reklama

Toulky 2009, poprvé natěžko

Rybníky severně od Budyšína
Rybníky severně od Budyšína
Foto: Autor

Objevují se tady různé vzpomínky z dřívější let, tak si přidám tu svojí, abych to měl někde uložené.

Přípravy

Cestu okolo Horní Lužice jsem dlouze nosil v hlavě, už kdysi jsem zjistil, že k hranicím s Braniborskem je to po cyklostezce podél Sprévy něco málo přes sto kilometrů. Až konečně jsem přešel od úvah k činům a začal se balit. Přišlo nečekané týdení volno, předpověď počasí byla téměř ideální. V počítači jsem vyhrabal seznam věcí, které jsem si balil na loňskou neuskutečněnou cestu po Via Sacra, takže jsem nemusel vymýšlet co vzít s sebou.

Do toho přišel mail od Hanky, že tedy naplánovala svoji cestu do Saského Švýcarska a našeho koutu a jestli tedy se připojím. Vlastně se mi to moc nehodilo, k plánovaným mým čtyřem dnům ještě další jeden či dva dny s Hanku a Pepíkem mi přišlo docela dost. Jenže vlastně je to příležitost vyzkoušet jaké to je sedět na tom zábradlí šest dní po sobě. Takže dva dny navíc.

Overture

Sobota 25. července

Ráno začíná deštěm, plánuji, že do Bad Schandau, místa setkání s Hankou, její kamarádkou Lenkou a Pepíkem pojedu cyklobusem, abych zjistil jak to funguje. Těsně před odjezdem přichází SMS od Pepíka, že je odjezd posunut. Akorát o dvě hodiny, takže bezproblémově se to strefilo do dvouhodinového taktu cyklobusu. Ještě tedy stihnu seřídit přehazovačku na manželčině kole a pak se nějak zapomenout, takže s hrůzou zjistím, kolik že je hodin. Pádím tedy do Sebnitz. Böhmischestraße je plná dělníků pracujících na stavbě kanalizace, někteří na mě hulákají, že přeci je tam cedule Sesednout s kola. Já neumí némecky! Na autobusáku je skoro prázdno, ale stanoviště do Schandau najdu rychle, stojí tam nějaké ženské s koly.

V Schandau všichni vystoupí na nábřeží, jen já jedu až na nádraží. Přes most je šílená zácpa, takže když tam dojedeme, objeví se tam lidé, kteří vystoupili předtím a mě v tom přijde SMS, že se sejdem u přístaviště parníků :) Takže hupky na kolo a přes most zpět. V okamžiku, kdy se setkáme začne pršet, tak zalezeme do nějakého velkého stanu, který je tam připravený na odpolední slavnost. A pak už se vydáme do Kurort Rathen. Po cyklotrase dojedeme do Königsteinu. Tam vymyslíme, že nepojedeme klasicky, tedy přivozem na druhou stranu a pak zase přívozem v Rathenu zpět, ale že to zkusíme po cestě pod Liliensteinem, která je na mapě vyznačená. Ani já, ani Pepík jsme tudy ještě nejeli. Začátek byl dobrý, ale za posledním domem se vjelo do lesa a tam byla „kozí stezka" s blátem, kameny probíhající tu nahoru tu dolu po svahu Liliensteinu. Tak z poloviny se muselo kolo nést. Nakonec jsme se přeci jen do toho Rathenu dostali.

Z Rathenu do Waltersdorfu je prudké stoupání, ale naštěstí už tady není stará dlážděná silnice jako když jsem tudy jel naposledy. V půlce zastavujeme, abychom se kochali výhledem zpět, pak je skoro problém se znovu rozjet. Z Waltersdorfu směrem na Hohenstein je také nová silnice, bývala tady kombinace dlažby a panelů. Zato je tu větší provoz, ale řidiči jsou ohleduplní. Zastavujeme na vyhlídce a když se dostatečně vykoukáme, přijíždí perfektně zrekonstruovaný autobus Robur s německými turisty, tak raději sedáme na kola a stoupáme dál.

