reklama

Cyklotoulky s dětmi, vozíkem V. – Švédsko – ostrov Öland (3/5)

Loďka na Öland vypadá jako že má svá nejlepší léta za sebou.
Loďka na Öland vypadá jako že má svá nejlepší léta za sebou.
Foto: Autor

Obrovská bílá loď s nápisem DESTINATION GOTLAND překoná asi stokilometrovou vzdálenost mezi Visby na Gotlandu a přístavem Oskarshamn také během tří hodin. (Moc jsme prozatím nepřivykli světu velkých mořských lodí a trajektů, a tak nás skoro každá velká loď ohromí.) Stojíme na palubě a loučíme se s Gotlandem. Ještě se ani neuzavřela tlama trajektu, většina cestujících už stála ve frontě lodního bufetu, až jsme si chvíli mysleli, jestli náhodou není snídaně v ceně lodního lístku (pro čtyřčlennou rodinu stál také skoro 2.400 Kč). Bohužel nebyla a tak snídáme z vlastních zásob - ne že bychom si něco nemohli dovolit, ale snídaňové menu za 95 SEKů je pro nás opravdu drahé a tak si mažeme švédské chleby českou paštikou a mlsně koukáme, jak si lidé kolem nás nosí na tácech krásné snídaně: toasty, jogurty, vařená vejce, ovocné saláty a další. Jsme tady klasičtí čeští „paštikáři", jak se Čechům říkalo v dobách, kdy se začalo jezdit k moři do Chorvatska, a na jídlo v tamních restauracích měl málokdo. Ovšem nijak nás to netrápí a ani se za to nestydíme. Obsadili jsme strategický stoleček poblíž zásuvky, vytáhli naši speciální rozčtyřku a během jídla dobíjíme baterky mobilů, foťáku a vysílaček. I když to ani není potřeba, díky noclehům u kostelíků jsme dobíjeli pravidelně celou cestu, ale zvyk je zvyk; a co když později nebude možnost. Děti opět zmizely v dětském koutku a my odpočíváme.

Před desátou hodinou se začínají lidé pomalu zvedat, pevnina je na dohled. Nikam nespěcháme, nepotřebujeme být u výlezu první. Vyčkáváme a pozorujeme, jak kolem nás lidé odnáší použité nádobí do sběrných polic. Na tácech zůstávají neotevřené jogurty, netknutá vajíčka, zabalené ovoce, zapečetěné láhve s pitím. Za nimi už se hrne úklidová četa s velkými černými igelitovými pytli, která tyto zbytky bez milosti lifruje do jednoho: plastové talířky, zbytky jídel, nakousané, i to netknuté. A když se rozhlédnu po již prázdné lodi, protože všichni cestující jsou již buď ve frontě u východu, nebo dole v podpalubí hledají svá zaparkovaná auta, stejný obrázek je k vidění i kolem sedaček (nesnězené, většinou ještě zabalené v originálním balení, potraviny tady cestující nechali ležet, ani se nenamáhali někam je odnášet). Fakt jsem podobné plýtvání ještě neviděla. Všude se mluví o krizi, ale co je to za krizi, když se vyhazují celá jídla a nápoje. Rozhodli jsme se rychle. Ne proto, že jsme na to měli chuť a „nemohli" si to dopřát, ne proto, abychom ušetřili, či se chtěli najíst zadarmo, ale proto, že je nám toho jídla líto, bezostyšně nabíráme něco z těchto (nerozbalených) přebytků určených k likvidaci s sebou do tašky.
Chvíli po desáté vystupujeme z lodi na pevnou zem. Nyní nás čeká více než sedmdesátikilometrová etapa do Kalmaru, kde máme v plánu nějak se dostat na další ostrov, na Öland. Vyjíždíme z přístavu, ohlížím se a fotím ohromnou loď, jejíž tlamu jsme právě opustili. Vtom mě upoutaly nápisy na směrových cedulích: doprava Gotland, doleva Öland. Že by se dalo dostat na Öland i odsud? Hledáme nějaké informace, a po nějaké době nacházíme malou cedulku (pouze ve Švédštině), ze které se dozvídáme, že z Oskarshamnu na Öland (do přístavu Byxelkrok na severu ostrova) odplouvají dokonce dvě lodi denně (v 8 a ve 14 hodin). Otevíráme mapu - to je tedy bomba! Ušetří nám to 70 km po hlavní silnici, které jsem se docela obávala. Sice se pak už nepodaří objet celý ostrov kolem dokola, ale stejně je v severní části úzký jen pár kilometrů, tak si můžeme libovolně přejíždět z východu na západ, jak se nám zachce.

