Ålandy 2025 – část 1 - Finsko

Přístavní terminál v Tallinu

Foto: Autor

Další fotografie

Souostroví Alandy je tvořeno 6500 ostrovy a ostrůvky a najdeme je v Botnickém zálivu mezi finským Turku a švédským Stockholmem. Alandy jsou finskou provincií se švédsky mluvícím obyvatelstvem, přičemž největším ostrovem je Åland a na něm najdeme také hlavní město Marienhamn.

Původními majiteli ostrovů byli Švédové, které jim patřily po několik staletí. Díky prohrané válce v roce 1809 musely přejít do držení Ruska. Až do roku 1917 byly součástí ruské říše. Součástí Finska jsou od roku 1917, ale obyvatelé Åland se snažili o zpětné připojení ke Švédsku. Z tohoto důvodu vznikl mezi Finskem a Švédskem spor, který musela vyřešit Společnost národů. Ta nakonec rozhodla, že se ostrovy v roce 1921 staly finskou autonomní oblastí. Ålandy dnes mají vlastní parlament, mají speciální status v rámci Evropské unie a nepodléhají daňovému systému EU.

Inspirací pro danou lokalitu bylo čtení cestopisu výrobce ocelových rámů jízdních kol, který je znám na Bike-Forum.cz pod nickem „kamaro" (https://www.frameworks.kamaro.cz). Byla převzata i celková koncepce, tedy jak se dostat tam a zpět, což znamenalo zahrnout do trasy jižní Švédsko a jižní Finsko. Dlouho jsem zvažoval, jaký směr zvolit a to jak z hlediska dopravy k nějakému startovnímu bodu, tak z hlediska převládajícího směru větru. Velmi dlouho převládala verze startu ve švédské Karlskroně s výhodou větru v zádech a dopravy, a že zpět z Tallinu budu pokračovat přes Pobaltí někam do Polska, kde sednu na vlak. Pak se to ale nějak zvrtlo, že tedy to Pobaltí nechám na někdy jindy jako samostatnou akci, a že skončím v Tallinu. Jenže nějaká rozumná přeprava z této destinace (kromě letadla, kdy nevím kdy tam dorazím, a další opičárny s tím spojené) se nenabízela. Na podzim 2024 jsem čirou náhodou objevil přímý spoj Flixbus Ostrava - Tallin, který by byl schopen nadrozměr přepravit. Tím pádem bylo rozhodnuto, že si doma v klidu sbalím svůj nadrozměr , obrátím směr akce a start bude v Tallinu.

Čas běžel, přišly vánoční svátky, rodinné sešlosti, a já nabídl spoluúčast své čtrnáctileté vnučce Marii, která paradoxně kolo moc nemusí. Překvapení na mé straně a šok rodičů, když zahlásila, že tedy ráda pojede bylo nepopsatelné. Po více než 15 letech nepojedu na expedici sám! Tím, že termín bylo nutno přizpůsobit prázdninám, jsem porušil své zažité cestování duben, květen, červen, což mělo zase pozitivum v tom, že mladá mohla aspoň trochu „potrénovat". Čas běžel, já ladil trasu, hledal vhodná místa k noclehu, přemýšlel jak sbalit a jak přežít poněkud vyšší cenovou hladinu. No a přišel okamžik, kdy jsem vyhodnotil, že by bylo vhodné koupit lístky na ten Flixbus. Nastalo zděšení, protože s novým jízdním řádem byla přímá linka zrušena a byl nutný přestup ve Waršavě. Nakonec mi vytrhl trn z paty syn, který se nabídl, že nás do toho Tallinu doveze a v rámci převozu si se zbytkem rodiny udělají poznávačku v Pobaltí. Máme to z Ostravy do Tallinu 1400 km, což je darda, jelo se na jeden zátah a všichni byli rádi, že to mají za sebou.

V Tallinu je velmi nevlídně, je zima, fouká a tak jsme rádi, že to máme na přístavní terminál jen necelý kilometr. Plujeme s lodní společností Viking Line, do odplutí máme dostatek času a tak s povděkem využíváme odbavovací halu s pocitem sucha a bezpečí. Pro vlastní nalodění však musíme ke kukaním pro auta a tak mrzneme ve větru, než následuje pokyn k nalodění. V 14 hod vyplouváme a sledujeme, jak si Finové postupně plní všechna zavazadla chlastem, protože na lodi je to mnohem, mnohem levnější než v jejich domovině.

Helsinky, sobota 28.6.

V 16.30, nasedáme na kola a začíná boj s městem. Průjezdy městy bytostně nesnáším, tak zatím co milovníci památek jásají, já se jim v rámci možnosti vyhýbám. K vytipovanému bivaku (skandinávský standard – ohniště, zásoba dřeva, střecha nad hlavou, posezení, suché WC) to máme něco málo přes 40 km, z toho 22 km něž se dostaneme z děsu běsu města. Najíždíme na cyklostezku a jediné co vnímáme je, jak nám to neubývá, jsme dokonale znavení z cestování a nesmírně se těšíme, až zalehneme. A docela chápu Máju, když se průběžné ptá – kdy už tam konečně budeme (ne že by neměla tachoš, ale z mých úst to zní tak nějak věrohodněji). Jsme v cíli, chvíli hledáme vhodný plácek pro stan, na jídlo není ani pomyšlení a já s hrůzou zjišťuji, že mi chybí mé cyklistické dioprické brýle. Propadám panice a tak společně pročesáváme každé místečko, kde jsme se pohybovali. Asi po deseti minutách je poplach zrušen neboť brýle mám celou dobu na nose! Prostě oba totálně zblbnutí únavou. Lezeme do spacáků a upadáme do slastného bezvědomí.

Jezero Pikku-Parikas, neděle 29.6.

Uondaní z předcházejích dnů vede k tomu, že se probouzíme až kolem 10.30 a popravdě se nám moc nechce. Přehodnocuji původní plán dnešního dne a míříme k jezeru Parsilanjärvi, což je pouhých 30 km, ale potřebujeme se trochu zvetit a taky nabrat nějaký rozumný rytmus jednotlivých etap. Když se řekne Finsko, tak si každý představí zemi tisíce jezer, a nějakou rovnou placku bez hor. No, ta rovná placka je ale tvořena nepříjemnou pilkou, kdy se vlastně po rovině nejede, ale je to pila cca 500m strmě nahoru a pak cca 500 strmě dolů. Je to poněkud unavující. Mladá to těžce nese, brblá a ani já nejsem nadšen. Je stále chladno a fouká a jak jinak než do ksichtu. Nikam nespěcháme, zastavujeme u jezera Aveira, a v 16.30 stavíme stan u jezera Parsilanjärvi.

Jezero Parsilanjärvi, pondělí 30.6

Probouzíme se do slunečného dne, byť je stále chladno a větrno, ale to sluníčko dává přece jen do toho života ten optimismus. Jedeme střídavě po asfaltu a šotolinových propojkách lesy, máme to k dalšímu oficiálnímu bivakovacímu místu 65 km, dále to nedává smysl jet, i když čas by byl, ale to zázemí těch bivaků má něco do sebe. Již v poledne si lebedíme se střechou nad hlavou u jezera Myllylahti. Idylka končí s šestnáctou hodinou, kdy se začínají sjíždět rodinky s dětmi a jak jinak, všichni se vrhají na grilování. Toužíme po klidu, tak raději vyklízíme přístřešek a opodál stavíme stan.

Jezero Myllylahti, úterý 1.7.

Hlavním cílem dneška je dojet co nejblíže k Turku a najít vhodné místo pro přespání. Obloha je vymetená, dokonce se i oteplilo, vítr se dá přežít. Ono s tím větrem je to tak, že do takových jedenácti je to v pohodě, ale pak se to rozfouká, což znamená mít brzký start s cílem ujet maximum dopoledne. Trochu polevila ta pila v profilu trasy, tak že je z toho hned lepší nálada v mužstvu. Po cca 65 km parkujeme v blízkosti městečka Marttila u nějaké vodní plochy, která slouží k rekreaci místních. Scenérie je skvělá, skály, písek, stromy. Přes poledne je takové horko, že se i koupeme. Konečně dovolená jak má být! Na poklidnějším místě stavíme stan, užíváme si západ sluníčka (22.30 hod) a doufáme, že stávající ráz počasí vydrží i zítra, neb nás čeká průjezd Turku a v přístavu je co vidět, tak by byla škoda si to něčím kazit.

Marttila, středa 2.7.

Dnešním dnem romantika a příroda Finska dostává na prdel, neb podstatnou část dne jedeme podél hlavního tahu k Turku. Míříme do přístavu námořních plachetnic, který je v ústí řeky Aurajoki a je takovou největší atrakcí města. V přístavu je i námořní muzeum včetně několika vojenských plavidel. Dnes, po čtyřech dnech míříme do kempu, kde se zvláště dámské osazenstvo těší na teplou vodu. Do kempu v Naantali už to není daleko a tak je odpoledne dostatek času učinit zevrubnější očistu těla, dobít elektroniku a zvolit strategii dalších dnů. Dnes najeto 72 km. Z poklidu mě vyvádí předpověď na další dny, kdy má pršet a fest foukat. Varianta zůstat v kempu se mi nezamlouvá a tak zkusíme využít ranní díru v dešti mezi 5-10 hod a někam dojet.

Naantali, čtvrtek 3.7.

Se soumrakem přichází déšť a leje jako z konve. Rosničkáři se tentokrát trefili a před pátou ranní opravdu déšť ustává. Rychle balíme, byť ze stanu teče jako z podlahové hadry, ale není na co čekat. Míříme od Turku směrem na jihozápad, což znamená že de facto opouštíme pevninu. Mám vyhlédnutý klasický severský bivak v blízkosti městečka Virpi, ale narážíme na dva zásadní problémy. Kolem hlavní silnice přes kterou se musíme dostat na druhou stranu probíhá rozsáhlá výstavba nové komunikace (což se nám sice podařilo), ale pěšina vedoucí k bivaku není nejen sjízdná pro kolo, ale ani varianta vedení kola není možná. Déšť je na spadnutí, místo pro postavení stanu se v daném terénu těžko hledá. Stan stavíme na obrovské skále, která jediná má kousek rovinky porostlé mechy a lišejníky. Obtížně hledáme nějaké větší kameny pro ukotvení stanu, protože na noc je hlášená vichřice. Se začínajícím deštěm zalézáme do stanu v očekáváni věci příštích. Po třech hodinách déšť ustává a k nelibosti Majdy opět balíme abychom se dostali do většího bezpečí před avízovanou vichřicí. Do jediného kempu naším směrem to máme pouhých 20 km. V kempu Livonsaari není téměř ani noha a hošík na „recepci" nám potvrzuje naši obavu z očekávané noční vichřice. Vede nás na plácek relativně chráněný před větrem. Chvíli po nás ještě dojíždějí dvě němky, které to staví kousek od nás. Při večerní kontrole webových stránek Åland už je výstraha a informace, že jsou zrušeny trajekty mezi ostrovy. Zalézáme do stanu s tím, že v nejhorším případě zůstaneme, než se to přežene. Ač jsme byli v relativním „závětří", tak to v noci foukalo tak, že se pruty stanu ohýbaly až k nohám. No a do toho samozřejmě lelo.

Livonsaari, pátek 4.7.

Je ráno, neprší, ale vítr stále fičí, byť už ne takovou intenzitou jako v noci. Potřebujeme se dostat k trajektu do přístavu v Teersalo, který nás šoupne zpět na pevninu. Je to sice jen pouhých deset kilometrů ale v tom vichru děs. Pokud se dostaneme do odkrytého prostoru a foukne z boku, tak je co dělat se na kole udržet. Dojedeme do přístavu a netrpělivě vyhlížíme přes rozbouřené moře směrem, odkud by se měl objevit trajekt. A zázrak se koná! Je to trajekt pouze pro pěší, cyklisty a motorkáře, bereme za vděk kryté části převozu, kde jsou sedadla jako v tramvaji a přemítáme jak dál po vylodění v Hakkenpään. Moře se uklidňuje, obloha projasňuje a nálada vylepšuje. S vidinou lepších zítřků směřujeme pevninou přes město Taivassalo, kde nakupujeme. Opět opouštíme pevninu a přes systém mostů a náspů překlenujících ostrůvky dojíždíme k trajektu, kde je narváno čekateli na jeden z mnoha trajektů mezi ostrovy. Nutno říct, že celý systém trajektové dopravy je perfektně zpracován na webových stránkách, včetně jízdních řádů. Ne nepodstatnou informací je, že všechny trajekty v rámci tohoto systému jsou zdarma! Každý trajekt má svůj systém najíždění, tedy kdo první a kdo poslední. Auta mohou a nemusí mít rezervaci, když rezervace není a je plný trajekt, tak musí čekat na další. První trajekt z Kivimaa do Vartsala je kratičký, následuje rychlý přejezd kouskem ostrova k dalšímu trajektu v přístavu Vuosnainen. Projížďka trajektem je tentokrát delší a vyloďujeme se v přístavu Åva (Brändö). Je pěkně, teplota tak akorát , tak ještě najít plácek na stan. Po nějakých patnácti kilometrech na ostrově Brändö se zadaří, je 18 hod místního času, máme postavený stan, dosušujeme věci ze včerejška, dobíjíme elektroniku, prostě si to užíváme. Dnes to máme 80 km, ale reálných na kole tak 60.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]