reklama

Hornettlon 2016

Foto: Autor

Letos jsem na Hornettlon vlastně ani jet nechtěl. Věděl jsem, že se termín kryje se závodem Orlický tvrďák a potom, co jsem v únoru přemluvil k účasti kamarádku, přihlásili jsme se jako tým (závodí dvojice) a zaplatili startovné, nebyl důvod o Hornettlonu přemýšlet, obojí stihnout nešlo.

Život je ale plný překvapení, takže jsme v dubnu naše startovné se slevou prodali jinému týmu, protože hledání náhradníka vypadalo beznadějně.
Nějakou dobu jsem tedy počítal s Hornettlonem, pak to chvilku vypadalo, že by mohl vzniknout nový tým na OT, což nedopadlo, mezitím jsem prošvihl online registraci, tak jsem ještě nějakou dobu čekal, jestli třeba někomu z OT týmu nevypadne parťák a nevezme mě jako náhradníka.

Když vidím, že OT letos už definitivně nedopadne, přecházím na sekundární plán a píšu dotaz organizátorům Hornettlonu, zda nevidí problém v účasti s lehokolem a zda můžu počítat s přihlášením na místě. Odpověď je pozitivní jen z půlky, lehokolo problém není (nebylo ani loni), ale hrozí, že když dorazím pozdě, nemuselo by na mě vyjít startovní číslo, protože mají v povolení limitovaný počet cyklistů. Píšu tedy další dotaz, jestli lze zařídit, aby se se mnou počítalo, protože naslepo takhle daleko nepojedu a o čase mého příjezdu rozhodnou České dráhy.

Mezitím si připravuji terciální plán v podobě Ústeckého triatlonu. Už základní definice triatlonu říká, že triatlon obsahuje tři disciplíny (obvykle plavání, cyklistiku a běh), které je nutné absolvovat v těsném sledu. Takhle to ale platí asi všude kromě Ústí nad Orlicí. Již v roce 2014 přišli s revoluční myšlenkou nahradit cyklistickou část individuálním nesoutěžním přejezdem na start běžecké části, kde se startovalo po obědě v pořadí podle výsledků plavání. Letos zašli pořadatelé ještě o kousek dál, cyklistickou část úplně zrušili, přesto jde prý o triatlon.

Přemýšlím, jestli by nebylo dobré mít další plán pro případ, že si nedám pokoj, zkusím přesvědčit pořadatele, že ve skutečnosti pořádají jenom Aquathlon a oni budou mít poslední slovo? Naštěstí večer přichází odpověď, že na Hornettlonu se se mnou počítá, takže rychle balit, protože ráno mě čeká kvadriatlon.

Jak naložit inline brusle v kombinaci s brašnama na Azub Ibex, jsem si letos už vyzkoušel, oproti předchozímu závodu nepotřebuji věci na lezení, navíc se budu vracet stejný den, takže toho nepovezu tolik, na druhou stranu cesta na start bude tentokrát komplikovanější. Na nádraží potřebuji být chvíli po páté hodině, tudíž už v průběhu balení věcí tuším, že se moc nevyspím. Uklidňuji se tím, že na spaní bude čas ve vlaku, ale nevěřím tomu.

Cesta na start

První část je relativně snadná, rychlíkem 876 do Kolína, takhle brzy naštěstí moc cyklistů nejezdí. Pak následuje přestup na osobák 5806 do Nymburka. Moc nechybělo a časový plán se mi mohl zhroutit již tady. Po vynesení lehokola po schodech (proč nemají v Kolíně výtah?) na správné nástupiště jsem uviděl osobák jedoucí očekávaným směrem, uvnitř už seděli lidé, takže mi přišlo logické nastoupit taky... naštěstí mě právě vystupující cyklista upozornil, že ten vlak ASI pojede až za hodinu. Koukám zmateně na cedule, takže tu stojí vlak, který pojede za hodinu, ale vlak s odjezdem za minutu tu ještě není? Nojo, ale co když mají jenom špatně cedule a ten vlak za minutu odjede? Vidím průvodčího, podrobuji ho křížovému výslechu, diví se, že se divím, můj vlak teprve přijede, jestli to vědí lidé uvnitř se radši neptám a vzápětí vlak k nástupišti opravdu přijíždí.