Pevnina nás přivítala černými mraky, ze kterých se hustě rozpršelo. Skrytí v průjezdu pozorujeme takřka vylidněné centrum Oskarshamnu. Po včerejším mejdanu se všude válejí plechovky od piva - bezdomovcům ještě pravděpodobně nezačala jejich ranní šichta. Už na Gotlandu jsme zjistili, že plechovky od nápojů jsou vratné, rozhodli jsme se tedy, že jich pár posbíráme a vylepšíme si tak cestovatelský rozpočet.

Po dešti se vydáváme na prohlídku příjemného městečka a na nákup proviantu a zejména nové plachty. Nebe hrozí dalšími přeháňkami, bude tedy potřeba. Přestože je neděle, nákupní centrum na kraji města má otevřeno. Skvělé na tom je to, že jsme do nákupní zóny dojeli krásně po cyklostezkách. Odevzdáváme plechovky (ze kterých nám automat půlku schrastil bez načtení částky - opět jsme o něco chytřejší, odteď je potřeba sbírat jenom ty s nápisem PANT) a nakupujeme párky k večeři (v plánu je ohýnek) a o pár obchodů dále i pěknou zelenou plachtu. Sice jsme kvůli tomu málem zmeškali loď, ale naše expedice je zachráněna.

Loďka na Öland vypadá jako že má svá nejlepší léta za sebou - alespoň v porovnání s trajektem na Gotland, ale hlavně že pluje a ušetří nám čas. Odrážíme přesně ve dvě. Usedáme v jediné místnosti pro pasažéry, protože venku opět prší a hlavně docela hodně fouká, tak nemá smysl na palubě okounět. Moře je zvlněné, což na velkém trajektu nebylo znát, ale malá bárka se houpe poměrně intenzivně. Spolucestující jeden za druhým mizí v kabince toalet, děti, před chvílí ještě veselé, nyní zmlkly a polehávají. Už abychom tam byli! Obeplouváme zvláštní neobydlený ostrov Blå Jungfrun, který trčí z vody do výšky 86 metrů. Vypadá jako obrovský žulový balvan vhozený do moře. Mnoho vegetace se na něm neuchytilo, ale jeho ekosystém je tak zajímavý, že je na něm vyhlášená přírodní rezervace a návštěvy možné jen s průvodcem.

Po dvou a půl hodinách plavby přirážíme v Byxelkroku k přístavnímu molu. Malá vesnička s hnědočervenými domky žije turistickým ruchem, ale na loď zpět do Oskarshamnu mnoho cestujících nenastupuje - zřejmě je tady příjezd trajektu událost hodná hromadné podívané. Není tu nic, co by stálo za zdržení a tak se ihned vydáváme na průzkum ostrova severním směrem. Asfaltová silnička takřka bez provozu vede jen pár metrů od moře, písečné pláže s travnatými plácky však zanedlouho vystřídaly pusté suťové pláně nazvané Neptuni åkrar. Jedeme touto zvláštní krajinou několik kilometrů - mezi bílošedými kameny rostou jenom hodně odolné rostliny. Po chvíli se okolní krajina opět zazelenala a odbočka u silnice hlásí, že k nejsevernějšímu bodu Ölandu zbývají poslední tři kilometry - no vida, první z významných bodů ostrova máme skoro zadarmo.

Nejsevernější bod Ölandu leží na malém ostrůvku odděleném od pevniny neširokou úžinou, kterou překlenuje most. Na ostrůvku se tyčí 32 metrů vysoký maják Långe Erik. Maják je přístupný, ale teď v podvečer je už bohužel zavřený - na jeho otevření bychom museli ráno čekat až do desíti hodin, což se nám asi chtít nebude, většinou odjíždíme kolem osmé, nejdéle v půl deváté. Vedle majáku stojí dřevěný domek (kavárna a prodej suvenýrů), nechybí záchodky. Žila zde prý ještě před patnácti lety rodina, která se o maják starala, dneska je jeho provoz plně automatizovaný, obsluha není potřeba. Kromě toho maják slouží i jako turistická atrakce, i teď v podvečer sem přijíždějí lidé - projdou se jako my po ostrůvku, sejdou na pláž k moři, postaví z kamenů věžičku a zase odjedou.

