reklama

Welzlův kvadriatlon 2018 - extrémní závod pohledem programátora

Foto: Autor

Varování - následující vyprávění je dlouhé a nezkušený čtenář by se raději neměl do čtení vůbec pouštět. Pokud preferujete pohyblivé obrázky zkuste raději reportáž České televize.

Před lety mě zaujal závod Hornettlon, což je inline kvadriatlon, tedy triatlon rozšířený o inline bruslení. Na tomhle závodě jsem byl třikrát, pokaždé se mi moc líbil a pořadatelům se závod stále daří vylepšovat, takže i pro mě je těžké jim něco vytknout.

Hornettlon samozřejmě není jediným kvadriatlonem na světě, v Česku vím o existenci druhého závodu se stejnými disciplínami, jenže ten se chlubí přívlastkem extrémní. Když mě ale okolnosti na jaře přiměly pořídit si horské kolo, nebyl důvod Welzlův kvadriatlon nezkusit, aspoň bude srovnání.

Přihláška

Princip startovného bývá u závodů všude stejný, při přihlášení na místě se platí plné startovné, zatímco když se člověk přihlásí předem a zaplatí včas, je startovné levnější, ale účast už si nemůže jednoduše rozmyslet.
Podle webu to zde funguje stejně, kritickým datem je 4.7.2018. Vzhledem k tomu, že je to podle webu také poslední den pro objednání a uhrazení trička, které ani nechci, přihlašuji se 3.7.2018 večer, zadávám převod 400 Kč a doufám, že je vše vyřešeno.

Když mi týden v tabulce svítí nezaplaceno, pokouším se zjistit, co je špatně. Po třetí urgenci dotazu mi odpovídá jakási Markéta, že platba se připsala pozdě, nesplnil jsem jejich podmínky a buď ji převedu 100 Kč tak, aby je před závodem na účtu viděla a mohli mě brát za přihlášeného nebo se budu znovu registrovat a doplácet 100 Kč na místě.

Komplikovat situaci doplatkem a riskovat, že u registrace v tabulce uvidí jen nezaplaceno, mi připadá zbytečné, takže prosím o vrácení platby a počítám, že zaplatím pětistovku v hotovosti jako ostatní nepřihlášení.

Mně to připadá jako formalita, ale Markéta se zasekne na tom, že zaplacené startovné zásadně nevrací, že to mají v propozicích napsané. Buď doplatím 100 Kč nebo závodit nebudu, ale 400 Kč zpět v žádném případě nedostanu. Trpělivě Markétě vysvětluji, že takový postup je absurdní! Buď má člověk startovné zaplacené a může startovat nebo jak píšou zaplaceno nemám, zaregistrovaný nejsem, startovat nemůžu, pak nedostávám žádnou službu, ji nevznikly náklady a není důvod, aby si peníze nechávala.

Snažím se ji vysvětlit pojem bezdůvodné obohacení, ptám se, zda došlo k uzavření kupní smlouvy přes internet nebo za co jsem vlastně zaplatil? Snad má občanský zákoník větší váhu než pár řádků kdesi u nich na webu. Netuším, kdo ta Markéta je, příjmení mi nenapíše, v seznamu organizátorů na webu není. Možná si píšu s nezletilým dítětem některého z pořadatelů, jenže jiný e-mail zveřejněný nemají. Zvažuji, že ji snad nakreslím i obrázek, jak v obchodě zaplatí 400 Kč a protože je to málo, nedostane zboží ani své peníze zpět, ale všechno marné. Místo racionálních argumentů se dozvídám, že závod je jen pro férové lidi, mě dojde trpělivost a rozhodnu se nikam nejezdit.

Registrace

Po diskuzi s kolegou v práci ale nakonec neodolám a v sobotu vyrážím vlakem do Zábřehu zjistit, kdo je Markéta a jestli s ostatními pořadateli bude rozumnější řeč. Když konečně objevím koupaliště (jako orientační běžec se ztratím kdekoliv), první komplikace přichází hned před vchodem.

