reklama

Jak jsem s mladými a neklidnými jela Brevet

Tak v první řadě upozorňuji, že v nadpisu je špatně skoro všechno. Nejela jsem brevet, ale pouze pokus o něj. I když za sebe jsem s výsledkem spokojena, k úspěšnému zvládnutí přece jen chybělo hodně. Nejela jsem s mladými, ale poté, co jsme se všichni sešli na startu, už jsem celou cestu jela ve zvětšujícím se odstupu za nimi. A neklidní nebyli oni, neklidná, ba přímo vydivočená z takového podniku jsem byla já...
Ale popořadě. Pro daňaře opravdu není konec března vhodná doba na naplánování nějaké větší akce. Takže v pátek jsem přijela z práce až někdy k desáté večer, jakž takž pobalila věci na ráno, nahoru položila čerstvě koupené zrcátko s tím, že je místo toho, co jsem před týdnem ulomila, namontuji až ráno, a šla spát. Protože se většinou budím sama od sebe hodně brzy a když ne já, tak mě vzbudí kocour tulící se mi k obličeji, budíka jsem si nařídila jen jako krajní řešení na tu nejzazší dobu, kdy už budu fakt muset vstávat. A samozřejmě to dopadlo tak, že jsem spala až do zvonění. Takže ráno poklus, cosi k snídani jsem hltala souběžně s odšroubováním torza starého zrcátka a implantací nového. Při oblékání jsem zjistila, že nemohu najít rukavice a ani při zuřivém přehazování půlky baráku se nenašly. Na sraz jsem jela autem a po cestě nějak blbě vyjela z Královopolského tunelu a chvíli zmateně hledala cestu. No, dorazila jsem ještě včas, ale opravdu naknap. Podepsala jsem jakési prohlášení nebo možná přihlášku (doufám, že tam nebylo něco o tom, že na organizátory přepisuji veškerý svůj majetek), vyslechla rámcové instrukce, nafasovala popis trasy a kartu účastníka... a pak teprve si uvědomila, že mezi spolustartujícímí chybí Milan, se kterým jsme se přitom na společném startu ještě večer domlouvali. Takže mu volám, kde se zasekl... no a vzbudila jsem ho.
Byla to sice trochu čára přes rozpočet v plánech (nebrala jsem si například skoro žádné nářadí s tím,že jedno dohromady stačí), ale po pravdě řečeno - v první chvíli mě to zjištění, že je někdo, kdo tu přípravu prokoučoval ještě líp než já, i potěšilo. A k tomu jsem tím pádem měla zajištěný přinejmenším jeden primát - pozici nejstaršího účastníka (jak jsem tak zrakem přelétla soupis přihlášených, mám dojem, že od průměru ostatních mě dělí tak dvacet let). Aby bylo jasno, já si nehodlala namlouvat, že dokážu ujet 200 km v kuse - a ještě navíc v limitu 13,5 hodin - ale chtěla jsem jen zkusit, kam jsem schopná se dostat. Odjezdy vlaků ze všech stanic poblíž trasy jsem měla uložené v mobilu, auto ze startu syn odvezl zpátky domů s nařízením být na telefonu a v případě nouze zasáhnout. Tak co se mi může stát, že. Prostě to pojedu sama.
Start byl trochu se skluzem. Krom zrcátka jsem v pátek pořídila též držák na mobil na kolo, tak než jsem ho upevnila (musela jsem předtím odšroubovat zvonek, protože oboje se nevešlo), než jsem chytla signál GPS, než do mapy nahrála naplánovanou trasu... minuty utíkaly a vyrážela jsem nakonec až skoro o půl osmé (taky ses, tele jedno, mohla vzbudit dřív).
Taky jsem zjistila, že teplo fakt vypadá jinak a že ty nenalezené rukavice mi budou chybět. Ovšem v „protidešťovém balíčku" vozím permanentně vodácké neoprenové rukavice - a jo, hřály fajn a před větrem chránily ještě líp.
Cestu ze startu na konečné čtyřky v Obřanech po Židlochovice už znám jako své boty, takže se jelo bezproblémově. Jirka sice v popisu loňské jízdy psal „vyjeli jsme pohodovým pomalým tempem 25 km/h", zatímco já to při zapojení všech sil vytáhla nejvýš na dvaadvacet, ale moc jsem se tím nenechala demotivovat. Za Židlochovicemi padl třicátý kilometr, tak jsem udělala malou pauzu na pár ovesných sušenek s oříšky - moc dobré byly. Pod rukavicemi jsem měla ruce úplně mokré, ale už se oteplilo do té míry, že jsem je mohla odložit. Cesta dál odsýpala daleko líp než jsem čekala, až v celkem mírném stoupání před Hustopečemi kolo bez varování přestalo přehazovat. Páčka šla oběma směry úplně naprázdno... no, servisák opravdu nejsem, tak jsem jen zkusila položit ve škarpě kolouše na krovky a párkrát protočit pedály. Nějak žádný výsledek. Hmmm... známý ze Šakvic mě zrovna včera přesvědčoval, že v Hustopečích mám zastavit, že tam budou slavnosti vína a mandloní, tak je to koneckonců taky možnost. Tam už se snad dohrabu i bez přehazky a holt to zapíchnu o hodně dřív, než jsem v nejpesimičtějších plánech myslela... Při rozjezdu jsem zjistila, že jsem si při manipulacích s koloušem vynulovala tachometr, ale mám puštěný GPS záznam - a nakonec už je to teď stejně jedno. No, nebylo. Po pár šlápnutích zkouším jen tak pro formu přehodit - a jde to sice trochu tíž, občas přes dvě kolečka naráz, ale je to použitelné. Tak mandloně budou až někdy jindy... Podle tabulky s popisem trasy a kilometráží odhaduji, že k číslu na tachometru musím přičíst čtyřicet a z toho dále vycházet.
Dál to svištělo až nečekaně - teda to jsem ani nevěděla, jak jsem dobrá! Podle mého seznamu „patnáctikilometrových" bodů pro kontrolu - co bod, to hodina - jsem ranní zpoždění dávno dohnala. Vysvětlení rekordního výkonu přišlo ovšem záhy. U Břeclavi odbočuji doleva, abych podjela dálnici - a vichr mě skoro shodil z kola. Dál v něm kličkuji po krajnici a projetí každého kamionu se mnou divoce hází... tak tohle mi celou dosavadní dobu foukalo do zad! Cesta se ale brzy stáčí do původního směru a v Tvrdonicích na 73. km má být první kontrolní bod. Naštěstí v restauraci, protože hlad už mám šílený a jede se mi tím pádem taky pěkně blbě.
