NaKole.cz
Slovinsko na kole - 4. část - Ljubljana a Kamnicko-Savinjské Alpy
Přiznám se, že už jsem se do civilizace docela těšila. Zase na chvíli mít takový ten režim, zajít si dopoledne někde na kávu. V poledne si dát oběd. A odpoledne třeba zastavit na pivko nebo si koupit v obchůdku nanuk. Zkrátka nemuset řešit, kolik zásob nakoupit, kde bude další obchod, jestli bude otevřený, kde dobijeme telefony a kde si uvaříme oběd, aby tam byla voda nejen na vaření, ale i na umytí kastrolu. Před Ljubljanou se mi to konečně splnilo, dopolední káva, u ní naplánovaná prohlídka města, počínaje obědem. Náhodou jsme při příjezdu do centra objevili takovou tu samoobslužnou prádelnu. Přestože jsme jeli jen na dva týdny a s praním nepočítali, nakonec jsme se shodli, že mít čisté a voňavé prádlo by nebylo od věci, každý něco přihodil a pračka se naplnila. V mezičase, než se vypralo a usušilo, jsme si v podniku hned naproti dali oběd a po něm se vydali na rychloprohlídku hlavního města Slovinska. Projeli jsme jej podle plánu, a shledali ho jako malé, ale milé město, s náměstími, hradem a mosty přes řeku Ljubljanku. Určitě by se tam dal strávit delší čas, ale nám to takto stačilo.
Bylo horko a předpověď ukazovala, že vedra budou v dalších dnech zesilovat. Musíme před nimi prchnout někam do hor. Co jsem to říkala ráno? Že chci civilizaci, hospůdky a obchůdky? A teď chci do hor a hodně vysoko. Stejně byly v plánu...
V Ljubljaně jsme ale potřebovali vyřešit ještě jednu věc, a to navštívit Decathlon. Jak jsem na začátku psala, Luděk vyrazil kvůli úspoře váhy jen se stanem bez vnitřní ložnice a v podstatě tak spal jen pod něčím jako tarp. Jenže už od druhé nebo třetí noci měl problém. Ne že by bylo ve Slovinsku nějak moc komárů, ale on mu stačil i jeden nebo dva, co večer nalétli pod plachtu, což nebylo vůbec pracné vzhledem k proluce podél stanu. Po něm bohužel komáři šíleně jdou, rozčiluje ho i jejich bzukot. I kdyby jeden pod plachtou jenom poletoval, je zle. Několik nocí se vůbec nevyspal. Zkrátka, rozhodnutí vzít si jen plachtu bez vnitřního stanu bylo špatné, a protože jsme byli přibližně teprve v půlce cesty, ještě se nabízela šance to nějak vymyslet a vylepšit. Napadlo mne koupit moskytiéru. Na webu Decathlonu jsme si ověřili, že je prodávají, jak pro jednu, tak i pro dvě osoby, a mají je skladem. Do Decathlonu nesmím chodit, miluju to tam, prodávají tam pěkné věci za dobrou cenu a koupila bych všechno. A tak jsme kromě moskytiéry odešly se Šárkou s novými přilbami. Staré jsme tam nechaly ležet na popelnici, zasloužily by si sice nějaké slavnostnější rozloučení, ale co už.
Bylo už pozdní odpoledne a potřebovali jsme se kvůli noclehu dostat z dosahu hlavního města, pryč od hluku silnic a železnice. Směrem na Kamnik vede pěkná cyklostezka údolím, ale krajina totálně průhledná, nikde strom, natož lesy. Každá odbočka vede k nějakému domu a na každé místo je z nějakého domu vidět. Luděk navrhoval odbočit a „kousek" poodjet, ale známe jeho kousky, to bychom mohli ujíždět i několik kilometrů a to se mi vůbec nechtělo. Raději jet dopředu, ono to nějak dopadne.
Už jsme měli na tachometru přes 80 kilometrů, když jsme vjeli do Kamniku, což bylo špatně. Za Kamnikem totiž zase měl být kraj obchůdků a civilizace prostý. Nákup na celý další den bylo tedy nutno vyřešit večer. Za Kamnikem se cesta navíc vnořila do úzké soutěsky a v soutěskách se noclehy hledají blbě. V údolí řeky Črne to bylo hodně špatné, horší než před Kamnikem. Obří lom, jakési staré silnice, které nikam nevedly, protože končily srázem a před námi 350 výškových metrů serpentin. „Já už nechci jet 350 metrů, to nám zabere něco přes hodinu a už toho mám plné zuby."
Nakonec jsme našli opravdu hodně nouzové místo, jen pouhých pár metrů od nějakých domů. Už byla skoro tma, když jsme stavěli stany. A to Luděk plánoval, jak si bude ve svém obydlí před spaním hezky instalovat moskytiéru - nakonec na to nějak přišel, ale bývalo by lepší na to vidět než šmodrchat ten beztvarý muchel s čelovkou. Ráno jsme byli překvapení a pochopili jsme - ocitli jsme v místech, kde v roce 2023 řádily povodně. Proto ty useknuté silnice a zákazy vjezdu na ně - nicméně neuplynul ani rok a spousta cest už byla opravených, to jsme zase zírali.
Kamnicko-Savinjské Alpy na severu Slovinska jako takové leží bohužel trochu ve stínu těch Julských. A tak jsme se je vydali prozkoumat. Veliká a Malá Planina, náhorní pastevecké plošiny se spoustou dřevěných salaší, se nachází v nadmořské výšce 1.550 m. Stoupat jsme začali hned zrána, podle očekávání nikde nic nebylo, tedy žádné kafíčko, nic co by kopec oddálilo. Nejprve stoupačka do Podlomu, kde se mi málem podlomila kolena před cedulí, že je odbočka doleva přes sedlo Volovljek neprůjezdná. Sen o Velké Planině se začal rozplývat. Bylo to jedno z míst, kam jsem se chtěla podívat za každou cenu. Představa, že to budeme muset objet přes Luče, tedy že ze současných už docela příjemných a snesitelných 900 m n. m. zase klesneme do 400, se mi vůbec nelíbila. Rodina nevěděla, kam mám v plánu je vytáhnout, a až se to dozvědí, souhlasit rozhodně nebudou. Oni nevědí, o co by přišli, klidně by Planinu vynechali, než něco objíždět a zajíždět si. Oddechla jsem si, když nám řidič protijedoucího auta potvrdil, že je silnice na kole sjízdná. Pro auta tedy byla sjízdná taky, ale kvůli provádění oprav a bagru v cestě musela auta okolo, projet mohli jen místní.
Takže změna plánu nemusela být. Vyjeli jsme do sedla Volovljek (1020 m), kde jsme smutně koukali na zavřenou chatu, otevírala až za dvě hodiny, což se nám čekat nechtělo. Nechápali jsme, bylo léto, lidi kolem jezdili, zastavil by se každý.
Ze sedla to byly dva kilometry po asfaltu na parkoviště, kam se ještě smělo auty (a dál ne) a když skončil asfalt, zbývalo asi 350 výškových metrů po kamenité cestě. Podle mapy jsme odhadli, která z cest by mohla být nejlépe sjízdná, vedla přes Malou Planinu, tak jak se mi to líbilo asi nejvíc. Střídavě jsme jeli, střídavě kola tlačili a pomalu se dostávali do vyšších nadmořských výšek. Místy to bylo dost prudký, nadávala jsem, ale zároveň věděla, že to bude stát za to. Objevily se dřevěné domky, v Černé Hoře těmto letním obydlím pastevců říkali katuny, tady netuším, jak se jim říká. Asi ve 1400 metrech se cesta zmírnila a docela i narovnala, konečně se zase dalo jet. Krávy tu měly úžasnou pastvu s výhledem. „Prosím, udělejte mi fotku s těma krávama. Nebo mi aspoň zapózujte vy." Nic, rodinka na mé touhy po instagramových snímcích kašle. „Zapózuj si sama, udělej si selfíčko, trhni si nohou." Ach jo, to mám za to, že jim chci ukázat taková pěkná místa!
