blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Slovinsko na kole - 5. část - Závěr

Slovinsko na kole - 5. část - Závěr

Foto: Autor

Sjezd z hor (Zgornje Jezersko) zpět do údolí k řece Sávě byl přesně takový ten táhlý a nekonečně dlouhý sjezd, kdy klesáte jenom zvolna a přejete si, aby to nikdy neskončilo. Jenže zároveň se děsíte, na kolik že to tímto tempem sjedete, protože je víc jak jasné, že to zase budete muset šlapat nahoru. Vlastně ani nevím, kdy jsem z těchto důvodů přestala mít sjezdy ráda a preferuji jízdu do kopce :-) Asi poté, co jsme si pořídili tachometr s výškoměrem a zestárli natolik, že ty výškové metry řešíme víc než dřív.

Bylo tomu přesně tak. Město Kranj leží pod 400 metry nad mořem a tak nás po
bezvadném obědě - Opravdu to menu bramborová kaše, kuřecí řízek a špenát myslí vážně? Jakože jo. A lepší jídlo jsem dlouho nejedla! - čekalo 500 výškových metrů nahoru na kopec Jamnik (831 m). Proč tam? Prostě proto. Pro výhled, pro bodík do Horobraní, pro krásné místo, pro fotku kostelíku s pozadím vzdálených hor. A pak hned zase dolů. Vítejte v našem světě!

Krajina dřevěných seníků. Okukovala jsem je se závistí a přemlouvala Luďka, že jeden takový postaví doma, hned co přijedeme. Jen jsme potřebovali znát odpověď na základní otázku - jestli se používají jenom na sušení nebo i na uskladnění sena již usušeného. Nebo slouží pouze jako efektní prvek v krajině?

Nad horami a údolím Sávy se rozzuřila bouřka; užuž to vypadalo, že budeme muset vyndat poprvé za celou cestu pláštěnky, ale stal se nějaký zázrak a bouřka se nám vyhnula. Možná ji zmátlo naše podivné kličkování po Slovinsku. Bylo totiž náročné spojit do jedné trasy všechny body, které jsem ve Slovinsku chtěla vidět. Nejprve jsem si je vypsala, potom naklikala a nakonec se snažila je co nejoptimálněji propojit. Aby okruh nebyl moc dlouhý, abychom neztráceli zbytečně výšku, nevraceli se mnoho kilometrů atp. Byla to nakonec docela fuška spíš pro AI než pro člověka, ale nakonec jsem, to nějak zvládla. Ač upřímně, děsila jsem se, že rodinka začne remcat, proč takhle divně kličkujeme a budou chtít trasu nějak předělávat, takže celý tak pracně vytvořený plán klekne. Naštěstí ale víceméně celou trasu jeli bez řečí a nechávali se překvapovat. A že těch překvapení před námi ještě bylo!

Bledské a sousední Bohinjské jezero byly pro nás s Luďkem retro záležitosti, ale chtěla jsem, aby je viděla i Šárka. Pravda, čekala jsem větší WAU v Bledu - na břehu, kdy poprvé uvidí efektní skálu s hradem a ostrůvek s kostelíkem. Pravda ale je, že wau byl spíš ten cirkus všude kolem, kavárny a korzující davy. Sousední Bohinjské, kam jsme přijeli po nové cyklostezce, bylo také v obklopení lidí, ale my jsme mířili až na jeho konec (8 km tzv. naslepo neboli tam a zpět), protože byl v plánu další vodopád. Kola jsme nechali u chaty Koča pri Savici. Nebáli jsme se o ně, kdo by v roce 2024 kradl klasické bicykly bez motoru. Zaplatili jsme vstupné, a vydali se pěšky jeden kilometr a 120 výškových metrů. Vodopád Savica se dvěma rameny jsem uviděla poprvé a tady to bylo to správné wau. Zpět v Bohinji mne rodinka překvapila, neboť zaregistrovali, že je 13. červenec, tedy můj svátek a pozvali mne na zmrzlinu. A pak mne čekalo zase vymýšlení a nákup jídla na dva dny, bo zase neměla být civilizace.

Stan jsme rozbili na louce nedaleko Srednja vas v Bohinju, po ujetých 57 km a vyjetých 571 metrech, což byl zdánlivě odpočinkový den, ale spíš šlo o to, že všechny ty zacházky k vodopádům a jiným zajímavostem docela zdržují. Zítra mělo být co do metrů daleko hůře.

