměnilo, a to je dobře. Pastevci tu stále mají svá letní obydlí, po cestě se procházejí krávy a ovce, jen nejdou po šotolině, ale po asfaltu. Pomalu se blížil večer a stoupání do druhého sedla se zdálo nekonečné. Sedlo ani není nijak vyznačené, jen jsme si to ohlídali podle mapy... A pak dolů - není to tedy úplně hned dolů, silnice se ještě dlouho vlní mezi závrty a je to paráda. Jsme v horách navečer skoro sami, kromě krav a obyvatel letních obydlí - takzvaných katunů. Pár jich stojí poblíž silnice, prodávají mléko a sýry - moc se mi to líbí, ráda je pozoruji: malý domek, u něj políčko, kravka, slepice, pes. Kdyby začala nedejbože válka nebo nějaká katastrofa, tady jsou soběstační.
Pak to finálně začalo klesat asi na 1400 m na náhorní planinu, hory před námi už patří Bosně, jde o pohoří Maglič, Bioč a Volujak. Z okraje náhorní planiny padají strmě stráně dolů k řece Pivě. V Pišče jsme poprosili o vodu a na nocleh si po 66 km našli závrt. Krásný večer zase ve stanu v krásné krajině, bez deště. Nebe se vyčistilo a až do zbytku naší cesty už mělo být hezky.
6. den
Trsa. Osada o pár domcích a jedné hospůdce, nemohli jsme ji minout. Dali jsme si dopolední kávu, pochopitelně tu domácí, z džezvy. Kam se hrabou nějaká pressa apod. Bohužel to začíná pronikat i sem, zákazníci je vyžadují, ale my naopak vyžadujeme: Domáča kafa. Někde ji mají v nabídce, někde se na ni musíme zeptat. Většinou mrknou jedním okem a jdou ji chystat, a my vypadáme rázem jako znalci.
Jak pokračovat z Trsy dál jsou tři možnosti:
1) Dokončit kolečko kolem Durmitoru a vrátit se do Žabljaku druhou stranou. Tuto trasu jsme nikdy nejeli a musí to být paráda objet celý okruh kaňonem Sušice. Cesta by už také měla být asfaltová. Třeba ještě někdy příště...
2) Sjezd dolů k Pivě prudkými serpentinami se závěrečnou křižovatkou v tunelu jsme už znali.
3) Lákalo nás vyzkoušet novou neznámou cestu směr Ščepan Polje, k soutoku Tary s Pivou. V hospodě nám potvrdili, že je silnice asfaltová celyj čas. Nakonec je to parádní výhledová trasa, stále po náhorní planině s výhledy na Durmitor, jedna báseň. V lese, když už to pak začalo zvolna klesat, odpočívali u pramene dva Francouzi s koly, jeli z domova po vlastní ose. No tak to je jiné kafe, panečku! Taky jsme svého času dojeli na nebo z Balkánu po svých, když bylo hodně času, ale Francie je ještě o level dál.
Za Crkvičko Polje následuje strmý pád dolů k řece. Miluju tyhle balkánský rokle!
Silnice nás podle předpokladu vyplivla mezi dvěma státy, nalevo černohorská hranice, napravo bosenská - co teď? Jak to bude, když nemáme výstupní razítko z Černé Hory a chceme jet do Bosny? Na černohorské straně je ale podle mapy hospůdka, volíme tedy trasu doleva, jen na celnici přijíždíme zajímavě - z Černé Hory a chceme do Černé Hory. „Jedeme z Trsy," vysvětlovali jsme proaktivně, ale neměli s tím problém, nikterak je to neudivilo. Hospůdka hned u silnice byla super. Jen jsme si s Luďkem objednali „maso pro dvě osoby" a bylo toho pro 4, nemohli jsme to sníst, něco jsme si nechali zabalit s sebou na večer.
A pak hurá do Bosny, ale vítá nás republika Srbská. Však to asi už všichni znáte, dvě enklávy uvnitř Bosny a Hercegoviny: Muslimsko-Chorvatská federace a Republika Srbská.
Silnice za hranicí byla prvních pár kilometrů pokrytá novým asfaltem, ale pak se z toho stala hrůza, navíc furt nahoru a dolů, asi proto, že jsme dneska těch výškových metrů moc nenastoupali, tak abychom si nepokazili statistiku. Z Foči jsme se rozhodli nejet po hlavní, ale zkusíme vedlejší. Tak samozřejmě, že ta bílá silnička nebyla asfaltová, ale vedla podél řeky s minimálním převýšením, takže fajn. Malá zajížďka do Ustikoliny na nákup a pak návrat, protože z té malé silničky se noclehy hledaly perfektně. Přespali jsme ve starém sadu, dokonce se dalo jít „okoupat" do Driny. Do jaké Driny? To jsem vlastně zapomněla zmínit, že soutokem Pivy a Tary vnikla řeka Drina, poměrně dlouhá a významná řeka na Balkáně. Já nevím jak vy, ale já to stejně hned zase zapomenu.
Kilometrů přes 80, výškových metrů 450, takže sranda den...
Fotogalerie
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 2. část
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 1. část
Slovinsko na kole - 5. část - Závěr
Vyzkoušejte:
Topgal pečuje o zdravá záda našich školáků již 30 let
Čaje, které léčí. Přírodní cesta ke zdraví a rovnováze.
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 3. část
Černá Hora - Durmitor 5. denJadranka ráno smaží palačinky, mažeme si je nutelou a domácí marmeládou, padají…
Srdce v lomu, tiché místo, které objevíš jen z výšky
Do Českého středohoří jsme tentokrát nejeli jen tak. Nebyl to vandr „kam nás nohy zanesou“. V batohu jsme si…