reklama

Na kole všemi státy bývalé Jugoslávie (2/3) – Bosna, Č. Hora, Albánie, Makedonie

Bosna a Hercegovina - pohled na středověký Počitelj
Bosna a Hercegovina - pohled na středověký Počitelj
Foto: Autor

Bosna a Hercegovina

Do Bosny vjíždíme kousek za Metkovičem. Je takové to krásné letní ráno: sluníčko svítí, nebe jako vymetené; předzvěst toho, že zamračené a deštivé počasí z předchozích dní je u konce, pomalu ustávají také všechny kašle a bolesti v krku. Že bychom si po skoro 14 dnech začali konečně dovolenou pořádně užívat?

Řeka Neretva, podél které jedeme, je více než 200 kilometrů dlouhá. Na své pouti vytváří velmi krásný kaňon a protéká mimo jiné pod starým mostem historického města Mostar. A protože tam to už trochu známe z minulých návštěv Balkánu, stočíme nyní řídítka našich kol k východu a Neretvu opustíme. Ráda bych si ale předtím ještě udělala krátkou zajížďku do Počitelje. Luděk nechápe, proč nás ženu po poměrně frekventované silnici další tři kilometry s tím, že stejnou cestou se budeme vracet, ale poté, co spatříme siluetu středověkého hradu na svahu strmého kopce vysoko nad řekou, zajížďky v žádném případě nelitujeme. Na hrad na kopci jdou opět jenom kluci, my se Šárkou dole ve stánku kupujeme pohledy a píšeme zprávy domů. Městečko Počitelj je opravdu malebné, lze tu kromě hradu vidět i několik mešit, hodinovou věž, turecké lázně a staré kamenné domy. Město bylo v 90. letech minulého století dosti poničeno, obnova všeho probíhá velmi zvolna. A protože v Počitelji nebylo kde sehnat bosenské peníze, zajíždíme ještě do města Čapljina. V bance jsme po asi hodinové obstrukci za eura vyfasovali „mařeny" (pozn.: jde o konvertibilní marky) a s mařenami jsme se vrhli do první „buregdžinice" na sváču. Pak už konečně opouštíme řeku Neretvu. A protože jsme jen nějakých pár desítek metrů nad mořem, naše další cesta vede do kopce. Jde to ztuha, děti v tom bufetu nějak ztěžkly! Možná za to může psychika, kopec není nějak ukrutný, ale když ho zdoláme a jsme stále jen nějakých 200 metrů nad mořem, žádný dobyvatelský pocit nám to nepřináší. Taková dřina a jsme stále v nížině. Odměnou je nám ale přeci jenom trochu těch výhledů: zde na historický Počitelj nad zákrutou azurové Neretvy, na pozadí se zvedají skalnaté štíty bosenských hor, jejichž vrcholky převyšují dva tisíce nadmořských metrů.

Už asi druhý nebo třetí den mám při jízdě na kole pocit, jakoby něco nebylo v pořádku. Nyní ten pocit zesiluje. Čekám tedy na hlavního technika výpravy, který jedním mrknutím identifikuje prasklý přední nosič. O pár kilometrů dále čtveřice kluků provozuje autoservis a venku před opravnou zrovna něco svařují. Velmi ochotně nám prasklou konstrukci nosiče zavařili „céóčkem" a ani nechtěli peníze. Samozřejmě, že dostali na pár piv. Doufáme, že máme tímto všechny větší technické problémy letošní cesty odbaveny.

Při prudkém sjezdu dolů se nám vůbec nechtělo zastavovat, ale „keška" nás u Radimje nasměrovala k zajímavé nekropoli - bílé náhrobky členů staré bosenské církve pochází až z 13. století. O dva kilometry dále se nachází Stolac, další turecké město Bosny a Hercegoviny se starým hradem. Atmosféra tohoto města je přesně taková, jak to máme rádi - úzké uličky, kamenné domy, krámky, kavárničky a všude vládne takový ten správný balkánský mumraj. I když to není nutné (pivo si můžeme koupit někde v obchodě a vodu načepovat zdarma kdekoliv), usedáme do pohodlných křesílek kafé-baru v centru, necháme si pití přinést a užíváme si zdejší atmosféru.

A dobře jsme udělali, že jsme si odpočali. Kopec, jaký nás čekal za Stolacem, jsme už dlouho nezažili. Na několika kilometrech překonáváme více než 500 výškových metrů, to vše za hnusného horka. Ani výhledy za moc nestojí. Okolní krajina porostlá jen travou a nízkými keříky je však od slunce spálená skoro až do černa. Bílé lebky na červené tabulce s nápisem „Mine" dokreslují ponurost celého okolí. O kousek dál veliká cedule s mapou informuje o nebezpečných zaminovaných oblastech.

Min se nebojíme, zatím nemáme v plánu tady někde hledat nocležiště, ale ten kopec je nechutný. Vozovka protíná hranici Republiky Srbské, jedné ze dvou „podrepublik" Bosny a Hercegoviny. V místech, kde se stoupání láme a silnice začíná zvolna klesat, stojí u cesty malá restauračka. Přichází jako na zavolanou, po náročném stoupání nám došly síly a začínal se ozývat hlad. Taky děti se z vozíčku ozývají, že chtějí do hospůdky. Jsou na to naučené, ale na druhou stranu potřebují zpestření na dlouhém cestování. Na jídelním lístku mají pouze vařené telecí, jehněčí či kůzlečí maso, ale nakonec jsme se dohodli na jejich místní specialitě - směsi ze všech tří druhů mas s bramborami, chlebem a horou zeleniny. Zmizelo to v nás jako nic. Dumáme nad tím, jak se tady v té pustině tento podnik uživí.

Do vesnice Ljubinje přijíždíme v devět večer. Místní krámek je ještě otevřený - výhoda cestování na Balkáně. Dokupujeme nějaké zásoby a hledáme nocleh. Nacházíme jej až za tmy, ale plácek je luxusní. Spasená travička v kamenné ohrádce slouží pravděpodobně jako pastvina, ale ráno zjišťujeme, že je zde i skládka odpadu, což ve tmě nebylo vidět. Krávy se pasou na odpadcích, z tlamy jim čouhají papírové kartony. Kamarádi přivezli podobné obrázky až z Indie, my tak daleko jezdit nemusíme. Z toho je mi vždycky na brečení - tak krásnou přírodu tady na Balkáně mají a vůbec si toho neváží. Odpadky se jim válejí přímo u domů a spousta smetišť ve volné přírodě patří k místnímu koloritu.
Pokračujeme vápencovou pustinou. Silnice klikatě obtáčí kopce porostlé nízkými keříky, jen občas se ve svahu krčí pár červených střech. Sjíždíme na krasové Popovo polje, které zde vytvořila řeka Trebišnjica. Před válkou to byla úrodná oblast, po válce území mnoho obyvatel opustilo, protože z Popova polje se stalo pole minové. I přes náletové rostliny jsou na mnoha místech patrné siluety původních políček, občas roste ještě osamělý stromek vinné révy či nějaký jiný pozůstatek po někdejším zemědělském ráji. O pár kilometrů dále je ale vidět, že na některých místech se obyvatelé odvážili na Popovo polje vstoupit a zakládají políčka znovu. Půda ležící mnoho let ladem tak znovu začíná ožívat.

Jeskyně Vjetrenica je prý největší a nejzajímavější jeskyní Bosny a Hercegoviny. Pro obyčejného návštěvníka je zvláštní zejména tím, že ve vstupních prostorách fouká poměrně silný vítr. Na prohlídku jdeme se žlutými helmičkami - strop jeskyně je na několika místech snížený, tak se ochrana hlavy hodí. V jeskyni žije celá řada živočichů. O spoustě z nich vůbec nevíme, ale v jednom jezírku paní průvodkyně zašátrala ručkou a za chvíli se zjevila bílá čovječja ribica, taková ani ryba ani had, endemit zdejšího dinárského krasu.

