reklama

Československo s dětmi - kapitola 11.

Louky nad Rolavou
Louky nad Rolavou
Foto: Autor

Čestný pionýrský
Slibuji čestný pionýrský, že až do konce akce už nebudeme nic opravovat, ani lepit, ani shánět žádné náhradní díly po všech čertech. Tedy lepit budeme, také utahovat špatně nasazené kolo do vozíčku Extrawheel, a určitě ještě něco, ale už o tom nepadne ani slovo. Nechci vypadat, že si ty závady přeju, abych měla o čem psát, nebo že je schválně zveličuju, abych byla zajímavá.
Dokonce se mi podařilo do konce dovolené přesvědčit Luďka, že jestli to po návratu nezačne nějak komplexně a radikálně řešit (nové kolo!!!), tak s ním další rok nikam nejedu. (To jsem trochu kecala, ale...) Je sice hezký, že je spořivý a jezdí už spoustu let na kole po mém tátovi, ale co je moc, to je příliš. Chlap jeho tělesné konstrukce (100+ kg) prostě potřebuje bytelný stroj. Je bezvadný, že si umí se vším poradit, a ne že bychom díky těm opravám nepoznali fajn lidi (majitel autoservisu v Kašperkách nebo pracovník kovošrotu v Kraslicích byli oba velcí sympaťáci), ale kdyby se to bez těch technických potíží obešlo, byla bych, kulantně řečeno, radši. Nekulatně řečeno: dost mě to... štvalo!

Důležitý vzkaz
Poté, co jsme ve sběrných surovinách dokončili výměnu vidlice, vydali jsme se dál. Bylo už hodně pozdní odpoledne, spíš večer. Ani v nejmenším jsem si po tom zážitku s opravou netroufala doufat, že bychom ještě dneska vyjeli až na hřeben, který se nacházel o 400 výškových metrů výš. Táhlý kopec Rájeckým údolím však nebyl prudký a jelo to skoro samo. Na spaní to tam bohužel ale nevypadalo, stráně kolem nás se strmily skoro v pravém úhlu. Mapy však asi v půlce stoupání ukazovaly ikonu turistického přístřešku...
Ten však jsme po našem příjezdu nalezli již obsazen. Se slzou v oku jsem mrkla na dva cyklisty, jak vybalují karimatky a chystají se do hajan, a zase jsem pohled vrátila zpět dopředu před sebe. Vtom jsem zahlédla, jak za mnou jeden z nich běží: "Prosím vás, počkejte...!" A tak jsem zastavila.
Byla to žena. Odhadla jsem ji na šedesát, možná i lehce přes. "Jedete až nahoru?" zeptala se.
Přikývla jsem.
"Mám velkou prosbu. Potřebovala bych, jestli byste nedala vědět mojí dceři. Ona má o mě starost, tak jí denně podávám hlášení, když někde zakempujeme. A dneska chceme spát tady, nechceme sjíždět až dolů. Jenomže tady není signál."
Mrkla jsem na svůj mobil, co kdyby náhodou, ale smůla, ani jedna čárka (nejspíš proto, že jsme obě měly stejného operátora :-) )
"To víte že jo, spolehněte se, určitě jí zavolám, jakmile to půjde. A odkud jedete?" zajímalo mne. A tak paní vyprávěla. Jak jedou hřebenem Krušných hor na klasických kolech (nikoli elektrokolech!), jak spávají kde se dá, ale dceři musí každý večer poslat zprávu. Jak byl dneska z Klínovce nádherný rozhled - úplně sršela nadšením.
Zkrátka naše krevní skupina.
"Ale že jedete takhle s dětmi, to je úžasný, to vás obdivuji," pronášela neustále a já ji brzdila: "To já zase obdivuji vás."
A pak jsem si zapsala telefon na dceru, rozloučily jsme se a já se vydala s důležitou depeší vzhůru. Kopec se stal malinko prudším, ale vyjet na hřeben se tímto stalo nutností, nešlo už jinak, když jsem dala té dobré paní slib.
Na rozcestí pod Vysokým vrchem (cca 900 m n. m.) signál naskočil v plné síle a já hned vytáčela:
"Dobrý den, prosím vás, nelekněte se, já vám mám jenom vyřídit vzkaz od vaší maminky. Oni táboří v lese, kde není signál, a měla starost, že vám nemůže zavolat. My jsme zrovna jeli v protisměru, tak mě požádala..."
Na druhé straně byla slyšet velká úleva: "Aha, vy jste také cyklisti. Máma, no... já pro ty její cesty moc pochopení nemám."
"A to já zase jo..."
"Víte, ono jí je už 72..."
Málem jsem odpadla.
"Cože? Já tipovala tak o deset méně..."
"Ona je to celoživotní učitelka tělocviku. A ten pán, co s ní jel, já ho vůbec neznám, tak tomu je 75."
"Nemějte o ně strach. Jsou v pořádku a zítra se vám ozvou osobně. A mamince, prosím, vyřiďte, že má můj velký obdiv. Já jí to nestačila pořádně zdůraznit."
Než přijel Luděk s dětmi (měli cestou několik zastávek za účelem odskočení si do lesíčka), stačila jsem si s tou paní dcerou výborně popovídat.