Nocujeme na louce hned za parkovištěm, maják máme na dohled. Prolézáme roští a snažíme se najít pár klacíků na dnešní plánovaný ohýnek, ale moc stromů tu bohužel neroste. Za jedním keříkem na nás však vykoukne překvapení - je tam schovaný zánovní černý gril. Bude asi někoho, kdo tady občas pořádá pikniky a přece nebude gril tahat zpátky s sebou domů, ve Švédsku se nekrade. A tak si jej na dnešní večer vypůjčíme - nejprve ho musíme vypucovat, potom vyrobit dřevěné uhlí a následně na něm opéci párečky. Kdyby nám do toho nepršelo, bylo by to lepší, ale jsou to naštěstí jenom přeháňky. K tomu hořčice, kečup a chleba (podařilo se nám koupit malý bochník skoro jako ten český, a jenom bratru za 30 švédských korun) a vynikající hostina může začít.
Ráno gril opět omýváme a ukládáme zpět. Z nejsevernějšího místa pokračujeme na jih, objíždíme zátoku Grandkullaviken, ale pak se zase stáčíme k severu. Nacházejí se tu totiž další zajímavosti, které nechceme vynechat. Tak předně je to hustý les nazvaný Trollskogen - a les je to tak hustý, že v něm opravdu nejde chodit jinak než po cestách, mimo ně je prostup lesem nemožný. Lidé k němu mohou dojet autem, v sezóně také lesní úzkokolejnou železnicí. Kola si necháváme v lese mezi stromy a po vyšlapané pěšině mezi pokroucenými borovicemi míříme k pobřeží. Zde na břehu možno vidět vrak rybářského škuneru Swiks, který zde ztroskotal v prosinci roku 1926 při sněhové bouři. Plavidlo uvízlo na mělčině, posádka se naštěstí zachránila, ale loď byla vyvržena na pobřeží, kde leží dodnes.

Vracíme se zpátky na silnici a míříme už definitivně k jihu. Vítr, který s námi laškoval na Gotlandu a měnil směr přesně podle nás, se ani na Ölandu nehodlá chovat jinak, a fouká stále od jihu. Včera jsme jeli asi 10 km s větrem v zádech, což nám teď bude kompenzovat jízda proti němu přes celý Öland, čili asi 150 km. Už nás to ani nepřekvapuje. Pár kilometrů před městečkem Böda uhýbáme doprava a přejíždíme ostrov k západnímu pobřeží. U vesničky Byrum se nachází Byrums Raukar, tedy další skalní útvary. Zde nejde ani tak o jednotlivé skály, ale spíš o erozí zajímavě zformované tvary pobřeží.
Těsně podél moře vede dál k jihu neasfaltová silnice. Byl by to krásný úsek - sluníčko svítí, po pravé ruce výhled na modré moře (a na obzoru, když se zadíváme hodně pozorně, můžeme spatřit šedý pás pevniny), sem tam nám do toho nastrčili barevný rybářský domeček či větrný mlýn, aby bylo co fotit, aut minimum a spíš než lidi potkáváme stáda krav. Ale kvalita silnice připomíná Albánii - po 25 kilometrech to vzdáváme a ve vesnici Sandviks (kde kupodivu mají i ochod ICA - je to první obchod na Ölandu a nemůžu říci, že bychom za něj nebyli rádi!) se vracíme na hlavní silnici. Na nocleh uhýbáme ke kostelíku Föra kyrka. Měli jsme, pravda, trochu obavy, jak to tu bude vypadat, ale služby pro turisty dosahují na Ölandu stejného standardu jako na Gotlandu. A zdejší kostelík nám zase připravil opravdu vše, co potřebujeme: čisté záchody s toaletním papírem, zrcadlem, teplou vodu, přístupnou zásuvku a dokonce i plastové kelímky na pití, kdybychom je potřebovali. Pro našince neuvěřitelný komfort.

Ve Föra je křižovatka dvou hlavních cest - my se vydáváme pro změnu k východnímu pobřeží. Silnice ale vede asi dva kilometry od pobřeží, takže pokud bychom se chtěli podívat k moři, museli bychom si udělat odbočku a po stejné cestě se vrátit. První důvod pro odbočku bylo až místo zvané Kapelludden. Kdysi dávno tu stávalo velké město, důležitý obchodní přístav - dnes z toho všeho zbyla jen malá rybářská vesnice, po někdejším ruchu ani památka. Jediný svědek minulých časů je zřícenina kamenného kostela s velkým křížem. Opodál kaple stojí kovový maják, nepřístupný. Prošli jsme se, nasáli atmosféru a poté přejíždíme opět přes celý ostrov na západní pobřeží, do města Borgholm. Jde o pěkné městečko s přístavem, pěší zónou a obrovským hradem. Děti s Luďkem jdou na prohlídku - zřícenina je to opravdu zachovalá, z části je udělané malé muzeum.