Pořadatelka se stolečkem po každém chce, aby před registrací podepsal "Prohlášení". To, že je závod na vlastní nebezpečí, se podepisuje celkem běžně. Že se předem vzdávám nároků na náhradu vzniklé škody, už je horší, protože když mi ukradnou brusle nebo kolo, které měli v depu pořadatelé hlídat, nikdo mi zřejmě nic nezaplatí. Jestli se cítím zdráv a jsem si vědom fyzické i psychické náročnosti závodu, je otázka, ale když jsem se přihlásil, tak snad ano. Ovšem největší problém vidím ve větě hned na začátku!

"Prohlašuji, že jsem před účastí v uvedeném závodě podstoupil příslušnou lékařskou prohlídku, z jejíhož výsledku vyplývá, že jsem k účasti v závodu zdravotně způsobilý."

Čtu větu nahlas a říkám pořadatelce, že jsem ale na žádné prohlídce nebyl, protože to nikde nebylo napsáno! Pořadatelka nechápe, pak přiznává, že to nečetla, prostě má jen dohlédnout, že to všichni podepíšou, že je to jen formalita. Jenže mě to jako formalita nepřipadá a znovu ji vysvětluji, že to podepsat nemůžu, protože by to byla lež! Ona mi opakuje, že to je formalita a jestli to nepodepíšu, nemůžu závodit!

No výborně, takže buď přijdu dohromady o 600 Kč (včetně jízdenky za vlak) nebo podepíšu lživé prohlášení? Opravdu závod pro férové lidi. Přitom o povinné zdravotní prohlídce nemají na webu ani slovo. Volím kompromis, důrazně škrtám slovo podstoupil, protože opak je pravdou a pak jim to podepisuji. Škrtal bych víc, to by asi znamenalo další hádku, takhle pořadatelka hází papír do krabice a nic neřeší.

Dostávám tričko, prý jsou nakonec pro všechny závodníky "zdarma". Slečna řeší, jakou mi dá velikost... zbytečně, tričko s obrovským nápisem HOLBA na zádech nosit nebudu. Škoda, že je tak málo závodů, kde si člověk může vybrat, jestli si za tričko připlatí nebo se obejde bez něj.

Dostávám se dovnitř a stojím ve frontě u registračního stolečku. Během chvíle pochopím, že nepříjemná blondýnka se jmenuje Markéta. Někomu přede mnou vysvětluje, že se sice přes web přihlásil, ale když nezaplatil, tak zaregistrovaný není a registrovat ho musí teď, což je zbytečně zdržuje...
Přichází na mě řada, řeknu ji své jméno, ona zvedne oči od papíru, očekávám hysterickou scénu... a ono nic. Řekne si o stovku, tu dostává, pak se zamyslí a podá mi ruku s tím, že ji těší, vzápětí se obě začnou nahlas smát. Dobře holka, bod pro tebe... startovné už dál neřeším.

Pokračuji k sousednímu stolečku, registrace proběhne během dvaceti sekund, dostávám tašku s číslem, čipem, stravenkou a obvyklou hromadou neužitečných blbostí. Pak už čekám na napsání čísla, tady to řeší důkladně - tlustým fixem na obě paže i lýtka. Oproti jiným závodům je tady velké číslo pouze na kolo.

Depo

Do startu zbývá spousta času, ale musím přepnout kolo z transportní konfigurace do závodní. Odvazuji brusle od nosiče, sundávám brašnu, odmontuji nosič a nainstaluji podsedlovou brašničku s lepením. Sundávat blatníky jsem nakonec líný, oproti nosiči nic moc neváží a mohou přijít vhod. Na řidítka přivážu číslo, koukám, že je dokonce s čipem. Možná na cílový čas čipu na kotníku nevěří? Dalším krokem je připravit pytel s věcmi do prvního depa, na hráz Nemilky to odveze dodávka. Brusle, chrániče a přilba jsou jasné, nakonec tam přidávám ještě ručník a tričko. Pravidla prý oblečení neřeší, zhruba čtvrtina závodí bez trička, takže startovat budu jen v kraťasech a tričko si obléknu až po plavání na brusle.

