reklama

Labská? Cuxhaven?? Část první: Velká výprava

První německý cyklistický kostel ve Wessnig
První německý cyklistický kostel ve Wessnig
Foto: Autor

Po první velké cestě k Baltu, kterou jsem absolvovala před čtyřmi lety s PetremP a jeho synem, se jako další meta nabízela stezka Labská. Když si ji tedy Petr naplánoval na letošek a nabídl mi opět účast, nezaváhala jsem, přeskládala i pracovní program, abych se dokázala vejít do zvoleného termínu a chystala se na cestu. Od minula jsem přesedlala na lehokolo, od čehož jsem si (oprávněně) slibovala „zergonomičtění" dlouhé jízdy a optimismem mě naplňoval i fakt, že Petr letos nejel se synem, ale s manželkou a dcerou a daly se tedy čekat denní kilometráže přiměřenější mé nijak úchvatné kondici. Nedlouho před cestou projevil zájem o účast i můj pravidelný lehokolový spolujezdec Milan a Petr proti rozšíření týmu o dalšího účastníka nic neměl, což se později ukázalo jako jedno z „osudových" rozhodnutí - ale to už ti, co četli Petrův blog, asi tuší.
Začátek byl jasný - „Petrpovi" vyrazí rovnou od domu na kolech, my dva přijedeme nejprve vlakem do Děčína a sejdeme se někde na trase, případně v domluveném kempu. Srazili jsme se nakonec u přívozu v Königsteinu a společně se přemístili do kempu Wostra nedaleko Drážďan. Po cestě nás sice zastihl drobnější pokus o déšť, který si to ale naštěstí zavčasu rozmyslel a stany jsme stavěli na suchém.

Další den jsme si celkem rychle ujasnili, že obě skupiny se dost liší jak denním rytmem (skřivánčí Petrova rodina versus my dvě sovy), tak i jízdním taktem, který mají lehokola oproti „zábradlí" přece jen trochu odlišný a že se tedy na sebe nebudeme nijak těsně vázat. Zrovna tento den dopadl ještě volněji, než se plánovalo - sice jsme všichni nocovali poblíž města Riesa, ale každá část v jiném kempu. Na konci dne nás zastihnul silný déšť a chlad a my se prokřehlí ubytovali na plácku patřícím nějakému vodáckému klubu, vedle kterého byla i hospoda a vidina zahřívacího panáka byla v tento moment silnější než touha po společenských kontaktech.

Ubytování v různých vodáckých a sportovních klubech jsme pak využívali dosti často a tuto alternativu kempů můžu jen doporučit. Většinou byly výrazně levnější a často i komfortnější než kempy - hlavně tím, že na sprchy a ostatní sociální zařízení dimenzované na odbavení průměrného sportovního oddílu připadalo obvykle jen několik málo ubytovaných.

Ale ještě zpátky k tomuto dni. Ukázalo se, že jsem poněkud podcenila úvodní zásobování a že nás tak neděle, kdy německé obchody nefungují, zastihla s vidinou přibližně půldenního hladovění. Dostalo se nám ale informace, že i v tento den lze nakoupit na nádražích, které mají z obecného zákazu prodeje výjimku a protože jsme dopoledne projížděli Drážďany, řešení bylo jasné. Obhlédli jsme Frauenkirche a před Zwingerem pak v mapě řešili, kde je jaké nádraží. Oslovila nás starší paní, zda máme nějaké problémy s orientací, že by nám poradila. Po dotazu na nádraží chtěla vědět, které máme na mysli - a odpověď, že je to jedno, protože tam potřebujeme jen koupit chleba, ji vyloženě pobavila. Ale nasměrovala nás správně, na nádraží byl velký Lidl s obrovskými frontami nakupováníchtivého obyvatelstva u pokladen a naše žaludky tak byly zachráněny, byť za cenu poměrně velké časové náročnosti.
Pondělí a úterý už probíhaly podle představ - ráno se každá skupina vydala na cestu, jak se jí chtělo, a večer jsme se sešli na společné adrese. V pondělí v kempu v Torgau, v úterý opět v nějakém sportovním klubu ve Wittenbergu. Naše „ležácká" část dělala čest tomuto jménu - ať jsme dělali, co chtěli, čas mezi probuzením a odjezdem se nám prostě nepodařilo stáhnout pod tři hodiny. Nechápu, jak jsem to stíhala tenkrát na „Baltu" s pravidelným režimem v sedm budíček, v osm start. (No, dobře, většinou spíš před čtvrt na devět, ale i tak...)