Těsně před koncem lesa začíná opět pršet. Sesedáme a déšť přečkáme pod stromy. Pak už se napojíme na rušnou silnici k Hohensteinu. Pepík ví, že v prní zatáčce je odbočka k vyhlídce Hockstein. Tu najdeme, vyhlídka nad Polenzthalem je okouzlující. Začíná znovu pršet. Přečkáme tedy další déšť a než sjedeme a vyjedeme zpět hluboké údolí Polenzského potoka, prší znovu. A další déšť přijde na náměstí v Hohensteinu, ten přečkáme v bráně hradu. Pak se počasí natolik umoudří, že stihneme dojet na vyhlídku Brand, což je opravdu nádherné místo. Vyhlídku vlastně tvoří zahrádka k restauraci, což tedy není žádný problém. Naopak, dáváme si tam drobné občerstvení. Při návratu zpět do Hohensteinu už je obloha zase černá blížící se bouřkou.

Loučíme se s Pepíkem a pokračujeme mezi poli do Lohnsdorfu a pak přes Ulbersdorf do Sebnitz. Na okraji Sebnitz už prší tak, že se na chvíli ukryjeme v autobusové zastávce. Do Poustevny, kde děvčata mají noclech už zase dorazíme za sucha.

Neděle 26. července

Nedělní vyjížďka pro mě začíná už brzy ráno. Musím sednou na kolo a dojet na Annaberk, od sedmi je tam stavění pódia před slavnostní mší. Naštěstí se nás sešlo dost, takže ještě stihnu dojet k rodičům, tam se převléknout z montérek do cyklo, dát si kafe a ještě stále mám spoustu času než přijedou holky.

Naše dnešní cesta vede nejprve do Severního, Hanka projevila zájem najít chalupu, kam kdysi jezdila k příbuzným. To se jí podařilo, zatímco já jsem opravoval rozpadlý nosič. Ještě že jsem si ráno přihodil do brašny nějaké šroubky.

V Severním jsme překonali hranici do Steinigwolmsdorfu, a pak už nás čekala cesta okolo hranic. Ve Wehrsdorfu zavhrneme můj původní plán jet na rozhlednu prince Fridricha Augusta a pokračujeme dál do Sohlandu. Tam neopomenu zajížďku k Himmelsbrücke a Stausee. Jedeme dál a samozřejmě za Taubenhaimem odbočíme zpět do Čech, do Fukovského výběžku podívat se na nejsevernější českou řeku Sprévu. Dokonce spatříme i červené Desiro, prohánějící se na nejsevernější železniční trati ze Žitavy do Drážďan.

V Neusalza-Spremberku Sprévu opustíme, vystoupáme na Dolní (to hezčí) náměstí. Tam posvačíme a chvíli posedíme. Na další cestě mineme několik míst, kde jsem původně plánoval, že bych svoji cestu s dámami ukončil, přeci jen druhý den chci odjíždět a nemám sbaleno, ale cesta i společnost byla velmi příjemná, tak jsem pokračovat dál. Projeli jsme Ebersbachem a já mohl podat na mostě nad tratí vlastivědný výklad o dvou nádražích stojících vedle sebe a spojených jednou kolejí, nádraží Ebersbach a nádraží Jiříkov. V Neugersdofu jsme minuli odbočku a jízda odhadem nás nakonec navedla na cestu k bývalému kamionovému přechodu. Cesta to byla hrozná, byl velký provoz. Ve městě byla nějaká velká slavnost, však plakáty na na ní mě provázely následující dny až někam za Görlitz. Takže místo plánové cesty do Seifhennersdorfu jsem raději zavelel k přimé cestě do Rumburka. Tam jsme si u Zeleného stromu dali nějaké jídlo.

Holky vymyslely, že ještě pojedou na Dymník, já jsem to přes Křečany a Brtnický kopec vzal k domovu.

 

Toulky 2009

Pondělí 27. července

Musel jsem vstát brzo, neměl jsem sbaleno, ale měl jsem od loňska seznam i s tím, do které kapsy na brašnách mám dát kterou věc, tak šlo balení bez přemýšlení rychle. Ještě jsem si skočil do krámu pro něco ke svačině a v devět jsem mohl vyrazit na vlak.

Jela sólo 810 a byl v ní jeden kočárek, takže kolo se tam ještě vešlo. V Lipové nastoupil další kočárek, tak jsem se dohodl s průvodčí, že si v Šenově, kde je delší stání, přendám kolo do druhé uličky, stejně až do Rumburka jsou všechny zastávky na stejné straně. Aby toho nebylo málo, v Šenově na zastávce nastoupilo tak 30 - 40 skautů jedoucích do Karláku a do tak už narvané 810 ve Šluknově přistoupili další lidé a další kočárek!

