reklama

Polskem bez cíle

Olberdorfersee
Olberdorfersee
Foto: Autor

Když se ukázalo, že letos pojedu na dovolenou nejspíš sám dlouho jsem nevěděl kam. Bylo jasné, že všechny původní plány patří do šuplíku, rád bych kdybychom je přeci jen někdy uskutečnili s Petrou společně. Navíc jsem měl jen týden. Nejprve jsem cestu nabídl kamarádovi Jirkovi, ale ani on nemohl, takže opravdu sám. Jenže kam? Úvahy komplikovala všemožná pravidla a omezení v souvislosti s Covid-19, nakonec jsem dospěl k tomu, že to přeci jen bude do Polska, ale že nepoužiji veřejnou dopravu. Takže jen co zvládnu od garáže ke garáži. Namaloval jsem si takovou zoufalou trasu, zoufalou protože v ní nebyl žádný výrazný cílový bod, jen ta vlastní cesta. Trasu takovou, abych ji určitě za ten týden ujel, i když jsem vlastně letos na kole najezdil stěží 200 km a to byl konec července! Takže čára na mapě měla nějakých 500 km, což mělo být tak akorát.

Tím, že jsem vlastně letos nikde nebyl a ani jsem s tím vlastně moc nepočítal, trvalo mi celý den, než jsem se sbalil a i tak jsem toho měl víc, než by asi bylo nutné. Limitující byla skutečnost, že jsem si vymyslel, že dvě petky s vodou nepovezu někde na nosiči, ale vepředu abych trochu rozdělil váhu. Jenže tím mě přibyly i přední brašny. Tak jo, prostě měl jsem čtyři brašny jako kdybych jel kolem světa, ale zato byly přísně rozdělené jejich obsahy na spaní, oblečení, kuchyň a věci do deště. Samozřejmě k tomu další věci jako nezbytné nářadí a powerbanky.

Hromadnou dopravu jsem přeci jen použil, vlakem jsem dojel do Rumburku, tam jsem dolil do prázdných petek vodu a na náměstí jsem, v duchu tradice, obkroužil morový sloup. A pak jsem mohl vyrazit. Jen jsem se ještě zdržel v rybárně a nechal si udělat fischsemmel k obědu.

Další cesta byla jen opakováním cest předešlých. V Seifhennersdorfu jsem si v parku za náměstím vyhlédl lavičku, kde jsem snědl oběd a pokračoval jsem dál do Varnsdorfu. Tam jsem se poněkud zdržel nákupem něčeho k pití, přeci jen jsem měl po rybě žízeň, ale nikde neměli vychlazené nealkoholické pivo, které bych si tak dal. A pak dál, přes Varnsdorf a Großschönau do Hainewalde. Ocenil jsem, že ze zámku zmizelo ohyzdné zastřešení věžičky a místo něj vzniká nové, více zámku příslušející. Oproti tradicím jsem si nedával v zámeckém parku svačinu, ale na opačném břehu Mandavy jsem si koupil malou lahvičku Rotkäppchen, abych měl navečer.

Na okraji Žitavy jsem se nechal zlákat skupinkami lidí mířícími na Olbersdorferské jezero. Na hlavní pláži jsem moc být nechtěl, je tam jen pár stromů, jinak písek bez stínu. Ale jen kousek vedle je skupinka stromů až k vodě a i když tam bylo poměrně plno, vešel jsem se tam a báječně jsem si zaplaval v čisté vodě s výhledem na Lužické hory. Uvítal bych raději FKK pláž, abych nemusel řešit mokré plavky, ale na žádném plánku není vyznačená a možná není ani ve skutečnosti.

A pak už jsem najel na Oder-Neiße Radweg. Asi bych těžko dával dohromady, kolikrát jsem tu jel. Změna přišla až za Ostritz, tam jsem přejel na polskou stranu, vede tam cyklostezka podél řeky. Hned za hranicemi je tábořiště pro vodáky, ale přišlo mi, že je příliš brzo. Na dalším místě, které je označené pro nalodění, to bylo mnohem hezčí, ale nebyla tam cedule umožňující táboření. Jel jsem tedy dál. Jenže další dvě místa, která na mapě jako tábořiště byla označená, byla ošklivá, to první jen trochu, to druhé velmi. Takže jsem se nakonec vrátil zpět na místo, které tábořištěm nebylo, zato se mi tam líbilo a tam jsem si těsně před soumrakem postavil stan. Nejdřív jsem se však spojil s rodinou a ve vzniklé videokonferenci jsem vyžahl tu Rotkäppchen, neboť bylo potřeba alespoň takhle virtuálně slavit.