Na menších triatlonech se zpravidla místo v depu neřeší, kdo dřív příjde, může si vybrat, kam si kolo dá. Na velkých závodech bývají místa označená startovním číslem a je potřeba se do vyznačeného prostoru vejít. V Zábřehu mají ovšem i v tomto unikát. Na třech stojanech z rezatých lešeňových trubek je vyznačen pouze rozsah startovních čísel, kola prý musejí být srovnána podle čísel, ale prostor se tu alokuje dynamicky.

Dal jsem kolo s věcmi na místo, které zhruba odpovídá danému rozsahu i číslům sousedních kol a z dálky pozoruji, co se bude dít. Zjišťuji, že pracovník depa trpí nějakou obsedantní poruchou, protože jak kola na stojanu přibývají, postupně ostatní po trubce posouvá sem a tam s cílem udržet konstantní vzdálenosti. Po chvíli vidím, že podobně postižených jedinců je tam víc a nejspíš mají různý názor na optimum. Všechna kola visí za sedlo na rezaté trubce, takže po tom, co je moje kolo posunuto nejdřív 10 cm doleva a o minutu později o 20 cm zpátky, nemůžu se na to dívat, beru kolo a jedu se projet. Kolo vracím zpět čtvrt hodiny před startem, mezi rezatou trubku a sedlo dám bavlněný hadr a doufám, že ten člověk pochopil můj vražedný pohled a nebude na moje krásné nové kolo už sahat!

Vtipné je, že na prvních dvou stojanech jsou nakonec kola z obou stran těsně jedno vedle druhého, ale na třetím je jen pár kol štafetových týmů, jinak trubka zeje prázdnotou. Určitě nejen mě napadlo se zeptat, zda si můžeme dát kola tam - nemůžeme, musí být podle čísel. Proč tam tedy je to volné místo? To kdyby ještě přijelo víc lidí. Ale od deseti je registrace uzavřená, dvě hodiny před startem se nikdo další přihlásit nemůže. Smysluplné vysvětlení jsem nedostal, čtvrtina prostoru depa zůstala nevyužitá, prostě Zábřeh.

Další veselou epizodou byl odvoz členů štafet k přehradě. Nahnali je do nákladního prostoru bílé dodávky, zhruba tak si představuji pašování imigrantů. Mám pocit, že na ložné ploše se smí přepravovat jen hasiči a vojáci při živelné pohromě, ale možná to v Zábřehu mají jinak?

Zhruba deset minut před startem začíná rozprava. Co k tomu říct? Některá výplňová slova retro moderátora už mě za to dopoledne štvou, třeba "samozřejmě" v každé druhé větě překonává jen fráze "což je zajisté velice chvályhodné" v kombinaci s tím, že jsme se na jejich závod přihlásili. Následuje přelet vrtulníku a jdeme na start, který bude ve dvanáct hodin, dá-li k tomu Česká televize souhlas.

Běh

Na rozdíl od normálních závodů Welzlův kvadriatlon začíná během. Zatímco u triatlonu při startu z vody vím, co zhruba čekat, na běžecké závody nejezdím, tudíž přemýšlím, jak daleko před startovní oblouk si stoupnout. Soudím, že úplně pomalu už neběhám a potom může být těžké dostat se kupředu, rozumnou volbou se mi zdá zhruba střed davu. Realizaci záměru mi ale překazí dvě čtyřkolky televize, které se za vydatného troubení rozhodly chumlem závodníků projet, následkem čehož opět stojím v poslední řadě. No dobře, takhle aspoň hned pár lidí předběhnu.

