reklama

Na kole všemi státy bývalé Jugoslávie (3/3) – Kosovo, Srbsko, Maďarsko

Monastýr Prohor Pčinski
Monastýr Prohor Pčinski
Foto: Autor

Srbsko

V podvečer vjíždíme z Makedonie do Srbska. Hraniční přechod je to velmi pohodový. Nikdo tu nejezdí a tak si krátce povídáme s pohraničníky. Míjíme udržovaný monastýr Prohor Pčinski a nocujeme na spasené loučce nedaleko potoka. Následující den přijíždíme na okraj města Bujanovac. Je cítit napětí ve vzduchu, projíždějí se tu vojenská vozidla v plné zbroji... Město je sice srbské, ale většina obyvatel jsou Albánci. Odtud dál míříme na hranici s Kosovem. Někomu se naše přejíždění mezi státy může zdát nepochopitelné, ale je to kvůli tomu, že pokud má naše trasa po Kosovu vést do Srbska, musíme do Kosova také ze Srbska vjet. Zkopírováno z webu MZV: Z Kosova nelze vycestovat přes Srbsko, pokud cestovatel také do Kosova přes Srbsko nevstoupil. Srbská vláda považuje všechny vstupy do Kosova z třetích zemí za ilegální. Pokud tedy cestovatel vstoupí do Kosova přes letiště v Prištině, z Makedonie, z Albánie nebo z Černé Hory a bude chtít Kosovo opustit po zemi přes Srbsko, nebude na území Srbska vpuštěn, pokud policisté na hranici v cestovním pasu objeví razítko těchto zemí (pozdějšího data než srbské razítko).

Kosovo

Řeka Binačka Morava nás mírným stoupáním vyvedla na Kosovo Pole, dokonce vidíme opět na pohoří Šar Planina, neomylně poznáváme špičatou více než dva tisíce metrů vysokou horu Ljuboten. Kosovo je opravdu maličká země, rozlohou naprosto stejné jako Jihočeský kraj.

Gnjilane je obyčejné, ne nějak extra hezké kosovské město. Jenom ho projíždíme a po zbrusu nové asfaltové silnici (kterou ani nemáme na mapě) míříme do vesničky Gadimë. Má se zde nacházet veřejnosti přístupná jeskyně. Blíží se večer a tak doufáme, že bychom u jeskyně, jak je naším oblíbeným zvykem, přenocovali a mohli bychom tak jít hned na první ranní prohlídku. Jenže v Gadimë žádné směrovky na jeskyni nejsou, nezbývá tedy, než se zeptat v obchodě. A protože jsme udělali v místním koloniálu docela slušný kšeft, posílá prodavač jednoho ze svých kamarádů na kole s námi, aby nám jeskyni ukázal. Na jednu stranu to vítáme, ale na druhou stranu nechceme, aby někdo věděl, že u jeskyně chceme nocovat. Jaké je ale naše překvapení, když kluk na silničním kole jede hlavní silnicí lemovanou domy a vůbec nikam neuhýbá. Po asi třech kilometrech jsme v šoku úplně - jeskyně se nachází přímo v centru vesnice - všude kolem jsou domy, auta, lidi - no prostě žádné romantické místo někde v přírodě, jak jsme zvyklí. To na nocleh není. Loučíme se s naším průvodcem a jsme z toho zklamaní. Přemýšlíme, jestli máme jet přenocovat někam za vesnici a ráno se vrátit na prohlídku nebo se na jeskyni vykašlat. Je to ale jediná kosovská jeskyně a jako taková by nám neměla uniknout. Je asi půl sedmé večer, rozhodnout se musíme rychle. Najednou jsem si všimla, že jsou v budce vedle vchodu do jeskyně otevřené dveře a uvnitř sedí dva kluci. A během minuty zažíváme další překvapení - na prohlídku můžeme jít klidně i teď večer. Asi dvacetiletý mladík neřeší, že jsme jenom čtyři, bere klíče, baterku a pak všichni mizíme v mramorové jeskyni. Zde se koná překvapení číslo tři - jeskyně je opravdu jedinečná. Stěny jsou z hnědorůžově zbarveného mramoru a vyrůstá z nich ohromné množství krápníků. Jeskyně hravě strčí do kapsy leckteré své kolegyně z Čech: má, podobně jako Punkevní jeskyně, nikdy nespojící se stalaktit a stalagmit nazvaný Romeo a Julie, má vzácné aragonity - na které si skoro můžete sáhnout a ne jako v těch Zbrašovských, kde jich je vidět jen pár a ještě jen díky zrcadlu. Většina krápníkových útvarů má ovšem přísně vlastenecké názvy - záclony nazvané Kosovská vlajka připomínají tvar kosovské republiky, jiný je zase hlava Skanderbega, albánského národního hrdiny, a aby toho nebylo málo, tak maličké krápníky připomínající prsty vztyčené do vítězného „véčka" jim prý srbská policie zlámala. Ale bereme to s rezervou, legendy a příběhy do jeskyní patří.

