Cyklocestování 2025

ústí Wisły do Baltu

Foto: Autor

Myslela jsem, že s blogy končím. Žádná velká expedice se nekonala a na nakole je velká konkurence, stačí poslední slovinská pentalogie, jedna autorka, která mi dala impuls k tomu, že tedy ještě nekončím. Dívám se, za rok 2025 je docela dost blogů, přitom se nám to zdá málo. Cestujte, pište, inspirujte!

Já celý rok shrnu do 1 dílu o jen 2 krátkých cestách natěžko a 3 cestách okružních.
Často říkám, že mám ráda hory i moře (samozřejmě i všechno pěkné ostatní). Nejlepší je, když je obojí najednou. O cestě, která mi toto splnila, psát nebudu. Nebyla na kole ani s kolem. Hory v moři - Korsiku jsme projeli autem.

V září 2024 se konala výprava po polském pobřeží od Dziwnówku do Helu na Helské kose. Něco autem, něco na kole. V dubnu 2025 jsme se na polské pobřeží vrátili - na začátek Viselské kosy. Na kole jsme se po ní přiblížili k nejzápadnějšímu bodu Ruska. Alespoň jednou nohou vkročit do Ruska se nepodařilo, asi 300 m před hranicí byl plot a polská stráž. Marně jsem jí vysvětlovala, že potřebuji na kešku. Po chvíli jsem zjistila, že vlastně až na hranici nemusím. Další den jsme podnikli výlet k ústí Wisly do moře a na poloostrov Westerplatte u Gdaňska u ústí Mrtvé Wisly. Abychom měli polské pobřeží tak nějak celé, projeli jsme v dalším dni Trojměstí Gdaňsk - Sopoty - Gdyně. S kilometry to vždy vyšlo podobně: 70 - 71 - 74.
Ve Gdyni jsme se zastavili u psa Baltica. Souvislost to mělo. Jako bych tušila. Po návratu domů bylo ještě 7 dní a pak mě najednou opustil ten, kdo měl mě nejvíc rád. Byl se mnou od svých dvou měsíců přesně do 15 a 1/2 narozenin. Balticovi bylo prý asi 15. Od té doby se mi blbě žije. Kamarád chybí.
Na severovýchodě Polska jsme si ještě pojezdili mezi Mazurskými jezery. Cesty vedly často přes vesnice, jezera bylo vidět málo. Cestou domů jsme se na kole projeli po břehu Odry a navštívili Wroclaw s trpaslíky.

První Rundreise (tím slovem jsem nazvala několik mých posledních blogů o mnohem lepších cestách) byla už jen ve dvou - Sellaronda v Dolomitech, 53 km přes 5 pasů. První byl Passo Gardena. Auto jsme měli v serpentinách o kousek níž. Přiznám se, že návrat k němu z Calfosche za Corvarou už byl docela náročný, že jsem několik závěrečných úseků šla pěšky. Hlavně se mi nepodařilo po zastavení se do kopce znovu rozjet. Tak to byla jednodenní Rundreise. Ano, kvůli ní jsme jeli takovou dálku. Ještě jsme si přidali několik dalších výletů, např. údolím Enneberger Tal do místa Pederü, podél řeky Rienz údolím Pustertal a z něj nahoru k jezeru Pragser Wildsee, okolo jezera Toblacher See.

V září 2015 jsem vytvořila blog "Návrat k Černé Elstře". Byla v něm zmínka o navázání jednoho přátelství. Letos bylo potřeba oslavit 10leté výročí seznámení. Tak jsem vymyslela druhou Rundreise a první cestu konečně zas natěžko. Neměla jsem to vůbec jednoduché. Brácha se na mě zlobil, že si jedu na výlet v době, kdy naše mami bojuje v nemocnici o život. Měla jsem od ní dovolení, ať jedu. Zvládly jsme to obě.

K jezerům oblasti Lausitzer Seenland jsme se pokusili o co nejkratší cestu: kolem Olbersdorfer See u Zittau, přes Mittelherwigsdorf, Oderwitz, východně od Kottmaru (na jeho úbočí je pramen Sprévy), východním okrajem Löbau, přes Grube - Jama ... na noc jsme dojeli k jezeru Dreiweiberner See. Odtud to už nebylo daleko do Hoyerswerdy a k Černé Elstře, potom do Geierswalde. Pojezdili jsme si mezi jezery a další noc strávili u Geierswalder See, abychom to ráno neměli daleko na místo oslavy u Senftenberger See. Hlavní účel cesty se vydařil, přátelství trvá. My jsme si to pak namířili do Forstu a na třetí noc dojeli před Bad Muskau. Z Forstu jsem zavzpomínala na legendární Oder-Neiße-Radweg. Nisa nás dovedla k autu, které čekalo v Hrádku nad Nisou. Ještě jsme ale na této cestě strávili jednu noc na břehu Berzdorfer See. V 5 dnech jsme ujeli 408 km.