Po západním pobřeží pokračujeme na jih až do vesničky Rälla, kde opět odbočujeme a přes nejvyšší bod Ölandu (nic moc, jen 55 metrů nad mořem a k vidění tam byly jen větrné mlýny, což uspokojilo zejména děti) přejíždíme zpět k pobřeží východnímu. Není to jen náš rozmar, takto si ostrovem kličkovat, ale v cestě máme celou řadu dalších zajímavostí: nejprve míjíme Odens Flisor, historické místo vztahující se k bohu Odinovi - jde o seskupení tří opracovaných kamenů, postavených na výšku, na jejichž významu se nemohou pořádně shodnout ani odborníci. Tyto kameny jsou součástí velkého pohřebiště, které se nachází nedaleko odsud a nazývá se Noaks Ark (Noemova archa). Kameny jsou opět vyskládané do tvaru lodě, ale zde ten tvar spíš tušíme, než že by byl nějak výrazně patrný. Půjde pravděpodobně o pohřebiště mnohem starší. A konečně, do třetice - uprostřed hustého lesa (plného krvelačných a žíznivých komárů) se nachází planina s pozůstatky historické pevnosti Ismantorp. Pevnost pochází z počátku našeho letopočtu, obývána byla pravděpodobně v letech 200-650. Uprostřed kamenného valu kruhového tvaru o průměru 300 metrů se nacházelo 95 domů. Do dneška se dochovaly základy obydlí a ohromné valy kolem dokola. Dovnitř se vcházelo devíti branami. Ismantorp je jedním z asi dvaceti podobných opevněných sídel na Ölandu, a má být největší a snad i nejstarší.

Nyní už zůstáváme na východním pobřeží, nikam nepřejíždíme. Silnice stále kopíruje břeh ve vzdálenosti 1-2 kilometry, občas se daří moře zahlédnout. Slunečné počasí se maličko zkazilo, zatáhlo se, ale vítr se nezměnil. Proti větru tak projíždíme ostrovem a blížíme se k jeho nejjižnějšímu bodu. Öland je v těchto místech poměrně nudný, krajina zemědělská, samá pole nebo pastviny. Nebýt častých větrných mlýnů (které pořád děti baví a ke kterým musíme každou chvíli zastavovat) a několika runových kamenů (u nichž jsme samozřejmě také pokaždé zastavili, většinou tam byla i keška), nebylo by cestou ani nic zajímavého.

Nocujeme u kostelíků, ty nezklamaly ani na Ölandu, ale co je horší, dochází nám zásoby jídla a hlavně, potřebovala bych koupit speciální zboží pro ženy - už dva dny jsme nepotkali žádný obchod. Místní jezdí nakupovat pravděpodobně na západní pobřeží, jenže pro nás by těch 15 km tam a 15 zpátky znamenalo půldenní zajížďku, což se nám nechce absolvovat a tak stále doufáme, že v nějaké té vesničce, třeba hned té další, něco bude. Jenže není, a přitom to nejsou žádné vesničky o pár domech, podél silnice je v podstatě permanentní zástavba (domky, zemědělské statky, rekreační chaty), sem tam mineme nějakou (zavřenou) kavárnu nebo galerii, jen ten kolorit vesnických obchůdků tady asi vytlačil zvyk dojíždět za velkými nákupy do města. Chybí nám takové to každodenní - zastavit někde na návsi u obchůdku, koupit si jogurt, mléko a koblížky, popovídat s místními - to tady vůbec není možné. Lidé jsou příjemní a v pohodě, nedostali jsme se do žádného konfliktu s nimi - ale vlastně jsme se s nikým ani nedostali do žádného pořádného kontaktu. Už jsme ve švédsku třetí týden a ani nevíme, jak se řekne Švédsky třeba Dobrý den (když už s někým mluvíme, tak anglicky). Lidé se usmívají, ale starají se jen sami o sebe, aby se s námi někdo dal sám od sebe do řeči, to už musí být. Většinou si nás nevšímají, ani když se rozplácneme s naším lágrem přímo v centru vesnice u kostela. Ale svoje plus to má také - aspoň nás nikdo nevyhazuje, a když není nálada se s někým bavit (jako že pokaždé také není, i na Balkáně), máme klid. Ovšem dlužno dodat, že to pro nás ta pravá cestovatelská atmosféra není.