Následující den míříme po Kosově poli do Prištiny, kosovského hlavního města. Město jako takové není vůbec zajímavé. V budovatelském nadšení byla zničena velká část starého města, osmanské domy, kostely i mešity nahradila socialistická architektura, paneláky a průmyslová zóna. Nebýt milého setkání s lingvistou a filozofem v jedné osobě, s nímž jsme strávili příjemnou hodinu u snídaně povídáním v češtině o kosovské či albánské historii, neudělala by na nás Priština absolutně žádný dojem.

Asi pět kilometrů od Prištiny se nachází středověká kamenná věž. Památník Gazimestan připomíná bitvu na Kosově poli, jež se zde odehrála roku 1389. Na kdysi českým kontingentem ostře střeženou 25 m vysokou věž vede sto schodů a z vrcholku je vidět na místo, kde se bitva mezi srbskými a tureckými vojsky odehrála. V roce 1953 zde byl vybudován památník jako projev úcty srbskému národu. Dnes vstup do věže střeží dvojice policistů: jeden Srb a jeden Albánec. Zapsali si z pasu naše iniciály do ohromné knihy a pak nás vpustili do objektu památníku. Rozhled je opravdu velkolepý - a dojem udělá zejména pohled na dvě mohutně čoudící tepelné elektrárny Kosovo A a Kosovo B. Tyto dvě elektrárny pokryjí 98% veškeré spotřeby elektrické energie v zemi. Elektrárny silně zamořují svými zplodinami nejbližší okolí, překračují všechny možné emisní limity, ale ještě nejmíň pět let prý takto čudit budou, než se postaví nové Kosovo C.

Kosovská Mitrovica je město v severním Kosovu. Na rozdíl od většiny měst v Kosovu (kde má naprostá většina obyvatel albánskou národnost), je situace v Mitrovici, kde vedle sebe žijí Srbové a Albánci, složitější. Městem protéká řeka Ibar, jež je rozděluje na dvě části - v severní části žijí Srbové, v jižní Albánci. Jedeme od jihu, tedy projíždíme nejprve albánskou částí. Město působí úplně normálním, moderním a kupodivu i čistým dojmem. Nic nenasvědčuje tomu, že zde panuje ostré napětí mezi obyvateli. Najednou před sebou vidíme most a na něm barikádu ze sutě a kamení. Policista nám překvapivě a s úsměvem rukou pokynul, že můžeme volně přejet po chodníku. Rychle tedy most přejíždíme, Luděk natáčí video a já se rozhlížím, kdy odněkud přiskočí nějaký maskovaný voják a foťák mu vytrhne z ruky. Všude je ale klid. Těsně za mostem stojí zelený vojenský stan, ale působí opuštěně. Ve stínu stromů se krčí auto s nápisem KFOR a všude vlají srbské vlajky. Místní Srbové nezávislé Kosovo neuznali a nadále považují celou oblast za srbské území. Důkazem toho je například to, že když vejdeme do „burkárny" na polední burek, všichni zde platí dináry, jako by se nechumelilo. Neměli jsme jinou možnost, zaplatili jsme eurem, ale nazpátek jsme dostali srbské platidlo. Místní dávají najevo nesouhlas s oddělením Kosova také tím, že z aut sundali poznávací značky a jezdí bez nich, případně používají srbské KM (Kosovská Mitrovica).

Na špičaté hoře nad městem se tyčí zbytky byzantské pevnosti Zvenčan, rozhodli jsme se jí s Víťou dobýt, ale došli jsme sotva k úpatí kopce, zpocení šíleným vedrem, když nás paní varovala před velkým množstvím zmijí. V sandálech a kraťasech opravdu nechceme riskovat, vracíme se tedy zpátky. Luděk s Šárkou mezi tím popíjejí chlazené nápoje v hospůdce na křižovatce a to, že jsme výstup vzdali, je vůbec nepřekvapuje.

