reklama

Cyklotoulky s dětmi, vozíkem V. – Polské pobřeží (4/5)

Z horní paluby sledujeme příjezd trajektu do gdyňského přístavu.
Z horní paluby sledujeme příjezd trajektu do gdyňského přístavu.
Foto: Autor

Možná jen děti trochu pamatují houpání kočárku, my dospělí už ne. A v pohodlné posteli malé kajuty máme možnost na to zavzpomínat. Cestování lodí je zatím nejpohodlnější, co jsme zažili. Člověk usne večer ve Švédsku a probudí se ráno v Polsku. Tedy - probudí ho hlášení palubního rozhlasu (v šest hodin!), že je potřeba vstát a během půl hodiny postele opustit, protože jsme pomalu na místě. Z horní paluby potom sledujeme příjezd trajektu do gdyňského přístavu. Je to opravdu velkolepé! V Gdyni jsou jak překladiště pro ohromné kontejnerové lodě (sledujeme zrovna, jak jednu nakládají), tak i loděnice (v nichž vidíme mnoho rozestavěných nebo opravovaných lodí). Loď Stena Line se v přístavu dlouho neohřeje, za hodinu odráží zase zpátky do Karlskrony. Proto ten ranní budíček - personál potřebuje loď připravit na další cestu. A stihnout to za hodinu je asi docela výkon!

Před příjezdovou branou terminálu nás šokovala fungl nová cyklostezka evropského formátu. Sytou červenou barvou nabarvený asfaltový proužek s bíle vyvedenými ikonami bicyklu bezpečně objíždí kruhový objezd a směřuje do centra Gdyně. Samozřejmě na něj najíždíme, ale vůbec nás nepřekvapuje, když červená barva po pár stovkách metrů mizí a celá paráda končí na obyčejném chodníku plném výmolů a nájezdů na obrubníky. Klasika, skoro jako u nás. Trochu nás ten návrat ze švédského snu do polské reality rozladil, ale lepší jet po chodníku, než po hlavní.

Další rozladění ale přichází vzápětí. V gdyňském centru jsme se po několika dotazech vznesených na domorodce dopátrali přístaviště „vodní tramvaje", která pendluje mezi Gdyní a městečkem Hel na stejnojmenném poloostrově. Ano, čtete správně. Ještě nás čeká jedna plavba, ale bude poslední; pak už pojedeme jenom na kole. Na Helské kose chceme začít naší cestu po polském pobřeží a ukončit pravděpodobně u městečka Leba, kde řídítka stočíme k jihu. V roce 2009, při první větší cestě s vozíkem, dětmi a nočníkem jsme na Hel chtěli dojet z Německa, ale nakonec jsme to pro silný provoz v oblasti kousek za Svinoústím vzdali. Ale abych se vrátila zpět do dění v Gdyni. Po zakoupení plavebních lístků pro nás a kola (před tím jsme se museli ještě vrátit do města najít bankomat, protože platba kartou možná nebyla), jsme nedočkavě vyhlíželi, která loď je naše a po nadšení z přepravy lodí, se na poslední plavbu těšili. Studená sprcha však přišla skoro hned. Ačkoliv společnost inzeruje přepravu kol, do lodi je možné nastoupit jen jedněmi hodně titěrnými dveřmi, pro kola a podobné (například kočárky) je ze zadní části lodi vystrčená lávka s tak úzkým průchodem, že se tam kolo (ale ani ten kočárek, byť složený) nevejde. Kola tu má hodně lidí, musejí na to být zvyklí, ale přesto hned od začátku panuje spěch a stres. Obsluha prská, co si to dovolujeme převážet (nevěří, že to, co se pokoušíme narvat na loď, je jízdní kolo) a když se nabízíme, že si rowery naložíme sami, odmítá nás vpustit na tuto část paluby, že prý je jenom pro zaměstnance. Jsme nekompromisní, na loď se natlačíme sami a kola si též sami naloďujeme, mladík jenom zírá. Ale abychom z toho nevyvázli tak lehce, nechce nás vpustit na palubu průchodem mezi „cyklo" částí a zbytkem lodi, ačkoliv mu ukazujeme palubní lístky. Musíme za trest počkat, až se naloží všechna kola (kdyby nás pustil, nepřekáželi bychom tam, ale to už si mu netroufáme navrhnout) a teprve poté nás pouští ven, abychom mohli znovu nastoupit, tentokrát tím „správným" vchodem. U celé anabáze se navíc děsíme toho, aby nějakým (ve vzteku) nešetrným zacházením něco na kolech a vozíku nerozbil. Smutně koukáme po právě odplouvajícím trajektu Stena Line a máme pocit, že tam to bylo vše tak nějak víc v klidu a pohodě.

Asi hodinová plavba pak probíhá bez problémů, loď je sice narvaná, ale na břehu už nám je potom nevrlá obsluha ukradená. Náladu si jdeme spravit do první smažálny ryb, konečně cenově příznivější restaurace. Jenže jak je něco levnější, tak si toho dáme hodně a výsledně utratíme víc, než v nějakém dražším podniku. Nasycení mořskými pstruhy a halibuty se vydáváme poznávat Helskou kosu, která v délce asi 35 kilometrů vyčnívá do Baltského moře. Zde na samém „konci" dosahuje šířky dvou kilometrů, ale v nejužším místě činí její šířka ani ne 200 metrů. Projíždíme městečko Hel, pěší zónu tvoří romantické restaurace, obchůdky a stánky s takovým tím pobřežním sortimentem. Rychle ujíždíme, než děti napadne, že by mohly něco z toho nutně potřebovat a míříme k Latarnie morské, neboli majáku. Čtyřicetimetrová věž byla postavena během druhé světové války, kdy byl předchozí maják vyhozen do vzduchu, a po rekonstrukci slouží od roku 2011 turistům jako rozhledna. Z vyhlídky je možné shlédnout zalesněný cíp kosy a v majáku dvě obří žárovky. Všude šrumec, maják je oblíbený výletní cíl. Komu se nechce pěšky, může sem dojet elektrickým vláčkem (Melex). Záchodky jsou za dva zlotý ... No, jak říkám, trochu šok po příjezdu z klidného Švédska, ale třeba až opustíme tenhle pobřežní blázinec, bude to lepší. Z Helu má do Władysławowa na začátku kosy vést podél silnice cyklostezka, tak se na ní těšíme, ale je to písečná lesní cesta, která se vlní vždycky pár metrů prudce nahoru a poté dolů. Nějaké srovnání povrchu jim nic neříká. Skáčeme přes kořeny borovic a závidíme autům, jež si jedou po krásném a hladkém asfaltu. Když se objeví odbočka na Muzeum obrany pobřeží, jdeme si tam odpočinout. Expozice umístěná ve dvou objektech bývalé baterie Schleswig-Holstein je zaměřena na hrdinství obrany Helu v září 1939 a také na rozvoj polského vojenského námořnictva v průběhu dějin. Další exponáty jsou volně v areálu muzea - můžete se projet vláčkem, zastřílet si kukuřičnými náboji ze samopalů a spousta dalších atrakcí - chlapi by tu strávili klidně celý den. Jenže musíme dál.

Ještě chvíli se drkotáme po cyklostezce, ale po chvíli to vzdáváme a jedeme po silnici. V Juratě se pískovo-kamenitá stezka mění na dlážděnou, tak na ní opět najíždíme a takto pokračujeme až do Władysławowa. Krásné jsou zejména úseky kolem Kužnice, kdy se jede těsně u moře. Víťu můžeme bez obav vypustit. Bohužel ale, dešťové přeháňky dorazily i sem do Polska (nebo možná my jsme dorazili do kraje přeháněk), nevím už. Každopádně jednu buřinu přečkáváme v bezpečí benzínky. Je to aspoň důvod dát si nanuka (ve Švédsku jsme si je nedopřávali) a Víťovi kupujeme reflexní vestu (ta, co jsme vezli z domova, se někde ztratila a tady tušíme, že bude víc než potřeba). Směrem k začátku kosy (pro nás směrem ke konci) se bohužel ale zahušťuje provoz (je neděle večer, tak se možná všichni vrací z víkendu domů), ale zároveň tu ubývá míst, kde bychom mohli nepozorováni okolím postavit stan. A ve Władysławowu je to už úplně nemožné, tam je to holé šílenství. Navíc cyklostezka skončila, opět musíme na silnici. Kdybychom chtěli, mohli bychom přespat v nějakém penzionu, těch je tu neurekom, nebo v nějakém hlučném kempu, ale ani o jedno vůbec nestojíme. Nakonec zajíždíme až za městem po písečné cestě do polí, do míst, kde se penziony teprve budují a kde se pro nás našlo místečko, diskotéka z města je slyšet jenom opravdu slabě.

Ráno se nepříliš ochotně vracíme na hlavní silnici. Nějak nás ten polský ruch po tom švédském poklidu zaskočil. Ale utěšujeme se, že to třeba je jenom tady u pobřeží, až se odpoutáme dál do vnitrozemí, bude to lepší. Takže navštěvujeme další maják - krásná červená Latarnia morska v Rozewiu má otevírací dobu až od 10 hodin, což se nám nechce čekat, takže přejíždíme kousek vedle k Jastrzebí Góře, kde se nachází nejsevernější bod Polska. Vyznačuje jej obelisk nazvaný Gwiazda Północy (Severní hvězda) a je odtud nádherný pohled na polskou pláž a modré moře. Ani zde není Balt špinavý a šedivý.

A pak, na první křižovatce uhýbáme od pobřeží směrem k jihu. Konečně! Doufáme, že provoz odpadne, ale moc neopadl (ona ta auta se k moři musí nějak dostat). Největší strach máme o malého Víťu. Což o to, nejjednodušší je zapojit ho za jednoho z nás a frčet si, jak chceme, ale to by byla škoda. Jízda ho baví a zapojený by ještě zlenivěl. A tak to nějak plácáme, jak to jde. Přes vesnice si to Víťa štráduje po chodníku (vede skoro vždycky spolehlivě přes celou vesnici), za vesnicí ho jeden u nás musí mít těsně před sebou. Vybíráme si podle mapy ty nejmenší silničky, ale když i ty se nám zdají hodně frekventované, uhneme na úplně slaboulinké linky. Jenže ty jsou většinou písečné, což je trápení pro nás všechny také. V lese navíc štípají komáři, na sluníčku hovada. Teda takhle jsme si to Polsko ale vůbec nepředstavovali!
Na pár kilometrů se nám daří trefit cyklostezku vzniklou z bývalé železnice ze Swarzewa do Krokowa. Je to krása, libujeme si, že i Poláci to umí. Stezka kopíruje podobný styl jako u nás - všude cedule, že je sedmnáctikilometrová stezka sponzorována Evropskou unií a bla bla bla. Řečí kolem toho pro pár kilometrů, které navíc vedou úplně jinam, než bychom potřebovali, tak ze slavné cyklostezky po pár kilometrech zase sjíždíme. Škoda. Směřujeme ale ke Grotám Mechowským. Jde o miniaturní jeskyňky nacházející se přímo ve vesnici Mechowo. Dětem se to líbí, protože jsou jim jeskyně na výšku tak akorát, ale pro nás je strop opravdu hodně nízký. Nadšeně to tam probíhají a smějí se nám, že se boucháme do hlavy.

Oběd nakupujeme v malém vesnickém krámku - konečně máme to, co nám chybělo ve Švédsku. Ta svoboda nakupování jídla, které je levné a dostupné v každé vesnici. Po obědě se stáčíme opět k západu a směřujeme k Žarnovickému jezeru. Toto jezero je největší v této části Polska, která se nazývá Kašubsko, a zajímavostí je zde hned několik. U obce Kartoszyno , přímo na břehu jezera, se začala na začátku osmdesátých let budovat první polská jaderná elektrárna. Ale nějak to nedopadlo. Černobylská tragédie a hospodářská krize tuto stavbu o pár let později zastavily (o její dostavbě se ale v posledních letech začalo znovu jednat). O kousek vedle však stojí elektrárna přečerpávací. Není mi jasné, jak může být ve zdejší, nepříliš zvlněné krajině postavená přečerpávací elektrárna, ale prudké stoupání (a převýšení skoro 80 metrů) nás zakrátko dovede pod hráz horní nádrže největší polské elektrárny tohoto typu. Nahoru se ale, na rozdíl od Dlouhých Stráních, nemůže. Pohled na nádrž nám zprostředkuje vyhlídková plošina rozhledny Kašubské oko, která se nachází ve výšce 36 metrů. Točité venkovní schodiště však odmítám spolu se zbytkem rodiny absolvovat, jen si běžte nahoru, já na vás počkám dole. Nahoru bych jela jedině výtahem, to bych možná zvládla, ale počítám s tím, že Luděk nebude chtít 11,5 zlotých obětovat.

Ale chyba lávky, nevyzpytatelná hlava rodiny povoluje, že děti a srabi (tj. já) mohou výjimečně na rozhlednu výtahem, on půjde pěšky. Stálo to za to! Z rozhledny je nádherný pohled nejen na horní nádrž elektrárny, ale i na kouzelnou zalesněnou krajinu v okolí. A směrem na sever je možné dohlédnout až k moři! Kolem rozhledny je vystavěný ještě jakýsi zábavní park, pročež v další jízdě pokračujeme až po prolezení několika atrakcí.
V dalším vesnickém obchůdku (to je pohoda, když se strava nemusí řešit na několik dní dopředu) kupujeme buřty k večeři a o hodinu později je už opékáme na ohýnku. Nocleh jsme rozbalili u zarostlého jezírka. Děti v trávě objevily kusy vyhozeného polystyrénu a tak máme sedátka. Je krásný večer a my nemáme důvod dělat si starosti s nějakou změnou počasí, která má přijít. Zatím je pěkně, sice pod mrakem, ale na jízdu lepší než pařák a slunce.

Když však následující den dopoledne přijíždíme k majáku Stilo, začíná se ochlazovat a pršet. Kola necháváme pod slunečníkem u smažálny ryb (s příslibem, že si k nim pak na nějakou rybku zajdeme) a vydáváme se kilometr k červeno-bílo-černé věži majáku. Na vyhlídce však díky větru a dešti dlouho neprodlíváme, raději se vracíme do sucha a relativního tepla zastřešené rybí restaurace. Déšť nabírá na intenzitě, tak nikam nespěcháme. Dáváme si oběd, hrajeme karty a vyčkáváme. Máme před sebou asi jedenáctikilometrovou etapu po pobřeží do městečka Leba, které sice vede po stezce s honosným názvem EURO VELO č. 10, ale o které víme, že bude náročná (bez asfaltu, pískem), takže když se v restauraci ze směru od pobřeží vyloupne nějaký cyklista, hned se k němu hrneme s otázkou, jak cesta vypadá teď v dešti a zda je sjízdná i s vozíkem a dětmi. Páreček Němců vytahuje modrého průvodce Bikeline s dokonale zakreslenou trasou po pobřeží Baltského moře, a ukazují dva vyznačené „horší" úseky - jinak to prý „jde", oni to zvládli za hodinu a půl. I kdybychom to šli pěšky, déle než tři hodiny nám to trvat nemůže. Sotva déšť trochu polevil, oblékáme se do pláštěnek, Luděk zapojuje Víťovo kolo za svoje a vydáváme se dál. První kilometry vedou sice lesem, kde mezi stromy prosvítají první písečné duny, ale cesta je zatím pevná, nikterak se neboří. Až to člověka ukolébá, že jestli bude takto vypadat celých 11 kilometrů, bude to v pohodě. Ale brzy se dostáváme k první záludnosti: cesta se šplhá na asi deset metrů vysokou dunu, kde se ztrácí - další směr tušíme jenom podle vyjetých kol. Jedna věc je vyrvat těžká kola a vozík pískem nahoru a nějak překonat dunu, druhá věc je zkrosit s koly potom zase zpátky na cestu. Děcka musí pěšky sama, což se jim moc nechce - lákalo by je se spíš v tom písku přehrabovat, ale na to je zima, tak honem zase dál. Kvalita stezky se podstatně zhoršila, cesta se zúžila, místy je na ní bahno. Luděk s Víťou jsou rychlejší a ujeli nám, já jsem s vozíkem v jednom místě uvízla mezi stromy a chvíli trvalo, než jsem vozík vyprostila. Až takový vopruz to byl! A ještě to nekončí, přibývají kořeny, na kterých to klouže - kterej blbec tohle označil jako cyklotrasu. Přesně v momentě, kdy toho začínám mít plné zuby, hlásí Luděk do vysílačky, že už jsou na asfaltu. No ještě že tak! Cesta se po chvíli mírně rozšiřuje, následuje závora a už i my s Šárkou ve vozíku vjíždíme do městečka Leba, rovnou doprostředka zase toho přímořského blázince.

Míjíme stánky s nafukovacími blbostmi, otevřené jsou i dneska a to leje a teploměr ukazuje 11 °C! Lidi korzují venku ale i za tohoto počasí - a já bych nejradši zapadla do nějaké teplé restaurace, je to lákavé, ale není to v tuhle chvíli dobré řešení - blíží se večer, potřebujeme nakoupit a někde vyhledat nocležiště. A to v těchto přelidněných a na turisty zaměřených letoviscích nebývá snadné. Tedy pokud nechceme placený nocleh. V teple nezvykle skvěle zásobené sámošky trávíme s dětmi docela dlouho dobu, zatímco Luděk venku mrzne a nadává, kde jsme takovou dobu. Je ale potřeba udělat větší zásobu.
Za stálého deště odjíždíme z městečka a klepeme kosu. Smutně se koukám po nabídce všech možných hotýlků, penzionů nebo prostě jenom cedulí s nápisem „noclegi". Co kdybychom přespali někde v suchu, třeba v nějaké kempové chatce, odvažuji se vznést návrh. Luděk se tomu kupodivu nebrání, ale v nabídce v našem směru je už pouze kemp lákající billboardem na největší „pole namiotové v Polsku", což nás absolutně neláká. Jedeme dál s tím, že snad najdeme něco lepšího (menšího), ale v momentě, kdy stojíme před branou do Slowinského národního parku, je nám jasné, že všechny možnosti ubytování zůstaly v Lebě.

Za vstup do parku se, jako všude v Polsku, platí, ale v tomhle počasí se nikomu z výběrčích ve studené budce nechce sedět. Jenže nemáme vodu (jak jsme pořád doufali, že se někde ubytujeme, tak jsme to neřešili), takže musíme zaťukat na dveře domku ochrany parku, čímž hrozí, že na sebe upozorníme. Mladá slečna nám však naše lahve naplnila bez jediného slova a pak už volně projíždíme bránu parku. Je šest hodin, čili ještě není úplně večer, přesto ale chceme někde v lese přenocovat a na písečné duny se půjdeme podívat až zítra. Snad bude i lepší počasí. Se smíšenými pocity (přeci jenom jsme v Národním parku) odjíždíme co nejdál od brány a pak se snažíme zmizet za první terénní nerovností mezi borovice. Nalezli jsme kouzelné místo na mechu (díky písečném podloží není mech ani po celodenním lijáku nasáklý), postavili jsme stan a najedli se v něm. Vevnitř jsme si to během chvilky zadýchali, z dálky krásně hučí moře - v teple a suchu je nám dobře. A nakonec spíme zadarmo, snad nás tady ráno nikdo nevyhmátne. Ono nikdy není tak zle, jak to na první pohled vypadá.

Během noci přestalo pršet, ale zataženo a zima je pořád. Ráno se snažíme nenápadně se vrátit na asfaltovou cestu vedoucí celým parkem k písečným dunám - nedá nám to ani tolik práce, nikde ani noha. Odbočujeme ke zdejšímu muzeu, které vzniklo na místě, kde Němci během druhé světové války testovali balistické rakety, mimo jiné i slavnou V-2. Mnoho toho k vidění není, v jediné budově pár fotografií a dokola puštěná videa dokumentují vývoj a testování těchto střel, ve venkovní expozici potom repliky několika raket, včetně i oné zmíněné „vau zwei". Víťa byl trochu zklamaný - těšil se na muzeum raket, ale měl představu, že půjde o rakety létající do vesmíru. Těžko si pod tímto slovem představoval rakety, kterými se střílelo na města. Kéž by už dnešní děti nemusely mít hrůzu ze zbraní a střel, které strašily jako děti nás, narozené v období tzv. studené války. (Za nás se rádiu v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý den mluvilo o jaderných zbraních a o tom, že USA neustále zbrojí a zbrojí. Že to samé dělal i náš přítel Sovětský svaz už se moc nemluvilo.)
A po pár kilometrech konečně přijíždíme k tomu, za čím sem jedeme, a to jsou pohyblivé písečné duny. Pohyblivé se jim říká proto, že studený přímořský vítr způsobuje jejich přesýpání z místa na místo. Duny se rozkládají v těchto místech v délce několika kilometrů, ale ta, před kterou teď stojíme, je nejvyšší a nazývá se Lacka góra, podle vesnice, kterou postupně zasypala. Celé území Slowinského národního parku bylo v roce 1977 zapsáno na seznam UNESCO jako světová biosférická rezervace. Na duny se musí jedině pěšky, i turisté, kteří přijedou elektrickým vláčkem Melex tady musí vystoupit.

Cedule hlásí, že zaparkování jednoho roweru stojí 5 zlotých, ale není tu nikdo, kdo by poplatek vybíral. Klidně bychom to i rádi zaplatili - alespoň bychom měli jistotu, že nám někdo kola pohlídá. Takto je tu necháváme se všemi věcmi, s sebou bereme jenom cennosti. Přezouváme se do sandálů (bez ponožek), aby nám zůstaly suché boty na přezutí, a pak šplháme na písečnou dunu. Povrch je po včerejším dešti tvrdý, tak se to ani moc neboří a chůze je možná snazší než za úplného sucha. Z vrcholu kopce se otevírá neuvěřitelný pohled - všude kolem nás leží jenom písek, připadáme si jako na skutečné poušti. Děti si ihned začínají s pískem hrát, my se fascinovaně rozhlížíme kolem dokola. Na duně je vyznačená cesta směrem k pobřeží, na krajích je krásně vidět, jak se příroda snaží s pískem bojovat - soudě podle pahýlů stromů je vidět, kdo souboj vyhrává. Podél kůlů jdeme až k moři - původní plán (spíš sen) byl v moři se vykoupat, protože jsme u něho poslední den (poté se od něho odpoutáme už definitivně), ale silné vlny a hlavně chladné počasí a studený vítr nám chuť na koupání absolutně nezpůsobuje.

Po turistické stezce je možné pěšky dojít až do vesnice Rowy, kde se nacházejí další duny, ale nám to jako ukázka docela stačí. Vracíme se zpátky ke kolům, přezouváme se do teplých ponožek a suchých bot. Na kole se potom vracíme zpátky k bráně. Cestou potkáváme doslova davy lidí - přiváží je elektrické vláčky, někteří jdou pěšky, sem tam někdo na kole. Uf, tak to jsme tedy dnes vystihli. Bránu národního parku projíždíme co nejrychleji, přesto stíhám zahlédnout udivenou tvář pokladního - tyhle jsem určitě nekasíroval! Tak honem, nezastavujeme, ujíždíme pryč. On však nejeví žádnou snahu nějak nás zastavovat, platících zájemců je tady dost - jejich chyba, že byli líní tady být včera večer za deště.