Vnitrozemím ostrova nevede moc silnic, prostředek tvoří rovinatá step Alvaret. Öland má podobně jako Gotland vápencový podklad se specifickou flórou a faunou. Celé jižní území ostrova je rezervací zapsanou na seznam UNESCO. Přes step vede mnoho tras pro pěší, směrovky jsou vidět každou chvíli.
V jednom místě opět odbočujeme k moři - ne že bychom očekávali, že v přístavu Gammalsbyoren bude otevřený obchod, ale má to být nejfotogeničtější přístav na Ölandu, tak si jej nenecháme ujít. V přístavu stojí několik červeně natřených domků, kotví tam pár starých lodí, jinak nic zvláštního. Nabíráme tu vodu, protože dneska to na kostelík nevypadá (žádný není v dohledu), máme totiž ještě v plánu prohlídku pevnosti Eketorp. Přicházíme tam sice těsně se zavíračkou, ale provozovatelé oblečení do stylových obleků (jednoduchých šatů z hrubého plátna) nás ještě nechávají tuto kruhovou tvrz z doby železné, si v klidu prohlédnout. A dokonce nemusíme nic platit! Mají to opravdu krásně zrekonstruované se snahou ukázat, jak lidé dříve žili. Procházíme jednotlivá obydlí, nakukujeme dovnitř a hladíme si různobarevné čuníky, kteří se tu spolu s ovcemi a kozami pasou.

O kus dál potkáváme zajímavý obchůdek - jde o samoobslužný prodej zemědělských přebytků. Dřevěné regály se sazeničkami stojí na valníku, vedle kasa a ceník. Vše je založené na tom, že si nikdo nevezme nic, aniž by zaplatil. Nás v nabídce zaujala vajíčka - bereme si jich 10 - a k večeři je míchanice na dřívkáči. Nakonec stanujeme u kostelíka Ås kyrka, podařilo se nám k němu i přes zdržení návštěvou Eketorpu dojet.

Následující den to máme asi 6 kilometrů k nejjižnějšímu bodu ostrova Öland a tím je maják Långe Jan. Ve vesnici Ottenby odbočujeme a cestu dlouhou 4 kilometry absolvujeme tam a zpět. Poslední asi dva kilometry jedeme po úzkém výběžku, moře je vidět nalevo i napravo. Projíždíme pastvinami, krávy leží skoro až v silnici. Víťa se naučil bravurně přejíždět kovové válce určené k tomu, aby zvěř neopustila po silnici výběh, a moc ho to baví. Území je také významnou ptačí rezervací, lidé sem přijíždí za jejich pozorováním. Jsme tady opět bohužel blbě brzy ráno, maják je ještě zavřený, ale protože je to náš poslední švédský maják, nemůžeme dětem udělat, že bychom zase odjeli, aniž bychom na něj vylezli. Musíme počkat asi hodinu, nejprve venku (udělala se docela zima, je jen 14°C), po chvíli otevřeli malé muzeum a posléze i maják. 42 metrů vysoký maják je nejvyšší ve Švédsku. Byl postavený v roce 1785 a v provozu je dodneška. Na rozdíl od doby, kdy se na jeho svícení používalo uhlí, je však dnes již plně automatizovaný. Vyhlídková plošina je umístěna těsně pod kruhovým oknem s obrovským otočným žebrovitým reflektorem. Z dálky vypadá jako drahokam. Viditelnost je díky mlze a mrakům špatná a nahoře fouká vítr. Budeme ho teď mít ale více než 50 kilometrů konečně v zádech! A stoprocentně se neotočí, protože ví, že zítra pojedeme zase na jih.

Kousek od majáku stojí hned u silnice model bronzové kaple - stejná kaple stávala kdysi dávno na návrší hned vedle cesty a její kameny byly použity na výstavbu právě Långe Jana. Za Ottenby míjíme další zajímavost jižního Ölandu, a tou je zeď krále Gustafa. Protíná celý ostrov, a měla ohraničovat královskou oboru. Kdyby u toho nebyla modrá cedule informující o této skutečnosti, myslela bych si, že jde jen o vyšší zídku pastvin, kterými je celý Öland (ale i Gotland) protkán. S podobnými zídkami jsme se mnohokrát setkali i na Balkáně.
Ve vesničce Kvarnkrogen míjíme nenápadnou ručně psanou cedulku Bröd. Koukáme doleva ve směru šipky a pak objevujeme další samoobslužný obchůdek, tentokrát s pečivem. V nabídce jsou jak chleby, tak sladké koláčky. U každého výrobku je cena, je zde i kalkulačka, kasička na papírové a miska s drobnými na vrácení. Jediná kasa na papírové je připevněná, vše ostatní je volně k mání. Připomíná nám to „Lesní bar" u Horní Lipové, avšak tam se i drobné hází do pevné kasičky. Tady je v drobných na naše pěkných pár stovek. Kupujeme si chléb a sladké a svačíme. Dětem se to moc líbí, hned by nakupovaly něco dalšího, ale vše je poměrně drahé. Navíc v městečku Degerhamn, které projíždíme o pár kilometrů dál, je ICA, takže můžeme udělat zase nějaký větší nákup.