Srednja vas v Bohinju. Čekalo nás 850 výškových po kamenité šotolině (tedy, to jsme ještě nevěděli, nicméně podle mapy bylo víc jak jasné, že to asfalt nebude) a já se koukala, kde bych na chvíli píchla mobil do zásuvky. Používám ho převážně jen na mapy, jinak ho mám přes den na letadlo, ale mapy spolu s GPS žerou víc než zapnutá SIMka. Minuli jsme penzion, kde jsem zahlédla ceduli „Domača kafa 2 eura". Šla jsem se zeptat, protože znáte to o té líné hubě... Dobře jsem udělala, bylo to sice takové oficinální jen napůl, asi pouze pro ubytované nebo pro ty nelíné huby, ale nemělo to chybu. Jednak káva výborná, pravá do džezvy, jednak telefony dobity na sto procent, to má člověk (a nemusí to být zrovna mládežník) hned lepší náladu :-)

Asfalt skončil (nikoli neočekávaně) hnedka za vsí, cesta byla kamenitá, ale sklon ušel. Po 8 kilometrech a skoro 600 v.m., což zabralo tradiční dvě hodiny (dlouhodobým sledováním vychází naše tempo stoupání průměrně 300 v.m. za hodinu) jsme za sebou měli víc než půlku. Minuli jsme nějakou chatu, o které jsme nevěděli, jestli funguje a zajíždět se nám k ní nechtělo, protože jsme se dohodli, že si oběd dneska uvaříme sami a měli jsme tedy suroviny nakoupeny. Kousek nad odbočkou k chatě jsme nalezli parádní místo - pro tento účel jako stvořené. Dřevená kaplička Marije Kraljice miru s výhledem na Triglav, nedaleko (asi 20 metrů) tekl vydatný pramen. Nádherný travnatý plácek s lavičkami. (Detaily zdánlivě nedůležité, ale pro další děj nezbytné, proto je zmiňuji.) Vytáhli jsme náš vařič dřívkáč a začali chystat jídlo. Kolem se trousilo docela dost turistů, vedla tudy turistická trasa z hor a připojovala se na naši „silnici" sjízdnou i pro terénní auta. Všichni se zastavovali buď u kapličky nebo zůstali jen u pramene, kde se srocovali, svačili a koukali do mapy, co dál. Možná to zase tak ideální místo nebylo, ale vaření už bylo v plném proudu. Najednou se z davu jeden člověk vydal přímo k nám:
„Promiň, kámo, ale jsme v národním parku a ten oheň bys tu dělat neměl," začal anglicky.
„To není oheň, to je vařič," pokoušeli jsme se mu vysvětlit. Upřímně, ani jsme si nevšimli, kdy jsme hranici NP překonali.
„Já vidím oheň," nedal si vymluvit.
„Ten oheň hoří v nádobě!" pobízeli jsme ho k bližšímu prozkoumání naší kuchyně.
„Ber to jen jako upozornění." Choval se slušně a tak jsme také slušně reagovali.
„OK, v pohodě. Až uvaříme, vše uklidíme a pojedeme pryč."

„Tak já nevím, ale když budu vařit na plynu nebo na lihu, to jako oheň není?" uvažovala jsem nahlas. Jako chápu, že dřívkáč není nejčistší vaření, občas z těla vařiče vypadne oharek nebo trošku popela, ale tady mi to přišlo jako megabezpečné místo. Nízká travička, nedaleko tekoucí voda, všude přehledno, vidět daleko, nejbližší stromy několik metrů.
„Na rozdíl od plynu dřívkáč kouří," připustil Luděk „a tím na sebe poutá pozornost."

Shora od hor přicházeli další lidé, teď to byla dvojice, on a ona se středními batohy a připevněnými horolezeckými helmami. Tak pětatřicet let.
Ona se k nám okamžitě hrnula: „Hej, co ten oheň, to si snad děláš srandu? Tady je národní park!" Byla o poznání ráznější, než ten mladík předtím. Již jsme oběd dodělávali, stačilo blbých pět minut a bylo by po všem.
„To je vařič, ne volný oheň," argumentovala jsem stejně.