V nastalé noci jsem ke své lítosti zjistil, že z jihu se ozývá nějaké techno a ze severozápadu disko, ale naštěstí to nebylo tak hrozné a v klidu jsem se s hučícím splavem za hlavou vyspal.

Ráno jsem pokračoval dál. Kousek cesty mě byl z večerního popojíždění už známý, na jeho konci bylo prudké stoupání a cesta lesem. Ta končila hřbitovem sovětských válečných zajatců a další lesní úsek byl lemován cedulemi popisující život v zajateckém táboře Stalag VIII-A, který tu byl zřízen od října 1939. Zajímavé vlastně je, že jen Sověti tu mají hřbitov. Ostatky vězňů jiných národností byly po válce exhumovány a poslány do původní vlasti.

Vyjel jsem z lesa na cestu známou už z loňska a rychle byl ve Zgorzelci. Na jeho okraji jsem vyhledal obchod a doplnil zásoby potravin. Zároveň jsem ráno zjistil, že mi baterka v tachometru hlásí nízké napětí, tak jsem ji začal shánět. Ve Zgorzelci jsem nepochodil a ani návštěva Görlitz nepřinesla uspokojivý výsledek, tam bylo v centru mnoho obchodů, ale všechny jen pro turisty. Jet nějak na okraj se mi ani v jedné části města nechtělo. Vrátil jsem se tedy do Zgorzelce a vydal se podél Nisy dál na sever. Cyklostezka však rychle skončila a přišla jízda po běžných silnicích. Dojel jsem až do Pieńsku. I tam už jsem loni byl, rovnou jsem rychle dojel k Biedronce, protože ranní nákup mě moc neuspokojil. Zrovna jsem chytnul hrozné fronty u pokladen, byla sobota a Němci i Poláci nakupovali jak před koncem světa, takže jsem trnul nad osudem mého naloženého kola zaparkovaného před obchodem. Ale vše dobře dopadlo a vrátil jsem se na německý břeh a pokračoval po známé cestě dál. V původním rozpisu jsem měl plán přespat někde v okolí Podrozsche, tak jsem znovu přejel na polskou stranu, abych si v Przewóz doplnil vodu. Jenže jsem byl na vyhlídnutém místě na spaní zbytečně brzy a měl jsem ještě plno sil. A navíc už od Žitavy lemoval pravou stranu cyklostezky elektrický ohradník proti divokým prasatům a ve vyhlídnutém místě nebyla možnost ho lehce překonat. Vymyslel jsem, že přespím v oblíbeném Skerbersdorfu. Jenže tam bylo zavřeno, probíhá totální rekonstrukce. Asi využili beztak kvůli koronaviru mizerné sezóny a pustili se do velkých úprav.

Sil neubývalo a času byla spousta. Nakonec jsem opět přejel na polskou stranu a po okraji Łęknici jsem dojel do Geoparku. Všechny vyhlídky jsem si prohlížel se zájmem i s myšlenkou na případné přespání i když původně jsem to rozhodně v plánu neměl, jde o chráněné území. Ale na poslední vyhlídce byl senzační prostor přesně na můj stan, tak jsem tam zůstal. Ještě se tam těsně před západem slunce zjevil nějaký manželský pár, s paní jsem prohodil i pár slov a bylo jim jasné, že chci přespat, ale moc hlavu jsem si s tím nelámal. Noc byla skvělá.

Ráno jsem se rychle sbalil a vyrazil dál. Asi po 700 m jsem narazil na ceduli inzerující nedaleký kemp. Třeba někdy příště to využiji. Další cestu jsem plánoval po cyklotrase vedoucí po tělese bývalé železnice Lubsko - Bad Muskau. Cesta byla příjemně upravená, jen uválcovaná hlína a dobře to ubíhalo. V Żarki Wielkie jsem z cyklostezky viděl nějakého člověka vysedávajícího před domem s lahváčem v ruce, přibrzdil jsem a za štěkání jeho psa a jeho velkého divení jsem po něm chtěl dolít do lahví vodu. Zásoby tedy byly doplněny a mohl jsem po bývalé železnici pokračovat až do Tuplic. Tam jsem měl štěstí, na benzínce měli nejen chlazené nealko pivo, ale hlavně baterku do tachometru. Měli tedy jen jednu jedinou, ale to mě konec konců stačilo, víc jsem jich nepotřeboval. Chvíli jsem poseděl u místního kostela, zrovna se scházeli lidé na mši. Později se ukázalo, že tak jako jsme loni přijeli před kostel nejčastěji v okamžiku, kdy se modlil Otčenáš, letos, asi proto, že jsem byl rychlejší, jsem vždy přijížděl před začátkem mše. Kostel bylo snad to jediné místo, kde všichni měli poctivě roušky. Bohužel kostel byl také to nejčastější místo, kde visel velký předvolební transparent Andrzej Duda - můj prezident. Katolická církev v Polsku rozhodně není apolitická.

Další cesta pokračovala rozsáhlým lesem. Na první pohled krásná rovná a široká cesta cesta nebyla příliš výhrou. Byla pokrytá jemným štěrkem a moc to nechtělo jet. Ten les bylo místo, které v původních plánech bylo místem dalšího noclehu a zdálo se, že by to nebyl problém, nejen že mezi borovicemi byly pěkné paloučky, ale občas i nějaké odpočívadlo nabídlo stůl a lavici.

Tak jsem dojel až do městečka Brody, kde byl dříve velký a nejspíš významný zámek, dnes ovšem ruina, kterou postupně dávají dohromady. Městečko samotné nic moc. Nakonec jsem po místních silničkách dojel až do Gubinu, což je polská část bývalého města Guben. Z Gubinu jsem přejel do Gubenu a nostalgicky zavzpomínal, že když jsme tudy před deseti lety jeli k Baltu, věděli jsme, že na náměstí je v jednom bytě webkamera snímající náměstí a tak jsme tam mávali našim bližním, aby věděli, že jsme v pořádku. Dneska v době, kdy by člověk mohl streamovat svoji cestu online, je to skoro jako historka ze středověku.

Měl jsem v plánu ten den dojet do kempu u jezera Borek, ale protože se mi nechtělo riskovat, že s tím bude nějaký problém, usoudil jsem, že si příliš nezajedu když pojedu do známého kempu v Bresinchen a jen kdybych tam nepořídil budu pokračovat k Borku. Pořídil. Pravda, na polské straně by to nejspíš vyšlo podstatně levněji, ale tentokrát jsem chtěl mít jistotu, že bude teplá sprcha. Na další cestě měla být, alespoň dle plánů, poslední.

Ráno jsem se vydal na cestu a když už jsem málem u Coschen přejel do Polska, všiml jsem si cedulky ukazující nějakých sedm km do Ratzdorfu. Což si dobře pamatuji, že tam je soutok Nisy s Odrou. Změnil jsem tedy směr a pokračoval dál na sever až k soutoku. Po povinném focení známého místa jsem se u místního kostela v klidu nasnídal, v kempu totiž si nebylo kam sednout.
Stejnou cestou jsem se vrátil těch sedm kilometrů zpět, přejel most a u místní benzínky jsem ještě snídani doplnil kafem a párkem v rohlíku. Trochu komické bylo, že já se snažil o polštinu, ale polská slečna na mě mluvila německy. Ale domluvili jsme se a to bylo důležité.

Další cesta vedla lesem, pěkný kvalitní asfalt však končil u odbočky k jezeru Borek, dál už to byl samý výmol až do vsi Chlebowo, kde jsem chvíli strávil pozorováním čápů. Jestliže dosud byla cesta samý výmol, tak následující hlavní silnice, na kterou jsem odbočil, byla dlážděná. Ovšem starou nepravidelnou dlažbou z neopracovaného kamene. Nicméně mě to nepřekvapilo. Už jsem vlastně i cestou zažil, že vedlejší silnice měla krásný nový asfalt a hlavní byla dlážděná tak, jak to před mnoha a mnoha lety vydláždili původní němečtí obyvatelé. Z Chlebowa do vsi Połęcko se musí přívozem přes Odru. To byl příjemný zážitek. Překvapilo mě, že za přívoz se, na rozdíl od přívozů jak je znám z Labe, neplatí. Bohužel dvojmužnou obsluhu tvořili dva starší pánové, kteří nemluvili ani moc mezi sebou, natož ke mně. Ale povedlo se mi, že jsem na velkém přívozu přes řeku jel jako jediný pasažér, tak jsem si mohl výhledy po proudu i proti proudu Odry nerušeně vychutnat. Na druhém břehu už čekala šňůra aut, bylo vidět, že přívoz je opravdu využívaný, protože když jsem se ohlédl, několik aut bylo i na břehu odkud jsem přijel.

Vjel jsem opět do lesa a začalo pršet. I když jsem měl věci do deště dostatečně navrch, měl jsem tu čest seznámit se s mračny komárů, která mě od teď začala provázet. Když jsem zastavil v Osiecznici u obchodu, už naštěstí nepršelo a jak jsem tam stál s lahví piva, ovšem že nealkoholického, přidal se ke mně nějaký místní pivař a docela pěkně jsme si popovídali. Zcela podle hesla Pivař všude bratra má.

Ještě jeden kopec, nevím, kde se v plochém povodí Odry kopce berou, a byl jsem v Krosnu Odrzańskiem. Z města jsem nic neměl, na silnici, kterou jsem přejížděl most přes Odru, byl šílený provoz. Jen chvíli jsem se zdržel na upraveném nábřeží a v pokračujícím mrholení pelášil dál.
Už jsem nejel podél Odry, ale podél Bóbru, řeky, která nás poslední roky provází.

Dlouhé lesní úseky, které následovaly, nebyly žádným potěšením, snad jedině perfektním asfaltem. Jinak tady byl rychlý provoz a hlavně nešlo ani pořádně zastavit, okamžitě byl člověk obklopen komáry. V Bobrovicích jsem dokoupil jídlo a docela žádostivě jsem koukal, jestli není někde nějaké ubytování, protože představa, že mezi těmi komáry budu stavět stan, se mi nelíbila ani za mák. Ve vesničce Lagoda jsem přejel kanál Dychowski. Další cesta vedle podle něj a byla to ukázková roleta, div mi neupadly ruce. V tom mi pípnul mobil a ukázalo se, že je potřeba učinit důležitý pracovní hovor. A to bylo velké štěstí. Ukázalo se, že v tom místě les podél kanálu na chvíli ustupuje a na hrázi je trochu místa, kde je průvan a tudíž komárů už jen snesitelně. Perfektní místo jsem ocenil druhý den o to víc, že se ukázalo, že pokud bych pokračoval, lepší místo bych nenašel.

Ráno se ukázalo, že ta roleta, co jsem považoval za lesní cestu je normální silnicí, od pěti od rána po ní uhánělo jedno osobní auto za druhým, všechny jedním směrem, tím kterým jsem se vydal i já.
Řidiči měli dobře natrénováno, že po roletě se musí jet rychle, aby se všechno drncání slilo, já však tento trik nemohl samozřejmě použít, tak jsem ten zbývající úsek, než přišla křižovatka s lepší silnicí, docela protrpěl. Nejen, že bych večer býval už nenašel lepší místo, ale za křižovatkou začínal po pravé straně rozsáhlý vojenský prostor ohraničený kilometry žiletkového plotu, tady bych asi s rozděláváním stanu neušel pozornosti.

Přijel jsem do Nowogródu Bobrzańskiego kde mě potěšili chlapíci řídící kyvadlovou dopravu přes rekonstruovaný most. Byl tady silný provoz, přes most vede silnice první třídy, ale pánové se rychle domluvili, že mi zastaví provoz tak, abych mohl v klidu sólo staveništěm projet.
U místního kostela jsem využil skutečnosti, že je trochu zastrčený a obklopený lavičkami, tak jsem si tam uvařil pořádnou snídani.

Další cesta byla poněkud nezáživná. Na opuštěných silnicích místy nevalné kvality byly vesnice, ve kterých mnohdy nebyla ani autobusová zastávka, dokonce ani typické nazdobené křížky podél cest, prostě kraj světa. Trochu mě mrzelo, že jsem přeci jen nejel po hlavní podél Bóbru, ale zase jsem si musel říct, že jsem si ušetřil ten stres s provozem. Tak jsem dojel až do města Żagań, které jsem si nejen prohlédl, konečně něco co nevypadalo neutěšeně, ale dokonce si dal výborný oběd. Městečko se mi opravdu líbilo a kdybych narazil na nějaké ubytování, tak bych tam zůstal i přesto, že jsem měl najeto jen pár kilometrů a byla jen chvíle po poledni. Jenže jsem nenarazil. Zdá se, že je to takové to město, kam i když přijedou turisté kvůli rozsáhlému zámeckému parku, po prohlídce pokračují někam dál.

Tak i já sedl na kolo a vydal se dál k jihu. Bóbr jsem opustil, řekou další části mé trasy byla Kwisa. Opět přišly hluboké lesy s komáry, lesy s vojenským prostorem. Naštěstí opět byla cesta velmi rychlá. S překvapením jsem zjistil, že tahle cesta, kde díky dobrému asfaltu a dlouhým rovným úsekům se pod 100 km/hod nejezdí, je značená jako cyklotrasa. Z hlavní jsem odbočil až v Kliczkówě, kde jsem si na nádvoří zámku dal zmrzlinu, protože na tu se zatím ještě nedostalo. Mohl bych dál jet po hlavní, ale usoudil jsem, že už toho bylo dost a zůstal jsem na pravém břehu Kwisy a pokračoval směr Nowogrodziec. Opět se zatáhlo na déšť, což vadí cykloturistům, ne však komárům. Rozhodl jsem se, že ukončím den tak, že ujedu 100 km nebo najdu ubytování, podle toho, co přijde dřív. S tímto rozhodnutím jsem dojel až do Nowogrodziecu. Tam už jsem to znal z dřívějška. Musel jsem konstatovat, že na náměstí už mají opravenou dlažbu, co ji dělali když jsem tam byl naposledy, ale že některé obchody, které si pamatuji, byly zrušené. Vyjel jsem z náměstí z myšlenkou, že tedy hned za městem musím koukat po místu pro stan. A neujel jsem z náměstí ani kilometr, když na křižovatce proti mně stál starý dům s kavárnou v přízemí a nápisem Noclegi. Na tachometru jsem měl 100,30 km. Paní v kavárně nakoukla do svého seznamu hostů a k mé radosti mě oznámila, že má jeden jediný volný pokoj a to jednolůžkový. A kolo si mohu zamknout na schodišti k zábradlí. Ubytoval jsem se a ještě stihl paní před odchodem domů a dal si u ní kafe. A trochu ji zdržoval od uklízení snahou si s ní povídat. Tak jsem se dozvěděl, že s komáry je to letos katastrofa, že lidé si často nemohou ani večer posedět na zahradě, musí být jen v domě, že tolik komárů ona nepamatuje.

Ráno bylo ránem dne posledního. Do Výběžku bylo sice ještě daleko, ale plánoval jsem, že buď v Hrádku nad Nisou či v Žitavě sednu na vlak. Cestu z Nowogrodziecu jsem dobře znal, už jsme tam jeli, jen v Radogoszczi jsem neodbočil směrem na Zgorzelec, ale pokračoval proti proudu Kwisi dál. Prvním městem na trase byla Lubań, město s pestrou historií a také město ve kterém Wermacht naposledy vyhrál proti postupující Rudé armádě. Důsledkem bojů o „Festung Laubaun" bylo rozsáhlé zničení města, takže z historické Lubáně toho moc nezůstalo. Ale náhodou při stání ve frontě u stánku se zeleninou jsem zjistil, že stojím zrovna na pamětní desce připomínající pobyt královny Anny Jagelonské. Město vůbec má zajímavou historii s výraznou českou stopou.

Z Lubań cesta pokračovala dál podél Kwisi do Leśna. Na obzoru se zjevil hřeben Jizerských hor, ale cesta zatím vedla příjemnou rovinou. Byl jsem v pokušení pokračovat po hlavní silnici, po zkušenostech, které jsem získal v předchozích dnech, jsem v tom neviděl žádný zásadní problém, ale nakonec jsem přeci jen odbočil na cyklotrasu vedoucí příjemnými vedlejšími silničkami.

Leśna je divné město, zdá se mi, že všechna města, která jsou první od českých hranic, jsou divná. Ne tak jako nedaleký Mirsk, ale skoro. Taková divná směs obyvatel, ošuntělosti, prostě divné. Asi jako Varnsdorf. Zavzpomínal jsem na minulý rok, kdy jsme zde byli v neděli a u kostela jsme zažili svěcení automobilů a pokračoval dál. Teď už podél Miłoszowského potoka jsem dojel na česko - polskou hranici. Před jejím dosažením jsem si ještě v příjemném obchodě nakoupil pití a jednu okurku, tu mi paní dala dokonce zdarma.