Byl jsem zvědav, jak bude vypadat "start hromadným výstřelem", o kterém píšou propozice, nakonec si nejsem jistý, jestli se nějaký výstřel vůbec ozval, každopádně v poledne se dav dal do pohybu, takže závod zjevně začal.
Potom, co se jsme se dostali z koupaliště na hlavní silnici, se konečně objevují mezery a já začínám předbíhat. Připadá mi, že všichni běží hrozně pomalu... asi proto stáli na konci, ale během pár minut předbíhám desítky lidí a začínám si říkat, jestli nedělám něco špatně? Přecijen tohle je první disciplína, nikoliv poslední jako v triatlonu, neměl bych se podle toho chovat?
Nedaleko přede mnou vidím hezkou holku, která se taky snaží předbíhat, řešení je jasné, zkusím držet tempo podle ní, aspoň budu mít na co koukat.  ;-)

První asfaltový kilometr je za námi, míříme pod most a za chvíli už vidím brod. Vím, že je první z několika, ten další bude pravděpodobně horší, ale já si nechci namočit boty, při orientačním běhu často naběhám stovky metrů navíc, abych nemusel šlápnout do potoka nebo bahna, běžet v mokrých botách mi připadá hnusné, jenže tady si trasu vybrat nemůžu, chjó...
Nepřemýšlet, běžet! Mozek zatím poslouchá, vzápětí mám vodu po kolena a po výlezu z řeky se snažím znovu zrychlit, aby mi sličná slečna nezmizela z dohledu. Pozitivní je, že předbíháme další lidi, takže poslední místo zatím nehrozí.

Tempo mi už připadá dost rychlé, ale dobře, že jsem zatím nezpomalil, vbíháme na úzkou pěšinu, přichází stoupání a obtížnější místa, had se zpomaluje, předbíhat už se moc nedá a já konečně můžu popadnout dech. Pomalu se blížíme k místu, které znám z videa, to bude ten plavecký brod. Voda je pod strmým svahem, logika velí najít místo, kudy lze opatrně do vody slézt, ale vím, že existuje rychlejší řešení, jenže v reálu to vypadá trochu jinak než v televizi, že jo...
Nepřemýšlet, skočit! Tělo poslouchá, z okraje svahu se odrážím ve snaze doskočit co nejdál od kraje, mělo by tam být dost vody. Tak už jsem zmáčený komplet, kupodivu mi po vylezení stále vadí akorát boty, ve kterých teď kromě vody a bláta cítím i písek...

Přebíháme pod tratí, kousek asfaltu a podle stoupání tuším, že za chvíli uvidím nádrž Nemilka na vlastní oči. Kromě hráze stále vidím i vyvolenou závodnici. Zjevně nechce ztrácet čas a za běhu ještě pod hrází si svléká tričko. Prudkým svahem na hráz běžecká část končí, podle výsledků jsem zatím s rezervou v první půlce, ale docela se bojím, jak se mi teď bude plavat.

Plavání

Depo bylo celkem rychlé, mně stačilo sundat a odložit boty, ve vodě jsem o chvilku později. Nejdřív se plave pár metrů okolo čáry, říkají tomu "osmělení", popoběhne se kousek lesem a pak už se plave 600m okruh na přehradě. Plavat po intenzivním běhu jsem nikdy nezkoušel a je to ještě větší problém než jsem čekal. Plavat kraul neumím a určitě nepatřím mezi rychlé plavce, ale teď plavu fakt hrozně pomalu. Slečna, které jsem při běhu stačil, mizí v dáli, připadá mi, jako bych stál na místě a nemůžu přijít na to, co dělám špatně.

Pocit, že opravdu plavu získávám teprve u bójky, mezitím mě přeplavalo aspoň 15 lidí a vypadá to na nejhorší disciplínu. Plaveme k hrázi, kde nás má čekat skok ze dvou metrů. Úvahy, že bych zkusil šipku zavrhuji předem, nic moc bych nezískal, většina skáče po nohou, kouká tam spousta lidí a když by se mi to nepovedlo, určitě by se záběr stal hitem internetu.