Po prohlídce využíváme vydatného zdroje vody z hadice a pácháme zde kompletní hygienu a nějaké praní. Jeskyně leží hned vedle úzké silničky, která vede po tělese staré úzkokolejné železnice. Vozovka široká pouhé tři metry by byla ideální cyklostezka. Odkud nebo kam až tato silnice vede, informace nemáme, my po ní pojedeme jen asi třicet kilometrů do Trebinje. A je to úžasný zážitek. V podstatě jako vlakem, tedy bez jakéhokoliv výraznějšího převýšení projíždíme nádhernou krasovou krajinou. Kolem nás se zvedají vysoké hory a my to vše máme pohodlně a bez námahy. Přemýšlíme nad tím, jak stará je asi tato trať a jak dlouho se po ní místo vlaku prohání auta. Občas mineme stavbu, ve které poznáváme nádražní budovu či jen malou zastávku s názvem obce. Před některými budovami se plácek rozšiřuje, kdysi dávno tu pravděpodobně bylo nádraží. Cedule varující před nebezpečím min jsou však bohužel i tady.
Na nejasném rozcestí se ptáme na cestu do Trebinje. A než jsme se nadáli, sedíme na stinném dvorku u piva a domácí malinovky. Taková setkání se nezapomínají. Před Trebinje opouští asfaltová vozovka těleso železnice a napojujeme se na hlavní silnici od Dubrovníku. Dávná železniční trať je ale stále výrazně patrná a podle místních by měla vést až do Černé hory. Dozvídáme se, že byla zrušená přibližně před 30 lety. Místy vidíme jen zarostlé těleso, které je občas přerušeno starým rezavým mostem. Přímo v Trebinje stojí u budovy starého nádraží parní lokomotiva připomínající, že to není tak dávno, co bylo město spojeno se světem i železnicí. Trebinje ležící na řece Trebišnje je zajímavé město, kde se ale už původní turecký charakter mísí s evropským. Nad městem stojí zbytky pevnosti a pravoslavný kostel, ale řeku překlenuje nádherný Arslanagičev most, který je opravdu perlou tureckého stavitelství.
Z Trebinje se vydáváme směrem k černohorské hranici. Silnice lemuje Trebinjské jezero, odněkud se přidala i naše známá úzkokolejná železnice. Důkazem jsou zarostlé tunely, které jsou provrtány skrz skály kousek nad silnicí. Kdyby celé těleso v délce několika desítek kilometrů někdo vyasfaltoval, vznikla by úžasná cyklostezka - to by byl magnet pro turisty!

K snídani si na dřívkáči vaříme domácí vajíčka. Chtěli jsme je koupit, ale babička nám je vnutila zadarmo (pro děti!). Hranice Černé hory leží v nadmořské výšce 1.034 metrů. Železnice tuto nadmořskou výšku překonává spolu s námi, ale kudy vede, vidět není. Objevuje se znovu teprve až když sjíždíme do Nikšiče. Podle mapy stažené z internetu vede trať na sever do Bilece a pak teprve směřuje do Černé hory. Musí nějak obejít horský masiv. My ho ale neobcházíme a vydáváme se vzhůru po serpentinách.

Černá hora

Jak Bosna, tak Černá hora patří k zemím, které jsme více prozkoumávali při minulých návštěvách, nyní jí máme spíše něco jako tranzitní zemi. Ale při tom průjezdu bychom rádi navštívili jednu zajímavost, a tou je klášter Ostrog. Za Nikšičem přejíždíme historický Carev Most a potom po uzounké asfaltce stoupáme do kopců. Nebylo tu vůbec žádné značení, nejsme si tedy vůbec jistí, zda jedeme dobře. Není se ani koho zeptat. Když silnice začíná klesat, začínáme být značně nejistí. Jestli to mineme, tak mě klepne. Konečně jede auto, zastavujeme jej a ptáme se na cestu. Ano, jedeme správně, ale cesta ke klášteru je prý ještě hodně dlouhá. Konečně se otvírá pohled na hluboké údolí a my zjišťujeme, že jsme docela vysoko. Skály nalevo od nás jsou však ještě výš. Zaostřujeme na ně svůj zrak a skoro až úplně nahoře se bělá budova do skály vsazeného monastýru. Pane jo, to je dálka a hlavně jak je to vysoko? Mám chuť otočit se a dobytí kláštera ležícího v nadmořské výšce 900 metrů vzdát. Pro Luďka je to naopak výzva. S těžkým nákladem v závěsu se tak vydáváme po nekonečné asfaltce vzhůru. Nevím, jak to udělali. Když už se zdá, že je monastýr na dosah, jsou to k němu ještě tři kilometry prudkého stoupání, které jdu skoro celé pěšky. Rozhlížím se u toho, kde přenocujeme, blíží se totiž večer. Napadá nás i možnost noclehu v klášteře, ale když k němu konečně dorážíme, zjišťujeme, že to nebude možné. Dnešní den se konala nějaká pouť a stovky lidí si zrovna chystají ustlat na matrace nachystané na nádvoří před klášterem. Všude panuje poměrně čilý ruch a není tu díky tomu vůbec klid vychutnat si atmosféru tohoto místa. Nakonec táboříme na louce pod klášterem. Za tmy je zajímavě nasvícen a ráno nás budí melodií z reproduktorů. Je to mnohem krásnější než zůstávat nahoře s davem lidí.