Z Leby není možné vydat se jinudy, než po hlavní silnici. A na ní je tedy ukrutný provoz. Už začínáme tušit, že to tady celkově s provozem o moc lepší nebude, jedině až poodjedeme zase od moře dál. Jenže začíná zase pršet, tak se uchylujeme do chatrné autobusové zastávky, kde si vaříme oběd a naštvaně koukáme na to množství aut. Po jídle usazuje Luděk obě děcka do vozíku, zapojuje si jej za své kolo a pokračujeme v dešti dál - nemá cenu se v tomhle nějak trápit - do vozíku neprší a ať ten hnusnej úsek po hlavní rychle přejedeme. Děcka jsou nadšený, aspoň se vzájemně trochu užijou tak, jak si užívaly v předchozích letech. Ve vozíku panuje opravdu bujará nálada, tak nám ani ten déšť a zima tolik nevadí a tatínek si užívá, že to je konečně ta správná zátěž, na kterou je zvyklý.
Jenže tady v Polsku je, zdá se, hlavní každá silnice. V Chabrowu jsme uhnuli a auta nezmizela. Uhýbáme na ještě menší silničku, ale stejně je tady provoz šílený. Každý to kalí jako blázen, chce být asi v tomhle počasí rychle doma a když vidí cyklisty, zpomalit odmítá. Míjí nás doslova na centimetry, a to jsme viditelní opravdu z dálky. Z představy, že by zrovna náš Víťa v ten moment na kole nějak zavrávoral, či objížděl nějakou díru, kterých tu není málo (nemá ještě tak dobře vyvinuté reflexy, že se před objížděním díry v krajnici musí podívat dopředu i dozadu), je mi úplně špatně. Na chvíli ho vypouštíme samotného, ale znamená to, že jeden z nás musí jet těsně za ním. Přestože je už docela vycepovaný (přeci jenom má už za sebou více než 500 kilometrů a nějaká vybočení do silnice bývají už jenom minimálně), stejně mi připadá, že nejede u kraje tak, jak by bylo záhodno a za každou zatáčkou očekávám nějakého blbce, kterej nezpomalí, když má předjet cyklisty. A tak se měním na hysterku, i když Víťa jede pěkně při kraji, stejně na něho co chvíli řvu, ať jede ještě víc při kraji, protože prostě jenom mám o něho strach. Není to tu tedy zrovna balzám na duši.

Při svačině, v nějaké vesničce, která se už nevím jak jmenovala, se k podobnému strachu přiznává i Luděk. Je však optimističtější: snad se provoz zklidní, až odjedeme víc na jih. Pravdu asi má, v roce 2009 jsme s vozíkem také uprchli v Polsku od moře a dál ve vnitrozemí jsme si jezdili v klidu a pohodě, ale když jsme s šestiletým dítětem, které jede samo, je to zase něco úplně jiného. A na to sázíme i teď.

Nocujeme na louce - večer se zase rozpršelo a bylo těžké nocležiště najít, vše je zoufale podmáčené. Ráno jdu s ruličkou do blízkého lesíka. Neprší, ale mraky se válí nízko a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Vůbec se na dnešní den netěším - představa aut míjejících nás, představa děrovaných polských cest a toho provozu - a to máme před sebou ještě 14 dní. V klidu bychom celé Polsko přejeli až domů, ale mám na to vůbec chuť? Pár úseků nám doporučí Tom z Poznaně, ty by měly být v pohodě, ale co ten zbytek? 14 dní se trápit, strachovat a zoufat. Stojí to vůbec za to?

V hlavě se mi honí spousta myšlenek, jak se nám ze začátku nechtělo na nějakou dálkovou cyklostezku, jak jsme měli pocit, že si trasu dokážeme vymyslet sami - tak jak bych teď ráda sklopila uši a na nějakou podobnou stezku se ráda vydala. Jenže kde tady nějaká je? Nejbližší bude asi Odra - Nisa, tu jsme už jeli, ale možná lepší se na ní potupně vydat a být v bezpečí, než ty polské silnice. Obětovali bychom to? A jaká je další stezka, co třeba Labská? Nemám vůbec představu, jak může být daleko. Ach jo, jsme někde uprostřed severního Polska, do civilizovaného světa s cyklostezkami daleko.
U snídaně se svěřuji se svými myšlenkami Luďkovi. Ani on není nadšený s dosavadním průběhem polské etapy, ale vidí to optimističtěji - dál od moře to bude určitě lepší. Mně se v to už ani doufat nechce, spíš se mi chce odsud pryč. Po snídani se ale mezi mraky objevuje sluníčko, a když pak jedeme dál, provoz na silnicích směrem do města Slupsk ujde a navíc přes město vedou pěkné cyklostezky - chce se tedy doufat, že se situace zlepšuje. Jenže já se nechci nechat ukolébat momentální situací a myšlenky na změnu země a prostředí se mi vnucují čím dál tím víc. Ve Slupsku tak prosím Luďka - jenom pro naší informaci - zkusme najít restauraci s wifinou, zkusme zadat do jízdních řádů vlak do Hamburku - stejně to bude nereálné. Čekáme, že nám vyjede deset přestupů a tři dny jízdy, ale výsledek je mimořádně příznivý - v podstatě kdybychom chtěli, mohli bychom zítra touhle dobou být v Hamburku - a přestupy by byly tři. Luďka chápu, ten náš cirkus je náročný narvat do vlaku a ještě s tím přestupovat - a on to jako chlap všechno oddře. Ale tohle by za zvážení stálo - obětovat jeden den a být na Labské cyklostezce - máme před sebou ještě 14 dní - to je pro někoho jako celá dovolená.

U kafe a piva pak sedíme asi hodinu a dumáme - dáváme dohromady pro a proti. Pro změnu hovoří jednoznačně bezpečí a pohoda další jízdy, proti se staví naše snaha plány nevzdávat (ale my je nevzdáme, pouze je změníme a nebylo by to poprvé) a dále větší obliba Polska vůči Německu - přeci jenom je tady levněji, lidi příjemnější a navíc jim rozumíme. K tomu všemu jsme domluvení s Tomem, že k nim někdy během týdne dorazíme - ale oni sami mají malé dítě a tohle by snad pochopili. Luďka ještě napadá - vydat se teď vlakem domů, pár dní pobýt doma a pak se vydat někam úplně jinam - to ale zamítáme ihned - jakmile bychom se ocitli doma, pracovní povinnosti by nás pohltily a už bychom znovu neodjeli. Jsme na cestě teď, máme ještě 14 dní volna, škoda končit.
Nakonec Luděk rezignuje - podmínku má však jedinou - až se nám podaří v Hamburku koupit mapu cyklostezky, poveze jí on. Co můžu dělat, než souhlasit. Následně jednáme poměrně rychle: kupujeme jízdenku do Štětína a zbylé polské zloté měníme na eura. Nasedáme do večerního vlaku - za tři hodiny budeme v polském Štětíně. Cestou z okna pozorujeme příjemně zalesněnou krajinu a prázdné silnice. Nevzdali jsme to předčasně? Já myslím, že litovat nebudeme.

Ve Štětíně vystupujeme už za hluboké tmy, asi v jedenáct hodin. V neznámém městě, kde jsme být nechtěli, bez mapy. Nazdařbůh vytipovaným směrem se vydáváme od nádraží najít nocleh - není to úplně tak snadné, hluk z přístavu je všudypřítomný, ale po pěti kilometrech nalézáme místo v jakémsi lesoparku. Rychle stavíme stan a padáme do něj. Ráno kolem nás chodí lidi do práce a pejskaři venčí svoje chlupaté miláčky. Nakupujeme zásoby v Biedronce, protože v Německu se zase vrátíme k vaření, a pak se přesunujeme na nádraží. Štětín je krásné město, protkané cyklostezkami, ale již se tím nenecháme oklamat, již jsme nastartovaní na Labskou cyklostezku. Příjemný, nízkopodlažní německý vláček nás v 10:50 hodin odváží z Polska pryč. Uvidíme, třeba nás Německo příjemně překvapí.

V Polsku jsme během 5 dní najeli 254 km, ze kterých Víťa ujel sám 134 km.

Fotky z první, druhé, třetí, i této čtvrté části článku naleznete ZDE!

Mapka trasy CELÉ dovolené. (tj. i včetně lodních a vlakových přejezdů :-)

 

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz

Příště - část 5 (už poslední) - Labská cyklostezka

Fotogalerie

04.03.2014 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.81
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.8)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.26)
PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

175 cyklistů (5 přihlášených)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020