Nápad chtít po závodnících lézt z vody nahoru po žebříku kousek před koncem plavání, je pěkná škodolibost, na takový pohyb nejen nemám připravené svaly, problém je to i pro centrum rovnováhy. Na konci žebříku je dřevěná deska, přidržet se není čeho, postavím se a jdu k druhému okraji, výhled hezký, ale tohle nejsou 2m z propozic ani náhodou! Nepřemýšlet... nojo... au, dopad dokonalý nebyl, ale pokračuji v plavání. Po dalších sto metrech plavání končí, v depu hledám tašku se svým číslem, oblékám tričko, brusle, chrániče a povinnou přilbu, trvá mi to věčnost. Nechávám v pytli s mým číslem jen ručník a zablácené tenisky.

Inline brusle

U téhle disciplíny nepředpokládám problém, spíš mám strach z horského kola, které přijde potom. Oproti Hornettlonu, kde se bruslí na letiště, je zdejší trasa pestřejší, ale v mapě to nevypadá nijak dramaticky.

Po přejezdu hráze klesá silnice dolů a nás vítá nápis "Pozor husté klesání". Začínám brzdit, hlavní bude nenechat to příliš rozjet, ušetřené vteřiny by se mohly hrubě nevyplatit. Na bruslích mám skoro nový brzdový špalek HABS a myslím, že patní brzdou docela brzdit umím, zatím jsem celkem v klidu, byť s tak prudkého kopce jsem ještě nejel, jen postupně víc a víc tlačím na brzdu, abych udržel rychlost v rozumných mezích.

Najednou sebou brusle cukne a brzda přestala fungovat. Zřejmě se celý brzdový špalek včetně šroubu a matky vytrhnul z plastového držáku a skončil kdesi za mnou. Nenapadlo mě, že k tomuhle kdy dojde, ale v horší okamžik se to opravdu stát nemohlo!

Vzhledem k tomu, že jinak než patní brzdou na inlinech brzdit neumím, je pro mě ztráta brzdového špalku fatálním problémem! Rychlost roste, zkouším brusli co nejvíc naklonit a přibrzdit plastovým držákem, co z brzdy zbyl... prý se náhradní díl špatně shání... chjó. Tak opravdu to trošku brzdí, jenže po pár vteřinách se z držáku odbrousilo tolik, že ani maximální náklon brusle nemá efekt, patní brzdu z možností definitivně škrtám. Pročpak jsem se nenaučil nějaký alternativní způsob brzdění včas?!

Rychlost stoupá, musím to nějak vyřešit. Nevěřím, že bych sjel kopec plnou rychlostí, z videa vím, že si někteří natlučou dole, protože rychlost neodhadnou, já mám ale problém uřídit brusle už teď. Není na co čekat, raději řízený pád hned než se rozbít v mnohem vyšší rychlosti. Zamířím na levý okraj, je tam mokro, hlína a jehličí. Ani nevím jak, ale vzápětí už kloužu po levém boku a po metru zastavuji. Ani to moc nebolí, odřely se hlavně brusle a chrániče dlaní, nezdá se, že by mi něco bylo, jen jsem hrozně špinavý.

Nechápu proč, ale automaticky vstávám a rozjíždím se. Přemýšlím, co chci dělat a než stačím najít odpověď, jsem opět na zemi. Tentokrát to záměr nebyl, nejspíš hlínou obalená kolečka dostala smyk na vlhkém asfaltu, ale v malé rychlosti a zdá se, že mi nic není. Jenže co dál? Rozumné řešení by bylo sundat brusle, dojít bosky pod kopec a pak teprve pokračovat... a nebo se na to úplně vykašlat, vrátit se nahoru pro tenisky, posbírat věci a jet domů... jenže hlásí se na tenhle závod rozumní lidé?