Poslední zajímavostí, kterou na ostrově navštívíme, je žulový runový kámen Karlevistenen. Přestože je to jen nějaký historický šutr v poli s vytesanými nápisy, nechybí u něho dřevěná budka se záchodky, s vjezdem dokonce i pro vozíčkáře. Do Färjestadenu přijíždíme po parádní cyklostezce - je to samostatná asfaltová cesta, rozdělená bílou přerušovanou čárou. Díky ní a díky tomu větru v zádech udělal dnes Víťa sám rekordních 51 kilometrů. Bylo to naprosto bez problémů a bez nějakého popohánění. Z Färjestadenu vede do Kalmaru šest kilometrů dlouhý most, cyklisté na něj však nesmí. Jediná šance dostat se na pevninu je buď přejet po mostě autobusem, nebo loď. Naše kola a všechen ten cirkus nemáme šanci do autobusu narvat, zbývá tedy jedině loď. Podle internetu existuje pravidelný přívoz mezi Ölandem a Kalmarem, ale ať běháme po přístavu, kde se navíc motají mraky lidí, protože tu probíhá setkání veteránů (mimochodem, moc pěkná autíčka), sem a tam, nemůžeme stanoviště odjezdu lodí najít. Ale co, necháme to na ráno. Na noc zajíždíme malý kousek za město, abychom to neměli moc daleko.

Ale ani ráno nejsme o moc moudřejší, teprve až v okrajové části přístavu nalezl Luděk malou cedulku, podle které se dozvídáme, že jsme tady moc brzy, loď popluje až v devět hodin. Uklízíme se do závětří uvařit si na dřívkáči čaj a nasnídat se. Doufáme, že loďka nebude moc houpat. Kdepak, půlhodinová plavba je naprosto klidná, než jsme se nadáli, vystupujeme na pevnině. Ani jsme se nestačili s Ölandem rozloučit. Abych byla upřímná, Gotland nám připadal v mnoha ohledech zajímavější. Pokud má někdo v plánu projet oba ostrovy, doporučujeme začít právě Ölandem, možná že by se mu po Gotlandu nemusel tak líbit.

V Kalmaru na pevnině, podobně jako na šest kilometrů vzdáleném ostrově, panuje slunečné počasí. Ale než jsme se nadáli, modré nebe zakryl černý mrak a hřmí. Takto hned po ránu bouřka? Málem jsme se nestihli ani schovat - jen jsme zapluli do McDonalda, kola šoupli pod nevalnou stříšku, spustila se průtrž mračen. Restaurace nám dělá azyl dobré dvě hodiny - během té doby ale nezahálíme - klasicky obsazujeme stůl se zásuvkou a dobíjíme telefony a vyřizujeme, co je potřeba. A hlavně, co je nejdůležitější, podařilo se nám na zítřejší večer rezervovat si lístky na noční trajekt zpět do Polska. Už jsme schopní odhadnout, že do Karlskrony, odkud trajekty vyplouvají, bychom měli během zítřka v pohodě dojet.