Na stejné straně vlaku jsme s koly dva a potom, co konečně pochopím, že Poděbrady nejsou za Nymburkem, nezbývá než provést s lehokolem rošádu. Človíček s druhým kolem to naštěstí bere sportovně, lehokolo ho zajímá a nevypadá, že by litoval, že mě nenechal nastoupit do blbého vlaku.
V Nymburku musím s lehokolem opět po schodech a ještě mě čekají 3 osobáky, teď už by všechno měly být Regionovy. Když bych tam byl s kolem sám, bylo by to v pohodě, jede nás víc, není to jednoduché, ale nějak se pokaždé vejdeme. Nejdříve do Mladé Boleslavi, pak jen kousek do Bakova nad Jizerou a nakonec vlakem, ze kterého vystupuji ve stanici Doksy. Spousta stresu, ale zpoždění je v toleranci, na startu bych měl být včas.

Z nádraží je to na letiště v Hradčanech asi 12 km a všímám si první drobnosti. Sice jsem včera řetěz hezky namazal, ale na plánované otření hadrem jsem úplně zapomněl. Pro závod v terénu a písku ideální, ale otřít není čím a stejně už chci řetěz vyměnit, tak jen doufám, že jsem nezapomněl něco důležitějšího.

Ve čtvrt na deset zastavuji na bývalém vojenském letišti před hangárem, ve kterém si pořadatelé zřídili zázemí. Po vystátí fronty s přihlášením žádný problém není, dostávám startovní čísla, bedýnky do depa, kovový přívěšek a tašku reklamních blbostí. Během té doby se z reproduktorů od moderátora dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Například, že v depu se na kole jezdit nesmí, protože tam jsou na zemi šišky a spadnout na šišku je prý horší než spadnout na asfalt. Následně se trochu ztrácím, kterou šišku kdy myslí, tak se držím toho, že v depu se během závodu na kole nejezdí, protože to zakazují pravidla.

Zaregistrovaný jsem, takže zbývá hodina, abych lehokolo a sebe připravil na závod. Odmontuji z nosiče brusle, sundám brašnu, vybalím boty a poučen minulým ročníkem upouštím vzduch z duší. Vzadu nechávám 250 kPa jako povolené minimum pro Smart Sam, ve předu ještě o trochu méně. Myšlenka je jasná, když mám na Ibexu pevnou přední vidli, musí nárazy tlumit pláště. Jelikož je na trase i písek, přijde nižší tlak vhod a že bych byl pomalý na asfaltu se nebojím.
V depu na letišti se snažím uspořádat věci přesně, jak je budu potřebovat - nejdřív chrániče, ponožky a brusle, potom běžecký boty. Do bedýnky se to ani nechce vejít, v depu na pláži to bude jednodušší.

Půl hodiny před startem je na řadě výklad pravidel od samotného ředitele závodu. Nic moc nového se nedozvím (pravidla čtu předem hlavně kvůli lehokolu), takže pokládám záludnou otázku, zda je na inline část nutná přilba? Několik lidí na mě hází vražedné pohledy, ale vloni byla povinná jen na kolo, tak co bych se nezeptal? Odpověď je pozitivní - platí to stejně jako vloni, ale za rok prý už povinná bude i na brusle. Nojo, někomu připadá šílené jet bez přilby, já bych se zase bál bez chráničů, jejichž užitečnost mám na bruslích už vyzkoušenou.

Plavání 500 m

Podle organizátorem neustále opakovaných instrukcí máme plavat doleva okolo bójek tak, že je budeme mít po pravé ruce. Jasné. Potíž je akorát v tom, že to vůbec nevypadá jako 500 metrů. Moderátor to zdůvodňuje tím, že bójky se pohybují a možná už je to trochu méně. Jelikož se zdá, že ošizené plavání vadí akorát mně (někteří se bojí "studené" vody), smiřuji se s tím, že ve skutečnosti poplaveme možná 300 m.