Tak do Tvrdonic jsem už dojela celkem z posledních sil. V dědině si tak spokojeně jedu, že už jsem skoro v cíli (mezicíli), když najednou mám intenzívní pocit, že je něco špatně. „Centrum" jsem už dávno opustila a tady to na nějakou hospodu už fakt nevypadá. Koukám do popisu trasy, jestli tam není nějaké upřesnění polohy a není. Zato je tam poznámka, kterou jsem předtím přehlédla: „zavírací doba" checkpointu je v 11:52 (kdo ta čísla takhle stanoví?) a je už půl pryč... Kruci, já vím, že na celou trasu nemám šanci, ale aby mi natěsno utekla první kontrola, to snad ne?! Počasí nic moc, venku nikde nikdo, jen jedna stará paní. Snažím se s ní domluvit - já nahluchlá, ona očividně taky, do toho vítr, který rve slova od úst. Nakonec přece jen pochopím, že jsem vážně přejela a snad i to, kde Dělnický dům najdu. Paní by si ráda ještě dál povídala, ale fakt není čas... Vracím se, rozhlížím... nojo, je tam. Dobře viditelný, jasně označený - jak jsem ho mohla po cestě tam přehlédnout? Sundávám jen brašnu a mobil, klušu do výčepu - paní ví přesně o co jde a hned mi dává na zatím prázdnou účtenku razítko a čas 11:40. Jdu pak teprve zamknout kolo a vracím se s dotazem, co že mají rychle k jídlu. Nic! O víkendech nevaří. To tedy byla docela rána... Tak aspoň kafe. Obvykle nesladím, ale tentokrát jsem do něj vysypala oba cukry. Z brašny vytáhla jakési „Energie-Riegel" koupené v dm. Musím říct, že chuťově příjemně překvapily. Odpočata, občerstvena jedu dál. Nejdřív jsem si ale ověřila, že další kontrolní bod na hranici mezi Slovenskem a Rakouskem je na 99. kilometru a „zavírá" v 13:36. Pravda, ten je bez obsluhy, takže dobu by asi nikdo nezkontroloval, ale jedu si to přece hlavně pro sebe, ne? Přísun kofeinu a jednoduchých cukrů se ale projevil, šlape se mi dobře, měla bych stihnout. S přejezdem hranic na Slovensko mi ale dochází jedna věc: nemám sebou ani euro a dokonce ani platební kartu. Takže těch dalších asi čtyřicet kilometrů vedoucích devizovou cizinou musím vystačit s vlastními zdroji. Co dělat...
K dalším hranicím dojíždím v 13:22, z dopravní značky před mostem přes Moravu opisuji do karty kontrolní údaje. Most je úzký se střídavým provozem, na červenou tam stojí auto se třemi mladíky, kteří na mě troubí a zuřivě mávají... Mrkám po nich radši jen tak přes rameno, abych jim zbytečně nevzala iluze (no, co si budem namlouvat... zezadu lyceum, zepředu muzeum).
Jedu dál, cesta se Rakouskem stáčí zpátky k domovu. A je to do kopce, byť mírného a proti větru, který vůbec není mírný. Tak ne, tohle dál nepůjde. První stovka se sice ujela skoro sama, ale teď už nemám šanci. Rychlost je okolo desítky, tu patnáctku, kterou bych měla držet jako průměr, dosáhnu jen občas, když je trochu závětří. Je mi docela zima na ruce, ale soukat se do těch propocených neoprenových rukavic se mi moc nechce. A vůbec toho mám celkem dost. Občas do sebe hodím hroznový cukr s hořčíkem, takže křeče nohou držím na uzdě, ale moc to nestačí. Pauzu si dávám v Bernhardsthalu, žvýkám čokoládové ovesné sušenky... jo, jsou dobré, ale řeknu vám - pro kus chleba se salámem bych v tento moment vraždila.
Před hranicemi si dávám ještě jednu pauzu. Už se nemám kam hnát, do Břeclavi na vlak to daleko není a zrovna chvilku vysvitlo sluníčko. Tak jsem tam seděla na stráni u silnice, dojídala „Energie-Riegel" (divné...v Tvrdonicích mi chutnaly, zato teď...). Zastavilo jedno auto se starostí, zda se mi něco nestalo - jo, věřím, že v březnu se moc lidí u silnice neopaluje.
V Česku (nebo chcete-li „na Moravě") stavím u první benzínové pumpy a kupuju si tu největší a nejdražší bagetu, co mají. Byl v ní nějaký salám a debrecínka a vařené vejce. A okurky a spousta majonézy... jé, tam bylo dobrých věcí! Normálně pochutiny tohoto druhu nejím, ale v tento moment - mana nebeská! Sedím s ní venku a abych moc neprochladla, vytahuji z brašny primaloftovou bundu, kterou jsem sebou vzala právě pro tyto účely. Má něčím narvané kapsy - copak v nich asi je? Správně. Ty zasr... tracené rukavice, co jsem ráno nemohla najít!
Co ještě dodat ke zbytku cesty... celkem nic. Volným tempem, jen co pedál pedál mine, jsem dojela na nádraží do Břeclavi, počkala na vlak. Při čekání na přípoj v Brně si ještě koupila do každé ruky jednu pizzu u stánku... a kolem půl deváté večer, kdy měla jízda končit, byla už doma. Celkové skóre mám 130 ujetých kilometrů za 9,5 hodiny. (Z toho prvních 100 km za zhruba šest hodin.) Sice neúspěch, ale můj osobní rekord.
Dnes si tak rovnám včerejší zážitky a snažím se v pravidlech najít, jak to je s návazností jízd. Jasně, pokud bych se chtěla kvalifikovat na Paris-Brest-Paris (cha!), musela bych úspěšně absolvovat všechny. Pro titul Super Randonneur taky. Ale jestli i jinak je podmínkou účasti v některé jízdě úspěšné absolvování té předchozí, to jsem nevyčetla. Protože jestli ne, tak příští měsíc si s rukavicemi a pořádnou svačinou vyrazím nedojet třístovku!