Ráno se nám nechce vracet se na hlavní silnici, proto zkoušíme novou cestu do Danilovgradu. Vede úbočím kopců, poměrně ostře nahoru a hned zase dolů. Po pár kilometrech toho máme plné zuby a zdálky smutně koukáme na hlavní silnici, která vede pořád mírně z kopce.

Odpočíváme ve stínu nedaleko kavárny. Jak tak tupě zírám na naše kola, všimla jsem si podivné tmavé čárky na Luďkově zadním brzdovém kotouči. Není to prasklina? Je! To snad není možné! Co teď? Kotouč je přichycen pomocí šroubů, které jdou povolit jen speciálním klíčem ve tvaru jakési kytičky, a ten samozřejmě nemáme. Majitel restaurace nás posílá ke svému švagrovi přes ulici - má prý rozbrusku. Luděk se tam se zadním kolem vydává a za chvíli je kotouč dole. Nový ovšem nemáme, jedině v 15 kilometrů vzdálené Podgorici. Jenže je sobota dopoledne, co tam asi seženeme. Navíc máme v živé paměti, jak jsme vloni přesně v tomto městě sháněli kotoučové destičky; nakonec jsme sice uspěli, ale byly šíleně předražené.

Nemáme však jinou možnost, Luděk nasedá na téměř nebrzdící kolo a vydáváme se dál. Silnice je tak nová, že je zrovna ve sjezdu do Danilovgradu ještě ve výstavbě. Proplétáme se mezi náklaďáky a vozy stavební techniky po kamenité a místy pěkně rozryté vozovce, o asfaltu si můžeme nechat zdát. Polykáme prach a smrad a pěkně u toho nadáváme.

V Podgorici se už vyznáme - míříme do od loňska známého cykloservisu v centru města, který provozují stejně neochotní kluci jako vloni. Letos jsou však o něco ochotnější, proto černohorské hlavní město opouštíme s novým kotoučem. V brašnách ale navíc přibyla ještě jedna obyčejná brzda, pro případ, že by kotouč znovu praskl, namontoval by Luděk obyčejné V-brake. Přeci jenom, jeho kolo je díky bagáži a vozíku s dětmi opravdu extrémně zatíženo a ty kotoučovky si pořizoval právě pro jejich údajně lepší brzdný účinek. Tušit dopředu ty problémy s nimi, tak by dál používal normální špalkové brzdy. A že byla sobota odpoledne? Na Balkáně něco jako víkendy či omezená otvírací doba skoro neexistuje - copak jsem už zapomněla, jak jsme jednou v Srbsku koupili nový plášť v 9 hodin večer?

Albánie

Černou Horu opouštíme po pouhých 131 kilometrech přejezdem do Albánie. Hned za hranicí se silnice změnila z asfaltové na prašnou a objevily se mercedesy. Po cestě s výhledem na Skadarské jezero přijíždíme do Shkodëru. Město je typicky Albánské. Hned na předměstí uhýbáme doleva a vydáváme se pár kilometrů po cestě, po které se běžně jezdí do národního parku Theth. Tam si s vozíčkem opravdu netroufáme, a i když nepochybujeme, že bychom to zvládli, náš cíl je prozatím vesnička Ura e Mesit. Řeku zde překlenuje více než sto metrů dlouhý kamenný most s třinácti oblouky. Vypadá famózně, řeka je azurově modrá a pozadí se strmými štíty Albánských Alp celý obrázek dokonale dokresluje. Naše zklamání ale maličko bylo, když jsme zjistili, že most pochází z roku 1768 - vypadá totiž mnohem starší. Přesto se zajížďka vyplatila, velkým zážitkem byl mimo jiné průjezd nefalšovaným dobytčím trhem v Hot i Ri. Ale to se, podobně jako atmosféru rušného Shkodëru nedá popsat. Město prostě žije po albánsku, lidé jsou v ulicích, v přízemí každého domu jsou malé krámky a bistra, ale všemožné zboží se prodává i volně na ulicích. Z každého rohu se ozývají rytmy albánské hudby. Hlava z toho všeho jde kolem, vybíráme si jeden podnik, usedáme do pohodlných křesel a objednáváme si smažené masové kuličky se zeleninou. U toho se snažíme nasát zdejší atmosféru, je to svět tolik odlišný od poklidných pěších zón a náměstíček v centrech našich středoevropských měst. Zde jsou všechny posezení před kavárničkami obsazené hosty (většinou mají jedno mini kafe na celé dopoledne) a ti co nesedí, korzují, neustále se s někým zdraví a živě diskutují. Přestože máme na cestách raději klidnější místa a velkým městům se snažíme vyhýbat, Shkodër je fascinující. Albánci jsou temperamentní jižanský národ a milují děti. Pokaždé se vrhají na ty naše a často mají potřebu dát jim nějaký mls.

Další cesta je poměrně náročná. Zpočátku se to nezdá, jenže v Albánii není vše tak, jak vypadá na mapě. Do Vau i Dejës to bylo po rovince, teprve až za tímto zaprášeným městečkem ležícím na řece Drině vjíždíme do hor. Je už dávno po poledni, a podle mapy to do Komani, odkud zítra ráno odplouvá trajekt po přehradě Koman do Fierze, nemůže být více než 10-15 kilometrů. Proto si dopřáváme pauzu. Jenže prodavač zeleniny tvrdí, že to je 32 kilometrů. Uklidňujeme se, že to je nesmysl, protože domorodci zpravidla neznají nic, co je vzdáleno více než pět kilometrů od domova. Jenže když to samé tvrdí i policista, tak znejistíme.

Po vydupání prudkého, několik kilometrů dlouhého kopce nad Vau i Dejës se však dozvídáme krutou pravdu. Modrá šipka s nápisem Koman 32 kilometrů není bohužel fata morgána, ale tvrdá realita. Sen o tom, že za nějakou hodinku-dvě budeme na místě, se rozplývá. Pokračujeme po albánském způsobu - tj. silnice (aspoň že je asfaltová) obkružuje všechny kopce, a vede při tom střídavě nahoru a dolů. Scenérie jsou nádherné, ale s osmdesáti kilometry na tachometru a s vidinou noclehu až za velmi dlouho si je moc neužívám. Noříme se do nitra divokých hor, ale po levé straně máme stále tyrkysově zbarvenou hladinu přehradní nádrže. Co si vyjedeme, to si vzápětí sjedeme dolů, nadmořská výška nepřibývá. Na tachometru už dávno naskočila devadesátka a pomalu se blíží stovka. Mám dost a do toho přišel defekt. Není divu na takových cestách. Rozebíráme kolo v prachu a kamení a lepíme. Konečně se dole pod námi objevila osada. Je to Komani! Podle kamarádů tu někde má být jednoduchý hotel, asi bych se dneska nebránila noclehu v posteli, ale nakonec jej nehledáme. Dokoupili jsme zásoby v malém krámku a odebrali se na kutě na plácek nedaleko školy, krytí jsme jakousi kamennou ohrádkou.

Jezero Komani patří k soustavě přehrad na řece Drině, která vznikla v 70 letech minulého století a stala se významným dodavatelem elektřiny pro severní Albánii. Vodní nádrž však zatopila cestu a údolím není možné projet dále - jedině po vodě. Trajekt do Fierze odplouvá každé ráno v 10 hodin a plavba patří k albánským turistickým atrakcím. Nespěcháme s balením a klidně snídáme. Najednou se tu objevil malý klučina a anglicky nám povídá, že bychom si měli pospíšit, že loď už je nachystaná k odplutí. Asi věděl, že do přístavu trajektu (albánky se trajekt řekne „traged") jsou to ještě dva kilometry, z nichž polovina je do prudkého kopce. Stresujeme hned po ránu - jestli nám to ujede, co tady budeme do zítřka dělat?