V první vlně startují triatlon Elite a pouze ti mají povolen neoprén. Po dvou minutách jdou ve druhé vlně triatlon jednotlivci, pak my kvadriatlonisti a na závěr plavci ze štafet. Nechápu, že je nejvíc triatlonistů, přijde mi to jako zmařená příležitost. Triatlonů se pořádají desítky, ale kvadriatlonů je jenom pár.
Vzhledem k tomu, že lze plavat za tým a současně pokračovat vlastní triatlon/kvadriatlon, přemýšlím, jak si asi poradí s rozdílným časem startu? Později se ukazuje, že nijak, časoměřící firmu to nenapadlo. :-)

Plavání je za chvilku za mnou (čas 6:46 dokazuje, že to nebylo 500m), rychle z vody a k lehokolu. Jelikož jsem ignoroval oficiální stojany na kola a zaparkoval pod stromem, mám dostatek místa a těch pár metrů navíc neřeším.
Oblékám tričko, cyklosandály, přilbu a mířím ven z depa. Nechápu, co mi na tom trvalo přes minutu a půl, ale ve výsledcích jsou i horší časy.

Horské kolo 20 km

Z minula si pamatuji, že první část trasy je bez problémů, je to prakticky rovina, kdy se střídají asfaltky s lesními cestami. Na asfaltu předjíždím ostatní já, na lesních cestách se snažím příliš nezdržovat.

Pak přichází místo, kde je na cestě spousta písku a vedle vede hezká cestička mezi stromy, automaticky mířím mezi stromy, vzápětí mi dochází, že stejnou chybu jsem udělal vloni, nevejdu se tam! Brzdím, pravou rukou škrtám o strom a zrcátko dostává zásah zleva. Naštěstí nikdo nejel za mnou, ruka trošku bolí, kolu nic není, takže rozjezd a pokračuji v závodě. Fakt by mě zajímalo, kolik chyb z loňska zvládnu zopakovat?

Po sedmi kilometrech s průměrkou 26 km/h přichází stoupání na Velkou Bukovou. Stejně jako loni to netrvá dlouho a někteří závodníci okolo se rozhodnou kolo tlačit, já se snažím ještě chvilku jet, pak sesedám jako ostatní. Někteří se snaží občas kousek jet, ale ono je to jedno, většinou není kde tlačící kola předjíždět, pohybujeme se zhruba stejně rychle a já bych se tady nejspíš nerozjel, tak to ani nezkouším. Když jsem po závodě na otázku, jak se jelo do kopce, odpověděl, že jsem kolo tlačil jako všichni ostatní, dozvěděl jsem se, že VŠICHNI tedy rozhodně ne! Dobře, závodníci kdesi vpředu možná celý kopec jeli, akorát já u toho nebyl...

Nejvíc mě štve, že Ibex má při tlačení snahu pořád zatáčet doleva, ty bovdeny mohli v Azubu vymyslet lépe. Během dvou kilometrů nastoupáme skoro 200 metrů, jsme na kopci, kde po levé straně hlídkují organizátoři a píšou si čísla. Jelikož jsem "chytře" přidělal číslo na pravou stranu nosiče, radši své číslo hlásím, i když nepochybuji, že výskyt lehokola si budou pamatovat. Pak přichází cesta dolů.

Tahle část se mi líbí nejméně, zatímco do kopce jsme na tom byli zhruba stejně (pominu-li drobnost, že já tlačil 2x těžší kolo), tak dolů s kopce mě všichni předjíždí. Po cestě, kde jsou kořeny a kameny prostě odmítám jet víc než 25 km/h, od nerovností dostávám rány do zad a mám pocit, že lehokolu ubližuju, zatímco střelci na celo-odpružených kolech se řítí možná dvojnásobkem. Naštěstí sklon se brzy zmenšuje a cesta zlepšuje, takže si dovolím jet 30 km/h a na rovině mám opět pocit, že trochu závodím.

Pak přichází překvapení. Tedy bylo to tu i vloni, proč jsem si nevzpomněl dřív? Cestička vede po hrázi Vavrouškova rybníka přes (asi) nouzový přepad, takže nejdřív vede betonová plocha šikmo dolů, pak vodorovně a na závěr šikmo vzhůru. Vloni jsem dole zastavil, sesednul a lehokolo nahoru vytlačil. Hodlám to řešit stejně, sjíždím dolů, přibrzďuji, pak ale rozum prohrává, já místo zastavení podřazuji, zabírám a říkám si, že to půjde... a jéje podařilo se, jsem nahoře a jedu dál!
Pak už je cesta k letišti víceméně bez problému, zbývá objet zátaras přes asfaltku po cestičce mezi stromy, nějak mi to nevychází, neprojel bych, musím sesednout a hned je z toho ztráta 30 sekund. Tudy jsem přece loni projel, ne? Nebo to tu vypadalo jinak?

Do depa už zbývají jen 2 kilometry po letišti, poslední šance někoho předjet. Před depem mají kola odebírat organizátoři, ale vloni si s lehokolem nevěděli rady a parkoval jsem ho sám, takže se na nic neptám a rovnou tlačím kolo na vyhlédnuté místo vedle stojanů, kde předpokládám, že bude mít klid. Diváky v cestě ten manévr asi trochu vyděsil, ale rozutekli se včas. Až dodatečně jsem pochopil, že pořadatelé závodní kola vodili ke stojanům jinudy.

Inline 11 km

Instalace chráničů, přezutí do bruslí, zahození přilby a navlečení čísla zabralo 2 a půl minuty. Vloni jsem měl v depu malou skládací stoličku, přezouvání bylo snazší, letos si musím poradit bez ní.

Člověk by čekal, že na letišti bude ten nejhezčí a nejkvalitnější asfalt, jaký si může inline bruslař přát, což zde úplně neplatí. Na runway nesmíme, krouží se po dráze okolo a bohužel za dobu, co zde nepřistávají Migy, hlodal do povrchu zub času. Nicméně velké díry jsou označeny a naopak úžasná je šířka dráhy! Bruslař se může libovolně odrážet do stran a ještě zbývá několik metrů na předjíždění. To se s cyklostezkou srovnávat nedá.

Přemýšlím, kdo má na dráze přednost, zda závodící inline bruslař nebo rogalista přebíhající mimo přechod? Pozemní komunikace tohle nebude, navíc jsme zřejmě oba chodci, takže na dopravní nehodu to nevypadá a když rogalo neletí, ani do seriálu letecké katastrofy bychom se nedostali, takže přibrzďuji a těsně míjím hranu křídla.

Zatímco vloni byl v pravidlech limit na velikost koleček 90 mm, což mi vyhovovalo, letos žádné omezení neplatí a na rychlosti předjíždějících je to docela znát. Vítězovi závodu vyšla na bruslích těžko uvěřitelná průměrka 32 km/h, což asi nebude jenom ve velikosti koleček, zatímco já jsem rád za 21 km/h a hlavně, že se to tentokrát obešlo bez kontaktu s asfaltem.

Běh 5 km

Po téměř dvouminutovém přezouvání z bruslí do běžeckých bot kombinované se snahou vypít co nejvíc vody, přichází poslední disciplína - běh. A jak se mi úvodní plavání zdálo krátké, připadal mi závěrečný běh docela dlouhý. Běží se lesem 2.5 km k otočce a potom stejnou cestou zpátky. Pořadatelé na trase rozvěsili cedulky se vzdáleností, takže člověk má přehled, kolik ještě zbývá, ale po těch inlinech se mi běží dost ztuha, takže se těším hlavně na otočku, protože tam bude občerstvení.

Pozoruji, jak už mě orienťáky poznamenaly, připadá mi zvláštní běžet s prázdnýma rukama, žádná mapa ani buzola, jak vůbec vím, jestli běžím dobře? Podle těch stužek na stromech? A proč se vlastně značená cesta rozděluje? Logika velí sledovat stejnou barvu, ale možná nám mohli říct předem, že tam mají vyznačené trasy také Junáci pro svoji akci...

Stejná trasa tam i zpět má výhodu, že nejdříve člověk potkává závodníky, kteří jsou před ním a po otočce zase vidí, kdo všechno ještě běží za ním. Potíž je akorát v tom, že ze startovního čísla není poznat, jestli to je jednotlivec nebo běžec z týmu, ani jestli si závodník vybral triatlon nebo kvadriatlon. Tedy, že bych po půlhodině na bruslích ještě dohnal nějakého triatlonistu, by asi bylo zvláštní, ale vyloučit to nelze a různé barvy čísel by to řešily.

Cíl

Vloni vedla běžecká trasa k zadnímu vchodu do hangáru, běželo se chodbou a cíl byl uvnitř, což mi přišlo originální. Letos končil běh v nafukovací bráně před hangárem. Možná to bylo pro pořadatele jednodušší, možná dopadnou lépe fotky, ale loňské řešení bylo prostě hezčí.

Odevzdávám čip, jdu si vyzvednout lehokolo a jedu zpátky na start. Jednak mi tam zůstal ručník a hlavně chci ještě do vody. V klidu si můžu doplavat metry, o které nás v závodě ošidili a je to taky v zájmu spolucestujících ve vlaku, nechtěl bych, aby zase někdo psal článek, jak potkal ve vlaku zpoceného cyklistu a tento zážitek ho připravil o iluzi jinak bezchybného cestování s ČD...

Dalším krokem je posbírat věci v depu, dofouknout kola na cestovní tlak, přidělat brašnu, brusle, sbalit věci a připravit lehokolo na cestu domů. V téhle fázi se zjevuje neznámý človíček, že prý si na fóru přečetl, že sem jedu závodit a přijel se na mě podívat. No tedy to zírám, kvůli mně?! Fanoušek? Vůbec jsem netušil, jaká to jsem celerbrita... :-)

Nabízí mi odvoz, což bych ráno zvažoval, ale zpátky budu přestupovat jen v Kolíně, tak mi to připadá zbytečné, nabízí mi velkou pumpu, což bych o čtvrt hodiny dříve rozhodně neodmítnul, ale pumpováním jsem začal, takže s křížkem po funuse.
Prý se mu můj první článek na blogu líbil, chtěl by si přečíst o Hornettlonu, tak nakonec připouštím, že o tom budu uvažovat. Aneb jak lépe dokázat, že úspěch prvního článku byl jen náhodou, než že napíšu článek druhý?

Výsledky

Průběh loňského vyhlášení výsledků si dodnes pamatuji, takže jsem byl opravdu zvědav, zda to letos časoměřiči dokážou překonat. Přecijen opravovat výsledky v okamžiku, kdy už jsou závodníci na stupních vítězů, je poměrně pozdě a aby se stalo, že lidem brali z rukou poháry hned v několika kategoriích, to se běžně nevidí. Za kvalitu výsledků 2015 hovořilo také to, že jen třetina závodníků měla ve výsledcích mezičasy, ostatní měli jen cílový čas, který si nejspíš pro jistotu pořadatelé zapisovali ručně.
Aniž bych snad měl k časoměřičům nějaké předsudky, po zjištění, že letos měří opět IronTime, ztrácím víru v ruku trhu a doufám, že se nějakým nedopatřením nedostanu na stupně vítězů.

Technologii, kterou k měření použili, posoudit nemůžu, ale co se týče pásku držícího čip na noze, je to zatím nejhorší řešení. Použít jednoduchý proužek suchého zipu bylo asi nejlevnější, jenže díky nulové pružnosti si člověk musí vybrat, zda ho pásek bude při pohybu škrtit nebo se bude po kotníku volně posouvat. A jelikož se pichlavý zbytek suchého zipu dotýká přímo kůže, není to při pohybu příjemné, zvlášť pokud si člověk nevezme hned po plavání ponožky. Řešení, která jsem na triatlonech viděl dřív (širší pásek pod čipem nebo aspoň delší pásek se sponkou) fungovaly lépe, suchý zip se nedotýkal kůže, tam jsem kotník odřený nikdy neměl.

