Balkánská setkání (1.) – Přes Srbsko a Černou Horu do Albánie

V loňském roce strávil cyklocestovatel Jan Vlasák dva týdny na pomezí Albánie, Černé Hory a Kosova. Svým jedinečným způsobem vypráví o zážitcích z Balkánu. Proč právě tenhle kout Evropy, jak se tam dostat a jaké byly první dojmy, o tom je první část jeho vyprávění.

Kaňon řeky Ibar

Foto: Jan Vlasák

Další fotografie

Loni jsem v Albánii nebyl ani jednou, tak jsem se tam hodně těšil. Až tak, že jsem se neubránil a vyjel už koncem května. Hlavní cíl: průsmyk Čakor na hraničním hřebenu mezi Černou Horou a Kosovem, vysoký přes 2000 metrů. Čundru totiž předcházely poeticko-dobrodružné diskusní příspěvky na nakole, tak působivé, že ten Čakor nejde vynechat.

Po složitých machinacích a špekulování jak se tam co nejrychleji přiblížit, jsem zvolil autobus Praha – Sofia. Obhospodařuje ho bulharská firma. Jezdí denně a zastavuje i v Brně. V poledne prostě nasednete a další den kolem deváté jste na konečné.
V pátek 30.5. vypadá bus poloprázdně. Je to dobrý. Šofér určitě bude dělat fóry, že s velocipedem nemožno. Bude si mě zpracovávat, abych se nepokoušel smlouvat až řekne cenu za odvoz. Nezklamal mě a já jeho taky ne. 1200 kaček do Niše v Serbii – to ustojím. Nemám zájem zbytečně provokovat, tak se o jízdenku nezajímám.
Nechal jsem se vysadit 40 kiláků před městem Niš, na exitu Paračin. Kolo jsme naložili vcelku, tak jen připevnit batožinu a jedem – kam jinam než do Paračinu. Dvě hodiny po půlnoci a tady to kypí, jakoby večer teprve začínal. Kolem dancingů je randál jako ve slévárně. Všude šťastné a veselé postavy. Připadám si jako v Kusturicově filmu.
Trvalo to dlouho než jsem opustil území veřejného osvětlení. Jsem v teritoriu zemědělců. Všude kolem rovina, lány kapusty, kukuřice…další v té husté tmě neindetifikuju. Ani nevím v čem jsem si ustlal. Ale smetiště to nebude. Jediný komár se dal snadno zahnat.
V Serbii jsem strávil ještě jednu noc. Další večer mě zastihl už na hraničním přechodu do Montenega. Kolem srbské celnice se poflakovali čtyři toulaví psi, a u Černohorské, která byla o pár kilometrů dál, jich bylo šest.

Černá Hora je pro trempa zajímavá parádně nízkou hustotou lidí. Na 14 000 km² jich žije jen 620 000. Zákaz nocování ve volné přírodě přece nemůžou brát vážně ani zákonodárci.
Hned po ránu jsem trochu stoupal a dostal se na úbočí ohromného kaňonu. Řeka Ibar teče stovky metrů pode mnou nedotčena blízkostí civilizace. Hromady odpadků jsou jen u míst, kde se vozovka rozšiřuje aby se auta mohla míjet. Sortiment obvyklý: vyspělá obalová technika proložená hnijícími zvířaty. Ale ten binec nemá šanci se dostat až dolů k říčce. Je to tam hodně hluboko a skalnaté svahy porostlé vegetací nejsou úplně svislé. Čundr tam dole by bezpochyby byla parádní rekreace.
Kolosální zapálené smetiště. Šmejdí po něm dvě cikánky. Zkušeně odhaduju, že použitelných věcí tam musí být mraky. Rodina bydlí pod přilehlým mostem. Kolem dvou chatrčí dovádí čtyři psi. Ve sporáku pod širákem vesele plápolá oheň. Připravuje se snídaně. Namazané rohlíky, cafe, miska zeleninového salátu…vypadá to tam ohromně pohodově. Na dece mladá maminka s robátkem se vyhřívá v ranním sluníčku.