Vstávám a opět se rozjíždím, nejprudší část mám za sebou, snad už padat nebudu. Rychlost naštěstí příliš neroste, kopec končí, akorátže z videa si pamatuji, že pod kopcem se na křižovatce musí ostře doprava, je to divácky atraktivní místo, protože si tam vždycky někdo natluče. Teoretická příprava se vyplácí, vím, že někteří končí v trávě za silnicí, určitě lepší než padat na asfalt. Už vidím křižovatku, pokračovat rovně do trávy by šlo, jen ze mě budou mít lidi srandu. Nejedu tak rychle, zkouším zatočit vpravo, vychází to, brusle drží a já jsem živý na rovné silnici.

Konečně čas zjistit škody, zvolna pokračuji v bruslení, snažím se z rukou otřít hlínu, kraťasy zřejmě budou na odpis, ale prodřené nikde nejsou, jen mokré a špinavé. Krev nikde nevidím, zdá se, že jsem dopadl dost dobře, není důvod nepokračovat, na rovině už se s trochou opatrnosti bez brzdy obejdu. Široká silnice za chvíli začíná mírně stoupat, což mi nevadí, ale vzápětí chápu problém, když teď bruslím do kopce, určitě ještě přijde nějaké klesání! V životě by mě nenapadlo, že mi při závodě bude vadit jízda s kopce natož, že se toho budu bát.

Když stoupání skončí, přestávám se odrážet, teď je vhodná chvíle, vzpomínám na všechno, co vím o T-stop, přenáším váhu na levou brusli, pravou se snažím dát kolmo za sebe a škrtnu kolečky o zem, možná to nebyl úplně marný pokus, ale rozhazuje mi to rovnováhu a taktak vracím brusle vedle sebe. Takhle rychle se téčko zjevně nenaučím, brusle se začínají opět rozjíždět, takže zbývá metoda pluh.

Tuhle metodu jsem párkrát zkoušel, jen mi přišla oproti gumové brzdě naprosto neefektivní. Patní brzda je pryč, na silnici mám dost místa, takže se rozkročím a zkouším pluh. Rychlost zvolna roste, ale určitě lepší než nic, třeba to klesání skončí dřív než začnu mít s rychlostí problém. Jojo, promazat ložiska WD40 byl před závodem moc dobrý nápad, kolečka se točí mnohem lépe, akorátže teď o to vůbec nestojím! Dosahuji kritické rychlosti, musím dát brusle k sobě a srovnat směr, brusle opět zrychlují, začíná to být napínavé, naštěstí za zatáčkou už klesání končí.

Na obzoru vidím pořadatele, jak směřují bruslaře na odbočku dolů pod most, ale na takový manévr jedu pořád moc rychle. Pořadatel mává, že doleva, zatímco já kroutím hlavou, že ani omylem a pokračuju po silnici rovně. Pořadatel má napříč auto, tak opatrně zastavuji o něj. To bychom měli car-stop, jsem zvědavý, o kolik předmětů dneska ještě zastavím...

Odbočkou se dostávám na cyklostezku, která vede po náspu bývalé železniční trati, to už by měla být opravdu rovina. Pár lidí mě ještě předjíždí, je mi to jedno, před každou zatáčkou hlídám rychlost, nechci znovu na zem.

Etapa končí na koupališti, průjezd po dlaždičkách dveřmi okolo turniketu kupodivu zvládám, zastavuji o lavičku a konečně si můžu brusle sundat. Během inline disciplíny jsem se v pořadí propadl o dalších 15 míst, ale jsem rád, že jsem dojel a nic vážného mi snad není.