Ve 4 dnech 224 km měřila třetí okružní cesta česká, druhá letošní natěžko, od soutoku Labe a Jizery, v období krátkých dnů a navíc s deštěm. Zpoždění jsme nabrali hned na začátku podél Labe do Kostelce, stále je tam tankodrom po kořeny narušeném asfaltu. Za Kostelcem jsme se přes vesnice přehoupli k Vltavě k přívozu Na Dole. Cestou po břehu Vltavy do Kralup se mi do české cesty přimíchala němčina. Německý pár jedoucí z Prahy do Drážďan se neměl čím vyfotit, tak jsem jim udělala několik fotek a po návratu domů je poslala. Už přesně nevím, kudy jsme se motali z Kralup dál, určitě ale pamatuji nepříjemné stoupání před Libušínem. K přístřešku u žst Kamenné Žehrovice jsme přijeli potmě a v dešti. Vedle jsme si postavili stan a pod střechou strávili nějaký čas s opékáním buřtů. Další den jsme okolo Tuchlovické haldy přijeli do Lán. Zámek je přísně střežen, v zámeckém parku se nesmí kola ani vést, tak tady jsme byli rychle vyřízeni, chvíli jsem se pak zabývala nedalekým Muzeem T. G. Masaryka. Podél Lánské obory se jelo dál. Cesta mohla být kratší, ale chtěli jsme se projet z Rakovníka na Křivoklát podél Rakovnického potoka. Špatně se tam nejelo, nic zvláštního tam však není. Rastplatz s altánkem snad jen v Dolním Chlumu, kde jsme si dali odpolední pauzu na oběd a usušení stanu. Na Křivoklát jsme přijeli až v 5, bylo nám povoleno projít se po hradním nádvoří. Potom jsme ještě zajeli na protější vyhlídkové místo. Cestou z Křivoklátu následovalo děsné stoupání z Roztok a už zcela za tmy, místo na noc nikde. Strašidelným lesem jsme se vydali k na mapě objevenému přístřešku. Byl samá pavučina a místo pro stan jsme si museli u něj vyklestit. Ty jó, tady nocovat a bez psa. Přežili jsme. Ráno to místo zas tak hrozně nevypadalo. Ještě kousek jsme museli nahoru do jakéhosi sedla s kaplí a pak jsme sjeli do Nižboru k Berounce na snídani v půl desáté. Podél Berounky jsme frčeli přes Beroun, kolem lomu Alkazar, kolem bunkru Karlštejn a dál. Za Dobřichovicemi jsme měli opékací pauzu na červeném Rastplatzu. Na nocování bylo ještě brzo, ale byli jsme si vědomi, že se blíží Praha. Když jsme jednou jeli Belgií, Brusel nám taky vycházel na noc, to jsme přenocovali v parku na bruselském předměstí. A tak se stalo, že jsme si poprvé v životě postavili stan v Praze na břehu Vltavy. Bylo to na oddechové louce, odpočinout jsme si přece potřebovali. Hluk z Lahovického mostu jsem musela snést. Z prvního usnutí nás probudila policejní kontrola, což se nám stalo taky poprvé v životě. Auto přijelo po louce až ke stanu. Po krátkém rozhovoru nám pánové popřáli dobrou noc, přání se splnilo. Ráno po vyjetí jsme se asi na půl hodiny schovali před deštěm pod jeden železniční most. Prahou jsme projeli po pravém břehu Vltavy, cestou se zastavili jen na 4 místech: z Veslařského ostrova jsem se chtěla podívat na skoro dokončený Dvorecký most, u ND na Srdce pro Václava Havla, dál na Staroměstský jez a na chvíli se zastavit u Staroměstské mostecké věže. V Libni jsme pokračovali podél Rokytky, na Černém Mostě jsme měli sólo jízdu po tubusu metra. Zbývalo dojet přes Zeleneč do Lázní Toušeň.

Stále si pamatuji citát, který je v boudě Zur Oberlausitz - Schanze na Odře - Nise:
"In dir muss brennen, was du in anderen entzünden willst." Asi to ve mně hoří málo. Na jednodenní výlet se sama vydávám ráda, ale na vícedenní sama jezdit nechci. Abych se už nyní snažila zapálit v mém partnerovi ochotu jít si se mnou postavit stan na sníh a snahu pomoct mi vymyslet, kam se pojedeme projet příští rok.

Větší fotodokumentaci z mých cest lze najít na rajčeti.

Fotogalerie

včera vložil/a: Quatsch
karma článku: 4.22

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (5 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |