reklama

Cyklotoulky s dětmi, vozíkem V. – Švédsko – Stockholm (1/5)

Jak tohle všechno uvezeme?
Jak tohle všechno uvezeme?
Foto: Autor

I když to bude znít blbě, napíšu to podle pravdy: na tohle období věku dětí jsem se těšila nejméně ze všeho. Na to, až odrostou vozíku a přesednou sami na kolo. Na to, až budeme závislí jenom na tom, kolik toho denně ujedou, jenže oni neujedou skoro nic. Bylo to jako strašák - denní etapy patnáct dvacet kilometrů, posunovat se od hřiště k hřišti a další jízda jenom pod příslibem zmrzliny (v lepším případě) nebo nucení násilím (v případě horším). Alespoň takový jsem měla dojem, že budou vypadat cesty s dětmi poté, co sami začnou jezdit na kole. Navíc, naše děti nejsou nějak extrémně sportovně nadané, na kole se naučily relativně pozdě a tak od nich asi nemůžeme očekávat a ani po nich nechceme žádné rekordy. Plánování dovolené na letošní rok je tak ve znamení ještě více otazníků, než jindy.

Přípravy

Pokud jsme jeli jen s vozíkem, věděli jsme, co si můžeme dovolit. Věděli jsme, co utáhneme my a zkušenosti postupně ukázaly, že to s dětmi není tak hrozné, jak vypadá. Ale má-li šestileté dítě jet po dobu šesti týdnů samo, kolik toho asi tak zvládne? Kdy ho to přestane bavit? Druhý den, třetí den? No, možná že budete výsledkem sami překvapeni, podobně jako my. Ale vraťme se ve vypravování zase zpátky na začátek, do doby, kdy jsme dovolenou teprve plánovali.

Abychom zvětšili rádius z těch výše zmiňovaných patnácti-dvaceti kilometrů za den, pořídli jsme si dětské tažné zařízení „Follow me". Folou, jak mu pracovně přezdíváme, má oproti klasické tyči několik výhod, (větší stabilita, možnost naložit bágly na nosič aj.), nevýhodu jenom jednu: pořizovací cena. Jezdíme však hodně, do koníčku tedy musíme něco investovat. (Někdo si koupí drahé kolo, my máme kola levná a k nim si pořizujeme tyto vychytávky.) Dále Víťovi pořizujeme dvacítku kolo s přehazovačkou, šestnáctku kupovanou rok předtím zdědila o rok a půl mladší ségra Šárka. Šest převodů se šikovný kluk naučil ovládat poměrně rychle. Během jara podnikáme několik výletů včetně jednoho zkušebního čtyřdenního vandru. Zjišťujeme, že pro Víťu není problém ujet 30 km/den + další na zapojeném kole. A i já v pohodě zvládám 60 km s vozíkem a Šárkou v rovinatém terénu. Na zapojeném kole navíc může jet i malá Šárka, Víťa mezitím odpočívá ve vozíku. Vypadá to víc než dobře. Ale šest týdnů je šest týdnů, proto raději počítáme s denními dávkami kolem 50 km. Pětadvacet pojede Víťa po svých, pětadvacet zapojený. Když dáme dva tři dny rezervu, můžeme se směle pustit i do trasy dlouhé dva tisíce kilometrů. Tedy alespoň prstem po mapě.