Žena na nic nečekala, vytáhla mobil, začala nás fotit a pak i natáčet a u toho v jednom kuse ječela, že na nás zavolá horskou službu, správu národního parku a snad i policii. Snažila jsem se jídlo rychle dokončit, ne že bych se jí bála, ale o nepříjemnost jsem taky nestála. Jenže skoro ve 1200 metrech těstoviny jako na potvoru ne a ne změknout.

Po chvíli mě už začala štvát. „Mě si klidně natáčej, ale přestaň natáčet moje nezletilý dítě, nemáš k tomu můj souhlas!" (Jako ne že bych byla matka slepice bazírující na právech svých dětí, ale umím se jí naoko stát).

Ženská, když viděla, že si z ní nic neděláme a vaření pokračuje, začala být ještě agresivnější. Stačilo málo a málem se na Luďka vrhla. Ten měl co dělat, aby se udržel, protože nechtěl konflikt eskalovat, a jen se bránil. Její partner nebo manžel stál opodál a tiše zíral. Bylo mi ho skoro líto a tak jsem si neodpustila závěrečnou tečku: „To je vaše manželka nebo přítelkyně? Potom gratuluji, výborná volba."

Protože já bych se styděla mít někoho takového vedle sebe. Někoho, kdo prudí lidi na potkání. Kdo je agresivní a první co, tak vyhrožuje policií.

Každopádně jsme po sobě vše okamžitě uklidili - ne že bychom to jinak neudělali, ale tady po nás nezbyla ani tříska, ani smítečko popela.

Příhoda se mnou rezonovala pěkně dlouho. Ty bláho, tak já dostanu vynadáno za prohřešky v přírodě. Já, která neodhodím ani toaleťák , když se utřu po čurání a vozím s sebou všechno jak debil vyhodit do první popelnice.

Jedli jsme a nic se nedělo. Žádná policie ani horská služba nepřijížděla, tak jsme vyrazili dál. Zbývalo už jen zhruba 200 výškových metrů a pak jsme najednou na všechno, co se stalo, zapomněli. Protože jsme zůstali stát s otevřenou pusou. I když jsem to viděla na fotkách na internetu, realitě se nic nevyrovnalo. Jmenovalo se to Planina Zajamniky, louka ve výšce 1350 metrů s pásem chaloupek, a výhledy na Julské Alpy a dolů na Bohinsjké jezero. „Sem se asi přestěhuji," vzdychala jsem nádherou, a v duchu si vybírala chatičku.

A to bylo všechno, proč jsme sem jeli těch 850 výškových metrů po kamenech. Na asfalt už to ale nebylo daleko a pak následoval super sjezd do Krnice, odkud nás čekala další zajížďka, k místu Pokluška sutjeska.

Jeli jsme k ní, co se dalo na kole, ale pak přišel bod, odkud už se do soutěsky muselo pěšky. Mapa ukazovala asi kilometr tam a to samé zpátky, moc se nám nechtělo tady nechávat kola, protože nikde nikdo a my nevěděli, jaký to bude terén (byla to kamenitá cesta docela prudce do kopce). Vymysleli jsme, že půjdeme na etapy. Hotová bojovka, jak v tom filmu o tatínkovi a polepšovně. První vyrazím já, po 20 minutách za mnou vyrazí Šárka a po dalších 20 minutách tatínek. Zatímco půjde poslední, já už se budu vracet a kola tak nezůstanou dlouho osamělá, max 20 minut, vypočítali jsme.

Nebylo to nakonec nijak super, pár děr ve stropě jeskyně a pak dřevěné schodiště a ochoz docela vysoko podél skalního bloku. Na závěr úzký průchod, další dřevěné schodiště, a to bylo celé. Nebylo to špatné, bylo to zadarmo, ale nic co by člověk nezažil třeba v Českém ráji. „Nejzajímavější" z celé soutěsky byla holka s klukem, dva mladí, kteří se s koly (elektro pochopitelně) pokoušeli soutěskou „projet", spíš tedy kola protlačit a přenést. Ptali se, jak je dlouhá a jak to vypadá dál, protože jsem měla na hlavě přilbu a tušili ve mně spřízněnou duši. Ale co jsem jim měla říci, když byli teprve na začátku. Že to bude masakr?! Jako doma mě taky lákalo zkusit to projet, člověku se prostě nechce tam a zpět, ale jsem stará a rozumná a podobného vláčení kol už mám plné zuby. Co jsem jim měla říci? Že je čekají prudké schody, a pak velké kameny, v délce asi jednoho kilometru. Baterky jim tady fakt nepomůžou, prostě horská stezka, asi jako Tatry. Sorry jako, možná kdybyste neměli elektrokola, tak vám pomůžu, ale v tomhle jsem nekompromisní.