Pokračujeme údolím proti proudu řeky Ibar. Silnici lemují billboardy s nápisem „Ovo je Serbia" (This is Serbia), na několika místech je dokonce přehrazena dřevěným špalkem nebo kameny, u toho budka - něco jako občanská stráž, ale když stavíme odpoledne v dědině Sačanica, zažíváme jedno řady z příjemných posezení se skvělými místními lidmi. V maličkém krámku si kupujeme chleba, máslo, rajčata a tekutý jogurt a večeříme na židlích u přineseného stolečku jako lidi. Majitel pustil dětem v televizi kreslené pohádky a my si tak nerušeně můžeme povídat až do večera. Posloucháme vše zase z druhé strany, hlava se zamotává ještě víc. Odjíždíme až v podvečer, nabíráme vodu a spoléháme na to, že někde za vsí rozbijeme náš tábor. Jenže údolíčko je poměrně osídlené, všude někdo bydlí, jedna vesnice střídá druhou, zoufalství. Začíná se stmívat a hrozí, že za tmy se bude nocleh hledat mnohem hůř. Zkoušíme každou odbočku, ale je to pokaždé jenom ztráta času. Už je skoro tma, zapínáme světla a upínáme naděje na prudkou cestu nahoru kamsi do lesa - ale ouha, jsou tu taky domy. Před jedním domkem je travnatý plácek, Luděk jedná rychle: zavolal na majitele a za chvíli máme nocleh. Patrový dům obývá mladý kluk, Slaviša. Zrovna se koukal v televizi na fotbal, Srbové jsou zapálení příznivci fotbalu. Trávu pokosil kosou, abychom stan stavěli jo pohodlně. Nabízí sprchu, ale po dnešních 102 kilometrech padáme polomrtví do spacáku; bude-li ještě zítra tak přívětivý, jako teď večer, využijeme jeho koupelnu ráno.

Ale i druhý den se Slaviša ukazuje jako prima hostitel. Je vzhůru od brzkého rána, podobně jako Luděk, a přišel si prohlédnout za denního světla, co se mu to před domem utábořilo za cikánskou rodinku. Do práce dneska kupodivu nepospíchá, jen si odskočil do vesnice pro chleba. Nechal nám otevřený dům, umožnil přístup do koupelny a zapůjčil svůj notebook s přístupem do wifi sítě na zahradě. Posíláme zprávy domů, jdeme postupně osprchovat sebe a děti a potom si vyměňujeme emailové adresy a slibujeme, že pošleme fotky.
Na Srbskou hranici to z vesničky Dren není daleko. Tedy, mám na mysli samozřejmě oficiální hraniční přechod, podle Srbů zde žijících, i podle Slaviši, jsme v Srbsku už dávno. Hranice je hlídaná KFOR vojáky a hraniční procedury provádí UNMIK. Když viděli českou vlajku, zavolali našeho krajana - mladého kluka. Je překvapený, že tady vidí české turisty, tím spíš že jde o rodinu s malými dětmi, a hned nás informuje:
- To jste docela odvážní s těmi dětmi se vydat sem, před pár dny se v Mitrovici střílelo a občas se sem vydají Srbové a hraniční přechod vypálí.
- Aha, to tady asi máte náročnou službu, jak dlouho tu jsi?
- Jsem tady už půl roku a celkem to mám na dva roky.
- No a co potom?
- Potom? Rád bych do Afghánistánu, tady je nuda.

Je vidět, že vše není tak horké a lidi rádi zveličují. Tou nudou myslel, že se nějaký incident zde stane tak jednou - dvakrát do roka. S těmi Srby, kteří čas od času zničí tento hraniční přechod mají zakázáno bojovat a musejí v těchto situacích prostě celnici opustit. O kus dál je srbská celnice a tam celníci hledali a nakonec nalezli žádané razítko - vstup do Kosova ze Srbska - a pouští nás dál.

Srbsko

V Srbsku jsme na kolech byli už dvakrát - v letech 2004 a 2005 a vždy jsme tu strávili několik dní. Srbsko neoplývá turistickými bombami, krajina je na severu rovinatá, ale od Bělehradu se směrem k jihu začínají zvedat kopečky. Jejich vrcholy sice hranici dvou tisíc metrů překonávají jen ve východní části země, při hranici s Bulharskem, ale jsou příjemně zelené a zalesněné. Při cestě od jihu je to takový přechod mezi vyprahlou krajinou jižního Balkánu a našimi zelenými lesy. Pomalu se tak už začínáme těšit domů.

Těsně za hranicí však končí pohoda podél řeky. Ten kdo trasu plánoval (my), nám v těchto místech naplánoval přejezd pohoří Kopaonik. Vyšplhat se musíme až do 1.800 metrů nad mořem, čili máme před sebou převýšení skoro 1.300 metrů. Silnice začala bez varování stoupat hned pěkně zostra. Díky 8-10 % stoupání máme za chvíli jako na dlani celou cestu, kterou jsme od rána absolvovali. Notně zoomujeme, abychom vyfotili rozlehlou základnu srbských vojáků nedaleko hraničního přechodu. Slunce začíná nepěkně připalovat a stoupání je čím dál náročnější. 10-12% kopec už nedám, dlouhé úseky slézám a kolo tlačím. Nikde ani troška stínu, chabé osvěžení poskytují lány lesních jahod podél silnice. První pivo je až v 900 nadmořských metrech, v Šipačině. Děti mají samozřejmě rády jakékoliv rozptýlení a vítají odpočinek s posezením u obchůdku. A zase vědí (a trochu se naučily s tím počítat), že nepřijdou zkrátka a od místních něco dobrého dostanou. A ani tady nebyla výjimka. Když chceme platit, majitel jen mávl rukou. Platit? Ništo! Ovde je Serbia. Nechávám Luďka a děti ještě chvíli odpočívat a vydávám se napřed - ještě nejsme ani v půlce. Okolní zelené kopce si vůbec nedokážu vychutnat, tenhle kopec se zdá, že bude nad moje síly.