Ten ale letos nesměřuje na jih, na náš oblíbený Balkán. Je nám z toho smutno, ale musíme se přizpůsobit dětem. Nemůžeme se vydat do kopců a do kraje divokých řidičů. Jenže se nám nechce ani na žádnou dálkovou cyklostezku, přece si výlet umíme naplánovat sami a nepotřebujeme nějaké vodítko - podobnou stezku jsme si vyzkoušeli, bylo to fajn, ale lepší jet, kudy chceme my sami. Jenže pořád nás nějak nenapadá, kam vyrazit. Až jednou narážíme na články Marka Dostála na nakole.cz. Marek líčí cesty po švédských ostrovech v Baltském moři Gotland a Öland tak sugestivně, že máme konečně jasno - to je ono! Ostrovy jsou rovinaté (s nejvyšším bodem kolem 60 metrů nad mořem), s minimálním provozem aut, jsou tam cyklostezky a spousta zajímavostí. Chvíli vymýšlíme, jak to celé pojmout, ale nakonec z toho vychází vítězně následující varianta: Obkroužit oba ostrovy nám zabere odhadem 4 týdny. Pokud nám pak zbyde čas, zůstaneme v Polsku, kde prozkoumáme pobřeží, kam jsme v roce 2009 nedojeli. (To, že jsme tenkrát řídítka stočili k jihu z důvodu velkého provozu, nám teďka nějak nedochází.) A jestli nám bude štěstí přát, pokusíme se na zpáteční cestě navštívit nedaleko Poznaně rodinu Toma a Monii, kteří podnikají s vozíkem a čtyřletou Ali podobné cesty a s nimiž si už nějaký pátek dopisujeme. Ti si také dali práci s vytipováním zajímavostí na plánovaném polském úseku a skoro tak sestavili komplet trasu.

Plán je to poměrně zajímavý, cesta na kole bude proložena přejezdy trajektem, kde si i trochu odpočineme a děti budou mít změnu a vzrůšo. Ostrovy projíždíme rádi, mívají oproti pevnině svou specifickou atmosféru, bývá tam menší provoz a celkově vládne dovolenková pohoda. Přes internet si rezervujeme kajutu v nočním trajektu z polského Gdaňsku do Nynäshamnu, čímž máme daný závazný termín. Padne na to 8 tisíc, ale za ten zážitek to stojí. Bez dětí bychom sebou plácli někde na karimatku, ale když máme chuť okusit trochu luxusu, je to aspoň na koho svést ;-) Už takhle ta dovolená vyjde pěkně draho. Jak začínáme zjišťovat severské ceny, začínají se nám protáčet panenky - ne že bychom si něco nemohli dovolit, ale co je moc, to je příliš. A tak se asi vrátíme ke klasickému čundráckému (a českému?) způsobu stravování - nakupujeme do zásoby pytlíkové polívky, instantní těstoviny a spoustu paštik. A ještě jedna věc nám dělá starost, a to švédská prohibice - o alkohol ani tak nejde (slivovici máme domácí), ale o pivo. To, které je dostupné v supermarketech, je omezené jen na 3,5% vol. Znáte to, taková ta pohoda zastavit v horkém dni někde na zahrádce a dát si točené pivko - tak to si budeme muset pravděpodobně odpustit. Takže točené asi vůbec a možná leda lahváč z obchodu a ještě takhle vyšeptalý. Sakra, proč tam teda vlastně vůbec jedeme?

Cesta na sever

Vyrážíme v pondělí 3. června 2013, o dva týdny později než jindy, z důvodu stavebních prací na domě. Jedeme však na sever a nemusíme se bát příchodu velkých veder. Složení výpravy je stále stejné: táta Luděk, máma Markéta, jen děti nám zase trochu zestárly: Víťa (6 let), Šárka (necelých 5 let).
Ráno v 8 hodin přijíždí Michalkovi, naši přátelé z Těchonína. Vlastní velké auto a touží po tom odvézt nás na letošní dovolenou. Přejezd Polska vlakem jsme vzdali. (Odradila nás jenom taková maličkost: V přímém vlaku z Wroclawi do Gdaňsku je povinná rezervace míst, ale tuto jízdenku s místenkou lze zakoupit pouze a jedině ve Wroclawi, jinde, např. v Mezilesí, kam to máme 15 km, ne. A jet 150 km na otočku jenom pro jízdenku se nám zdá na hlavu postavené. A ostatní spojení byla se spoustou přestupů, pro nás tedy nerealizovatelná.)
Trajekt z polského Gdaňsku odplouvá v úterý 4. 6. v 18 hodin - a to musíme bezpodmínečně stihnout. Jízdu autem přes celé Polsko už jsme však jedno zažili, proto trváme na tom, že na to chceme nechat dva dny. Michalkovi s tím nemají problém - jsou v důchodu a času mají spoustu. Než se podaří naplnit jejich auto našimi koly, bágly a námi, je deset hodin. Za hustého deště opouštíme Těchonín a zanedlouho i Českou republiku. Už několik dní v kuse prší a je zima. Z Prahy a západních Čech jsou hlášeny povodně a déšť nás provází až do poloviny Polska. Cesta probíhá pohodově, děti sledují DVD a zastavujeme jen občas: abychom se najedli, napili a vyčurali, abychom natankovali levný benzín a podobně. K večeru přijíždíme do Wloclawku, kde odbočujeme z hlavní, abychom někde našli místo na přenocování. V obchodě v Bobrowniki se ptáme na kemp, majitel nás posílá k řece - na břehu Wisly stojí nádherná zřícenina - romantika jako blázen. Stavíme stan, rozděláváme oheň ... když tu začíná bouřka. Mizíme ve stanech a vidíme se až druhý den ráno.

Nasedáme do auta a pokračujeme, z Toruně je to do Gdaňsku už po dálnici. Jsme tam ještě před polednem. Michalkovi nás nejprve vezou do přístavu, který leží pár kilometrů za městem. Do vyplutí je ještě brzy, ale měníme si aspoň papíry vytištěné z internetu za lodní lístky. Stačilo k tomu pouhé číslo, které jsme dostali při rezervaci do emailu. Potom se společně vracíme do centra. Tam se v rychlosti krámujeme z auta a loučíme se s přáteli - oni se ještě vydávají na rychlou prohlídku starého města a potom se otáčí zpátky na jih. My připevňujeme brašny na kola - letos máme o jedno kolo a o jeden bágl víc (Víťa si veze na kole svůj báglík a v něm hlavně spacáček), trvá nám to přesně půl hodiny. Obloha je zamračená, jako kdyby mělo každou chvíli začít pršet, teploměr hlásí 14 °C. Ideální počasí na dovolenou. Ještě že jedeme na sever...
Do vyplutí lodi zbývá několik hodin, tak se můžeme v poklidu projíždět Gdaňskem, posedět v restauračce na nábřeží a teprve poté se vydat zpátky do přístavu. Všude panuje mumraj a chaos, proto máme Víťu raději zapojeného. Do přístavu dorážíme kolem čtvrté hodiny. Už zdálky vidíme ohromnou loď společnosti Polferries, velkou odhadem jako sedmipatrový panelák. A protože se už můžeme nalodit, jdeme na to. Parkujeme kola v ohromné tlamě u stěny a na povel regulovčíka je přivazujeme silnými lany, která jsou tu pro tyto potřeby připravená. Poté s lodními lístky v ruce bloudíme lodí - lísteček slouží zároveň jako magnetická karta pro vstup do kajuty. Máme jí na sedmé palubě, s výhledem na vodní hladinu. Ještě než vyplujeme, máme prolezlou celou loď. Kotví v přístavu a mírně se pohupuje na vlnkách. Přesně v šest odrážíme. Sedíme si na horní palubě v Panorama baru a popíjíme pivko. Loď pomalu opouští Gdaňský záliv, vyplouvá na volné moře a houpání nabírá obrátek. Moře je rozbouřené! Skleničky zavěšené v baru o sebe cinkají, z nitra lodi se ozývají kovové nárazy a vlny omývají skla přední části lodi i zde, na desáté palubě. Mám strach. Luděk mě nikterak neuklidňuje, protože mu začíná být špatně. Děti pobíhají po lodi a vůbec jim nevadí pohyb paluby o metr nahoru a dolů. Podle barmana toto není úplně běžné, ale bát se prý nemusím. Baltské moře takto vypadá cca dvakrát-třikrát do roka. No, to máme štěstí!

Je to veselé, zejména když při sestupu dolů ze schodů vám najednou propadne noha a schod je níž, než čekáte. V kajutě polykáme každý povinně půlku Kinedrylu a padáme do postele. I Luděk si ten Kinedryl bere nezvykle ochotně, prášky si totiž obvykle bere, až když je nejhůř. Dlouho nemůžu usnout, počítám vlnovou délku houpání - čtyři vteřiny se loď zvedá po vlně, načež následuje čtyřsekundový pád doprovázený zaúpěním lodi. Myšlenky přecházejí od Titaniku k Estonii. Uprostřed noci mě budí podivný klid - houpání se zmírnilo, moře zklidnilo, venku září měsíc a světla dalších lodí. A ráno - mořská hladina je úplně rovná, nebe modré a svítí sluníčko. Snídáme v lodním bufetu a po zbytek dne se procházíme po otevřené palubě lodi, pozorujeme přelétávající Gripeny a kolem plující lodě. Jedna z nich má na sobě obrovský nápis Destination Gotland. Tou pozítří poplujeme na ostrov Gotland. Nyní ho vidíme jako tmavou dlouhou čáru na obzoru.

Kolem poledne se objevují první ostrůvky. Ve Švédsku, a vlastně ve Skandinávii, jsme úplně poprvé. Bude to napoprvé jenom takové malé nakousnutí, ale i tak mám slavnostní pocit. Kolik toho vlastně už děti s námi viděly a zažily? Ať mi nikdo netvrdí, že z toho nemají nic. I když zatím nemám proč, cítím ve chvíli, kdy přirážíme k švédskému břehu, určitou pýchu.

Přesně v jednu hodinu po poledni opouštíme tlamu obřího trajektu. Spolu s námi spousta aut, kamionů a jeden obáglovaný cyklista. Švédský přístav Nynäshamn nás přivítal modrou oblohou, sluncem a 28°C. Po cyklostezce se vydáváme směrem na Stockholm, alespoň si to myslíme. Jenže záhy končíme ve vilové čtvrti, poté v lesoparku - motáme se tam dobrou hodinu, než se nám podaří Nynäshamn opustit. Jak se to říká - pýcha předchází pád?

Jedeme vedle dálnice po staré silnici, ale i tato silnička téměř bez provozu má po obou krajích široké pruhy vyhrazené pro kola. Doslova si to užíváme my, i náš Víťa. Cyklostezka zmizela, po pár kilometrech už jedeme po normální silnici. Provoz je překvapivě silný, ale jezdí se opatrně. Navečer přijíždíme k malému jezírku. Pomalu se rozhlížíme po noclehu, když tu nás zastavuje paní na kole: jestli chcete, pár kilometrů odsud bydlím, máme dům a čtyři děti - můžete přespat na zahradě. Takové pozvání vždycky potěší, ale nechce se nám vracet se pár kilometrů, což paní chápe. Kousek odsud u břehu, je pěkné místo, tam si můžete postavit stan, sděluje nám bez sebemenší lítosti nad odmítnutím nabídnutého. Pláž se nám líbí, místo je zjevně používané pro pikniky, tábořící rodinka nikomu nevadí. Je tu ohniště s grilovacím roštem, odpadkový koš, síť na plážový volejbal a děti našly u dřevěného mola spoustu hraček. A voda v jezeře teplá. Krásné uvítání, první švédský nocleh nemá chybu!

Další den to máme do Stockholmu už jenom kousek. Nacházíme cyklostezku vedoucí do Huddinge, což už je vlastně předměstí Stockholmu. Obě města spojuje perfektně značená stezka, v podstatě až do centra jedeme pohodlně, s cyklisty se tady počítá, ačkoliv je Stockholm, přezdívaný Benátky severu, vystavěný na mnoha ostrovech a ostrůvcích.

Cyklostezka v jednom místě vede z prudšího kopečka a stáčí se pod mostek levotočivou zatáčkou. Víťa do toho najel nezkušeně velkou rychlostí. Jeho kolo, naloženější než jindy, se rozkývalo a následoval první pád. Když se mu začalo kolo nekontrolovaně vlnit, projevil duchapřítomnost a pád nasměroval mimo asfalt, do trávy. Je trochu odřený a trochu se klepe. Tišíme bolístku, chválíme za správný manévr a probíráme jeho bágly, co v nich kromě spacáku a pohotovostní mikiny veze. (Toto jsme nakonec museli dělat poměrně často, protože šestiletému klučinovi se hodí naprosto všechno, takže se jeho bágly během cesty plnily různými poklady a těžkly.)

Protože potřebujeme do večera zase z města vyjet, nemáme na prohlídku moc času. A do staré části na ostrůvku Gamla stan se s našimi koly navíc ani nedostaneme. Odrazují nás všudypřítomné schody a šílené davy lidí. Projíždíme se po nábřeží a nasáváme atmosféru alespoň ze sedla kol. Stockholm se nám docela líbí, ale Praha je Praha. V jednom stánku na nábřeží dopřáváme dětem nejdražší zmrzlinu v životě (kopeček za 2,6 eura). Byla vynikající, ale raději to nepřepočítávejte.

Výjezd ze švédského hlavního města máme po stejné stezce, po které jsme do města vjeli. Projíždíme stejná sídliště, kde si nelze nevšimnout početného muslimského obyvatelstva. V podstatě nevidíme s kočárkem jinou ženu, než ošátkovanou. Dlouho tak máme o čem diskutovat. Tahle problematika, zdá se, začíná být opravdu aktuální.

Míříme zpět na Nynäshamn, ale za Stockholmem uhýbáme víc na západ, abychom už stejnou cestou nejeli. Krajina se lehce vlní, silnice je chvíli asfaltová, chvíli makadamová, nádherné lesy střídají louky využívané jako pastviny a každou chvíli na nás odněkud vykoukne dřevěný červený domeček - typický obrázek Skandinávie. K obydlím roztroušeným po krajině je ale potřeba se nějak dostat, a jediná možnost je vlastní automobil. Což bohužel znamená, že je na cestách poměrně hustý provoz; i na té nejmenší silničce potkáváme auta. Naštěstí jedou rozumnou rychlostí a cyklistům se vyhýbají. Ale trochu se to rozchází s tvrzením našich známých, že vedlejší silnice jsou skoro prázdné.
Skoro před každým domečkem vlaje na stožáru švédská vlajka nebo taková dlouhá modrožlutá „bikolóra". Jednu ztracenou vlajku nalézáme v příkopu u cesty - je trochu ušmudlaná, ale při nejbližší příležitosti jí vyperu a zavěsíme jí Víťovi k reflexnímu praporku a české vlajce.

Táboříme na kraji hustého lesa. V noci, když musíme ze stanu ven, nepotřebujeme vůbec čelovku. I když je chvíli po půlnoci, je díky šeru spolehlivě vidět. A tam, kde slunce zapadlo, je nebe stále narůžovělé. Tento úsvit trvá celou noc, jen se posunuje směrem k místu, kde brzy ráno slunce vychází. Nejsme ani zdaleka poblíž polárního kruhu, ale jsme zatím nejseverněji, co jsme kdy byli.

Do Nynäshamnu přijíždíme kolem poledne. V tomto ročním období odplouvají na Gotland dvě lodě denně, jedna dopoledne (už nestíháme), druhá večerní. Protože nechceme čekat do druhého dne, volíme tu v 8 hodin večer, i když na ostrov připlouvá až po jedenácté hodině. Snad to děti pro jednou vydrží, a kdyby ne, na trajektu bude jistě možnost si někde chvíli schrupnout.
Máme tedy dostatek času zakoupit lodní lístky (800 SEK), dojít si na oběd (Kebab je tu relativně levný, neutratíme tak víc než u nás v nějaké lepší pizzerii), nakoupit a prohlédnout si malé a příjemné přístavní městečko. Zbytek času pak trávíme na dětských hřištích, která zde jsou opravdu takřka dokonalá. A všude potkáváme stejný obrázek jako ve Stockholmu - jediné děti, které si na hřištích hrají, jsou děti (většinou ošátkovaných) přistěhovalkyň. Dokonce i ta blonďatá paní, co vypadala jako typická Švédka, byla původem z Bosny a Hercegoviny, ze země, která byla pod Osmanskou nadvládou přes 400 let.
Tato třídenní, zatím jen rozehřívací etapa měřila 160 kilometrů, na Víťově tachometru, který pochopitelně měří jen kilometry, které ujede sám, přibylo 71 kilometrů.

 

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz


Příště - část 2 - Ostrov Gotland

Fotogalerie

12.12.2013 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.51
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.8)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.26)
PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

164 cyklistů (6 přihlášených)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020