Jak (ne)spatřit kometu
Tohle léto se neslo ve znamení komety Neowise, která měla být nejvýraznější kometou od roku 1998 (tehdy letěla tzv. Hale-Bopp). Internet plnily každý den úžasné fotky, a my jsme už měsíc spali venku pod stanem a ani jednou se nám nepoštěstilo ji spatřit. Vhodné podmínky k jejímu pozorování zatím nenastaly. Buď bylo zataženo, nebo jsme stanovali v lese či na místě bez výhledů. Louka nad Rolavou, kam jsme pro dnešní večer na nocleh odbočili, se k tomu vyloženě nabízela. Byl z ní skoro kruhový výhled. Tak že by?
Bohužel, začátkem srpna jsou dny stále ještě docela dlouhé, a než začne ta správná potřebná tma, jednomu (natož čtyřem) se už začnou klížit oči. Klučičí stan už dávno spokojeně odfukoval, my holky jsme pobíhaly s aplikací Sky Map po louce, nedbajíc padající rosy, a vyhlížely jako Rákosníček, až se na obloze zjeví první hvězdička... Jenže nad obzorem vykoukla ne hvězda, ale jasný měsíc.
"Šari, to nemá cenu. Až půjdu v noci čůrat, kdyby bylo něco vidět, vzbudím tě," utěšovala jsem zklamanou dceru.
Jenže jak už to tak bývá, močový měchýř mě to po tak náročném dni vůbec nevzbudil. A tak jsme kometu zcela neslavnostně zaspali.
Další dny už počasí ani terén pozorování nepřály a kometa si odfrčela zase kamsi do hlubin vesmíru... Tak nic, snad příště, no... za sedm tisíc let.

Horní Blatná - děkujeme, aniž byste vstoupili
Jak jsem se možná už zmiňovala, v kopích většinou jezdíme všichni svým tempem a čekáme na sebe až nahoře. První jede zpravidla Šárka, za ní s vyplazeným jazykem já (protože ji pořád mám za malou a bojím se ji nechat jet úplně samotnou). Víťa spolehlivě uzavírá peloton jako poslední. Má svůj telefon, takže se nebojíme, že by nám nezavolal, kdyby něco. Tedy, já se pochopitelně bojím, jen dělám že ne. Jenom už mě nebaví jet jeho šnečím tempem vzadu, protože on si jede na pohodu, aby se příliš nezadýchal. Vždyť jsme na něj zatím vždycky počkali, že, tak na co si dělat násilí?
Pořád ale doufáme, že se mu jednou jeho loudání lehce vymstí, a bude se nás pak víc držet. V Horní Blatné se to málem podařilo. Ráno jsme mluvili o tom, že tam nastane první pauza, takže jsme všichni věděli, kam jet. Ovšem při vjezdu do této obce člověka uvítá cedule: "Horní Blatná vám děkuje za vaši návštěvu!" A Víťa si, chudák, myslel, že to znamená, že se s ním Horní Blatná už loučí a tím pádem, že ji už dávno projel. Dlouho tam stál a lámal si hlavu, jak to tedy je a kde ta Horní Blatná vůbec byla, když končí ledva co začala.