S přibývající nadmořskou výškou se postupně ochlazuje, nebo je to tím, že se blíží večer? Stoupání je nekonečné. Konečně se zdají ale útrapy u konce - objevily se sjezdovky, horské hotely a apartmány. Takový ten cirkus evropského standardu. Kolem půl osmé večer GPS ukazuje nadmořskou výšku 1805 metrů - nejvyšší bod celé cesty. Pocit je to slavnostní, ale vůbec se nám tu nelíbí. Okolí kazí ohyzdné stavby obřích hotelových komplexů, které jsou postaveny v takovém rádoby romantickém stylu - všude balkonky, věžičky a různé stříšky. Raději jedeme hledat nocleh. Dnes jsme díky náročnému stoupání najeli jen 44 kilometrů, ale uklidňuje nás to, že šlo o poslední velký kopec, který jsme museli zdolat a samozřejmě se těšíme na sjezd. Nocujeme u nějaké horské chatky s krásným výhledem asi v 1600 m n. m. Další den sjíždíme pod hory Kopaoniku, silnice se vlní mezi překrásnými kopečky nahoru a dolů - louky svěže voní čerstvě pokoseným senem a všude kvete spousta květin. Je tu nádherně!

Kousek před městem Kuršumlija míjíme zajímavou stavbu - v roce 1986 se tu začala stavět přehrada. Údolí je vybydlené, hráz vystavěná - ale přehrada nikdy nebyla napuštěna. Cedule informující o staviteli a investorovi je už notně prorezavělá.

V Kuršumliji stáčíme řídítka k jihu - v lesích srbského pohoří Radan totiž leží Davolja Varoš (česky: Ďáblova města), unikátní pyramidy, které kandidovaly při hlasování o sedm přírodních divů světa. Do areálu dojíždíme klasicky v půl sedmé večer po pohodlné asfaltové silnici a doufáme, že zde i někde přenocujeme. Jsou tu stánky, parkoviště a pokladna - vše už zavřené. Necháváme kola v lese opřená o strom a vydáváme se na prohlídku - aspoň nemusíme platit vstupné. Stoupáme lesem podél rezavého potoka. O kousek dál nacházíme i jeho pramen - Crveno vrelo. V malém jezírku jsou poházeny mince od turistů. Následující věty, pronesené v ten samý okamžik, krásně ukazují odlišnou povahu našich dětí:
Víťa: - jé, tady někdo naházel penízky, to bychom tam mohli taky nějaké hodit ...
Šárka: - jé, tady někdo naházel penízky, to bychom si mohli nějaké vzít ...

Neházíme, ani nebereme. Pokračujeme dál. Les se pomalu rozestupuje a my se ocitáme ve zvláštní rokli - všude kolem nás se tyčí oranžové pilíře, některé mají na špičce černý kámen. Podobné pajduláky jsme viděli vloni v makedonské Kuklici, též můžou připomínat bulharské Melnické pyramidy. Zde jsou ale zase trochu jiné. Po dřevěných schůdkách je možné obejít celou rokli a nakouknout i do sousední, kde je podobných útvarů méně. Nakonec nocujeme na verandě jedné z chatek nedaleko parkoviště. Po 92 kilometrech a po prohlídce Ďáblových měst se nám už nikam odjíždět nechce.

Ráno odjíždíme brzy. Po asfaltové cestě se noříme mezi svahy pohoří Radan. V poslední vsi Dobri Do mají otevřený krámek - nakupujeme z omezeného sortimentu, co se dá, a svačíme. Podle mapy teď na pár kilometrů opustíme asfalt, ale neočekáváme nic dramatického. Kamenitá silnička je zpočátku docela slušně sjízdná. Po počátečním náročném stoupání vede po vrcholcích kopců, občas po ní projede auto, kde se vždy u řidiče ujišťujeme, že jedeme dobře (ptáme se na konkrétní vesnici a odpovědí nám vždy je: ale jo, dostanete se tudy...). Z jednoho auta dokonce vybíhá paní, otevírá kufr a cpe nám do rukou domácí rajčata, chleba a pečené sladké bochánky. Se slovy „co bych vám ještě dala" pak smutně kouká do kufru auta, protože už nám dala vše, co měla. Na náš dotaz proč by nám ještě něco dávala, odpovídá bezelstně a samozřejmě „Ovde je Serbia". Když nám toho dala tolik, tak asi věděla, co nás čeká - no zpětně si říkáme, že bychom raději uvítali, kdyby nám řekla, že jedeme špatně a máme se vrátit, než celé to zásobování, protože cestu nám poradili špatně. Kvalita povrchu se pomalu ale jistě zhoršuje. Po pár kilometrech tlačení kola po šutrovce hrubšího zrna se ocitáme v bezejmenných osadách, nikde nikdo, jenom pasoucí se prasata. Začínáme tušit, že tu nemáme co dělat, ale stejně stále pokračujeme dál. Co kdybychom náhodou byli dobře. A vrátit se? To ani náhodou - to nemáme ve zvyku.