Po dešti se vydáváme dál. Zámeckým parkem přijíždíme až k nádhernému hradu a hned po jeho prohlídce (a nalezení několika zdejších kešek) směřujeme z města pryč. Máme bohužel jenom automapu, ale úplnou náhodou se nám podařilo natrefit na cyklostezku vedoucí po bývalé železnici, alespoň tak usuzujeme podle toho, že vede rovně jako přímka bez jakéhokoliv převýšení. V Ljungbyholmu však končí a musíme normálně po silnici, škoda. Chceme také otestovat zdejší služby, proto zajíždíme ke kostelíku uvařit si oběd. Voda je k dispozici, ale záchodky zamkli - holt uprostřed, na zdejší poměry, rušného města si je musí hlídat. Příjemně zalesněnou krajinou pokračujeme k jihu. Celkem ani není moc na co se dívat, proto se věnujeme sběru plechovek po příkopech - děti na to používají igelitové rukavice, které vzaly na benzínce a berou to jako výbornou zábavu. Už víme, které jsou vratné a které ne, tak si vybíráme. Po pár kilometrech to dokážeme odhadnout i na dálku. Největší terno jsou plastové lahve od Coca-Coly, za ně dostaneme i 2 švédské koruny. Pytel se nám příjemně plní. Škoda jen, že nedávno kosili trávu v příkopech žacím strojem, velká spousta plechovek je tak rozmašírovaných. V Söderåkře chceme náš úlovek vyměnit za peníze. Ale ouha - ICA je zavřená. Je pátek, půl šesté ... že by měli Švédové dnes nějaký svátek? (Po návratu se z internetu dozvídám, že 21. 6. slaví první den slunovratu.) No nic, ještě že prázdné plechovky skoro nic neváží. Přejíždíme do Torsåsu. Kostelík tu mají přímo uprostřed městečka, ale je u něho takový šikovný parčík a záchodky otevřené, že neváháme a stan rozbíjíme mezi stromy, abychom byli aspoň trochu krytí. Naše oprsklost už nezná mezí!

Stavíme stan, připravujeme večeři a děti vypouštíme na nedaleké dětské hřiště. Je od nás vzdáleno ani ne 100 metrů, oplocené, patří asi k nějaké školce. Po chvíli se vrací Víťa, ale sám. Kde máš Šárku, volám na něho a čekám odpověď ve smyslu, že jde za ním. Jenže on krčí rameny, že neví. Zarazilo mě to, hned letím na to hřiště, a počítám s tím, že se dcerce pouze nechtělo domů a bude se tam někde houpat. Hřiště je ale prázdné! To už ve mně dosti zatrnulo a začínám panikařit. Kdys jí viděl naposledy, řvu na Víťu a hlavou mi probíhají ty nejhorší scénáře. Obíhám jednopodlažní budovy školky, volám, ale nikde nikdo. Vše trvá jen pár vteřin, ale pěkně hnusných vteřin. Když tu najednou ubrečená Šárka vylejzá z křoví - uf, tak tohle beru jako varování. Děti dostávají vynadáno, že se nesmí vzájemně ztrácet z očí, ale zároveň je to poučení i pro nás - v neznámém terénu nikdy nepouštět děti z očí (Šárka se chtěla vrátit ke stanu a zabloudila).
Poslední ráno ve Švédsku je zamračené, ale neprší. Do Karlskrony to máme asi padesát kilometrů a loď odplouvá až v osm hodin večer. Jedeme pohodově lesní silničkou, sbíráme plechovky a přemýšlím o právě prožitých třech týdnech. Když jsme plánovali trasu, připadalo nám, že tři-čtyři týdny ve Švédsku budou až až. Kdo nás zná, tak ví, že preferujeme východní země a tak jsme si letošní trasu předběžně plánovali tak, abychom nějaký čas strávili i v Polsku, zemi nám docela blízké. A taky máme rádi rozmanitost a proto během dovolené rádi navštěvujeme více zemí a poznáváme jiné kultury. Chvíli nám trvalo, než jsme si na Švédsko přivykli, než jsme si zvykli na zdejší netečné lidi, na nedostatek obchodů a hospůdek, na specifické osídlení krajiny - a teď si uvědomuji, že vše má své výhody. Tím, že se o nás nikdo nezajímal, jsme si tady žili docela v poklidu, díky nedostatku obchodů a pekáren jsme nakonec utratili méně peněz než na Balkáně, kde si furt něco kupujeme a něco si dáváme. A ta zdejší osídlení? Jak jsem si stěžovala na začátku, že i na té nejmenší silničce pokaždé někdo jede - jenže zdejší řidiči jezdí pomalu, cyklistu respektují a opatrně objíždějí. Ve městech bývají cyklostezky, které vás pohodlně provedou. A ať mi nikdo neříká, že tam se jim to staví, když je tam rovina a podobně. Třeba takový Stockholm nebo Karlskrona - obě města jsou vystavěná na ostrovech, ale cyklostezky je protínají ve všech směrech a cyklisty se to na nich jenom hemží. A k tomu ty pěkné záchodky všude a zdarma; neměla by to být samozřejmost i jinde? Začínám si tak uvědomovat, že jsem tomu všemu tady docela přišla na chuť a zrovna teď se mi ani opouštět Švédsko nechce. Jenže musíme, máme rezervovanou kajutu v nočním trajektu a dovolená pokračuje, jsme teprve v půlce.