Ve středu to začalo být napínavé. První bloudění, kde jsme se kdesi v polích slepě vydali po šipce, která označovala jen odbočku na nějakou vesničku, aniž bychom si všimli, že jí chybí ono typické „e" k označení Elberadweg, a zajeli si tak asi pět kilometrů - no budiž, stane se. Druhý případ byl záhadnější. Od vesnice Vockerode jsme si „éčka" hlídali opravdu velmi důsledně - přesto jsme po nějakých deseti kilometrech zničehož nic dojeli ke směrovce„Vockerode 4 km" a bylo jasné, že se snažíme uzavřít kruh. Tuto záhadu ve značení se nám dosud nepodařilo rozluštit. Časová ztráta na vedoucí skupinu se tak zvyšovala - a dorazil to defekt mého zadního kola kousek za Dessau. Pravda, kolo trochu házelo už předtím, tvářilo se to jako osma na ráfku, ale o brzdy nedrhlo, tak jsem tomu nevěnovala příliš pozornosti - až se ukázalo, že údajná osma byla ve skutečnosti boule na plášti, která se právě doboulila až skrz duši. Což o to, duše se vyměnila (čti: Milan ji vyměnil a já se poctivě snažila nepřekážet), ale bylo jasné, že další pokračování v jízdě natěžko není úplně ideální nápad. Následovala situace jak z absurdního filmu. Řešili jsme zrovna, co dál, našli na GPS kemp jen asi o dva kilometry zpátky k Dessau - když v tom kolem nás prošel pán, vedl kolo... a přes rameno si nesl NOVÝ PLÁŠŤ! Vrhla jsem se k němu s dotazem „kde?". Popis vypadal jednoduchý - vrátit se k silnici, doprava, pak doleva, velký obchod s cyklopotřebami, v šest zavírají... bylo pět pryč, takže už jsem se koza uspěchaná nezdržovala zjišťováním přesné adresy, rychle se rozhodla, že Milana i s mými zavazadly nechám na místě a na lehkém kole rychle sjedu koupit ten plášť. Jo, to určitě! Zatočila jsem někam doprava, i doleva... pak ještě párkrát... a nebylo to ono. No nic, GPS jistě poradí. Inu, nějakou cykloopravnu poradila, jela jsem tedy podle jejích instrukcí a celkem mi už bylo jasné, že to nebude ta samá, ale to mi bylo nakonec jedno. Akorát že mě to dovedlo k jakési „garážové" opravně, jejíž provozní hodiny na vratech udávaly údaj, že fungují ve čtvrtek a v dubnu či cosi podobného... a už stejně bylo skoro šest. Ten pravý průšvih přišel v okamžiku, kdy mi došlo, že jak jsem tak křížem krážem jezdila, tak vůbec netuším, kudy zpět. No nic, na logické myšlení jsem přece fakt poměrně dost dobrá. Jsem v Dessau? Jsem. Kde jsem nechala Milana? Na Elberadweg kus za Dessau. Takže najdu Elberadweg a po ní znovu dojedu až k němu, to je přece jednoduché jak facka. Taky jo. Trocha GPSky, trocha ptaní domorodců... no, bylo to o hodně dál, než jsem čekala, ale šipky s éčky jsem našla. Blbé bylo, že mi nějak nic nebylo povědomé - ale já mám hodně špatnou vizuální paměť. Ale že by opravdu až tolik? Naštěstí mě napadlo si znovu vyhledat ten nejbližší kemp. Tam, kde jsme spravovali defekt, OsmAnd udával, že je dva kilometry zpátky proti proudu... a teď najednou mi vyskočilo, že se musím vrátit o ČTYŘI kilometry! Ví bůh, jak se mi to povedlo, ale já té stezce jaksi nadběhla. Inu, jedním světlým okamžikem tohoto pohnutého dne byl Milanův výraz, když stál u cesty, už dosti ustaraně mě vyhlížel - a já přijela z opačného směru než kterým jsem původně zmizela. Tím druhým pak bylo ubytování - opět šlo o nějaký klub, ubytování za oba stálo 8 EUR a krom nás tam byli jen tři další lidé. Další stinnou stránkou oproti tomu bylo zjištění, že jak jsem tak kličkovala a hledala cestu, tak jsem někde zřejmě z kapsy vytrousila své čtecí brýle. Byly to sice obyčejné „supermarketové", nicméně bez nich toho moc nepřečtu. Místo esemesky jsem tedy Petrovi zprávu o dnešním smolném dni zavolala - kdoví, co bych naslepo napsala... Domlouváme se, že není třeba na nás čekat; zítra se pokusíme o pořádnou opravu a při troše štěstí je snad tak za dva až tři dny doženeme.