Konečně jsme byli v Rumburku a já mohl sednout na kolo a po známé cestě se vydat do Žitavy. V parku zámku Haidenau jsem, jak velí tradice, posvačil, přejel most přes Mandavu a pokračoval dál. Cesta ubíhala opravdu příjemně a zanedlouho jsem byl na okraji Žitavy, tentokrát jsem hned uhnul k Mandavě a jel podél ní, elegantně jsem se tak vyhnul rušnému centru. Netrvalo dlouho a byl jsem na soutoku Mandavy a Nisy. Jel jsem tudy vlastně nedávno, ale tentokrát jsem si mohl vychutnat cestu bez stresu z bouřek. Na odpočívadle před klášterem Mariental jsem si dal plánové jídlo a chvíli jsem si poležel, abych kompenzoval brzké vstávání. Tentokrát jsem si ve větším klidu než posledně prohlédl areál kláštera.

Po projetí Ostritz jsem pomalu koukal po kempu, který jsem si vyhlédl v mapě. Nemohl jsem ho přehlédnout, ležel hned vedle cyklostezky a začínal FKK pláží. Zajel jsem ke vchodu, příjemná stará paní mě vše vysvětlila a pak mě vyzvala, ať se jdu podívat dovnitř, zda-li se mi to bude líbit. V kempu byly dvě rodiny s přívěsem, jinak nikdo, místo bylo útulné, tak jsem zůstal. Postavil jsem stan, obešel kolem vody na FKK abych si zaplaval. Po večeři jsem si dal vydatnou teplou sprchu, neomezené množství teplé vody bylo v ceně. Pak jsem zašel do kiosku na pivo. Chybně jsem zvolil Radler, všude na to koukám, ale ještě jsem to nikdy nepil. Bylo to hrozné. Spolu s finskými bonbony salmiakky to zařazuji jako nejhorší chuťový zážitek letošního roku. Něco jako jarová voda s rozpuštěnými gumovými medvídky.

Sluníčko zapadlo, zalezl jsem do stanu a snažil se usnout. Pár metrů od hlavy jsem měl trať, po které jezdí Desira mezi Zittau a Görlitz, musel jsem obdivovat, jak ten vlak jezdí tiše, z mnohem vzdálenější rušné silnice č. 99 doléhal větší hluk. V noci jsem se různě budil, v jednu chvíli jsem slyšel nějaké praskání a funění, trochu jsem se chtěl bát, ale pak jsem si uvědomil, že od divoké přírody mě chrání plot.

Úterý 28. července

Ráno jsem vstal brzo, ostatně vstávám v šest hodin ať je hodin kolik chce. :) Věděl jsem, že během rána má začít pršet. Navíc z nedaleké pískovny se ozývalo pípání couvajícíh aut a vůbec nastalo takové pracovní ráno všedního dne. Uvařil jsem si čaj k snídani a příjemně se nasnídal.

Zbalil jsem věci, obloha už byla zatažená nízkou oblačností. Když jsem odjížděl, zrovna přijížděla Oma recepční do práce, tak jsme si navzájem popřáli hezký den a vyrazil jsem.

Na kraji Hagenwerderu jsem narazil na nějaké důchodkyně na kolech evidentně jedoucí pro čerstvé pečivo, tak jsem je sledoval a přijel ke klasické sídlištní sámošce. Nakoupil jsem nějaké housky a banány a ředkvičky a mohl jsem jet dál na sever.

Rozpršelo se, vytáhl jsem plášťenku, zabalil spacák a protože bylo jasné, že pršet jen tak nepřestane, sedl jsem na kolo a jel. Občas déšť ustal, ale vždy jen na chvilku. V parku před centrem Zhořelce pršelo už hodně, vyhledal jsem altán a prudký déšť tam přestál.