Odpovídající poměr cena/výkon
Rozhledna na Blatenském vrchu je stará kamenná rozhledna opláštěná dřevem. Jen jaksi za ta léta ji přerostly stromy, takže považuji vstupné (10 Kč dospělí, 5 Kč děti) za odpovídající výhledu. Bohužel. Ale ono ty smrky v Krušných horách, nedávám jim dlouhého trvání. Na podzim roku 2013 jsme s Luďkem přejížděli hřeben jen v opačném směru, a jak jsme byli tehdy překvapeni! Považovala jsem Krušné hory díky kyselým dešťům za nemalebné a neutěšené. Ale tehdy, po cca 10 letech od poslední návštěvy, jsme projížděli úplně jinými Krušnými horami, jakoby znovuožívajícími. Míjeli jsme obrovská území porostlá krásnými novými stromy, objevovali zákoutí, kde jsme si připadali jako na Šumavě (ale mnohem svobodnější) a i ovzduší tam prý bylo zdravější než dřív.
Pár dní po návratu však moje nadšení z krásy krušnohorských lesů zkalila v televizních novinách informace, že ty nádherné, nově vzrostlé smrky decimuje jakási houba, snad kloubnatka smrková. Bohužel to nejspíš bude pravda. Letos už ty nedávno ještě krásné smrky působily jaksi uvadle.

Lanovkou na Klínovec
Kousek před Božím Darem přibylo turistů a už to dosahovalo šumavské úrovně, možná ještě o něco horší. Mířili jsme pochopitelně na Klínovec. S Šárkou jsme tam opět vyjely jako první, bylo to skoro zadarmo, ale Šárka nahoře zírala, jak sedačková lanovka přivážela jednoho cyklistu za druhým, kola měli zavěšená vedle sebe...
"Co to má znamenat? Oni si sem jako vyjedou lanovkou? Vždyť to nejsou žádní staří lidé!" rozčilovala se.
"No jo, Šari. Tak to s některými je. Ale věř mi, že z toho vrcholu nemůžou mít takovou radost jako my."

Špatný Markéting
Počkaly jsme, až nás dojedou kluci a závěrečné metry k rozhledně absolvovali společně. Byl krásný den, slunce svítilo, mraky plynuly a výhledy se otevíraly do nedozírných dálek. V 1244 metrech nebyl vůbec hic. Ideální den.
Všimla jsem si, že nás ostřížím zrakem sledují dva seniorského věku s elektrokoly. Většinou při setkání, zejména jede-li na e-kole někdo mladý, schválně demonstrativně otáčím hlavu stranou, a dělám, jako že mě vůbec nezajímá... To tak, ještě aby si myslel, že mě jeho výkonný stroj nějak zaujal :-) Jenže tihle se k nám okamžitě hrnuli.
"Já myslela, jestli nejste Berkovi. Ale oni nemají holčičku. Znáte Berkovi na kolech? Já je vloni sledovala..." začala debatu totálně netradičně paní. Pán se držel vpovzdálí.
"Jenom virtuálně, osobně ne,"odpověděla jsem zklamané dámě, že nepotkala své oblíbence.
Po návštěvě rozhledny debata pokračovala.
"A vy píšete nějaký zápisky někam?" ptala se.
"Na fejsbuk jen občas. Online teď vůbec nejsem. Ale jinak jsem napsala tři knížky, pár článků do časopisu Cykloturistika a pak na naše internetové stránky, dneska se teda říká blog, už spoustu let. Tam máme fotky a vyprávění ze všech našich cest..."
"Knížky, hm... a jak se jmenujete? Že bych se mrkla v knihovně." Přece jen jsem ji dokázala zaujmout, hurá! pomyslela jsem si.
"Ono je to vydaný ještě pod starým jménem, takže hledejte Hroudová."
Víťa se jevil z našeho rozhovoru totálně otrávený. Jednak se tam šíleně rojily vosy a jednak on po popularitě absolutně netouží. Moje příspěvky nesleduje, a o tom, kde jsme byli a co dokázal ujet nerad mluví, natož aby se tím chlubil. Nesnáší focení, proto není skoro na žádném snímku. Chtě nechtě to musím respektovat.
"Tak už pojedeme?" netrpělivě pořád opakoval. Konečně jsme se loučili...
"Jakže jste říkala to jméno? Hromádková?" ujistila se paní a mně došlo, že bych s tím marketingem měla něco udělat, že tahle to dál nejde :-) Nikdo nás nezná, nikdo o nás nic neví :-)
Jenže když já to jinak neumím. Mě to baví přesně takhle, co na tom, že lidé čtou a lajkují jiné statusy. Pro mne je to příležitost zavzpomínat si a ten, koho to zajímá, to přečte celé, a koho ne? S tím nic nenadělám. Snažit se zaujmout víc masově není absolutně můj cíl. Světská sláva polní tráva, a jak to říkal Zdeněk Svěrák ve Vratných láhvích? Psát a dělat co chtějí jiní? Už bych to pak nedělala ráda.