Konečně nějaký obydlený dům - asi devadesátiletá stařenka ukazuje na náš dotaz kamsi na hřebeny hor hor „jej, to je daleká cesta, přes planinu" a v ten moment je jasné, že jsme někde blbě odbočili. Ale kde? Pětistovka mapa je pro tyto terény nepoužitelná. Pokračuje ale dál, třeba se přes tu planinu nějak probijeme, vracet bychom se museli 15 kilometrů po kamenech. Jenže hned na dalším rozcestí jsme namydlení - doleva je to kamenitý, doprava bahnitý. Orientační smysl volí doprava, ale cesta se po kilometru ztrácí v louce, až úplně končí u dřevěných vrátek. Tak to je konec. Luděk přelézá ohradu a jde k domu - třeba bude obydlený.

Za chvíli sedíme u kafe se Zoranem a jeho ženou, jejich 3 děti spí po obědě vevnitř v domě. No, v domě - to je hodně silné slovo - chaloupka hlínou oplácaná jako kdybychom se vrátili o 100 let zpátky. V horách tu žijí ještě se svými příbuznými (ti mají „kůču" někde vedle) a život tu rozhodně není jednoduchý. Možná právě proto Zoran chápe, co je teď potřeba. Aniž bychom řekli slovo s prosbou o pomoc (zeptali jsme se pouze, kudy dál), nakládá naše kola a vozík s dětmi na vlečku, tu zapojuje za traktůrek a vydává se s námi na sedm kilometrů dlouho cestu lesem po cestách-necestách, kde bychom stoprocentně zabloudili hned na prvním rozcestí. Peníze žádné nechce, přesto jsme vnutili 1000 dinárů (asi dvě stovky) jeho manželce a další peníze necháváme na sedadle traktůrku, když nás na druhé straně kopců vysadil. Vyhráno ale zatím nemáme, na asfalt je to ještě 5 kilometrů po pěkně hnusné lesní cestě, ale chválabohu, nejsou už žádná rozcestí. Jak jen jsme mohli takhle zabloudit? Neříkala jsem po přejezdu Kopaoniku, že ty nejhorší kopce máme už za sebou? Prdlajs!

Zaprášení a špinaví sjíždíme z hor konečně do rovinek. Míříme na Niš, třetí největší srbské město. Táhne nás z několika důvodů. Jednak je ve městě celá řada památek - je to jedno z nejstarších měst na Balkáně, stojí v něm Nišská pevnost a Luďka zajímá Ćele Kula, věž postavená Turky z lebek srbských bojovníků, zabitých v 19. století při srbském povstání proti Osmanské říši. Ale kromě toho doufáme, že bychom mohli ve městě potkat prádelnu. Letošní dovolenou zatím nocujeme pouze venku, ani jednou jsme nespali v kempu nebo hotýlku. Počasí tomu přálo, ale nebyla tak možnost nějakého většího praní. Jenom kvůli vypranému prádlu se nám nechce platit za ubytování, když to není jinak nutné, ale prádla je po 4 lidech a třech týdnech hodně na šmrdlání někde v potoce. Prádelnu „Easy wash" jsme nalezli poměrně snadno díky radě prodavače v second handu. Špinavých svršků a spodků byla plná sedmikilová pračka! Za dvě-tři hodinky si máme pro vyprané oblečení přijet. S poloprázdnými bágly nasedáme na kola a chystáme se objet památky Niše, jenže ještě musíme prohodit pár slov s kolemjdoucím pánem, jež je prý také cyklista a vzít si od něho zakoupenou velkou lahev Fanty a dvě malé pro děti. Po prohlídce Niše se vracíme k prádelně. Paní stihla strčit vyprané prádlo ještě na pár minut do sušičky, takže je krásně suché a voňavé. Za službu platíme i se spropitným asi sto korun. Venku na nás už čeká Miroslav - onen pán, který nám před odjezdem do města koupil limonády. Trvá na tom, že musíme spát u něho - v domě vedle prádelny. Miroslav pracuje jako anesteziolog v Nišské nemocnici, jeho žena je pediatr. Trávíme u nich večer u domácího burku a malinové šťávy a příjemně u toho debatujeme. Miroslav je srbský nacionalista a jeho názory by byly rozbuškou v Kosovu a Albánii, ale je zajímavé zase slyšet někoho z druhé strany. Hlavu nám to už více zamotat nemůže - je nám totiž jasné, že ten, kdo se na Balkáně nenarodil a kdo zde nežije, nemůže zdejší situaci nikdy pořádně pochopit.