Vyvěšené výsledky nicméně vypadají celkem rozumně, mám tam uvěřitelný čas a dokonce všechny mezičasy. Oproti loňsku jsem se zlepšil o 11 minut, což je hezké, ale z velké části to bude kvůli zkrácenému plavání. Porovnat časy jednotlivých disciplín bohužel nemůžu. Tentokrát proběhlo vyhlášení bez satirických scének, protože se na chyby přišlo až později. Jednak si zřejmě neporadili s rozdílnými startovními časy týmů, za které plaval triatlonista/kvadriatlonista jednotlivec, některým jednotlivcům na oplátku počítali čas jiné vlny a potom prý za zmatené výsledky mohli závodníci, kteří měli na přilbě čip z jiného závodu. Vtipná byla taky SMS s výsledky, která mi dorazila v 19:49, tedy 5 hodin po oficiálním vyhlášení a text přesto tvrdil, že zatím jde o neoficiální výsledky.

Závěr

Celkově se mi závod rozhodně líbil a nebude-li termín kolidovat s něčím ještě zajímavějším, nejspíš pojedu za rok znovu. S dopravou je to trochu horší, naštěstí zpáteční cesta už byla jednoduchá. Líbí se mi přístup pořadatelů, to místo, krajina a zvlášť výhled ze střechy hangáru, kam se díky maskování za porostlý kopec dá pohodlně vylézt. Zároveň se asi zvolna začínám smiřovat s možností, že nemusím s Ibexem jezdit jenom po silnici, i když je jasné, že horskému kolu konkurovat nemůže.

Aktuálně je Hornettlon asi jediným snadným kvadriatlonem s inline bruslením v ČR. Sice jsem pak našel ještě jeden kvadriatlon, ale má přívlastek extrémní, jiné pořadí disciplín (začíná se během a končí horským kolem) a brody na trase mě odradily od toho, abych se pořadatelů ptal, zda by jim vadilo lehokolo. Ale za rok, kdo ví...

Jerry

Všechna práva vyhrazena.
Text vyjadřuje pouze subjektivní pohled autora a podobnost se skutečnými událostmi nemusí být úplná.

Fotogalerie

17.07.2016 vložil/a: Jrr
karma článku: 5.58
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Miladatlon 2019 - skoro na bedně

Sport
Oproti loňsku jsem letos moc závodů nestihl, triatlonů bylo jen pár a zatím žádný kvadriatlon. Zkoušet závodit na inlinech se mi po…
01.09.2019
Jrr
(4.12)

Welzlův kvadriatlon 2018 - extrémní závod pohledem programátora

Sport
Varování - následující vyprávění je dlouhé a nezkušený čtenář by se raději neměl do čtení vůbec pouštět. Pokud preferujete pohyblivé…
23.07.2018
Jrr
(5.06)

Jak jsem nedokončil Půlželezňák

Sport
Jelikož moje videa zatím úspěchy neslaví, zkusím opět napsat nějakou pohádku a uvidím, zda to dopadne lépe... Pohádka Bylo nebylo jedno…
29.05.2017
Jrr
(5.33)
PR

Z hor až k vinicím: na kole po Itálii 4x jinak

 ()
Poznávat Itálii ze sedla svého kola je jedinečný zážitek. Proč? Každý její kout je úplně jiný a cyklotrasy různorodé. I proto si dovolenou v Itálii na kole může užít milovník náročných stezek, ale i ten, kdo chce zažít pohodovou aktivní dovolenou spojenou s obdivováním dlouhých vinic a skvělého jídla. Vydejte se Itálii projet od severu po jih.

Prozkoumejte vinařské cyklostezky

 (Hotel.cz)
Jižní Morava je od jara do podzimu oblíbenou destinací všech milovníků vína. Pokud se mezi ně řadíte i vy, můžete na kole vyrazit po upravených stezkách doslova od sklípku do sklípku.

Ufňukaný Mužík na „Střeše světa“

 (Petr Blahut)
Rozhovor s cestovatelem se svérázným pseudonymem Mužík nejen na téma jeho poslední expedice v oblasti střední Asie.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

232 cyklistů (21 přihlášených)

Expedice Česká Kanada 118

Sakra, proč vlastně jedeme po ose, když nás předjíždí vlak? Napadlo mě, před Ždírcem, když se okolo nás po…
Stanley58 | 08.10.2019

Být králem na cestě ... 6. NDR

Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.Nedokážu, jako třeba Peggy…
Jindra8526 | 04.10.2019

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019