Pohodové ráno v cikánském ležení. Foto: Jan Vlasák

Chlapi šmejdí kolem kempu. Zdravíme se s úsměvy přes celý obličej. Mezi řečí trochu fotím. Pak začali natahovat ruku dlaní nahoru, a neznamenalo to: „podívej, naše ruce nedrží zbraň“. Nemá smysl toto interesantní setkání prodlužovat. S kopce akceleruju, aniž bych u toho vypadal nepřirozeně křečovitě. Cigorky jsou v klidu. Asi to dramatizuju.

Z mostu se otvírá pohled dolů do rokliny. Lavina odpadků, valící se úbočím, je impozantní. Vítr mám v zádech. Dusivý dávivý čoud zapáleného smetiště zamořuje celé údolí. Cesta teď klesá, i když jedu stále proti proudu. Tunelů jsou tu desítky a v některých je docela tma.
Dolů k řece jsem se dostal před letoviskem Rožaje. Tady je odpadky zanesené celé koryto. Fuj tajbl. Ten vandr dnem kaňonu by musel začít dole při hranici se Srbií. Tady by se mohlo jednomu udělat zle a nikam by se nešlo. Ale dojít sem proti proudu…Tam v kaňonu – určitě bychom tu krásnou vodu, do tyrkysova prosycenou kyslíkem, pili…

Cestou přes hory do města Berane na řece Lim jsem projel skrz dalších zhruba 10 tunelů. V Norsku by to bylo normální, ale od Černé Hory bych to teda nečekal. Tohle je nejnižší místo dne – 700 m n.m.

Pověstmi opředený průsmyk Čakor je někde přímo přede mnou. Fest se tam mračí a hromy divo bijou. Mám v plánu se tam vydat až si projedu údolí řeky Cemi v Albanii. Takže teď volím směr na hlavní město Podgoricu. Přes horské sedlo vysoké 1570 metrů (shora už vidno rozeklané štíty hor Prokletí) sjíždím k řece Tara známé největším kaňonem v Evropě…aspoň to tvrdí některé propagační turistické letáky…
Po horkém počasí v Serbii nastala Černohorská vlhká kosa. Utěšuju se, že za horama, vlastně před horama, je hůř. Vždyť se nacházím ve srážkovém stínu.

V hospodě v Matěševu (1000 m n.m.) koštuje cafe 0,5€ a cigára ameriky 0.8. Dále to znám. Tady tudy jsme se vraceli z Albánie předpředpředloni s Patricií.

Foto: Jan Vlasák

Sjezd k Podgorici je dlouhý. To město je jen 140 metrů nad mořem.
Po pár dnech klidu si bohatě užívám autosmradu a prachu. Vymotat se z města je dost komplikované. Je třeba jet po šipce na Cetynj, Bar, Nikšič (přitom každé z těch měst je diametrálně jinde) a pak doleva na Tuzi. Definitivně nabírám kurz na Čakor. Potrvá to pár dní, než se pod něj doploužím.

Na noc jsem se rozložil ještě v Černé Hoře.Vedro bylo až nepříjemné. Jsem jen 70 metrů nad mořem. Už před pátou zděšen naslouchám kravímu funění těsně za plátnem stanu. Ta kráva má zřejmě ráda lidi. Takhle svižně jsem nevstal ani nepamatuju. V sedm slyším od silnice volání. Sedlák sem vypustil krávy jen na noc a teď je odvádí. Vůbec jsme se neviděli.

Při pohledu na velikého krásně barevného křižáka, trůnícího vysoko na své pavučině, vyvstává se vší naléhavostí otázka, jak on, doprčic, natáhne mezi dva stromy to první vlákno?! Po návratu jsem rozpoutal na netu debatu na tohle téma. Experti našli řešení ve wikipedii, ale pouze anglicky. On to první nosné vlákno prostě pustí po větru. Až se někde zachytí, přejde po něm.

Další díly seriálu o cestě do Černé Hory, Albánie a Kosova:

Část 2. – Znovu v Albánii
Část 3. – Přes sedlo Čakor do Kosova
Část 4. – Z Albánie rovnou domů

Fotogalerie