Ve sprše smýváme prach a pot z Radanských kopců, ale jinak se v Miroslavově domě dobře nespí. Odvykli jsme hluku města, je nám horko a taký nám v místnosti hučí myčka nádobí. Ráno snídáme kafe a burek od večera a poté nás čeká povinný výlet s Miroslavem - zavolal do nemocnice, že přijede později, a autem nás veze kousíček za město do místa zvaného Mediana, rodiště římského císaře Konstantina Velikého, jež uzákonil křesťanství. A my, jakožto Slované, prostě nemůžeme z Niše odjet, aniž bychom jeho „rodnou kůču" navštívili, operace počká. Poté se vracíme zase do centra Niše, kde ještě na cestu fasujeme spoustu proviantu - nesnědený burek, lahev malinového sirupu a sklenici medu - prý na srdce. Z rukou lékaře se to prostě nedá odmítnout. Na závěr přihodil Luďkovi oranžovou vestu, takže od této chvíle jezdí Luděk jako popelář. (Setkání s Miroslavem bylo jedno z nejhezčích setkání letošní cesty - a potvrzuje, jací Srbové jsou - přátelští a pohostinní. Po příjezdu jsme jim poslali fotky a na vánoce jsme od nich obdrželi odpověď.)

Další trasa po Srbsku vede nepříliš náročným terénem. Kopečky se snižují a od města Knjaževac už jedeme víceméně po rovince. Pár dní po sobě se nám tak daří ujet i více než 100 kilometrů denně. Za Negotinem se setkáváme s Dunajem. Řeka zde protéká národním parkem Djerdap, který je nahuštěn zajímavostmi. Za tureckou pevností Fetislam vjíždíme do úzkého údolí. Dunaj je zde svírán vysokými skalnatými kopci a vytváří hlubokou rokli. Silnice vede po obou stranách, ale za řekou je Rumunsko. Soutěska je též známá pod názvem Železná vrata. Silnice však nevede spořádaně podél vody, stoupá nahoru a poté zase klesá dolů, projíždí desítkou tunelů, což baví naše děti. Koupeme se v Dunaji, shlížíme na obří tvář rumunského vojevůdce Decebala, jež je vytesaná do strmé skály na protějším břehu, navštěvujeme Lepenski Vir, archeologické naleziště z 6. století před naším letopočtem a jako bonbónek na závěr průjezdu soutěskami máme ohromnou pevnost Golubac - dle Luďka turisticky nejlépe dosažitelný hrad - silnice totiž prochází přímo jeho středem. Řeka Dunaj způsobila také větší koncentraci cyklistů - báglíkářů - denně jsme jich potkávali více než za celou cestu dohromady. Rovinatý terén podél řeky láká.
Kopečky na druhém břehu řeky ukrývají české vesnice rumunského Banátu, ale málokdo ví, že Banát je historický název území, které patří částečně i do dnešního Srbska a Maďarska. A i tady jsou české vesnice, jednu z nich teď jedeme zrovna navštívit. Za vesnicí Ram (kde se nachází také pěkná pevnost) přejíždíme přívozem přes Dunaj do Banátské Palanky a odtud do vesnice s příznačným názvem „Češko selo". Přibližně od roku 1850 tam žije početná česká komunita a jako jedni z prvních tu v roce 2005 pojmenovali ulici po Václavu Havlovi. Je to sice prašná cesta, ale žádná lepší v Českém selu není. Úplnou náhodou jsme natrefili na místního starostu. Asi hodinu sedíme u nich na dvoře, popíjíme kopřivovou šťávu a zobeme křížaly a ořechy. Nechceme však zdržovat od práce, necháváme si ještě ukázat zdejší školu a muzeum, vybudované za finanční pomoci z České republiky, a pak vesnici opouštíme směrem na Vršac. Na špičatém kopci se nad městem vypíná hrad, ale není vůle se na něj šplhat, ačkoliv je Vršac poslední kopec na trase přes nekonečné roviny srbské Vojvodiny.

Vojvodina

Vojvodina je území na severu Srbska. Do roku 1990 byla autonomní, separatistické tendence se tu ale stále objevují. Oblast je národnostně velmi rozmanitá - kromě Srbů Vojvodinu obývají početné skupiny Maďarů, Slováků, Chorvatů a další. Vojvodina je díky svému charakteru hlavním zemědělským krajem Srbska. Už několikrát jsme projížděli autem po „autoputu" ze Subotice do Nového Sadu. Desítky kilometrů kolem dokola v krajině rovné jako stůl tam člověk nevidí nic jiného než pole, a do oka můžou padnout akorát tak obří sila trčící na obzoru a věžičky vesnických kostelů. Pokaždé jsem si říkala, že přejíždět tohle na kole musí být za trest. A teď stojíme na začátku Vojvodinské oblasti, za sebou máme jako ostrov Vršac, poslední kopec, který vidíme ještě následující půlden. Svým způsobem jsme ale za roviny docela rádi, protože si trochu oddechneme. Přece jen jsme za sebou nechali Balkán se samými horami.
Trasu přes Vojvodinu nijak zvlášť neřešíme - volíme co nejpřímější směr, nikde se příliš nezdržujeme, není ani důvod. Jednotlivé úseky jsou jeden jako druhý, střídají se obilná pole s kukuřičnými, ani fotit není co. Několik dní po sobě máme večer na tachometru více než sto kilometrů - musíme, jinak tu Vojvodinu nikdy nepřejedeme. I když - svoje kouzlo to tady určitě má - pohodová jízda, příjemní lidé a krásné letní počasí. Jediná nevýhoda je, že se není kam schovat před pražícím sluncem.