29.03.2015 vložil/a: Ifča
karma článku: 7.47
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Cesta z města (ba i z vesnice) aneb West Highland Way romantiky zbavená

Cestování
Před několika lety jsem byla se svojí maminkou na poznávacím (a velmi drahém) zájezdu do Skotska. Za čtyři dny nás povozili po všech…
12.05.2019
Ifča
(7.24)

Labská? Cuxhaven?? Část první: Velká výprava

Cestování
Po první velké cestě k Baltu, kterou jsem absolvovala před čtyřmi lety s PetremP a jeho synem, se jako další meta nabízela stezka Labská.…
02.08.2014
Ifča
(5.55)

Štafeta 2012 - Brno a okolí

Štafeta
Datum: rozkouskováno mezi dny 21.-24.8. Kdo vezl NaKolík: Ifča Trasa: Bílovice nad Svitavou, přes Brno, přehradu, Rosicko až po předání…
24.08.2012
Ifča
(3.26)
PR

Cyklistika na oblíbených ostrovech ve Středozemí

 ()
Aktivní pobyt dává nový směr dovolené. Ostrovy ve Středomoří nabízejí mnoho typů terénů v nádherné krajině. Hlavně mimo letní sezónu si to tu na kole naprosto užijete bez turistů a za doprovodu příjemného počasí. Víte, kolik toho stihnete a uvidíte za jeden celý den? Vybrali jsme pro vás destinace, které rozhodně stojí za to, abyste sem na kolo vyrazili.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

181 cyklistů (10 přihlášených)

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019

Znova ve Vysokých Tatrách na kole i pěšky 2019

Stejné výchozí místo jako vloni, ne že bychom neradi objevovali nové lokality, ale když se nám někde líbí,…
HMS | 02.09.2019

Miladatlon 2019 - skoro na bedně

Oproti loňsku jsem letos moc závodů nestihl, triatlonů bylo jen pár a zatím žádný kvadriatlon. Zkoušet…
Jrr | 01.09.2019