Byl nebyl Černobyl. Nejkratší pohádka na světě.
Někde jsem četla, že si každý člověk vybaví, kde byl a co dělal 11. září 2001. I já to vím úplně přesně. Byla jsem nemocná a válela se doma. V županu na gauči s očima přilepenýma na televizi jsem sledovala neuvěřitelné dění.
Razím podobnou teorii. Každý z nás (pochopitelně jen ten, kdo to zažil) si vzpomene na rok 1986, kdy bouchl Černobyl. Samozřejmě, že nemám na mysli konkrétní den, protože událost byla lidem dlouho utajována, ale vím bezpečně, že jsem tehdy byla na škole v přírodě v Jáchymově. A vidím jako dnes ty kvanta hřibů (začátkem května!!!), co rostly pod lanovkou na Klínovec. Krušný hory mám zkrátka spojený s Černobylem a kdykoliv sem jedu, pokaždé si na to vzpomenu.

Kde mají nejdražší zmrzlinu
Když cedule ukázala Vejprty 11 km, vzpomněla jsem si, že babička odjížděla zrovna sem na prodloužený víkend. S kolem a nějakým kamarádem, kterého jsem neznala. Vytočila jsem tedy její číslo s dotazem co dělá a kde se nachází. A jestli by se případně s námi nechtěla někde potkat.
"Dneska byl v plánu Hasištejn, ale mám dva prasklý dráty, tak jsme to zrušili," sdělila mi a za dvacet minut přifrčela autem do Loučné pod Klínovcem.
Divíte se, že jsme si dávali sraz s babičkou 150 kilometrů od jejího domova, někde v kopcích? Na rozdíl od té paní ze včerejška, já mám pro svoji mámu pochopení.

Protože... teď trochu odbočím...
První kolo jsem si koupila z brigády na začátku vejšky. Na kola značky Favorit se fronty už dávno nestály, přesto jinou značku sehnat pořádně nešlo, a horská kola byla ještě na houbách. A tak jsem si jednoho dne odvážela pyšně z obchodu fialového dámského Favorita, za 4 a půl tisíce. Radši bych červeného, ale zas takový výběr tehdy ještě nebyl. Jezdila jsem na něm různě na výlety nebo po městě, jednu dobu i do školy. Spolužáci začínali tehdy už podnikat, někteří vlastnili první auta - a já byla takový ten typ holky, co si vezme kraťasy a triko, a jede na přednášku na kole. Ani tehdy jsem příliš neřešila, co si o mně kdo myslí, a že kluci spíš jedou po holkách, co se malují a chodí pařit... Teda kecám, jedno mi to pochopitelně nebylo, ale jak se jednou s tímhle naturelem narodíte, nic se s ním nenadělá.
Máma pokaždé trnula hrůzou, když jsem jela od nich ze Strašnic k sobě domů na Žižkov na kole (ó jaká dálka!!!), a vždycky jsem musela volat, že jsem v pořádku doma. Později se cyklistika a cykloturistika stala módou, na kole začal jezdil kdekdo, tipla bych si, že i ti spolužáci z VŠE s kufříkem a fialovým oblekem. Kola si pořídili tehdy i mí rodiče, a tím pádem o mě přestali mít strach, i když jsem v té době začala jezdit mnohem víc a dál. Ale hlavně už jsem byla ta paní inžinýrka a navíc to vypadalo, že na ocet nejspíš nezůstanu, takže...
Táta se kvůli nemocnému srdci držel při zemi, mámu to chytlo mnohem víc. Vyrážela v létě, v zimě, kopce nekopce. Koníček jí vydržel i po tátově smrti (před deseti lety), kolo ji doprovází takřka všude. Auta si zásadně kupuje taková, aby do kufru pohodlně naložila bicykl. Posílá mi fotky z výletů z různých možných i nemožných míst v naší vlasti. Vyráží za každého počasí. Když to nejde jinam, vyjede si aspoň na Vyšehrad nebo objede hřbitovy.
Jeden by řekl, že bude nejspíš po mně ;-) ale pár rozdílů tu je... a dost podstatných. Na rozdíl ode mne je máma dáma každým coulem. Jezdí bez helmy, protože v ní vypadá blbě a zkazila by si účes. I na podzim nebo na jaře nosí zásadně kalhoty pod kolena. A sandále. Když si vezme ponožky, tak jedině ty moderní, krátké. Nějaká pláštěnka? Jídlo s sebou? Kdeže! To by musela vozit bágl, a ono to vždycky nějak dopadne. Takže u nás v rodině to není o tom, že babička říká, že si mám vzít čepici, zapnout bundu a zastrčit podolek. Jsem to naopak já, kdo poučuje svou matku!
S přibývajícími léty babičce začínal do kopců docházet dech a protože ji rovinky tolik nebavily, pořídila si elektrokolo. Opět se jí vrátil předchozí elán a zvětšil rádius výletů na někdejší úroveň.