Když jsme se všichni tři sešli u kol a vzájemně se informovali o postupu těch dvou, sedli jsme na kola a rychle makali do Zgornje Gorje, abychom stihli otevřenou soutěsku Vintgar. Dneska toho bylo na programu opravdu hodně. Vintgar je placená, a upřímně, předražená procházka v půjčených helmičkách po lávkách podél vody. Ta voda byla sice nádherně modrá jako někde v bazénu, ale ta cena byla fakt nehorázná. Tak nehorázná, že se Luděk šprajcnul, ať jdeme samy, že na nás počká. Nevadilo mi to, aspoň hlídal kola. Já to vidět chtěla, i když jsem pak musela uznat, že to bylo zbytečné, ale znáte to, kdybych tam nešla, litovala bych, že jsem o něco přišla. Průchod soutěskou po lávkách byl jednosměrný a zpátky se nějak, turisto, dostaň. Nerada brblám nad tím, že je něco předražené a že za komunistů bylo líp, ale tohle za to fakt nestálo. Kdyby byl v ceně aspoň lístek kyvadlovkou zpátky, to bych to považovala za adekvátní, ale autobus se platil zvlášť. My s Šárkou jsme, jako mnoho dalších, zvolily návrat zpátky na parkoviště pěšky. (Cenu si už nepamatuji, účtenku jsem nedohledala, ale aktuální vstupné je 15 euro dospělý, 5 euro děti).

Protože už byl večer, přespali jsme na louce nedaleko, měli jsme to all inclusive se sušákem na ranní pověšení stanů. Tachometr ukázal jen 43 km ale nastoupaných 1035 m. Prostě ty soutěsky a makadám zdržely, průměrka 8,75 km/hod. Nic čím bych se mohla chlubit :-)

Ráno, cestou na toaletu, mne překvapil výhled. Mžourala jsem, jestli se mi to nezdá, ale fakt to byl hrad nad Bledem. Zvláštní země, tohle Slovinsko, vše je tak blízko. Ale možná za to mohlo jen to moje kličkování.

Před námi byl poslední den. On to tedy poslední být neměl, ale pěkně popořadě...

Nejprve jsme zamířili k železničnímu tunelu skrz pohoří Karavanky, který někde uvnitř překonává rakousko-slovinskou hranici. Je skoro 8 km dlouhý a je to jedno z míst, kudy se za komunistů prchalo z Jugošky na západ. Tunel si můžete vybavit např. ze seriálu z devadesátek Konec velkých prázdnin. Scénu jak se rodina procházející tunelem uprostřed noci střetne s vlakem, je jedna z těch, co nikdy nezapomenu a děsí mne dodnes. Tehdy jezdilo prý až 80 vlaků denně, my čekali snad půl hodiny a nic. Jen jsme si u toho čekání zapřemýšleli, jak je možné, že dneska někdo může říci, že jsme se „tehdy" měli líp.

Vodopád Peričnik byl velká pecka na závěr. Znamenal sice zajížďku 5 km, ale nakonec to byl asi nejpůsobivější zážitek. A zadarmo! Mohutná masa vody padala v ohromném proudu, stoupnout si pod ni by se rovnalo jisté smrti. Navíc se dalo projít po cestě za vodopádem, což je něco, co jsem dosud znala jen z fotek kamarádů z Norska. V horkém dni byla taková procházka osvěžující.

A pak už jsme jen obdivovali štíty Julských Alp z cyklostezky údolím Sávy Dolinky, která vedla po tělese bývalé železnice. Bylo krásné počasí, řeka měla modrou barvu a my se blížili k Rateče a tedy i k autu.