V malém skromném přístavišti už vidíme, jakou lodí poplujeme. Někdo navařil horní polovinu autobusu včetně sedadel a kabiny pro řidiče s volantem na rybářskou bárku - a loď je hotová. Všechna sedadla jsou už skoro obsazená (většinou mladými muži oblečenými do bílých triček a moderních džínsů) a ti teď pozorují, jak se marně snažíme naše kola a vozíky naložit po úzkém můstku na plavidlo. Jsem už docela naštvaná, česky na ně řvu, jestli by mi mohli pomoci. Docvaklo jim to poměrně rychle a zanedlouho jsou naše kola opřená o bok autobusu. Ještě natankovat naftu z dodávky a odplouváme. Plavba je opravdu zážitek - pohledy na rozeklané skály a modrozelenou hladinu vody jsou opravdu úchvatné. Mezi cestujícími je několik turistů, z toho dva naši krajané, většinou jde ale o místní, pro něž je plavba zážitek asi tak jako pro Pražáka cesta metrem z Jižního města do práce. Naše dětičky si oblíbila mladá albánská holka a skoro celou cestu si s nimi hraje a neustále je „pusinkuje". Občas loďka přirazí ke skalnatému srázu, kde někdo nový naskočí nebo naopak vyskočí na břeh. Úzká pěšina se vine kamsi vysoko, náklad naložit na osla a pěšky nahoru - žádné obydlí ale nevidíme. Jak tady někdo může žít? A co třeba děti, jak a kam chodí do školy? Albánské rodiny mívají velký počet dětí...

Kolem poledne se vyloďujeme nedaleko Fierze. Po prašné silnici se vydáváme do města, turisté mají v plánu návštěvu údolí Valbone a přilehlých hor. Při vjezdu mezi špinavé patrové domy se najednou ozývá podivný zvuk z dětského vozíčku. To nebylo pěkné! V předtuše nejhoršího se jdeme podívat - a do prdele! Vozík je prasklý na dvou místech! Jednak nevydržela hliníková objímka držící oj a prasklá je i jedna z trubek konstrukce vozíku. Zatížení vozíku je sice velké (děti dohromady váží nějakých 32 kilo), ale není to ještě na hranici nosnosti; jenže ty albánské cesty... Děti vystupují a pěšky jdeme pár set metrů do centra městečka. No, městečka - to je silné slovo, je tu jen pár domů, hospoda a dva krámky, kde nemají ani chleba. Smutně sedíme na schodech hospody a asi hodinu rozmýšlíme, co dál. Tohle je konec, s touhle závadou se jet dál nedá, tohle je opravdu průser. Jsme přesně v polovině „expedice", v nejvzdálenějším bodě a na výběr moc možností nemáme: i kdyby se Luděk autobusem vydal do Tirany, albánského hlavního města, podobný vozíček tam nesežene. Nebo zavolat do Azubu a požádat je o zaslání náhradních dílů či nového vozíku do téhle díry, možná by to za ty peníze a pár dní čekání stálo. A co to zkusit opravit, prosím vás, paní, nevíte o nějakém autoservisu tady? Ano, tady tou ulicí, hned vedle pekárny. Cože, pekárna? Tak proto neměli v obchodě chleba.

Autodílnu však nalézáme zamčenou. Na Balkáně ale žijí akční lidé, kteří většinou hned vědí, co mají dělat. Paní z paneláku naproti asi tuší, že máme problém a volá na nás, že majitele sežene. Asi za patnáct minut přichází kluk. Zatím netuší, že na něm visí záchrana naší další cesty. Přestože neumíme albánsky a on zase neumí jinou řeč, nějak si s Luďkem rozumí. Úkol je jednoduchý - zprovoznit vozíček. Kluk jedná velice rychle a prakticky: odkudsi vytáhl ocelovou trubičku, kterou chlapi vyztužili tu stávající zlomenou a objímka - jaké štěstí v neštěstí - se na vozíku nachází ještě jedna - úplně stejná, jen na opačné straně (pro provoz v zemích, kde se jezdí vlevo). Zbývá tedy jenom celý vozíček rozebrat, prohodit objímky a opravenou trubku dát na druhou stranu, která není tolik namáhaná. Vypadá to nadějně, oprava zdá se drží. Dvě desetieurovky za takovou pomoc jsou jako plivnutí, ale kluk se to zdráhá přijmout; vyloženě mu je musíme vnutit.

Konečně jedeme dál. Na křižovatce odbočujeme doprava na Kosovo, doleva bychom dojeli do úchvatného údolí Valbone a hor Prokletije. Opuštěnou silnicí pod horami pozvolna stoupáme ke kosovským hranicím a v podvečer se po 134 kilometrech loučíme s Albánií.