Původně jsem jí chtěla říci, že nějaké špice vezeme náhradní, ale pak jsem si představila, že by Luděk nebyl asi moc nadšený z další opravy, a tak jsem raději mlčela. Navíc babi svůj pobyt už zítra končila tak jako tak.
Seděli jsme v otevřeném Apres Ski pod Klínovcem, přestože široko daleko ani vločka. Rádobyvtipný vrchní se nás pokoušel pobavit svými vtípky. Moc jsme se nesmáli a tak nám to na závěr pěkně osladil.
"Pozvu vás ještě na zmrzlinu," ukázala babička na mrazák. Čtyřikrát po dvou kopečcích a jednou po jednom je dohromady 9 kopečků. Naběračka však o misku několikrát pořádně otřená, ani ždibíček nedopřán navíc, nebylo divu, že mě výsledná kalkulace poněkud zaskočila: "Dvě stě sedmdesát, prosím!"
Protočily se nám panenky.
Babička však ani nemrkla, vytasila peněženu a s dotazem "Můžu kartou?" nejdražší zmrzlinu v našem životě zaplatila.
"Pacholek jeden, nikde tu nemá napsanou cenu, to bychom si nikdy nedali takhle drahé," omlouvali jsme se stranou, ale babička to vždycky zamluvila. Její velkorysost a schopnost jednat s lidmi bych po ní chtěla zdědit.

Sněd jsem mámu!
Pohodovou cestu po hřebeni plnou výhledů do podhůří (na elektrárnu Prunéřov apod.) a na masiv Klínovce a Fichtelbergu (při ohlédnutí se zpět), jsme zakončili (resp. přerušili) v obci Výsluní. Bezručovým údolím jsme se vrátili načas zpátky do nížin... Utábořili jsme se v lese kousek nad Chomutovem, kde jsme našli krásné tábořiště s ohništěm. A já konečně uvařila večeři, že byli všichni spokojení. Balení těstovin 20 % navíc zdarma (tj. 600g!) a pesto - všichni tak akorát sytí, nikdo neměl potřebu se dojídat. Ještě že už pohádky dětem večer nevyprávíme. Dneska bych jim totiž řekla tu o Otesánkovi. A ne o jednom, ale rovnou o dvou!

I to škaredé chceme vidět
Důvod výměny krušnohorské magistrály za nížiny byla právě krajina v podhůří. Možná si říkáte proč? Vždyť je tam Severočeská hnědouhelná pánev, nic zajímavého. A já odpovídám: Ano, přesně, to je ten důvod. Protože i toto jsou Čechy. Nejenom zvlněná krajina lesů, luk a rybníčků, nejenom hory porostlé borůvčím, malebné vesničky a upravená centra historických měst. Chceme-li dětem ukázat Čechy takové, jaké jsou, nelze přivírat oči před oblastmi poznamenanými průmyslem a těžbou. Protože i ty k poznání Čech patří. Můžeme si o této části republiky myslet své, nikomu se krajina zdevastovaná ohromnými uhelnými lomy nelíbí, ale ruku na srdce - všichni chceme elektřinu, v zimě teplo a v létě chládek. A v hnědouhelných elektrárnách se u nás stále vyrábí skoro polovina elektřiny (cca 30 % jde z jádra, pozn. autorky). A když je zdejší krajina na uhlí bohatá, elektrárny musí stát poblíž. Podíl uhlí na výrobě elektřiny v celé Evropě už naštěstí klesá, a naopak rostou obnovitelné zdroje, ale celá problematika je složitější a já nejsem v žádném případě ani odborník, natož soudce. Jedna věc jsou líbivá prohlášení poslanců v kvádrech na půdě parlamentu o kvótách, procentech, limitech a termínech, druhá věc je skutečnost, že původní elektrárny prošly nákladnými rekonstrukcemi a kompletně je odstavit z hlediska komplexního pohledu na ekologii a třeba i skladování elektrické energie zatím nejde. Uvidíme. Ono i to uhlí jednou stejně dojde a tou dobou, předpokládám, už budou elektrárny dávno odstavené a nahradí je zdroje nové.