Hraniční přecho Miłoszów - Srbská je jedna velká ostuda, ale nebyl důvod se tam nijak zdržovat. Za Srbskou přišel po dlouhé době první pořádný kopec. Vyškrábal jsem se do Horní Řasnice a začal sjíždět do nitra Frýdlantského výběžku. Šlo mi to tak dobře, že jsem v Dolní Řasnici přehlédl odbočku na cyklotrasu vedoucí do Frýdlantu a dostal se na hlavní silnici spojující Frýdlant s Novým Městem pod Smrkem. Kompenzací mi byl skvělý kruhový výhled. Hlavní do Frýdlantu byla dost rušná, ale je to v podstatě z kopce, takže jsem byl ve městě rychle. Poflakující se skupinky Rómů mi připomněly, že jsem zpátky v Čechách a na náměstí plném povykujících turistů jsem si dal lehký oběd. A dál už známou cestou do Bogatyně. Chtěl jsem se ještě zastavit v Biedronce pro nějaké mlsoty a dárečky na doma, ale nějak jsem ji přejel. Tím se rozhodlo, že se musím ještě zastavit v Biedronce v Pojarowě, protože to je skutečně ten poslední polský obchod na mé cestě. Před tím jsem však musel do toho Pojarowa dojet. Od předloňska jsem věděl, že silnice Bogatyně - Žitava není zrovna to, co by člověk vyhledával. Jako že na všech cestách jsme se cítili poměrně komfortně i přes provoz, tady ne. Zkusil jsem to objet dle cykloturistického značení přes Jasnou Góru, ale krom jízdy do velkého kopce a následných výhledů na důl a elektrárnu Turów jsem nic nezískal, cyklotrasa mě zavedla zpět na obávanou silnici právě v tom nejhorším místě před začátkem stoupání. Docela jsem si oddechl, když jsem byl u vjezdu do dolu, tam už byla odbočka do Kopaczowa. Tím jsem rychle projel a v Biedronce jsem zjistil, že nejsem sám co si nemyslí, že polské potraviny jsou špatné, českých zákazníků tam byla dobře polovina, ta druhá to byli Němci.
Bohužel jsem si nekoupil úplně všechno to, co jsem měl v plánu, vodku Krupnik ani Salatku z indiga o smaku kebab neměli.

V Žitavě jsem jen tak tak chytnul vlak, bohužel zrovna končil na hlavním nádraží, takže jsem ještě musel projet celým Varnsdorfem a pokračoval dál do Rumburku. Protože jsem měl fůru času, zastavil jsem se na jeden hamburger, což bylo takové akční. Příjemná rumburská „hamburgrárna" stojí proti panelákům obývanými naší snědou menšinou a tak jsem nechtěl moc riskovat problémy s kolem. Vletěl jsem tedy dovnitř a vysvětlil slečně u pultu, že objednaného hamburgra mi musí přinést ven, že tam na ní budu čekat. Ani se tomu nedivila. Na nádraží jsem si ho pak v klidu snědl a vlakem dojel ten zbývající kus cesty domů.

Foto https://petrp.rajce.idnes.cz/Dovolena_2020/

Fotogalerie

16.08.2020 vložil/a: petrp
karma článku: 5.77
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

A opět ta lužická jezera

Cestování
Udělalo se mi neplánované volno. Najednou jsem měl před sebou volný čtvrtek, pátek a samozřejmě víkend. A dokonce se konečně udělalo teplo,…
02.07.2019
petrp
(5.57)

Poutník a Elphi

Cestování
Já vím, že název zní trochu jako pohádka, ale vlastně to byl takový pohádkový víkend. Vždycky jsem chtěl do Hamburku, který kluk by…
04.05.2017
petrp
(5.34)

Velikonoční Lužice 2016

Cestování
Už v okamžiku, kdy bylo jasné, že Velký pátek bude státním svátkem, začal jsem přemýšlet jak využiji volných dnů k nějaké cestě po Horní…
28.04.2016
petrp
(5.59)
PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.

Jak na trendy podzimní manikúru? Zaprášený design vás nečekaně rozzáří!

 (makeup.cz)
Déšť, mlha ani plískanice nejsou důvodem ke smutku a melancholii. Naopak: i zdánlivě trudomyslné podzimní počasí můžete jednoduše rozzářit. Jak? Jednoduše, přišel čas na trendy manikúru! Dnes vám řekneme, jaké barvy a motivy budou v manikúře převládat na podzim 2020.

Jaké jsou možnosti náhrad zubů po úrazu

 (nazuby.cz)
Ochránit na kole hlavu není takový problém, ale zuby se chrání těžko. Někdy se stane úraz, kdy si zub musíte nechat opravit. Jaké máte možnosti?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

234 cyklistů (25 přihlášených)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020