Čtvrtek jsem započala odpovědnou přípravou. Na mobilu na maximální zvětšení zjistila, že potraviny jsou nedaleko od kempu a hned u nich je cykloobchod - pravděpodobně ten, který jsem měla najít včera. Dorazila jsem tam kolem deváté, kolaři otvírali až v deset, začala jsem tedy nákupem v supermarketu. A na co jsem nenarazila! V kartonových přihrádkách s nadpisem „vše za euro" měli mimo jiné - hádejte co? Čtecí brýle! No, nekup to - vzala jsem hned dvoje, pro sichr. Vedle pak zakoupila krásného Black Jacka (kolouš na něm sice vypadá trochu jako traktor, ale moc mu to sluší). Vyrazili jsme na cestu až po poledni, ale s pocitem, že se po včerejšku konečně zas všechno daří, jak má... Některá přísloví mají něco do sebe. Třeba to o chválení dne před večerem...

Daleko jsme ještě neujeli, když dostáváme od Petra zprávu, že měl v Magdeburgu nehodu a že čeká, zda se během odpoledne naražené koleno neuklidní. Neznělo to nijak dramaticky, takže v první chvíli mě jen napadlo, že tedy dnes vedoucí část výpravy dojedeme, počkáme případně den-dva nutného odpočinku a pojedeme všichni dál. Po chvíli jsem si uvědomila, že jsem zprávu jen rychle přelétla a že nějak uniklo mé pozornosti, kde přesně jsou. Chci se podívat - telefon černý a nereaguje vůbec na nic. Nejde znovu zapnout a vybitý by být neměl. I tak ho dobíjím z powerbanky - ale pořád nic. Po chvíli přestal cokoli ukazovat i můj bezdrátový tachometr... ten asi po půlhodině naskočil, u mobilu jsem už jako poslední možnost zkusila vyndat a vložit zpátky baterku - a najednou fungoval dál, jako by se nechumelilo... Divné... To ale nebylo z dnešních záhad všechno. Nevím, zda to chápat nějak symbolicky, ale jak se blížíme k hranicím bývalého „západního Německa", Milana to začíná nepřehlédnutelně táhnout doleva. Cyklostezka je zrovna tvořena dvěma betonovými pásy s travnatým středem. Někdy přechází postupně, to jde, ale často je tam ostrá hrana a když se po ní kolo smekne, je z toho pád - a Milan sebou najednou nevysvětlitelně tříská jak kuželka. Když jsem mu pomáhala potřetí snad během pěti minut zvedat položené kolo, vzpomněla jsem si na Petrovu nehodu (další esemesky zněly pořád míň optimisticky), na ten mobil a tachometr... nejsem obvykle pověrčivá, ale teď jsem fakt měla pocit, že nám něco říká, že dál jet prostě nemáme a rozhodla se, že zůstáváme v prvním kempu na který narazíme (a zrovna jsme se blížili k oblasti, kde jich mělo být za sebou dost). Na směrovku prvního z nich jsme narazili snad jen po pár stech metrech a dle mého předsevzetí po ní také vyrazili. Kemp „Prödler See" je, uveden jak v OsmAndu, tak v průvodci Labskou stezkou od Esterbauera, nicméně zblízka působil trochu jak Cimrmanova „Hospoda na mýtince". Na mýtince v lese byl dokonce i doslova a celkový dojem byl zvláštní. Pár trochu omšele a opuštěně působících budov, venku stůl, kolem něj pět družně se bavících lidí. Jeden zabydlený stan, na kterém vlála ruská vlajka, dva prázdné obytné přívěsy očividně pocházející ještě z dob DDR. Nějaké ty lavice a přístřešky, jak bývají v kempech, vše působící nepoužívaným dojmem... Ale na dotaz po ubytování paní ochotně vstala, krom klíče od sociálek prodala i vychlazené pivo z lednice, po domluvě usmažila řízek - a že prý mají i domácí zmrzlinu. Mě na zmrzlinu moc neužije, ale tahle byla opravdu vynikající. Vše zde působilo omšele, neudržovaně, ale přitom velmi příjemně, útulně až rodinně. Pravda, dojem trochu kazila cedule na jedné budově hlásající, že zařízení bylo vybudováno s finanční spoluúčastí evropských fondů, takže možná to bylo nakonec všechno nějak jinak... kdo ví.