Nástrahy svéhlavého cyklisty aneb manželské etudy nejen od Třeštíkové
Takzvaná dělba práce u nás vypadá tak, že já doma naplánuji trasu, a Luděk pak naviguje v terénu. Jeho chytrý telefon disponuje silnější baterií, takže ho má permanentně zapnutý na řídítkách a sleduje vytyčenou trasu. Tu samozřejmě přizpůsobuje aktuální situaci a ozvláštňuje vlastní invencí. Třeba ji čas od času proloží nějakou zaručeně "výhodnou" zkratkou, jindy obohatí o zajížďku (čti: má chuť na pivo), případně ukáže trase navržené plánovačem prostředníček, a udělá si variantu svou. Jako například, když jsme potřebovali z Chomutova přejet do Jirkova. V reálu skoro ani nepoznáte, kde jedno město končí a druhé začíná, takže se nezdálo, že by měla nastat nějaká zrada. Mapy.cz prosazovaly hlavní silnici. "To je blbost, po hlavní nejedu. Vezmeme to jinudy!" zavelel po chvíli přemýšlení Luděk a stočil řídítka kol jinam. Navigace v autě by výstražně zařvala: "Jakmile to bude možné, otočte se!!!", mapy.cz jsou však tichý neagresivní parťák; ony vědí, že jejich čas teprve přijde a pokorně vyčkávají. Na omluvu. Vědí totiž, že mají pravdu.
Takovému svéhlavému cyklistovi se nejprve postaví do cesty zoologická zahrada, potom zátarasy a kupy hlíny. Leč objeví za nimi pěšinku a dí: "To je v pohodě, to se projede." Ale pak jsou tam schody a hle! "Aha, tak proto to mapy nevedly tudy," mudruje kloníce hlavu nad mobilem. "Ta bílá silnice na mapě je ve skutečnosti šedivá (teprve ve výstavbě) - toho jsem si nevšiml." Přece se nebudeme vracet, my se nikdy (skoro nikdy, pozn. autorky) nevracíme. Takže naložená kola pracně vyrveme po prudkých schodech, aby nás nahoře čekalo překvapení, když kratičký chodníček končí ve svodidlech. A za nimi, na druhé straně, vede ta hlavní čtyřproudovka, které jsme se zuby nehty chtěli vyhnout.
A manželka navigátora trpělivě mlčí, a mlčí i mapy.cz. Manžel je naštěstí docela silák, takže manželka jenom zírá, jak manžel jako Ilja Muromec bere jedno kolo po druhém a jednou rukou je přendává přes svodidla, která jí sahají až do pasu, dětem ještě výš. Co si nadrobil, to si také sní.
A manželka mlčí, a neříká nic, ani když cestou z Jirkova místo určeného směru objevujeme se opět kdesi úplně jinde. Sice už v duchu trochu pění, ale mlčí. Ví, že sama také není ideální.

Koupaliště
Při návratu na správnou výpadovku jsme míjeli pěkné koupaliště. Žádný akvapark, ale takový ten klasický vesnický koupák. Prostě jenom bazén a okolo louka zastíněná stromy. Idylka. Vstupné 50 Kč na celý den. Nejsem vůbec koupací typ, navíc dneska ani do vody nemůžu, ale vidím na všech, že oni se na rozdíl ode mne ve vodě vidí.
Jenže manžel, místo aby ocenil předchozí manželčino mlčení, rovnou vypálí: "Vidím na tobě, že ty bys nejradši jela dál, to je mi jasný. Samý závazky, kilometry..." Je horko, a marně přemýšlím, kdy jsme se naposled někde pořádně koupali. Možná ještě na Slovensku... Pak buď nebylo počasí, nebo nebylo kde. Koukají na mě, jak rozhodnu. Částečně má pravdu, jela bych dál. Ale zároveň furt tvrdím, jak celou tu vlastivědu jedeme kvůli dětem... "Jasně že jdeme... !" To jim nemůžu udělat. Dělám, že jsem neváhala ani vteřinu. Dělám že koupaliště bylo vlastně v plánu. A všichni nadšený. To je ta dnešní doba. Ambiciózní rodič, co chce dětem snášet modré z nebe, ale myslí přitom jenom na sebe. Stačí jenom taková drobnost. Jak prosté! Udělat něco pro druhé - ale jako opravdu - znamená přestat na chvíli myslet na sebe.