Horské kolo

Beru z depa kolo, rozjíždím se a radši hned zkouším zlehka brzdy... je fajn, když něco funguje! Od koupaliště se jede po štěrkové cestě, pak po rovné asfaltce, nabírám rychlost a říkám si, že zatím to jde. Ze silnice se uhýbá doleva pod trať stejnou trasou jako jsme běželi, začíná terén a hned vzápětí se snažím srovnat smyk zadního kola. Asi bych měl jet tak, aby aspoň kolo přežilo závod bez újmy. Když o chvíli později s jiným cyklistou přijíždíme k brodu, mám jasno, že kolo přenesu, nechci namočit řetěz ani ložiska, navíc je kolo zatím hezky čisté... cyklista se ptá, jestli si dělají srandu... zvláštní, já si takové otázky kladl jenom před startem.

Když jsem v propozicích četl, že kolo je jen 11 km, přišlo mi to podezřele málo, ale po třech kilometrech už mi trasa připadá nekonečná. Střídají se úseky do kopce a s kopce, občas je to do kopce tolik, že kolo radši tlačím, na tohle opravdu natrénováno nemám, být to ještě delší, asi umřu. V reportáži to pak nazvali zvlněným terénem s prudkými výšlapy a technickými sjezdy... což bych já nazval eufemismem.

Trochu paradoxně občas někoho do kopce předjíždím, aby on pak musel předjíždět mě s kopce. Párkrát za sebou slyším volání STOPA, říkám si, pán bude asi lyžař... celkově dnes cyklisté nemají zrovna pochopení pro to, že dolů s kopce brzdím, ale já mám radost, že mi brzdy tak dobře fungují, navíc na horském kole mám s opravdovým terénem jen minimální zkušenosti.

Na závěr jedeme opět po silnici, tak využívám poslední příležitosti někoho předjet a trošku vylepšit výsledné pořadí. Připouštím, že většina předjetých závodníků měla technický problém, protože své kolo už jen tlačili, ale co je doma, to se počítá! Konečně přijíždím ke koupališti, projíždím bránou, po chvíli váhání zjišťuji, kde je cíl a po přejetí čáry pro mě tenhle závod definitivně končí!

V cíli

Chvíli hledám volné místo, kam bych položil kolo, mám žízeň, ale vidím jen jakousi krabici s kousky banánů. Čekal jsem, že aspoň v cíli budou jako občerstvení kelímky s vodou nebo tak něco. To přece v cíli mají na každém orienťáku s padesátikorunovým startovným, stejně tak na každém triatlonu počítají s tím, že po doběhu se chce člověk napít. Že by to tady bylo jinak? Ptám se nějaké pořadatelky, zda tu mají někde vodu? Odpovídá, že možná na záchodě teče...
Prostě Zábřeh!

Jdu tedy do depa prohrabat brašnu, nacházím poukázku a u stánku si vyzvednu kelímek Kofoly. Další perlou je hlášení moderátora, že se jim jaksi některé pytle rozsypali a závodníci s čísly 60 až 71 mohou mít proházené věci, tudíž v takovém případě se mají "vzájemně kontaktovat a věci si vyměnit". Asi to nesklidilo velký úspěch, protože v dalším hlášení nás již vyzývá k přinesení nadbytečných věcí k rozhlasu. Já jsem celkem v klidu, moje staré tenisky nikdo chtít nebude, ale slyšel jsem, že někomu chybí Garmin hodinky. Možná proto už vzápětí apeluje na poctivost závodníků.

Vyhlášení výsledků se nekonečně vleče, beru kolo a jedu se podívat zpátky k přehradě. Chtěl bych najít brzdový špalek a pochopit, jak se mohl z bruslí ulomit. Nejspíš to byla únava materiálu, jenže kdo ví, jestli při přepravě neutrpěly brusle nějaký náraz nebo pytel s věcmi nemohl někomu spadnout na zem? To už se nedozvím. Najdu místo svého nouzového přistání, ale brzdu nikde nevidím. Asi je to marné, mohla se skutálet někam do příkopu, trávy, křoví nebo to pořadatelé při úklidu zametli či vyhodili, po deseti minutách hledání vzdávám. Jedu zpět, sbalím zbytek věcí a se smíšenými pocity odjíždím vlakem domů.