S přicházejícím večerem čtyři lidé z pěti - očividně majitelé či provozovatelé kempu s přáteli - odjeli a krom nás zde zůstal jen obyvatel onoho jediného trochu záhadného stanu. Taky zvláštní figura - od pohledu sám vážil asi tolik, co my dva dohromady, částečně vyholená hlava, vlasy nahoře stažené do culíku. Trochu jako parodie na zápasníka sumo... vědomí, že tu v noci zůstáváme sami jen s ním, nebylo úplně příjemné. Nicméně za chvíli za námi přišel posedět s lahví Jacka Danielse (nebo Jima Beama? - chlapi se mi holt pletou) a třemi plastovými pohárky a strávili jsme nějakou hodinku v družném rozhovoru. No, rozhovoru... má aktivní němčina není nejhorší, pasivní porozumění ovšem bývá zásluhou mojí nedoslýchavosti občas trochu problém a když se to řízne dialektem protistrany, výsledky bývají zajímavé. Každopádně to byl Němec, ruskou vlajku na stanu nám vysvětlil opravdu překvapivým zdůvodněním - tam, kde si ji vyvěsíte, si prý nikdo netroufne přijít krást. V blízké vesnici bydlí prý jeho rodiče, tak tu tráví dovolenou. V kempu bydlí sám už čtrnáct dní, občas zajde k rodičům a zbytek dne zřejmě trávil vysedáváním a popíjením s majiteli. A teď s námi. Plácalo se o všem možném a tady došlo k humorné situaci způsobené právě tím uvedeným „ztracením se v překladu". Prý jako dítě míval rád ruské dětské filmy - a do toho nějak zaznělo opakované slovo „Šašaj". Naprosto jsme netušili, co tím myslí, ale pokecali jsme si aspoň na téma toho, jak se nám všem líbí „Jen počkej, zající". Pak přešla nějak řeč na mistrovství ve fotbalu, tak říkám „Však jste vyhráli, ne?" a odpověď byla „Německo vyhrálo. Má peníze, tak si ty hráče zaplatí. To už dávno není sport." Po předchozích dnech nočních oslav, troubení, ohňostrojů, aut s německými vlajkami, to byl celkem nečekaný přístup. A dál se mluvilo o fotbale a znova „Šašaj". Kruci, to přece nemůže být postava z ruské pohádky?! Po jedné z dalších vět mi to došlo! Tschechei - Česko! Nojo, vracet hovor od fotbalu třeba na Tři oříšky pro Popelku už nemělo smysl, tak jsem raději většinu své další účasti omezila jen na občasné pokývání a poznámku typu „Jaja, das stimmt." To už byla řeč o politice a tam se nakonec stejně nic jiného nehodilo.