Žlutá turistická
Žlutá turistická podél lomu Československé armády je značená jako cyklotrasa. Asfalt končí těsně za posledními domy obce Vysoká Pec (jak příznačný název!) a začíná mazec. Podle mapy přerušovaná stezka jen lehce líže vrstevnice, realita je kamenitá lesní pěšina, kde dva tlačíme jedno kolo. Nalevo sráz nahoru, napravo NIC. Za cedule DOLOVÉ POLE - nepovolaným vstup zakázán opravdu neradno chodit, stačí pár kroků a neštěstí je tu. Hluboká šedočerná jáma začíná přímo pod nohama. Rozprostírá se až k obzoru, na němž se vypínají známé siluety kopců Českého Středohoří. Ano, přesně tohle jsme chtěli vidět! Je to... dechberoucí!
A žádná deprese se kupodivu nedostavuje, spíš jsme fascinováni. A zároveň, pohled do již vytěžených oblastí je i mírně optimistický - části ohromné plochy jsou zelené! Rekultivace, zdá se, probíhá na plné pecky. Alespoň takový je dojem při pohledu shůry.
Stezka je úzká, v prudkém svahu uhýbáme dvěma protijedoucím mladým cyklistům s bágly. Na chvíli se zastavují, aby nám sdělili dojmy z právě projetého. Podivují se, jak jsme naložený a v jejich pohledu je cítit lehké opovržení nad naším nákladem. Upřímně, chci vás vidět za pár let s dětmi, kolik toho budete s sebou mít. Jestli teda s dětmi vůbec někam takhle vyjedete, pomyslela jsem si, ale mlčela jsem. Horko a náročný terén dělají s psychikou divy a ukazují horší já.

Kde kvíleli vlkodlaci
Pár set metrů od hrany dolu stojí zámek s pohnutou historií. Kdysi reprezentativní sídlo Lobkowiczů vybudované ze středověkého hradu bylo po dvou požárech několikrát přestavěno do současné monumentální podoby barokního zámku (9 pater a 244 místností). Zkáza pro něj však bylo 20. století. Nejprve zámek za své sídlo prohlásil Hitler, pak jej obsadili komunisti (resp. ČSLA) a po nich řádili vandalové. Ohrožovala ho též těžba uhlí, a jeho nedobrý stav lákal filmaře. Natočen zde byl např. americký horor Kvílení vlkodlaků II, některé pomalované zdi jsou toho ještě důkazem. Ale i kvalitnější snímky na zámku vznikaly a dnešní rekonstrukce a snaha o jeho obnovu je chvályhodná. Přispěli jsme však jen 4x30 Kč za samoprohlídku, neboť v posledních dnech těch výdajů bylo zase víc než dost.

Přesunutý kostel
Projeli jsme Horní Jiřetín, který už také dávno neměl existovat a opřelo se do nás horko jako prase. Po příjemných cyklostezkách jsme přijeli na okraj Mostu - za jediným cílem - kostel panny Marie Bolestné, známý spíš jako "přesunutý kostel". Překvapil nás svou velikostí - čekala jsem kostelík alá Josef Lada, a ona to byla málem katedrála. Na první pohled je sice zřejmé, že kostel na novém místě jaksi "nesedí", ale při představě, že něco tak ohromného v roce 1975 přesunovali o 841 metrů, aby nezanikl kvůli těžbě uhlí, zůstává rozum stát.

Zdravá strava nade vše
Luděk nedávno poznamenal, že se těší domů, až něco uvařím. I já už pomalu nevím, co si v hospodách dávat. Už je asi fakt načase vrátit se. Dnešní jídelníček nebyl absolutně vzorem zdravého stravování na cyklodovolené, ale co už.
Snídaně v bufetu v Chomutově - smaženky apod.
Párek v rohlíku na koupališti jako svačinka
Místo oběda smažený sýr v housce na Jezeří
Nanuky z vietnamské večerky někdy odpoledne
Hovězí guláš z konzervy k večeři
A Víťa byl naprdnutej, protože si NĚKDE zjistil, že je v Mostě McDonald a my tam nejeli (přitom jsme jim nechtěli udělat zbytečnou zajížďku 4 km a 100 v.m.)
Jenže on nebyl žádnej Mekáč od Prahy...