Závěr

Když srovnám tento závod s Hornettlonem (500m plavání, 20 km horské kolo, 11 km inline, 5 km běh), přestože se na kilometry zdá Welzlův kvadriatlon kratší (3 km běh, 600 m plavání, 10.5 km inline, 11 km horské kolo), z mého pohledu bylo dokončení závodu mnohem náročnější. Nejenom, že pořadí disciplín je asi nejhorší možné, ale ani metr závodu není zadarmo.

Pro lidi, kteří na to mají, mohou být lákadlem prize money, pro ostatní alespoň intenzivní zážitky. Myslím ale, že příští rok dám přednost osvědčenému Hornettlonu s usměvavými pořadateli, pro které není nic problém, perfektní organizací, rozumnou trasou, občerstvením a originálním zázemím. Zábřežský závod byl sice zážitkem, ale jednou mi to stačilo.


Jerry

Všechna práva vyhrazena.
Text vyjadřuje pouze subjektivní pohled autora a podobnost se skutečností nemusí být úplná.

Fotogalerie

23.07.2018 vložil/a: Jrr
karma článku: 4.62
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak jsem nedokončil Půlželezňák

Sport
Jelikož moje videa zatím úspěchy neslaví, zkusím opět napsat nějakou pohádku a uvidím, zda to dopadne lépe... Pohádka Bylo nebylo jedno…
29.05.2017
Jrr
(5.33)

Hornettlon 2016

Sport
Letos jsem na Hornettlon vlastně ani jet nechtěl. Věděl jsem, že se termín kryje se závodem Orlický tvrďák a potom, co jsem v únoru…
17.07.2016
Jrr
(5.57)

S lehokolem na Eposurvival 2016

Sport
To, že rozhodně chci jet na závod Eposurvival, jsem věděl dlouho, akorát bylo potřeba vyřešit jeden problém. Jelikož jde o přírodní víceboj…
05.06.2016
Jrr
(6.05)
PR

Tipy na letní cestování

 ()
Také máte problém, jak do malého báglu směstnat všechny věci na dovolenou a kam dát všechno to jídlo? Poradíme vám…

Vozíky za kolo aneb cyklistika i s dětmi

 ()
Když do rodiny vstoupí malé dítě, jde dozajista o životní změnu. Ne všeho je ale nutné se vzdát. Ježdění na kole je právě jednou z těch věcí, kterou můžete provozovat i s těmi nejmenšími.

Neodpírejte si výlety na kole: cyklosedačky umožní i vyjížďky s dětmi

 ()
Jízdy na kole se nemusíte vzdát ani s novým přírůstkem do rodiny. Právě naopak. Lásku k pohybu na čerstvém vzduchu můžete sdílet spolu s děťátkem už od jeho nejútlejšího věku. Stačí obstarat vozík nebo sedačku na kolo. Pojďte se podívat, jak pořídit to správné vybavení.

Stevens E-Wave 27.5 2018 – Modrá síla

Stevens E-Wave 27.5 2018 (CykloŠvec)
Stevens má pro bicykly s elektropohonem speciální katalog, kde najdeme opravdu všechny kategorie. Od city, přes trekkingová elektrokola, až po silně zastoupená elektrokola terénní.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

353 cyklistů (23 přihlášených)

TRANSKAVKAZ – nalehko

Je to více než 40 let co jsem v antikvariátu našel knížku „Kavkazská cesta"od Julia Komárka. Popis cesty…
mirekbik | 01.08.2018

Valíme na Moravu - poprvé

Na Moravě, v Třebíči, máme tetičku. Já, bratr, děda a kamarád Slávek za ní a za dalšími příbuznými v okolí…
JohnyB | 28.07.2018

Welzlův kvadriatlon 2018 - extrémní závod pohledem programátora

Varování - následující vyprávění je dlouhé a nezkušený čtenář by se raději neměl do čtení vůbec pouštět.…
Jrr | 23.07.2018