Konečně je ale na obzoru změna - blížíme se k Maďarsku. Moc se netěšíme - Srbsko a zejména Srbové nám přirostli k srdci. Ale nic netrvá věčně. Městečko Kanjiža leží jen pár kilometrů před maďarskými hranicemi, cedule jsou tu už v maďarštině a přímo v centru se nachází bazén s termální vodou - první vlaštovka toho, co nás čeká v Maďarsku. Cachtání v teplé vodě, to je něco pro děti. Odteď musíme do každého termálu, který potkáme.

Do Maďarska přejíždíme po 924 srbských kilometrech po dálnici nedaleko Szegedu. Ne že bychom si tolik oblíbili dálniční cyklistiku, ale nějak se nám nepodařilo trefit starou cestu.

Maďarsko

Trasu přes Maďarsko jsme neměli nijak vymyšlenou. Plán byl dojet na kolech do Szegedu, kde bylo možné nastoupit na vlak. Nyní máme ještě skoro týden čas, v Szegedském parčíku tak dumáme nad mapou a vymýšlíme, kudy pojedeme dál. Možností je celá řada - nakonec se rozhodujeme pro směr na Košice. Západní polovinu Maďarska včetně Balatonu a Budapešti máme projetou z minulých let, teď pojedeme východní částí, i když nečekáme, že to bude nějak překvapivé. Na staré mapě jsou u některých měst zakresleny modré vaničky s teplotou v °C - jde o značku termálních lázní. A protože jsme si během letošní cesty koupání moc neužili, pojmeme přejezd Maďarska jako termální turistiku.
První termální koupaliště máme hned následující den v městečku Csongrád. Po loňské nepříjemné zkušenosti ze Sárváru, kde jsme se otočili na patě po té, co nám zakázali vstup do areálu s koly, jsme se na koupel dopředu raději moc netěšili, ale po chvíli dohadování, že naše kola ověšená bágly a vozík zaparkujeme u plotu, kde nikomu překážet nebudou, kupujeme vstupenky a za chvíli hurá do vody. Více než 30° teplá voda v parném dni mnoho ochlazení nepřináší, ale relax je to parádní. Děti si to užívají dvojnásob, protože jsou tu skluzavky, umělé proudy, vodotrysky. A i přes dvouhodinovou cachtací pauzu máme večer na tachometru 95 kilometrů, takže nějaký posun přes Maďarsko je znát a spokojení jsme všichni.

I v Szolnoku parkujeme kola uvnitř areálu a koupeme se, jezdíme na skluzavkách - prostě to co dělají „normální" lidi celou dovolenou. Přes Maďarskou pustu je jízda sice fyzicky nenáročná, ale po psychické stránce už nás ty roviny nudí. Kukuřičná pole tu střídají slunečnice, ty jsou alespoň hezké na pohled. Počasí je stále slunečné, mraky jsme neviděli už kolik dní. Z Čech dostáváme zprávy o prudkých bouřkách, ale tady na jihu se nás to naštěstí netýká.

Další den už od rána netrpělivě mžourám před sebe - jako námořník, který se těší na pevninu a vyhlíží nad mořem pás kopců. Pro nás tím mořem byly srbská Vojvodina a maďarská pusta. Konečně se po obědě z oparu na obzoru vynořily kopečky. Nejprve pohoří Mátra a poté i pohoří Bükk. Mátra je lákavá, ale musíme sebekriticky přiznat, že únava je znát a přejezd Bükku nám bude stačit.
Město Eger leží na úpatí pohoříčka Bükk a je takovou jeho vstupní branou. Po dlouhé době máme na odpoledním programu památky: nejprve se vytočit úzkým schodištěm na zdejší minaret (zbyl tu z doby, kdy město obsadili Turci), vydupat kopeček na Egerský hrad (s nádherným výhledem na náměstí s bazilikou) a nakoupit nějaké zásoby na přejezd Bükku.