Po příjezdu do centra pršet přestalo, tak jsem procoural historické jádro, jezdit se mi po mokré dlažbě moc nechtělo. Moc se mi město líbilo, hlavně mě zaujal dům, na kterém byly speciální astrologické sluneční hodiny. No a také specializovaný obchod na horčici. Měli jí, alespoň dle cedule na výloze, 300 druhů. No pro mě, rozlišujícího jen mezi obyčejnou a kremžskou to nic nebylo. Po prohlídce města jsem ještě na skok zajel do polské části válkou rozděleného města, ale opravdu jen na skok, nějak mi tam bylo nesympaticky. (Až teprve v lednu 2010 jsem náhodou zjistil, že mostem spojujícím obě části prochází 15. poledník)

Vymyslel jsem že další úsek nepojedu po vyznačené cyklotrase, ale zkrátím si to po silnici. Což se nakonec i vyplatilo, stejně se většinou dalo jet po chodníku či nějaké souběžné cyklostezce.

A pořád dál k severu. Krajina nebyla tak placatá, jak jsem čekal, ale ani to nebyly nějaké hrozné kopce. Zlepšilo se značení, na cedulích byl napsán i směr i kilometry, tak jsem dobře věděl, jak mi cesta ubíhá. Když jsem přijel k velkému jezu přes Nisu, uvědomil jsem si, že jsem vlastně málem zapomněl, že jedu podél řeky, cyklotrasa je od řeky většinou poměrně daleko.

O kus dál jsem narazil na nějakou divnou stavbu, tedy nad zemí byly jen ocelová víka, ale byla tam velká cedule, kde jsem se dočetl, že odtud se čerpá voda z Nisy podzemním potrubím do 13 km vzdálené říčky v povodí Sprévy, kam se vypouští. Tou odtéká dále na severozápad do Braniborska a tam někde se opět přečerpává do nového jezera, které vzniká místo bývalého hnědouhelného lomu v Sedlitz. No prostě západoněmečtí soudruzi inženýři se inspirovali otáčením řek na Sibiři. Hlavně aby to s Baltem nedopadlo jako s Aralským jezerem.

Projížděl jsem borovými lesy plnými brusinek a ženských co je česaly hřebeny! Zastavil jsem se a pár jich posvačil spolu s řídce se vyskytujícími borůvkami.

Před Bad Muskau jsem narazil na nějakém odpočívadle na leták propagující nějaký penzion+zeltplatz (Winkelhof). To by se mi hodilo víc než plánovaný Glöcknerhof, který je až za Muskau a je to svým způsobem zajížďka. Penzion neležel na cyklotrase, byla to k němu zajížďka asi 2,5 km. Když jsem tam přišel, otevřela mi taková stařenka a sdělila mi, že žádné ubytování neposkytují. Neumím dost dobře německy na to, abych se jí optal, proč jsem cestou k nim potkal asi 10 cedulí a tak jsem notně nazloben jel dál.

V Bad Muskau jsem se chvíli slušně motal, navíc přes zdejší hraniční přechod byl dost velký provoz a vůbec se mi tam nelíbilo. Sice pravda, mají tam krásný park a zámek, ale už jsem spíš chtěl někde sedět nebo ležet.

Dorazil jsem na ekofarmu Glöcknerhof, uvítal mě velmi srdečně pan Glöckner, ukázal mi místo na spaní a jak si nastavím na bojleru pod umyvadlem teplotu vody. Na otázku po sprše mi však vysvětlil, že oni jsou naturkemp, takže žádná sprcha. Pořád se snažil se mnou mluvit anglicky, což bylo trochu náročné.

Neodolal jsem a zaplatil jsem si večeři a pivo. Škoda jen, že jsem neměl chuť na místní, jistě vynikající uzeniny, které mi nabízel, celý den jsem měl představu, že si dám k večeři nějaký sýr. To se ukázalo jako problém, na jídelníčku ho neměli, ale přivolaná Frau Glöckner prozradila, že mají nějaký v ledničce, tak jsem dostal jejich výborný domácí chléb, máslo a kus sýra. Stejně mě přinesli malou misku s domácím sádlem. Bylo tedy vynikajíci, s drobounkými škvarky a spolu s kysanou okurkou chutnalo natolik dobře, že jsem si musel říct o další krajíc chleba.

Zjistil jsem, že hranice s Braniborskem je ten les, co je cca 500 m za domem, tak jsem tam po večeři došel. Tím jsem splnil svůj cíl, Čech v Braniborech, nemusím tedy dělat ve středu plánovanou zajížďku a mohu jet rovnou. V noci byl absolutní klid. Když jsem se probudil, když jsem potřebal v noci, když jsem potřeboval jít z pokoje, nádherně svítily hvězdy, obloha nebyla nikde přesvětlená veřejným osvětlením, mléčná dráha a tisíce jiných hvězd zářily.