Pravda ale, ani ve Švédsku není úplně všechno dokonalé. Zrovna při vjezdu do Karlskrony jsme žádnou cyklostezku netrefili a najednou jsme se ocitli na hlavní, asi jako kdybychom přijeli do Prahy na Černý Most od Hradce Králové. Auta na nás troubí, dokonce u nás zastavila policie - ani nemusíme dělat bezradné, opravdu jsme tady být nechtěli a kudy dál nevíme. Jsou velice slušní, radí nám, kde na cyklostezku najedeme - díky hoši, podařilo se. Kolem poledne přijíždíme do centra přístavního města. Zaujalo nás zejména to, že obyvatelé nemají před domem zaparkovaná auta, jak bývá zvykem, ale lodě. No jo, město je prý vystavěno na více než třiceti ostrovech a ostrůvcích, doprava lodí tu má asi větší platnost. Máme spoustu času, ale taky spoustu povinností: nejprve vrátit plechovky - je jich už plný celý pytel, a poté utratit všechny vydělané švédské koruny. To byl nejmenší problém.

Po nákupu si v parku vaříme oběd. Luděk se v mezičase šel projít a na nedalekém autobusovém nádraží objevil orientační plánek města, z něhož pochopil, že centrum (a my) je na jednom ostrově a přístav na úplně jiném, od sebe nejsou daleko, ale chceme-li se tam dostat po souši, bude to komplikovanější. (Už chápu, proč ty lodě.) Do večera ale času dost. Po jídle se vydáváme prozkoumat město. Exkurzi zahajujeme na zdejším Velkém náměstí (jde prý o největší náměstí ve Skandinávii) s několika kostely, radnicí a sochou krále Karla XI, který v roce 1680 město založil. Tím jsme vyčerpali nabídku centra, a sjeli do starého přístavu. Město kdysi sloužilo jako námořní základna pro obranu celého Švédska a tehdejší král měl v plánu udělat Karlskronu hlavním městem státu, proto bylo zejména přístavní pevnosti věnováno velké úsilí a pevnost stojí dodneška. Na nábřeží stojí směrovka, která nás informuje, že například Stockholm je odsud vzdálený 382 kilometrů a Gdyně 263 kilometrů (na to, že tam loď pluje celou noc, tedy 10 hodin, se docela fláká). V Karlskroně prý stojí za zhlédnutí ještě námořní muzeum, ale bohužel jsme se o této možnosti dozvěděli až později.

Nyní nám zbývá přejet do trajektového přístavu - zdá se to nedaleko, naši loď vidíme už dávno, ale přístav se nachází na jiném ostrově a než jsme se tam dostali, udělalo to 9 kilometrů (všechno po cyklostezce!). Konečně se nám ohromná loď společnosti Stena Line zjevila v celé své kráse přímo před námi. A pak už je to stejné jako v Gdaňsku - kód vygenerovaný internetem a zaslaný na mobil měníme za lístky pro vstup do kajuty a připravujeme si dva bágly s věcmi s sebou nahoru. Když se kolem šesté můžeme nalodit, už jsme jako zkušení mořští vlci a jdeme rovnou do své kajuty. Máme jí opět na sedmé palubě s výhledem. Oproti první plavbě můžeme navíc čučet na televizi - až je nám líto, že poplujeme tak krátce. Na jedné stanici Luděk naladil palubní kanál, takže můžeme sledovat aktuální pozici plavidla.

Na lodi je ale spousta jiné zábavy - dětský koutek, živá hudba, točené pivko... Ale taky spousta povinností - osprchovat se, umýt si vlasy, vyprat, dobít baterie... Cestování lodí je zatím nejpohodlnější, co jsme zažili. Tedy - pokud se loď nehoupe, a to se tentokrát naštěstí neděje. Do Polska se na jednu stranu docela těšíme, ale zároveň mám pocit, že ty tři týdny ve Švédsku, které jsme si navíc zkrátili přejezdem na Öland rovnou z Oskarshamnu, utekly nějak moc rychle.


Öland jsme projeli během 5 dní a najeli jsme při tom 291 km, dvoudenní etapa z Kalmaru do Karlskrony měřila 110 kilometrů. Z toho Víťa sám ujel 227 km.

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu

Příště - část 4 - Polské pobřeží

Fotogalerie

20.01.2014 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.81
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.8)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.26)
PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

170 cyklistů (4 přihlášení)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020