Ještě v průběhu večera přišla od Petra další zpráva, že se nemohou nikde ubytovat, protože centrum Magdeburgu je policejně uzavřeno; ráno jsme pak zjistili kompletní informace - při stavebních pracích byla nalezena letecká puma z druhé světové války a evakuováno tak bylo celkem asi šest tisíc lidí... Zdá se, že to, že jsme se včera zašili do eurounijně zadotovaného kempíku, cpali se skvělou zmrzlinou a vedli řeči o ničem, bylo to nejlepší, co jsme mohli v daném okamžiku dělat.

Ráno tedy pokračujeme na Magdeburg. Telefony i tachometry fungují, kola jedou rovně, počasí je nádherné. Stezka „pravá kolej - levá kolej - zeleň okolo - občas nějaká voda" je možná trochu nudná, ale i to má něco do sebe. Pohodlně ulehnuti, oči drží směr a nohy tempo už úplně automaticky, pražící sluníčko je kompenzováno ochlazujícím větrem, myšlenky se rozbíhají, kam je napadne... prostě wellness, za který bychom jinde platili těžké prachy.

V Magdeburgu jedeme přes Sternbrücke, kde včera večer uvízl Petr s rodinou. Víme, že už tam nejsou, přesunuli se někam na pár dní ubytovat, než se uvidí, co dál. Pomoci prý s ničím nemůžeme, tak jen projíždíme městem dál. Pořád doufáme, že se za nějaký den uvidíme, ale už tušíme i možnost toho, že ty zbylé skoro dvě třetiny cesty budeme muset absolvovat sami... (pokračování příště)

Fotogalerie

02.08.2014 vložil/a: Ifča
karma článku: 5.55
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Cesta z města (ba i z vesnice) aneb West Highland Way romantiky zbavená

Cestování
Před několika lety jsem byla se svojí maminkou na poznávacím (a velmi drahém) zájezdu do Skotska. Za čtyři dny nás povozili po všech…
12.05.2019
Ifča
(6.87)

Jak jsem s mladými a neklidnými jela Brevet

Ostatní
Tak v první řadě upozorňuji, že v nadpisu je špatně skoro všechno. Nejela jsem brevet, ale pouze pokus o něj. I když za sebe jsem s…
29.03.2015
Ifča
(7.47)

Štafeta 2012 - Brno a okolí

Štafeta
Datum: rozkouskováno mezi dny 21.-24.8. Kdo vezl NaKolík: Ifča Trasa: Bílovice nad Svitavou, přes Brno, přehradu, Rosicko až po předání…
24.08.2012
Ifča
(3.26)
Tip na letošní dovolenou
 (OÖ TTG)

Dunajská cyklostezka

Rakousko, Německo
20.05.2019 - 4 dny
cyklistický
Autobusem
7 990 Kč
 (Österreich Werbung, CK Kudrna)

Dunajská cyklostezka – penzion

Rakousko, Německo
29.05.2019 - 5 dní
pěší turistika
Autobusem
8 600 Kč
 (CK Hoška Tour)

Rujana – Usedom na kole

Německo
05.06.2019 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
7 550 Kč
PR

Možnosti odstraňování chloupků u mužů

 ()
Závodní cyklistika vyžaduje poctivou přípravu před každým závodem. Často k tomu patří i odstraňování chloupků, které má několik důvodů a nejlépe by vám je vysvětlili samotní sportovci. Jaké ale mají muži cyklisti možnosti odstraňování chloupků na těle?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

181 cyklistů (12 přihlášených)

První dobrodružství v sedle

Asi málokdo dokáže zapomenout na své první větší cyklistické dobrodružství. I já si to své velmi dobře…
JohnyB | 16.05.2019

Cesta z města (ba i z vesnice) aneb West Highland Way romantiky zbavená

Před několika lety jsem byla se svojí maminkou na poznávacím (a velmi drahém) zájezdu do Skotska. Za čtyři…
Ifča | 12.05.2019

Vietnam na kole 2019

Vybrat destinací na další dovolenou byl boj. Nejprve jsem chtěl do Arménie, pak mi psal známý, jestli bych…
RendaStr | 06.05.2019