Kde by se mohl vyřádit novodobý Jakub Krčín
Z toho zdravého stravování přepadla Luďka přepadovka. V okolí kostela nebylo přidřepnout kde, i musel prchnout ven do přírody. My jsme s dětmi chvíli ještě odpočívali ve stínu a pak se kolem nově napouštěného jezera Most vydali dál.
Mimochodem, to jezero a stezky kolem něho tehdy ještě nebyly oficiálně otevřené, ale tuším, že jednou to tady bude moc pěkné. Přála bych zdejšímu regionu, aby vzniklo nové Třeboňsko. I když samozřejmě otázka, zda místní obyvatelé (soudě podle toho, kdo se tu hromadí před obchody) zrovna tuto infrastrukturu ocení. Budu teď prudce nekorektní, ale napadl mě jeden starý vtip. Znáte cikánský trojboj? Pěšky na koupaliště, zaplavat si, a zpátky na kole.

Důležité rozhodnutí o konci expedice
Ještě v 5 hodin odpoledne panovalo šeredné horko. V Braňanech jsme děti poslali pro nanuky, protože přišel čas pořešit závěr cesty. Kam dojedeme, kde nasedneme na vlak? U toho děti rozhodně nesmějí asistovat. Jejich názor je předem jasný- nejradši by to zakončili hned zítra :-) A to my ještě nechceme. Ještě pár dní zbývá... Volba je jasná, vrátíme se zpět na hřeben, zítra má být ještě větší parno než dnes, o pár set metrů výš by mohlo být snesitelněji.

Fotogalerie

31.01.2022 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.8
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Československo s dětmi - kapitola 12.

Cestování
Člověk se pořád má co učitDůl Bílina. Mělo by jít o nejhlubší místo ČR (cca 20 m nad mořem), byť uměle vytvořené. Ze dna dolu startoval…
08.02.2022
Peggy
(5.07)

Československo s dětmi - kapitola 10.

Cestování
Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku Ašský výběžek je velice zajímavý kout Česka, před mnoha lety jsme jeho důkladnému průzkumu na kolech…
25.01.2022
Peggy
(5.07)

Československo s dětmi - kapitola 9.

Cestování
Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už nevím jak přesně zněla, ale…
18.01.2022
Peggy
(5.06)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Cyklotur)
cyklistický
Autobusem
5 620 Kč
 (CK Cyklotur)

Vinařské stezky – Poysdorf

Rakousko, Česko
22.09.2023 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
5 460 Kč

Nejčtenější blogy:

PR

Jak vybrat sportovní oblečení na zimní projížďky?

 (pixabay.com)
Pokud se nechcete projížděk na kole vzdát ani v průběhu zimních měsíců, měli byste mít připraveno vhodné oblečení, s nímž můžete vyrazit do mrazu i do sněhu. Na co se zaměřit při jeho výběru?

Jak připravit opravdu povedený cyklovýlet?

 (pixabay.com)
Plánujete vyrazit na kola? Ať už chcete vyjet jen na pár hodin z domu nebo se chystáte na sportovní pobyt v horách, vždy se vyplatí věnovat plánování pozornost. O tom, jak připravit skvělý cyklovýlet, se dočtete v následujících řádcích. Prozradíme například, co byste nikdy neměli zapomenout přibalit nebo jak se můžete pokusit vyrovnat předním světovým cyklistům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

250 cyklistů (17 přihlášených)

Jak jsem jel okolo Čech

Závod Okolo republiky je další z cyklistických ultra-šíleností, do které jsem se po letošním Toulání pustil.…
JohnyB | 23.10.2022

Bikepacking španělsky 4.část: Andalusie – z pouště Gorafe na pláž v Cabo de Gata

Bláto z lesa vymění naše kola za písek z pouště Gorafe a pobřeží v Cabo de Gata. Část čtvrtá. Vyrážíme z…
Kristina | 07.09.2022

Po zaniklých tratích kolem Tirschenreuthu

V bavorském pohraničí je několik zrušených železničních tratí, na nichž se vybudovaly cyklostezky. Záruka…
Guiseppe | 27.08.2022