Kosovo

Samostatné Kosovo navštěvujeme vlastně poprvé - když jsme tu byli minule (2005), bylo ještě součástí Srbska (ale fakticky bez jakéhokoli srbského vlivu). V únoru roku 2008 však Kosovo vyhlásilo na Srbsku nezávislost a stalo se tak další zemí bývalé Jugoslávie. Kosovo Pole si lze jednoduše představit jako placku obklopenou kolem dokola vysokými horami, teď začátkem června ještě pokrytými sněhem. Hned na první pohled jsme zjistili, že se tu od roku 2005 událo mnoho změn - zejména ubylo aut KFOR, UNFOR a dalších FOR. Ve městě Djakovica se nově dláždí náměstí a vztyčuje socha Matky Terezy (z vesnice nedaleko Dakovice totiž pravděpodobně pocházela její matka). Ve městě panuje čilý ruch, ale jsme rádi, když jsme nalezli výpadovku a jsme skoro za městem. Najednou před námi brzdí auto, vyskakuje z něho jakýsi chlapík a mluví na nás česky. Zahlédl českou vlajku na našich kolech a zve nás na kafe do podniku jeho otce - nepříliš rádi se vracíme zpátky do centra města, ale lákavá je možnost promluvit s někým o zdejších poměrech česky. Gony odešel jako mladý kluk, tedy ještě před válkou do Čech, kde se usadil a oženil. Oblast jeho podnikání u nás je typická - herny, automaty a zlatnictví. Finančně podporuje svojí rodinu žijící zde. Nakonec vůbec nelitujeme zdržení - dlouho si povídáme o historii Kosova, Srbska, o poměrech tady a v Čechách. Loučíme se a v hlavě máme spoustu dojmů, ale hlavně dalších otázek - jedno je však jisté - čím víc jezdíme do zemí na Balkáně a čím více mluvíme s místními lidmi, tím méně zdejší národnostní problematice rozumíme. Ale jedno je jisté, Srb nebo Albánec, Bosňan, Chorvat nebo Muslim - obyčejní lidé jsou přívětiví všude a hlavně - pokud je nějaký ambiciózní politik neštve proti sobě, dokáží vedle sebe žít docela mírumilovně.

Směřujeme na Prizren, je to asi nejhezčí ze všech kosovských měst. Má zachovalé historické centrum s několika mešitami, kamennými mosty a tureckými lázněmi. S Víťou se šplháme na hrad nad městem, ze kterého už bohužel zůstaly jen kamenné zdi, ale výhled na celé město sevřené horami je úžasný.

Na průjezd horami Šar Planina jsem se těšila, mělo to patřit k vrcholným zážitkům celé cesty. Teď ale hrozí, že celou trasu projedeme za tmy a z okolních kopců uvidíme jenom siluety. Stoupáme totiž do sedla Prevalac a za nic na světě nemůžeme najít nocleh. Nakonec ale nacházíme pod silnicí malý, ale docela rovný plácek a tak zbylou etapu do 1200 metrů vysokého sedla zdoláváme další den za světla. O výhled na okolní hory s mohutnými sněhovými poli by byla škoda přijít. O tom, že na sedle jsou restaurace a kolotoče, jsme věděli, čili nám to dojem nemůže zkazit. V euforii dokonce dopřádáme dětem pár jízd na vrzající miniaturní horské dráze a sobě dopolední kafe. Všude vlají albánské a kosovské vlajky. Poté nás už čeká jen fantastický sjezd do města Štrpce obývaného Srby. V grilu se jim otáčí kuřátka. Tomu nelze odolat. A o pár kilometrů dále mají krásné koupaliště a v tomto vedru taky neodoláváme. V moři jsme se nekoupali, tak si to tady vynahrazujeme. Blížíme se k hraničnímu přechodu, kde po 142 kilometrech Kosovo opouštíme a vjíždíme do Makedonie. Ještě se ale s tímto malým a problematickým státečkem úplně neloučíme, ještě jednou budeme mít na této trase tu čest...