Po cyklostezce se noříme mezi hory a poté ještě během odpoledne jako nic zdoláváme obávané stoupání. V podstatě jsme celé hory přejeli během chvilky, další den už jenom sjíždíme na druhé straně směrem do Miskolce. Ten si ale necháváme na později. Deset kilometrů od centra města leží totiž vyhlášené termální lázně Miskolctapolca. Jde o skutečnou raritu - lázně jsou vybudovány ve skále v opravdových jeskyních. Po chvíli dohadování si smíme i tady vzít kola s sebou do areálu a potom nás čeká skutečná bomba. Vstupné je sice o něco vyšší než jinde, ale můžeme si zakoupit vstupenku na 4 hodiny (zatímco jinde to bylo vždy na celý den) a navíc lze platit kartou. Peněz ale nelitujeme a ty čtyři hodiny nám nakonec uběhly jako nic. V pravé poledne jsme rádi za jeskyní koupele - podzemní prostory jsou pospojované kanály, můstky a chodbičkami, každá jeskyně má svou výzdobu, je tu i umělý vodopád a další. Prostě nádhera! Po koupání jsme jak praštění palicí, hodiny v teplé vodě udělají své. Děti byly v bazénech plné energie a teď si oba rádi sedli do vozíku a odpočívají.
Za Miskolcem začíná cikánská oblast, která pokračuje prakticky až na Slovensko. Nevidíme jediné obdělávané pole, i louky jsou zarostlé. Tady se asi nikomu nechce dřít na poli nebo pást dobytek.

Slovensko

Přejezd Maďarska nám na celkovém skóre přidal 423 kilometrů. Konečně jsme na Slovensku, což je poslední země naší letošní dovolené. Nacházíme se nedaleko Turně nad Bodvou, kousek od nás se zvedá Turnianský hradný vrch. Bez dlouhého rozmýšlení parkujeme před motorestem Pod hradom. V osvědčené restauraci máme jako uvítací oběd výbornou pálivou rybí polévku a kachnu s knedlou a kapustou. Na Slovensku jsme zkrátka jako doma. I děti si všimly, že po dlouhé době lidem rozumí. Abychom nemuseli jet do Košic po hlavní, volíme vedlejšky, díky čemuž si ještě střihneme pěkné bloudění po kopcích mezi vesničkami Janik a Buzica a dostáváme se zpět na hranici s Maďarskem. Ale co, kam spěcháme, v hospodách mají čapovanou kofolu a Zlatého Bažanta - co kdybychom si výlet ještě prodloužili? Ale už se oba shodujeme, že letos nám to stačilo a zítra rádi nasedneme na vlak a dovolenou zakončíme. Směřujeme tedy na Košice. Ve Velké Idě projíždíme exkluzivní cikánskou osadou, kde jsou slumy v několika řadách a které efekt dodávala ještě blízkost železáren US Steel a v Šace, tedy již na předměstí Košic, dáváme poslední pivo a kofolu. Před hospodou nás oslovil Jozef - jezdí prý taky natěžko na kole, má děti velké asi tak jako jsou ty naše, a nabízí nám nocleh na zahrádce nedaleko města. Jsme za to velmi rádi - nocleh bychom tu asi dneska hledali blbě. Na jeho zahrádce je příjemně. Stavíme stan, myjeme se vodou ze studně a mažeme chleba s paštikou k poslední večeři.

Poslední den je ve znamení přesunu do Košic (18 km) a poté několikahodinová jízda vlakem do České Třebové. Část z toho trávíme v jídelním voze, část povalováním se v kupé. Na kole už dneska nikam nemusíme. V podzemní garáži nově zrekonstruovaného nádraží v České Třebové stojí auto babičky z Prahy, babička sama nás očekává netrpělivě na peróně. Kola nakládáme na nosič a odvážíme se autem. Vůbec se za to nezlobíme, aspoň jsme doma včas. Dobro došli do Těchonína.

Trocha statistiky:
43 dní (23.5. - 4.7. 2012)
Celkem ujeto: 3.323 km
Zdolané převýšení: 28,174 km
Trasa: http://www.bikemap.net/route/1898646#lat=44.667045336358&lng=19.528959296875&zoom=6&maptype=ts_terrain

Více fotek (a stejný text): http://www.epastorek.cz/vypravy/2012/balkan-2012/

A pro ty, co dočetli naše hlody (pardon blogy) poctivě až do konce, je tu jako bonus odkaz na pár videí:
Trajekt Komani-Fierze (Albánie): http://youtu.be/GI9iMqSoVFI
Video z Kosovské Mitrovice: http://youtu.be/k4m2rxINNb4
Bloudění v Srbsku: http://youtu.be/KLAy6e8KeNU
Jízda na traktůrku v Srbsku: http://youtu.be/mnusCf5GFo8
A na úplný závěr - video střípky jako průřez celou dovolenou: http://youtu.be/gtTHcMj3RpI
Děkujeme za pozornost.

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu

Fotogalerie

09.05.2013 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.24
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.8)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.26)
PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

168 cyklistů (6 přihlášených)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020