A teď jde o to, jestli to přiznám. Rozhodla jsem se, že jo.
V plánu bylo vyjet ještě na Manghart, resp. silnicí pod něj, do nějakých 2000 metrů. Jenom tak, protože to měla být pěkná horská silnice s tunely, s omezeným vjezdem aut. Přes 40 km tam a to samé zpět jsem měla naplánováno na závěr celé akce, kdy už jsme měli něco v nohách. Vycházelo to docela dobře, bylo brzy odpoledne, ještě bychom kus popojeli, a na další den by toho nebylo tolik. Navíc bychom si nepotřebné věci mohli odložit v autě a kola tak trochu odlehčit. Jenže jak jsme se blížili k autu, tak to začalo.

Luděk by prý jel, ale stylem: „Přespíme na našem místě a ráno tam pojedeme nalehko. Všechny věci necháme v autě."
Já: „Bylo by to 80 km a 2000 výškových za jeden den. Tolik já určitě nedám."
Luděk: „Natěžko se stanem tam nejedu!"
Šárka: „Já už nechci na žádnej Manghart, já už chci domů!"
Já: Přemýšlím. Dilema. V duchu uznávám, že už toho mám taky dost a lenost se začíná ozývat. Proč bychom tam vlastně měli jet? Nakonec rezignuji a přizpůsobuji se ostatním. Stejně se celá trasa opět odjela podle mě, musí mi to stačit. „OK, naložíme kola a pojedeme domů."

Tím, že jsme vyrazili odpoledne, jsme získali víc času a nemuseli si tedy kupovat novou rakouskou dálniční známku, neboť ta minulá už propadla. Jeli jsme po menších silničkách, a cestou přespali ve stanu. Dodneška nevím, jak by to dopadlo, kdybych na Manghartu trvala. Bylo mi to trochu líto, ale vím, že jsem tehdy už také cítila únavu. Tím, že jsme míjeli auto, nás domov nějak přitáhl, a můžu si nalhávat, že nejet kolem, vyjeli bychom tam. Ale je to jedno. Byl tady konec úspěšné cesty a za sebe mohu říci snad už jen pár slov na úplný závěr.

Slovinsko pro nás bylo vždycky opomíjenou zemí, sloužilo vlastně jen jako tranzit na (pro nás) mnohem zajímavější a divočejší - zkrátka ten pravý - Balkán. Přesto jsem ráda, že jsme mu dali šanci ho víc poznat. Ohledně tepajícího Balkánu jsem názor nezměnila, krajina je tam ale opravdu úžasná. Tak modrozelené řeky nemá snad žádná jiná země - v Evropě určitě ne. Vysoké skalnaté hory, dech se tajil jen při pohledu k jejich vrcholkům, žlaby s loňským sněhem, kam bych se nechtěla dostat. Zelené louky, sušáky na seno a kostelíky na těch nejneuvěřitelnějších místech. A víte co? Vždycky, když jsem si myslela, že už jsme to nejlepší viděli, a že už nám nic hezčího nenaservíruje, pokaždé nás dostalo nějakou další peckou. Na závěr jsem si normálně řekla: „Dost! Stačilo, jedeme domů." I krásy se člověk nasytí a přesytí a musí mít čas a prostor ji také vstřebat.

Jízda na kole? Za 14 dní 863 km a 12.500 výškových metrů. Každý den nastoupaná skoro tisícovka. V prudkých sjezdech žádný odpočinek. V prudkých výjezdech myšlenky akorát na to, kdy už bude konec, kde všude mi teče pot a jestli máme dost jídla, protože obchod bude možná až další den. Nevydržela bych déle takové tempo. Rakouská alpská údolí a silničky se jevily od pohledu proti Slovinsku táhlé a cyklisticky přívětivé. A kopečky doma najednou úplně zplacatěly :-) Slovinsko je poslední roky v módě, ale většina lidí zem projede autem. Absolutně jsem jim nezáviděla. Když vystoupili, vždycky voněli a byli čistí, nezpocení, ale tvářili se hrozně znuděně. Došli si na vodopád a pak zase nasedli do auťáku a jeli na další místo. S některými jsme se tam potkali znovu - nebyli o moc rychlejší. Občas, jak říkal Luděk, to bylo jak při cestě u nás na Suchák - čeština slyšet ze všech stran. Slovinsko je zkrátka hodně v kurzu, já tuhle cestovatelskou módu bohužel nesleduji, tak mě to trochu zaskočilo, ale většina Čechů byla milá a příjemná a hlásili se k nám!

Trasa na mapě ZDE.

Více fotek ZDE.

Fotogalerie

včera vložil/a: Peggy
karma článku: 2.98

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (3 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |