NaKole.cz
Slovinsko na kole - 3. část - moře
Celý zbytek dovolené se již nenesl v žádném dramatickém duchu. Žádné další defekty ani nic jiného. Až na jeden incident, který se přihodil na úpatí Julských Alp, kam jsme se při našem kolečku opětovně vrátili, bych mohla cestu až do konce popsat v několika větách, vlastně jen sepsat seznam navštívených míst, přidat fotky a tím bych měla hotovo. Jenže když jsem se jednou vydala do boje s podrobnějším popisem, měla bych v něm tedy asi pokračovat... Uvidíme, jak mi to půjde.
Příjezd do Terstu (Itálie) byl velkolepý, po bývalé železnici vedené ve skále z dob, kdy se ještě k moři jezdilo vlakem. Trasa se jmenuje Ciclopedonale Giordano Cottur. Asi 13 kilometrů mírně z kopce po jemné šotolince, nejefektivnější úsek vede tunely provrtanými skrz skalní masiv Val Rosandra, ze 400 nadmořských metrů na nulu.
Dojet z domova na kole k moři je pokaždé velkolepé. Za život se mi to povedlo přesně 3x. Jednou na francouzskou riviéru, jednou k Baltu a naposled do Benátek. I když moře jako takové příliš neprožívám, tyhle pocity se neokoukají. Jenže když k moři dojedete tak, že si 1000 kilometrů pomůžete autem, není to tak úplně ono. Je to trochu podvod. Navíc moře v Terstském zálivu jako moře skoro nevypadá. Není to nekonečný obzor, protože vidíte na protější břeh. A Terst samotný? Obří přístav, město, fabriky. Lehátka rozložená přímo na pobřežní promenádě zavází na cyklostezce, všude plno betonu a asfaltu. Opravdu tohle někoho baví? K hezčímu moři bychom museli jet Istrií víc na jih, ale na to nemáme ani čas, ani chuť. Je červenec, hrozí, že se upečeme. Málem jsme se upekli i tak a to jsme lízli z Istrie jen severní část.
Po úspěšném nákupu nové duše pro Šárku jsme zašli do Mekáče. Šárka tam nechtěla, že to je nezdravé, což měla sice pravdu, ale měli tam klimatizaci, dobíjení a prostě tak nějak jsme tam šli najisto a ze setrvačnosti :-) Kde jsou ty časy, kdy děcka na McDonaldy přemlouvaly nás, nyní musíme přemlouvat my je.
Dojet k moři na kole je super, ale co tam? Voda je mokrá a slaná, přes den horko a večer se blbě hledají noclehy. V podvečer jsme se tedy v tom moři aspoň vykoupali, aby se neřeklo a po 25 italských kilometrech přejeli zase do Slovinska. Odpočinkový den dle Zigáčkových: 90 km a 660 nastoupaných metrů.
Už asi třetím rokem sbíráme kopečky do aplikace Horobraní. Dřív jsme s dětmi hledali kešky, ale postupně nás to přestalo bavit. Hledání zdržovalo a poklady často byly ukradené nebo zničené. Až jsme jednou vyzkoušeli Horobraní. Zalogovat kopec trvá jen pár vteřin a musíte na něj skutečně dojít, nelze logovat z tepla domova. Nejprve šlo sbírat jen vrcholky české a slovenské, postupně přibývaly i další země Evropy. Měli jsme tak alespoň nějakou motivaci zdolat pár pobřežních kopců. No, kopců... nejmenší měří 28 metrů. Ale taková cifra se u nás nepodaří.
Cestou na další minikopec Ronek (116 m) jsme našli nocleh. Vypadalo to jako solidní plácek, ale byla to nějaká promenáda, po níž se lidé procházeli na západ slunce. Hlavně proboha, ať sem nechodí i na východ, doufala jsem, že jim dojde, že bude vycházet na opačné straně a tuto instagramovou módu půjdou honit jinam. Z lodí na vodě hulákala celou noc hlasitá diskotéka. Nechápu, že pobyt u moře někdo absolvuje dobrovolně.
Šárka (tč. 15 let) už vloni v Pobaltí převzala komplet vaření a přípravu večeře. Vůbec jsem se nezlobila, už jsem se na cestách něco navařila, a velice ráda jí to předala. Má občas zajímavé nápady, zatímco já bych vařila furt to samé, ona vymýšlela novinky. Já jsem večer stavěla stan a myla nádobí.
Ráno za Strunjanem se před námi tyčil hřeben hor, ne moc vysoký, ale od nuly se nikomu nechce ani do blbých 150 metrů. Čím je člověk níž, tím je to horší. Luděk si předem trasu nenastudoval a tak byl mile překvapen, když nás další bývalá železnice místo do kopce přivedla do tunelu, z něhož nás po 500 metrech vyplivla v Portoroži.
Jeden kopec hladce projetý, ale čekaly nás další. A protože jsme stále byli víceméně na nule, bylo jasné, že to půjde příští dny hodně ztuha... Před námi bylo Chorvatsko a trasa severem Istrijského poloostrova.
Kousek jsme se svezli po bývalé železnici Parenzana, o které jsem hodně četla. Mohli jsme se na ni napojit už v Sečovlje, ale silnice vedla kolem nějakých kopečků a ty dostaly přednost. V mapě jsem se snažila odtušit, který úsek Parenzany bude nejhezčí, hlavně aby tam byly tunely a mosty; nakonec jsme se napojili až za Grožnjanem.
Už po pár stech metrech však bylo jasné, že je to sice pěkné, ale trochu otravné. Pro srovnání: 25 km po kamenech šlo vzít o dost kratší cestou po asfaltové silnici. Takže celá trasa fakt jen pro nadšence, nám to jako ukázka stačilo.
Motovun - ikonické město, zdola jsme ho s Luďkem viděli už podruhé, ale v tom horku nikdo nahoru nechtěl. Omlouvali jsme si to tím, že jsme z blbé strany a šlapali bychom od nuly a že nahoře ani není vrcholek do Horobraní. Jenže ti kamarádi, kterým jsme první den posílali provokativní foto tekutého jogurtu, se letos inspirovali a vyrazili také do Slovinska. Přímo z Motovunu nám od nich přišel pohled, tak jsem musela uznat, že jsou lepší.
Na Istrii se nacházejí i další pěkná městečka, ale v tom horku nás příliš nezajímala, mávli jsme rukou, že je stejně nejhezčí vždycky ten pohled na ně, než se šplhat prudce do jejich centra. Byli jsme rádi, když plán naklikaný doma na počítači zavelel otočit řídítka kol směrem na sever.
Buzet, poslední chorvatské město s pěkným hradem. Město v kotli obklopené ze tří stran horami a večer na krku. Nevyšlo to vůbec dobře. Jak jsem stará, tak jsem blbá. Už doma mi bylo divné, proč se ta žlutá silnice na mapě tak zvláštně klikatí v obřích sinusoidách, nyní mne čekal střet s realitou: vždyť to jsou serpentiny! Převýšení 700 metrů se prostě nějak zdolat musí. Chtěla jsem od moře do hor, měla jsem je mít.
„Co teď budeme dělat?" zeptala jsem se, když jsem konečně muže a dceru dohnala. Stáli jsme uprostřed města a nad námi se tyčila pevnost.
„Pojedeme dál," udivil se Luděk, proč řeším takovou jasnou věc.
„Nemáme jídlo a další civilizace bude až za hodně dlouho," upozornila jsem ho na fakt, který zcela jistě nevzal v úvahu, protože mapu dopředu příliš nestuduje.
„Tak nakoupíme," pronesl opět samozřejmě. Stále mu to nedocházelo. Nápad jsem měla sice já, ale bylo nutné ho nějak sdělit ostatním. Nejlépe tak, aby to byl nápad tatínkův.
„Viděls ten sráz, to chceš to jídlo na večeři, snídani a na celý další den tahat s sebou? A kde tam chceš spát?" napověděla jsem mu. Stále to ještě mohl navrhnout on.
Pokrčil rameny: „Co tedy chceš?"
Už jsem to samozřejmě měla dávno vymyšlené, jen jsem za nic na světě nechtěla přiznat, že ten kopec teď večer už prostě nechci jet; ačkoliv denní kilometráž ukazovala pouhých 69 km a 600 výškových metrů a normálně bychom ještě něco málo ujeli. Hned za městem se však kopec zvedal opravdu hodně zprudka a vrstevnice nahusto tam nedávaly příliš fantazie pro vymýšlení noclehu.
„Nakoupíme jen něco na dnešní večeři a snídani a na nocleh zajedeme jen kousek za město. (Rozhodnutí, kterým směrem, jsem měla v plánu mu velkoryse přenechat.) Ráno se sem vrátíme, dáme si někde kafe, dokoupíme zásoby a pojedeme dál."
Nakonec souhlasili oba.
Celý další den se opravdu nesl ve znamení silniček s minimem provozu, bez měst, hospod a obchodů. Jen ty výškový metry! Ale s každým dalším jsme doufali v ochlazení. „Jak se to říká, co sto metrů, to stupeň dolů?" uklidňovali jsme se navzájem. Tím, že bydlíme v 560 nadmořských metrech, považujeme výšku kolem 500 m n. m. za „základ". Vesničky, kterými jsme projížděli, byly opuštěné, jen s pár domky a pěknými kostelíky. Slovinské hranice jsme se zpočátku jen dotkli, zaujal nás plot s ostnatým drátem po celé délce a nádherné travnaté hory všude okolo. V obci Vodice jsme se vydali po makadamové cestě do sedla Velika vrata (760 m), kde se onen plot nacházel také. Brána naštěstí byla otevřená a tak jsme se po 86 chorvatských kilometrech vrátili zase do Slovinska. Přespali jsme ve starém jabloňovém sadu a ve městě Ilirská Bistrice jakoby ucítili závan pravého Balkánu, který máme rádi... Dali jsme si ke svačině burek a kafe a pokračovali dál na sever.
Do deníčku jsem si napsala k dalším dnům toto: Když ony se ty kopce doma na počítači naklikají vždycky tak jednoduše! A pak skončí asfalt, před námi několik stovek výškových metrů a pocit, že tohle nemám šanci vyjet, že je to nad moje síly. Ale zatím to nějak ještě šlo, i se zásobami jídla vždycky na 1-2 dny, protože těch obchodů a hospod tady moc není.
I když jsme byli asi 70 kilometrů od hlavního města, cesty byly makadamové. Pravda, pohybovali jsme se v horách a nejeli po hlavní. Život na makadamové cestě však není jednoduchý. Řítí se klaďák plný dřeva, musíme uhnout a pak minutu dýchat rozvířený prach. Hospody žádné, vaříme si obědy sami. Když je z čeho.
Černiško jezero zarostlé rákosím a za ním poslední úsek bez civilizace. I tlustá bílá silnice na mapě je v reálu makadamová. Dolenja Vas nečekaný brod řekou Vas, Luděk jede první. I když míjí varovnou ceduli „Pozor drsi", zradu žádnou nečeká. Jeho pláště jsou však poměrně úzké a kloužou, najednou se řítí k zemi. Ošklivě vypadající pád odneslo naštěstí jen zrcátko. Do báglů nenateklo.
Rakov Škocjan, zapomenutý přírodní skvost, přístupný jen po makadamové cestě, bez vstupného. Jakoby tři Macochy vedle sebe spojené jeskyní s podzemní říčkou a vše překlenuje skalní most. Nutnost sestoupit desítky metrů dolů, netušíme kolik. „Podle toho, jak ten pán heká, to bude asi hodně," dumala jsem nahlas, protože zdola někdo zrovna vycházel a kamení se jim sypalo pod botami. „Jo, je to hluboké," řekl pán česky. Zastyděla jsem se, ale příhodě jsme se nakonec všichni zasmáli. Však jsme hekali a funěli také, když jsme později ze dna propasti vylézali. Jen nám bylo připomenuto, že jsme ve Slovinsku, které je v poslední době mezi Čechy hodně populární a tudíž si musíme dávat na pusu raději pozor.
Fotogalerie
Slovinsko na kole - 2. část
Slovinsko na kole - 1. část - úvod
Pobaltí 2023 - 5. část
Vyzkoušejte:
Ferraty a kolo: Ideální kombinace pro aktivní dobrodružství
Zažijte Chorvatsko jinak!
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Slovinsko na kole - 3. část - moře
Celý zbytek dovolené se již nenesl v žádném dramatickém duchu. Žádné další defekty ani nic jiného. Až na…
Slovinsko na kole - 2. část
Na cestu jsme se vydali 1. července 2024 autem. Já to tak mám nejradši, protože nejsem limitovaná žádným…