Makedonie

Makedonie patří k našim zamilovaným zemím. Projeli jsme jí pořádně vloni, letos máme v plánu jenom dva cíle - prvním z nich je kaňon Matka nedaleko hlavního města Skopje. Už jsme si zvykli, že po Makedonii se dá poměrně pohodlně jezdit po dálnicích, proto neváháme ani minutu a vydáváme se k Matce po obchvatu. I v ranní špičce je dálnice skoro prázdná. Sjíždíme už nevím na kterém „exitu" a po směrovkách se vydáváme k jezeru. Už jsme se setkali s tím, že jezero po makedonsku znamená i uměle vybudovanou přehradu - zde, asi dvacet kilometrů západně od Skopje, vytváří modrozelená řeka Treska hluboký kaňon zvaný Matka. Můžete se zde projít po cestě vytesané v kolmé skále, absolvovat plavbu k netopýří jeskyni a vyvěračce nebo vyrazit na pěší túru k několika monastýrům. Procházkou a plavbou jsme v kaňonu strávili asi dvě hodiny. Plavba na lodičce děti uchvátila. V jeskyni nám půjčili helmy a ukázalo se, že měly platnost. Luděk se svými bezmála 190 cm by se vrátil s hlavou pěkně omlácenou o skály v nízkých chodbičkách.

Hlavní město Skopje bohužel nemůžeme nikudy objet, musíme tedy skrz centrum půlmilionového města. Od roku 2004, kdy jsme městem také projížděli, zaznamenáváme řadu změn - zejména v novém městě vyrostla řada nových budov a kompletně celá náměstí s ohromnými sochami a vodotrysky. Nás však už při minulé návštěvě chytla za srdce zejména stará turecká část zvaná čaršija, proto po kamenném mostě přejíždíme řeku Vardar a rázem se ocitáme v Orientu. Zde, v dlážděných uličkách lemovaných řemeslnými dílnami a krámky se nezměnilo naštěstí nic. Stejně tak jako tržiště nacházející se hned vedle dává zapomenout, že jsme stále ještě v Evropě. Pevnost Kale, kam se jdou po obědě podívat Víťa s Luďkem je však bohužel pro rekonstrukci zavřená.

Skopje opouštíme jak jinak než po dálnici. Zpočátku si libujeme, jaká to je vychytávka ty makedonské dálnice (široká krajnice a skoro nulový provoz), když najednou a bez varování, kousek za odbočkou na Kumanovo, pohodová krajnice skončila a dál vedou pro každý směr jen dva pruhy a těsně za bílou čárou už roste tráva. A do prčic! No, sranda to není, ale nemáme jinou možnost než doklepat těch deset kilometrů až do Kumanova, kde je sjezd. S jedním kolem v příkopu a s prosbou všem svatým, aby nás něco nesmetlo, se posunujeme dálnicí. Bohatší o několik šedivých vlasů v podvečer konečně sjíždíme z dálnice. Bože, díky, my fakt máme víc štěstí než rozumu.
Ale vyhráno ještě nemáme, další šedivé vlasy přibyly po nočním přejezdu po hlavní silnici M2. Konečně odbočka a konečně nocleh!

Poslední den v Makedonii se nudit nebudeme - ve vsi Staro Nagoričane míjíme kostel svatého Jiří ve vsi s freskami ze 14. století, ale v plánu máme ještě něco lepšího - na vrcholu kopce v nadmořské výšce nepatrně převyšující 1000 metrů objevili historici teprve před pár lety observatoř z doby 2000 let před naším letopočtem. Makedonské Kokino se významem řadí k takovým památkám, jako je např. Stonehenge, Abú Simbel apod. Vyjížďka na něj ale zadarmo rozhodně není. Asi patnáctikilometrová zajížďka však uspokojí zejména milovníky záhadných míst. Hned zpočátku je jasné, který kopec je ten správný, ale cesta se zdá nekonečná. Asfaltová silnička však vede až těsně pod vrchol, jenom na poslední necelý kilometr odkládáme kola do křoví a jdeme pěšky. I kdyby zde žádná prehistorická observatoř nebyla, výhled je fantastický. Přesto jsem ráda, že máme tenhle kopec za sebou. Loučíme se s Makedonií, po které jsme najeli 156 kilometrů a malým hraničním přechodem za Pelince vjíždíme do Srbska. Ale o tom zase příště...

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu

Příště - část 3 - Kosovo, Srbsko a přes Maďarsko domů

Fotogalerie

02.05.2013 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.22
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.8)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.26)
PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

232 cyklistů (13 přihlášených)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020