reklama

Prší, prší, jen se leje, kam, kolečko, kam jedeme?

Rak v Račíně
Rak v Račíně
Foto: Autor

Jako jiná varianta nadpisu k následující vzpomínce mě napadlo cimrmanovské „Jdu na sever... a už jdu na jih!", ale měla jsem obavu, aby laskavý čtenář z toho nenabyl dojmu, že jsem byla s kolem na severním pólu a nebyl pak z vlastního textu zbytečně zklamán.

Ale k věci - byť poněkud zeširoka: S kolegy už léta pořádáme dvakrát do roka prodloužené cyklistické víkendy. Když jsem se kdesi dočetla o betonových sochách Michala Olšiaka na Vysočině, napadlo mě, že některá akce by mohla být v této oblasti a vyhlídková jízda po těchto sochách by byl docela prima program na jeden den. Trasu jsem měla podle mapy vytipovanou celkem snadno. Na teoretickou přípravu všemožných výletů, vyjížděk a dovolených jsem fakt poměrně dost dobrá. Abych ovšem nenarazila při praktické realizaci, bylo třeba si trasu taky projet naživo. Problém to nebyl, v tomto kraji bydlí můj manžel, i rozhodla jsem se ho poctít svojí návštěvou. (Laskavý čtenář nemusí rozumět všemu. Holt způsoby, kterak si manželé mohou zůstat vzájemně velmi vzácní ještě čtvrtstoletí po svatbě, mohou býti rozličné.)

Takže jsem příští sobotu vyrazila. Okruh jsem měla kvůli možnosti ubytování naší skvadry naplánovaný se startem a koncem v Račíně, kam jsem ovšem musela nejdříve dojet z mého detašovaného bydliště nedaleko Krucemburku. To znamená prudký kopec „Borovčák" na začátku a také docela výrazné stoupání k Račínu na konci. Takže jsem po těch celkem asi deseti kilometrech na „start" dorazila poněkud upachtěnější, než jsem původně, dokud jsem to jela prstem po mapě, čekala. K tomu se drobně rozpršelo, ale nepřízeň počasí jsem se rozhodla ignorovat tak dlouho, jak to jen půjde.

V Račíně u rybníčku s lekníny byla první socha z mé naplánované galerie - jaká asi jiná než Rak. Obrovský, s cylindrem... a obsypaný dětmi. Všechny v helmičkách, zřejmě nějaký organizovaný cyklistický výlet. Dost dlouho trvalo, než mi umožnily vyfotit Raka samotného bez rušivých elementů. Když se konečně sesbíraly k odjezdu, zaslechla jsem jednoho z vedoucích, jak je pobízí slovy „Tak rychle, mamut čeká". To mě zaujalo. Původně jsem chtěla jet dál po silnici na Polničku a pak u Žďáru hledat sochu Mamlase. Copak se dá odsud dojet k Mamutovi? Nojo, podle mapy to vypadá, že když se dál vydám po žluté, tak mě tam cesta opravdu dovede. Ale jsem snad nějaká bikerka, abych jezdila po turistických značkách? Ale když tím směrem zrovna vyrazilo hejno malých dětí, tak to snad bude sjízdné i pro mě. Inu, řekněme, že bylo. Kdyby bývalo bylo nepršelo (a hlavně kdyby bývalo bylo nepršelo i v předchozích dnech), tak i docela dobře. Takhle to bylo kousek trochu cestou necestou, blátem a loužemi, ale už ve Velké Losenici mě to vyplivlo na silnici a i další odbočka po červené pak vedla většinou po pevném povrchu. Ve Šlakhamrech mě čekalo překvapení - jak vidno, sochy nebudou jediným uměleckým počinem podél naší vyjížďky. Vyznačená hranice mezi Čechami a Moravou, dokonce i se strážní budkou a v ní celník jak živý. To vše opatřeno nápisem Konec světa. Zvedlo mi to náladu a tak posílám manželovi rozvernou esemesku: „Jedu! A zdravím z konce světa!"

Za rohem jsem pak narazila na rozcestník, podle kterého to k Mamutovi už mělo být po červené jen asi kilometr. Nějakou dobu to bylo dobré - polní cesta byla sjízdná i v mokru, na konci se ale červená nečekaně zalomila do lesa. V blátě a dešti, z prudkého kopce - ne, tam jsem kolo nezvládla ani vést, natožpak na něm jet. Ale mělo by to být jen kousek, takže jsem se rozhodla k mamutovi dojít pěšky s tím, že se pak vrátím a dál pojedu po polní cestě a koneckonců uvidím, kam mě dovede. Ani bez kola to za moc nestálo, klouzalo to příšerně, ale nějak jsem se dopotácela k další pozoruhodnosti - tzv. Rozštípené skále v lese. Značka dál vedla přímo skrz průrvu v ní, ale povedlo se mi překonat i kluzké kameny. Pro kohokoli jiného by to bezpochyby tak dramatické nebylo, ale já jsem s rovnováhou odjakživa dost na štíru. Pod lesem mě ještě čekal potok s úzkou lávkou přes něj - bože, zač mě trestáš? Ale k mýtince s Mamutem jsem se přece jen dostala. Navzdory nevalnému počasí byl rovněž obklopen výletníky, ale děti od Raka mezi nimi nebyly - kde asi těm už byl konec... Opět jsem si počkala na klidnou chvilku pro nerušené focení samotné sochy a úspěšně zdolala veškeré nástrahy i při cestě zpět.

Kolo jsem nalezla tam, kde jsem je před půl hodinou opustila, a mohla jsem tedy vyrazit na další cestu. Písčitá polní cesta se přede mnou ztrácela v táhlé zatáčce a za ní... nebylo žádné „za ní". Točila se doleva pořád dál. Minula jsem i malebné trampské tábořiště s dřevěným totemem... a začínalo se mě zmocňovat jakési podezření. Když se cesta konečně narovnala, kousek před sebou jsem v zeleni viděla vykukovat jakoby snad kus betonu, který vypadal jako... přijela jsem blíž ... ještě pořád vypadal jako... a zblízka nejen vypadal. Laskavý čtenář již zajisté tuší, že jsem oklikou dojela k témuž Mamutovi, ke kterému jsem před chvilkou zcela zbytečně přes kořeny a kameny klopýtala.

Nijak zvlášť jsem si tu komickou chvilku nevychutnala, protože déšť pořád sílil a já už neměla myšlenky na další putování, ale jen na to, jak se co nejrychleji dostat zpátky na základnu. Cesta lesem mě už netěšila - dokonce mi bylo jedno i to, že mi kolo podkluzuje na mokrých šiškách. Přišel právě moment, kdy mi vše, co jsem měla na sobě, promoklo a byla mi pořádná zima. Dojela jsem do Hamrů nad Sázavou a při pohledu na mapník, výrobcem označený jako „voděodolný leč nikoli vodotěsný", ze kterého smutně vytékal rozpuštěný papír, jenž byl kdysi mapou, jsem propadla trudnomyslnosti. Jen velmi přibližně jsem tušila, kudy se nejkratší cestou dostanu domů a z mapy už se opravdu nic vyčíst nedalo.

Před pár lety mě jakési zdravotní peripetie připravily o jednu ledvinu. Nedá se říct, že by tento stav měl nějak moc výhod, ale jednu přece: v takové situaci si můžu s klidem zavolat asistenci někoho z rodiny, protože přes argument, že maminka musí mít ledvinu v teple, prostě nejede vlak. Takže volám synovi, svoji polohu lokalizuji jako autobusovou zastávku v Hamrech a ten bez protestů pro mě vyráží. I navigaci si od tatínka půjčil, aby mě našel co nejsnáze. Ta to možná myslela dobře s ním, se mnou už ovšem méně. Takže poté, co potomek absolvoval vyhlídkovou jízdu snad půlkou okresu, mě nalezl již notně prokřehlou. Ale naložil mě rychle i s kolem do auta, naplno pustil topení - a než jsme dorazili zpátky domů, stihla jsem víceméně roztát.

Přivítána jsem byla s nadšením, leč s lehkou výčitkou: „Oběd už máš studený, ale fakt jsem se snažil to načasovat, abys ho měla čerstvý." Taková péče zajisté potěší, ale: Tohle jsem měla původně naplánované na celý den, a kdyby nebylo toho deště, tak jsem přijela až večer a to jsem přece předem říkala. (JASNĚ jsem mu to říkala!) No, copak mě vůbec neposlouchá? Naštěstí se ozval vnitřní hlas: „Ale no tak, klid... taky sis myslela, jak umíš číst v mapě a u Mamuta ses motala jak žába v mixéru... holt je to dané... muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách!" Takže jsem počínající nevoli rychle zahnala a jen jemně upozornila, že jsem přece doma dřív, než jsem plánovala. Ale co to? Skoro jako bych podobný vnitřní boj teď viděla v jeho očích. No jasně, otázka „co to ta ženská mele?" tam byla vepsána zcela čitelně. Nicméně i u chotě po chvilce zvítězilo lepší já a vysvětlení se mi dostalo zcela v klidu: „No, to jsi původně plánovala, ale když jsi mi pak tak brzy poslala tu zprávu, že už jsi na konci a vracíš se, tak mě nenapadlo, že to bude trvat tak dlouho."

Ano, Murphyho zákony mají obecnou platnost: Nejběžnějším výsledkem komunikace je nedorozumění.

 

Fotogalerie

27.06.2012 vložil/a: Ifča
karma článku: 1.5
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Cesta z města (ba i z vesnice) aneb West Highland Way romantiky zbavená

Cestování
Před několika lety jsem byla se svojí maminkou na poznávacím (a velmi drahém) zájezdu do Skotska. Za čtyři dny nás povozili po všech…
12.05.2019
Ifča
(7.23)

Jak jsem s mladými a neklidnými jela Brevet

Ostatní
Tak v první řadě upozorňuji, že v nadpisu je špatně skoro všechno. Nejela jsem brevet, ale pouze pokus o něj. I když za sebe jsem s…
29.03.2015
Ifča
(7.47)

Labská? Cuxhaven?? Část první: Velká výprava

Cestování
Po první velké cestě k Baltu, kterou jsem absolvovala před čtyřmi lety s PetremP a jeho synem, se jako další meta nabízela stezka Labská.…
02.08.2014
Ifča
(5.55)
Tip na letošní dovolenou
Malebná krajina České Kanady (Jiří Juřík)

Česká Kanada na kole

Česko
23.08.2019 - 5 dní
cyklistický
Vlastní doprava
4 480 Kč
 (CK Bondo)

Šumava na kole: Kvilda

Česko
27.08.2019 - 6 dní
cyklistický
Vlastní doprava
7 640 Kč
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

239 cyklistů (8 přihlášených)

Být králem na cestě ... 4. Holandsko

Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede…
Jindra8526 | 10.08.2019

Krkonošemi na kole (2019.07.21. - 07.24.)

Dlouho jsme s kamarádem Jardou sbírali morální síly na podobný podnik. Nakonec jsme se rozhodli využít volný…
vlli2 | 29.07.2019

Být králem na cestě... 3. Do Bruselu

Ven z města světel zase podél kanálu, časně zrána. Na sever, nevábným předměstím Saint-Denis, kde by člověk…
Jindra8526 | 28.07.2019