reklama

Balkánská setkání (1.) – Přes Srbsko a Černou Horu do Albánie

V loňském roce strávil cyklocestovatel Jan Vlasák dva týdny na pomezí Albánie, Černé Hory a Kosova. Svým jedinečným způsobem vypráví o zážitcích z Balkánu. Proč právě tenhle kout Evropy, jak se tam dostat a jaké byly první dojmy, o tom je první část jeho vyprávění.

Kaňon řeky Ibar
Kaňon řeky Ibar
Foto: Jan Vlasák

Loni jsem v Albánii nebyl ani jednou, tak jsem se tam hodně těšil. Až tak, že jsem se neubránil a vyjel už koncem května. Hlavní cíl: průsmyk Čakor na hraničním hřebenu mezi Černou Horou a Kosovem, vysoký přes 2000 metrů. Čundru totiž předcházely poeticko-dobrodružné diskusní příspěvky na nakole, tak působivé, že ten Čakor nejde vynechat.

Po složitých machinacích a špekulování jak se tam co nejrychleji přiblížit, jsem zvolil autobus Praha – Sofia. Obhospodařuje ho bulharská firma. Jezdí denně a zastavuje i v Brně. V poledne prostě nasednete a další den kolem deváté jste na konečné.
V pátek 30.5. vypadá bus poloprázdně. Je to dobrý. Šofér určitě bude dělat fóry, že s velocipedem nemožno. Bude si mě zpracovávat, abych se nepokoušel smlouvat až řekne cenu za odvoz. Nezklamal mě a já jeho taky ne. 1200 kaček do Niše v Serbii – to ustojím. Nemám zájem zbytečně provokovat, tak se o jízdenku nezajímám.
Nechal jsem se vysadit 40 kiláků před městem Niš, na exitu Paračin. Kolo jsme naložili vcelku, tak jen připevnit batožinu a jedem – kam jinam než do Paračinu. Dvě hodiny po půlnoci a tady to kypí, jakoby večer teprve začínal. Kolem dancingů je randál jako ve slévárně. Všude šťastné a veselé postavy. Připadám si jako v Kusturicově filmu.
Trvalo to dlouho než jsem opustil území veřejného osvětlení. Jsem v teritoriu zemědělců. Všude kolem rovina, lány kapusty, kukuřice…další v té husté tmě neindetifikuju. Ani nevím v čem jsem si ustlal. Ale smetiště to nebude. Jediný komár se dal snadno zahnat.
V Serbii jsem strávil ještě jednu noc. Další večer mě zastihl už na hraničním přechodu do Montenega. Kolem srbské celnice se poflakovali čtyři toulaví psi, a u Černohorské, která byla o pár kilometrů dál, jich bylo šest.

Černá Hora je pro trempa zajímavá parádně nízkou hustotou lidí. Na 14 000 km² jich žije jen 620 000. Zákaz nocování ve volné přírodě přece nemůžou brát vážně ani zákonodárci.
Hned po ránu jsem trochu stoupal a dostal se na úbočí ohromného kaňonu. Řeka Ibar teče stovky metrů pode mnou nedotčena blízkostí civilizace. Hromady odpadků jsou jen u míst, kde se vozovka rozšiřuje aby se auta mohla míjet. Sortiment obvyklý: vyspělá obalová technika proložená hnijícími zvířaty. Ale ten binec nemá šanci se dostat až dolů k říčce. Je to tam hodně hluboko a skalnaté svahy porostlé vegetací nejsou úplně svislé. Čundr tam dole by bezpochyby byla parádní rekreace.
Kolosální zapálené smetiště. Šmejdí po něm dvě cikánky. Zkušeně odhaduju, že použitelných věcí tam musí být mraky. Rodina bydlí pod přilehlým mostem. Kolem dvou chatrčí dovádí čtyři psi. Ve sporáku pod širákem vesele plápolá oheň. Připravuje se snídaně. Namazané rohlíky, cafe, miska zeleninového salátu…vypadá to tam ohromně pohodově. Na dece mladá maminka s robátkem se vyhřívá v ranním sluníčku.

Pohodové ráno v cikánském ležení
Pohodové ráno v cikánském ležení. Foto: Jan Vlasák

Chlapi šmejdí kolem kempu. Zdravíme se s úsměvy přes celý obličej. Mezi řečí trochu fotím. Pak začali natahovat ruku dlaní nahoru, a neznamenalo to: „podívej, naše ruce nedrží zbraň“. Nemá smysl toto interesantní setkání prodlužovat. S kopce akceleruju, aniž bych u toho vypadal nepřirozeně křečovitě. Cigorky jsou v klidu. Asi to dramatizuju.

Z mostu se otvírá pohled dolů do rokliny. Lavina odpadků, valící se úbočím, je impozantní. Vítr mám v zádech. Dusivý dávivý čoud zapáleného smetiště zamořuje celé údolí. Cesta teď klesá, i když jedu stále proti proudu. Tunelů jsou tu desítky a v některých je docela tma.
Dolů k řece jsem se dostal před letoviskem Rožaje. Tady je odpadky zanesené celé koryto. Fuj tajbl. Ten vandr dnem kaňonu by musel začít dole při hranici se Srbií. Tady by se mohlo jednomu udělat zle a nikam by se nešlo. Ale dojít sem proti proudu…Tam v kaňonu – určitě bychom tu krásnou vodu, do tyrkysova prosycenou kyslíkem, pili…

Cestou přes hory do města Berane na řece Lim jsem projel skrz dalších zhruba 10 tunelů. V Norsku by to bylo normální, ale od Černé Hory bych to teda nečekal. Tohle je nejnižší místo dne – 700 m n.m.

Pověstmi opředený průsmyk Čakor je někde přímo přede mnou. Fest se tam mračí a hromy divo bijou. Mám v plánu se tam vydat až si projedu údolí řeky Cemi v Albanii. Takže teď volím směr na hlavní město Podgoricu. Přes horské sedlo vysoké 1570 metrů (shora už vidno rozeklané štíty hor Prokletí) sjíždím k řece Tara známé největším kaňonem v Evropě…aspoň to tvrdí některé propagační turistické letáky…
Po horkém počasí v Serbii nastala Černohorská vlhká kosa. Utěšuju se, že za horama, vlastně před horama, je hůř. Vždyť se nacházím ve srážkovém stínu.

V hospodě v Matěševu (1000 m n.m.) koštuje cafe 0,5€ a cigára ameriky 0.8. Dále to znám. Tady tudy jsme se vraceli z Albánie předpředpředloni s Patricií.


Foto: Jan Vlasák

Sjezd k Podgorici je dlouhý. To město je jen 140 metrů nad mořem.
Po pár dnech klidu si bohatě užívám autosmradu a prachu. Vymotat se z města je dost komplikované. Je třeba jet po šipce na Cetynj, Bar, Nikšič (přitom každé z těch měst je diametrálně jinde) a pak doleva na Tuzi. Definitivně nabírám kurz na Čakor. Potrvá to pár dní, než se pod něj doploužím.

Na noc jsem se rozložil ještě v Černé Hoře.Vedro bylo až nepříjemné. Jsem jen 70 metrů nad mořem. Už před pátou zděšen naslouchám kravímu funění těsně za plátnem stanu. Ta kráva má zřejmě ráda lidi. Takhle svižně jsem nevstal ani nepamatuju. V sedm slyším od silnice volání. Sedlák sem vypustil krávy jen na noc a teď je odvádí. Vůbec jsme se neviděli.

Při pohledu na velikého krásně barevného křižáka, trůnícího vysoko na své pavučině, vyvstává se vší naléhavostí otázka, jak on, doprčic, natáhne mezi dva stromy to první vlákno?! Po návratu jsem rozpoutal na netu debatu na tohle téma. Experti našli řešení ve wikipedii, ale pouze anglicky. On to první nosné vlákno prostě pustí po větru. Až se někde zachytí, přejde po něm.

Další díly seriálu o cestě do Černé Hory, Albánie a Kosova:

Část 2. – Znovu v Albánii
Část 3. – Přes sedlo Čakor do Kosova
Část 4. – Z Albánie rovnou domů

Fotogalerie

Kaňon řeky Ibar Autor článku Jan Vlasák zase doma
Jan Vlasák, 04.02.2009
Vyzkoušejte
 (CK Kudrna)

Národní parky Černé Hory a Albánie na kole

Albánie, Černá Hora
14.08.2024 - 12 dní
cyklistický
Autobusem
15 100 Kč
Do vaší knihovny
Blogy

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

 ()
Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět, člověk něco málo pohubl, cítí se skvěle a každý kopec vyjede jako nic... Ale ouha, místo toho ho pobolívá břicho, a... no však to znáte. Tolik já a děti, my na…
Peggy | 10.06.2024

Z Drásova do Říma

 ()
Z Drásova do Říma, květen 2024 Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy si tady odložím další kousek svých cestovních deníků... Tak tenhle cíl zrál už docela dlouho. Už ani vlastně nevím jak k tomu došlo, ale jednoho dne sedím s Radkem na pivě, koukáme do mapy.cz…
Monolema | 06.06.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

 ()
Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11 kilometrů a klesli do 2700 metrů. Kolem uhelného dolu nocleh možný nebyl, nenašli jsme žádné rovné místo a navíc vše bylo pokryto vrstvičkou šedého prachu. A ani mezi zaparkovanými…
Peggy | 02.06.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 7. část

 ()
Sonkol, zázraky na počkání nebo do tří dnů Kratičké intermezzo - které se přihodilo úplnou náhodou, přesně mezi psaním 6. a 7. části Miluji takové ty nádražní či vesnické knihovničky, kde se lidi zbavují starých knih. Většinou to bývají nějaké blbosti, ale už jsem v nich párkrát narazila na…
Peggy | 26.05.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 6. část

 ()
Naše první třítisícovka Slibovali jim ráj na zemi a místo toho je čekala jen pustá step. Tak zní úvod příběhu bratrské pomoci zhruba tisícovky Čechů a Slováků, kteří se v letech 1925-32 vydali pomoci budovat Kyrgyzskou socialistickou republiku, tehdy už jako součást Sovětského svazu, v rámci…
Peggy | 20.05.2024

O čem se mluví:

Technické rady Někdo pomoct s rovnáním patky?? dnes v 00:49
Cestování na kole Kam jinam včera v 23:20
Vyjížďky, srazy, akce LontBent 2024 - Akátová věž včera v 18:41
Ostatní – cyklo Jaké to bylo? - 147 včera v 18:03
Technické rady Brašny na kolo Ortlieb včera v 12:57
Štafeta NaKole.cz Štafeta Via Czechia centrál 2024 včera v 12:30
Elektrokola Prodleva otáčení bez šlapání 21.06.2024
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

147 cyklistů (5 přihlášených)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle…
Peggy | 10.06.2024

Z Drásova do Říma

Z Drásova do Říma, květen 2024 Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy…
Monolema | 06.06.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11…
Peggy | 02.06.2024