Domžalski dom, horská chata v 1534 metrech. Pauza na oběd, už jsme měli hlad. Dali jsme si nějaké jejich jídlo, klobásu se zelím. Cenově přijatelné. Venku se trochu honily mraky. Hlavně, ať nezačne bouřka, modlila jsem se. Zbýval poslední kilometr a 50 výškových metrů. Cesta kreslená jako slušná byla v reálu kamenitá horská pěšina, museli jsme tlačit, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Konečně jsme tam byli, Veliká Planina, cca 1550 m n.m.
Atmosféra neskutečná, asi sto dřevěných chatek, mezi nimi se procházely krávy a turisté. Cyklisté žádní, cyklisty zatím neobjeveno. A neskutečné výhledy na tmavé štíty hor. Mraky se přes ně přelévaly, ale bouřka naštěstí nehrozila. Sedli jsme si u jedné salaše, kafe dělali turecké a bylo to zatím to nejlepší a největší kafe ve Slovinsku. Věděla jsem, že už bych si ho takhle odpoledne dávat neměla, ale stálo mi to za to. Za odměnu, že nám to vyšlo a vyjeli jsme sem, měli jsme i štěstí na počasí. Naše zaparkovaná kola zaujala jednu krávu a tak Šárce olízla novou helmu!
Bylo nám tam dobře, nasávali jsme atmosféru a já si představovala, jak tam bydlím. Klidně bych na planině zůstala déle, třeba i přes noc, ale to by asi neprošlo, na to bylo místo příliš turistické. Museli jsme pokračovat. Vzali jsme to tentokrát po západní straně planiny, ale byla to také bída. Po 4,5 kilometrech jsme se napojili na cestu, po které jsme sem přijeli. Na asfalt jsme to nějak seskákali, když už člověk ví, co ho čeká, je to jednodušší. Během chvilky jsme byli dole a sjížděli už po asfaltu do Luče. Myslela jsem, že si tam dáme svačinku, ale Luděk zavelel, že počkáme až do Solčavy, což bylo nějakých devět kilometrů. Jenže silnice začala mírně stoupat, nic dramatického, a mně zase začala docházet energie nebo co to bylo. Začala se mi zase trochu točit hlava, prostě takový ten divný pocit, který nikdy nevím, co znamená, a tak jsem jen houkla do vysílačky, že mi není dobře, načež se Luděk vrátil a doprovodil mě. V Solčavě jsem do sebe kopla celou vánočku Olz a pomohlo to.
Jenže za Solčavou začal masakr. Silnice pokračovala do dalšího prudkého kopce, což na večer nevycházelo vůbec dobře. Museli jsme dole v Solčavě nakoupit na další den (opět celý zítřejší den neměla být žádná civilizace) a nabrat vodu. Bágly tak notně ztěžkly a jelo se ztuha. Navíc s nejistou vidinou, kolik toho ten večer ujedeme, kde v těch příkrých stráních najdeme dva plácky na naše stany. Až nahoru to mělo být 600 výškových, to celé na pouhých 8 kilometrech a představa, že tam budeme muset, mě děsila. Po 1,5 km, kdy jsme nastoupali 150 výškových metrů, se objevilo nad cestou malé dřevěné pódium. Visela tam sice notně opršelá cedule, že kdo chce, může si někam zavolat a pódium si za úplatu pronajmout na piknik. Jako bylo to moc pěkné místo, kousek v lese tekl potok s malým vodopádem, ale jako podnikatelský záměr fakt divný. Platit za to, že si sednu někde v trávě na louce, na dřevěnou terásku o rozměru 2x1,5 metru? Byla už skoro tma, věděli jsme, že tu musíme zůstat, že nic lepšího v těch srázech nenajdeme. Mělo to tam však jeden zásadní problém - nebyl tam ani kousek rovného místa pro Luďkův stan. Se Šárkou si postavíme náš maličký Jurek na to pódium, to přibližně vycházelo, ale Luděk obcházel okolí dobrou čtvrt hodinu a nic. Nakonec vyprojektoval, že když si jedno jakžtakž místečko vypodloží senem a listím, jeden člověk si tam lehne. Ten večer jsme nesvítili, večeřeli jsme potmě, abychom nebyli z údolí ani ze silnice vidět. Na 53 kilometrů nastoupáno 1331 výškových metrů, měla jsem toho dost.
A jak další den ten kopec pokračoval? Příšerné! Jmenovalo se to Solčavská panoramatická silnice, takový honosný název ta cesta měla, jenže v reálu ten asfalt skončil a dál se jelo po makadamu. Šplhali jsme do 1250 m, do obce Podolševa, kde kromě kostelíka a parádních výhledů na Kamnicko-Savinjské Alpy nic nebylo, hospoda otevírala až za obligátní dvě hodiny. Čekat jsme nečekali, oběd jsme si poodjeli uvařit sami.
Během odpoledne jsme zdolali další dvě sedla, první bylo Pavličovo sedlo (1338 m), kde se nachází hranice slovinsko-rakouská, ale v reálu to i navzdory ceduli sedlo ještě nebylo. Těšili jsme se na sjezd, ale silnice nás táhla skoro až do 1400. Nadávala jsem jak špaček, ale když se objevily výhledy, okamžitě jsem jim to odpustila, a byla totálně paf! Nechápala jsem, proč všichni baží po přecpaném Vršiči (my upřímně taky), když tady jsou výhledy minimálně srovnatelné a prudké to bylo taky dost. A aut, motorek a kol minimum!
Jak byl prudký výjezd, tak sjezd byl ještě prudší, navíc dno měl v 860 metrech. Napojili jsme se na hlavní a stoupali na sedlo druhé, na Jezerski vrch (1218 m). Stoupání bylo velmi pozvolné, serpentiny táhlé a díky tomu nekonečné. Tady už bylo aut a motorek víc a nahoře chata s restaurací. Paní nabízela vývar, dali jsme si ho, měli jsme už docela hlad. Nechala nás vybrat, které knedlíčky do polívky chceme, měla navařené asi tři druhy a všechny nás nechala ochutnat, cenově to ale nakonec bylo pěkně mastné, za pivo, dvě koly a tři polívky jako za lepší oběd se vším všudy. Jako ukázka Rakouska nám tato třináctikilometrová vložka stačila a my vjeli zpátky do Slovinska. Měli jsme před sebou 4 poslední dny. Kvůli mizerné silnici nad Solčavou jsme tento den ujeli pouhých 40 kilometrů, nastoupali jsme ale 1121 metrů. Takové bylo a je Slovinsko! Stan jsme postavili na louce vedle městečka Zgornje Jezersko a doufali, že si tam aspoň ráno zajedeme na kafe.
Fotogalerie
Slovinsko na kole - 3. část - moře
Slovinsko na kole - 2. část
Slovinsko na kole - 1. část - úvod
Vyzkoušejte:
Zažijte Chorvatsko jinak!
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Slovinsko na kole - 4. část - Ljubljana a Kamnicko-Savinjské Alpy
Přiznám se, že už jsem se do civilizace docela těšila. Zase na chvíli mít takový ten režim, zajít si…
Slovinsko na kole - 3. část - moře
Celý zbytek dovolené se již nenesl v žádném dramatickém duchu. Žádné další defekty ani nic jiného. Až na…