Ráno jsem se probudil asi v pět. Zjistil jsem, že turistky, které měly stan postavený vedle mého, ho najednou mají na opačném konci zahrady. Měl jsem z toho divný pocit a bylo mi to docela nepříjemné. Že bych tolik chrápal? Dokončil jsem balení, všude se mi motala mokrá tráva, vyhledal majitele a v sedm ráno jsem vyrážel zpět k Bad Muskau.

Středa 29. července

Původně jsem měl v plánu ještě prohlídku Bad Muskau (Mužakow - Mužakow je v lužické srbštině divoký lesní muž), ale nějak jsem na město neměl chuť, tak jsem po okraji přejel na silnic do Gablenz (Jabłońc). Na kraji města byl Penny Market, ale měli inventuru.

Přijel jsem do Kromlau (Kromola), líbil se mi tamní malý zámeček a zajel jsem se podívat na konečnou lesní dráhy z Weißwasser Běła Woda. Bohužel ve všední den bych se vlaku nedočkal.

Jel jsem dál. Ve vesnicích je typickým domem stavba z ostře pálených neomítnutých cihel v žlutohnědé barvě, barva cihly není rovnoměrná, místy jsou černé šmouhy. Zdobené je to cihlami v jiném, nejčastěji červeném odstínu. Zajímavé, tak trochu mi to připomínalo nádražní budovy. Ulice a v ní každý dům vypadá jako nádraží.

Stále jsem koukal po nějakých potravinách. V dalších několika obcích neměli, jak je bohužel zvykem, žádný obchod. Až v Schleife (Slepo) jsem se zeptal nějaké staré paní s nákupní taškou na kole, kde že se dá nakoupit. Vysvětlila mi, že musím, rovně, doprava, doleva, ..., doprava, rovně... a pak že je normální velký obchod. (už zapomměla, že normální je krámek na návsi a ne hypermarket někde na okraji :() No možná kdybych si psal poznámky, tak bych si cestu zapamatoval. Naštěstí byl ten obchod přesně na cestě, po které jsem jel. Koupil jsem si nějaké potraviny, ovoce a v řeznictví vynikající šunku skoro jako z pohádky O chytré kmotře lišce. V nejbližším lese jsem si hned udělal přestávku a snědl jí.

Na obzoru se objevil obláček páry z elektrárny Boxberg. Vždycky na tyhle mraky páry koukám směrem na sever, když jedu do Budyšína, tentokrát byly na jihu. Cyklostezkou podél silnice jsem dojel do Neustadtu (Nowe Město), kterým už protéká Spréva. Otočil jsem se proti proudu a vyrazil směrem k domovu. Nejprve byla horká zámkovka opuštěným lesem, ta však končila na asfaltové cyklostezce podél silnice. Byl to hnusný koridor, železniční trať, silnice, cyklostezka, vedení vysokého napětí. Po obou stranách byl završen umělým svahem, za kterým bylo tušit hnědouhelný důl. Jel jsem přímo proti slunci a jediným zpestřením bylo to, že cyklostezka byla místy nehezky zvlněná pod ní rostoucími kořeny. A pak také v jedné chvíli vyrazily těsně nad lesem nějaké stihačky, také tam bylo nepočítaně cedulí s upozorněním na vojenský prostor.

Přiblížil jsem se k elektrárně Boxberg a pak jsem začal proti směru hodinových ručiček objíždět nové jezero Bärwalder See. Je tak nové, že na snímcích Google je naplněné jen z poloviny. Všude cedule se zákazem vstupu s tím že se příroda ještě upravuje. Měli by si pozvat nějakého specialistu na fjordy. Až na jižním břehu byla funkční pláž. Odtud jezero s písečnou pláží je skoro jako Mácháč, akorát místo Bězdězu je elektrárna :)). Už bylo docela teplo, tak jsem se poohlížel po nějaké FKK pláži. Žádnou ceduli jsem neviděl, ale nevěřil jsem, že by tam nebyla, převlékat se do plavek se mi opravdu nechtělo. Takže cedule nebyla, ale na konci pláže se slunili nějací naháči a naháčice, tak jsem tam zajel, shodil cyklooblečení a trochu si zaplaval.

A pak zase dál. Za jezerem jsem projel městečkem Uhyst, krajina se změnila výrazně k lepšímu, jel jsem po staré polní cestě lemované prastarými duby a okolo byly malebné rybníky obklopené rákosím. V pohodě jsem dojel až do Warthy (Stróža) a objel jezero Olbasee abych se ubytoval v tamním kempu.

Byl to klasický kemp jaké si pamatuju od Baltu, borovice, písek, sektor A, B, C,...Z takže pro mě sektor Z (Zelt), jediné co chybělo byl sektor FKK a sektor pro cizince. Lidí bylo spousta, ze všech těch obytných přívěsů, velkých stanů se skládacími stolečky zařízenými kuchyňkami a Mutti klohnících na probanbutanových vařičích večeři na mě dýchla Ostalgie. Jedinou změnou byla sprcha za 50 centů a satelitní antény na přívěsech. Postavil jsem stan, kus ode mě si ho postavila rodinka, která dorazila se mnou, táta, máma a dvě děti ve vozíku. Obě unavené cestou a ukňourané nevyhráním si, no nevím jestli se jim ta dovolená moc líbila.

Prošel jsem pláž a protože tam nebyl žádný naháč, dal jsem si alespoň v kiosku jedno pivko (nic moc) a šel si pro plavky. Po příjemném protažení se ve vodě jsem si uklohnil večeři. Šel jsem se projít a po cestě jsem se ještě stavil v příjemné lesní hospodě, kde nebylo ani nakouřeno, ani moc lidí. Vlastně jen jeden, Nevím však, zda-li se jmenoval Ludvík.

Když jsem se vrátil do kempu, zjistil jsem, že po večeři všichni musí ještě grilovat, tak jsem šel raději na pláž.

Se soumrakem jsem se vrátil, zalezl do spacáku a spal, jako by do vody hodil. Jen někdy o půlnoci jsem vylezl ven, hvězdy nebyly vidět, zato jsem zjistil, že v nedalekém stanu, kde spal nějaký mladík se slečnou mají v přesíňce asi pět zapálených čajových svíček (proti komárům?) to mi tedy rozhodně přišlo jako docela risk, ale řekl jsem si, že to snad mají zmáknuté.

Čtvrtek 30. července

Ráno jsem se probudil těsně po šesté, kemp tiše spal, jen na WC jsem se srazil s uklízečkou. Udělal jsem si snídani, sbalil jsem se a vyrazil na poslední etapu. Docela jsem s balením pospíchal, vrhli se na mě snad všichni komáři z okolí.

Tam kde cesta od kempu ústila do vesnice stála malá sámoška (no fakt, jak před X lety u Baltu), kde maminy z kempu nakupovali čersté žemle aby měl taťka, až vstane něco ke kafi. Tak jsem se zásobil banány (vzal jsem dva z těch třech co obchodě měli) a vyrazil směrem k Bautzen (Budyšin).

Cesta byla úplně super, pevná polňačka, pořád po hrázích rybníků. Klid, vůně vody a ryb a vodního ptactva. Na jednom z rybníků měli labutě ranní pořadvá cvičení, plavaly pěkně za sebou. Ordnung muss zein. Tak to šlo až za Niedergurig (Delnja Hórka), kde jsem přijel pod přepad jezera Talsperre, toto velké jezero bylo postavené jako zásobárna vody pro elektrárnu Boxberg. Bylo ještě poměrně brzo, takže u jezera nikdo nebyl. Projel jsem po pláži a pod dálnicí jsem vjel do Budyšína. Okraj Budyšína, stejně jako každého jiného města nebyl hezký, ostatně to je vlastnost asi všech velkých měst. Paneláky, paneláky. Tady navíc ještě některé opuštěné, přeci jen lidí v Sasku ubývá. Postupně jsem se dostal až na okraj historické části a dlážděnými uličkami začal střed města objíždět. Navštívit Budyšín jsem nechtěl, už jsem toho měl docela dost a navíc, je to výlet na odpoledne, už jsem byl vlastně „za barákem". Zaradoval jsem se, když jsem dojel do ulice, kudy do Budyšína přijíždíme. Dál už jsem mohl vypnout, kolo by to skoro mohlo zvládnou samo.

Na prvním kopci jsem se ještě ohlédl zpět k Budyšínu, přede mnou se už zdvihaly ty naše kopečky a obloha nad hlavou a vítr slibovaly bouřku. Sice vzhledem k dnešní krajině plné rybníků by to bylo na Beethovenovu 6. symfonii, ale 4. a 5. větu bych si raději nechal na doma. :)

Cesta známou krajinou podél Sprévy ubíhala pomalu, už jsem zdaleka překonal vše, co jsem kdy souvisle najezdil a jen ze zvyku jsem otáčel pedály. V Eulowitz jsem si málem ustlal, věděl jsem samozřejmě, že cesta tam pokračuje mezi domy a pak prudkým sjezdem a zatáčkou po polní cestě, co jsem však netušil, že po deštích letošního léta je tam hluboká vrstva písku, takže najednou si kolo dělalo co chtělo. Ustál jsem to a bylo to poslední vzrušení po cestě. Čekalo mě ještě krátké prudké stoupání do Callenbergu a pak jako vždy hloupý kopec v Sohlandu ke hranicím. Po přejezdu hranic jsem se ještě zastavil u Sohlandského rybníka a rozlámal zbylé žemle kačenám.

Finish

Přijel jsem unavený, ale občerstven. Byl jsem čtyři dny v podstatě sám, prohodil jsem jen pár slov ještě v řeči, jejíž neznalost mě neumožňuje nějak se rozpovídat. Bez rádia, novin, MP3, jedinou komunikací a to jen jednosměrnou byly SMS, které jsem odesílal pro kontrolu mého stavu.

Báječně jsem si vyčistil hlavu. Přezpíval jsem si hromadu písniček, naštěstí při absenci smyslu pro rytmus jsem si mohl zpívat ke šlapání cokoliv.

Fotogalerie

14.02.2014 vložil/a: petrp
karma článku: 4.54
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

A opět ta lužická jezera

Cestování
Udělalo se mi neplánované volno. Najednou jsem měl před sebou volný čtvrtek, pátek a samozřejmě víkend. A dokonce se konečně udělalo teplo,…
02.07.2019
petrp
(5.55)

Poutník a Elphi

Cestování
Já vím, že název zní trochu jako pohádka, ale vlastně to byl takový pohádkový víkend. Vždycky jsem chtěl do Hamburku, který kluk by…
04.05.2017
petrp
(5.33)

Velikonoční Lužice 2016

Cestování
Už v okamžiku, kdy bylo jasné, že Velký pátek bude státním svátkem, začal jsem přemýšlet jak využiji volných dnů k nějaké cestě po Horní…
28.04.2016
petrp
(5.58)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Kudrna)

Olympijský běh na lyžích

Rakousko, Německo
11.03.2020 - 5 dní
zimní
Autobusem
6 800 Kč
 (CK Mamut tour)

Bavorsko na kole

Německo
30.04.2020 - 4 dny
cyklistický
Autobusem
7 990 Kč
 (CK Frčíme)

Dunajská cyklostezka – Wachau na kole

Rakousko, Německo
30.04.2020 - 4 dny
cyklistický
Autobusem
6 900 Kč
PR

Repase baterie do elektrokola

 ()
Skončila sezóna a mnoho z vás, kteří vlastní elektrokolo, se rozhodne pro výměnu baterie. Baterie už nemá takový dojezd jako na začátku a zvláště pro starší cyklisty je kratší dojezd elektrokola značně nevyhovující.

Ufňukaný Mužík na „Střeše světa“

 (Petr Blahut)
Rozhovor s cestovatelem se svérázným pseudonymem Mužík nejen na téma jeho poslední expedice v oblasti střední Asie.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

192 cyklistů (3 přihlášení)

Západní Evropou s dětmi aneb od Severního moře ke Středozemnímu - část 1.

část první, Německo a Holandsko "A kolik tam bude McDonaldů?" zeptaly se děti, když jsme je seznámili s…
Peggy | 16.01.2020

Cesta okolo Krkonoš za Krakonošem 2019

Loni jsme jeli ve dvojku Orlické hory, tak jsem si říkal, že bychom se mohli posunout kousek na západ.…
ondrapisklak | 18.12.2019

Putování na posvátnou horu

Den 1. Čtvrtek, 18. července 2019 ráno nakládám na kolo brašny narvané k prasknutí a k tomu i malý stan.…
JohnyB | 14.12.2019