Srdce v lomu, tiché místo, které objevíš jen z výšky

Foto: Autor

Další fotografie

Do Českého středohoří jsme tentokrát nejeli jen tak. Nebyl to vandr „kam nás nohy zanesou“. V batohu jsme si nesli jasný cíl – jednu fotku, jeden tvar, jedno tiché lákadlo. Zatopený lom. A uprostřed něj srdce.

„Jestli to fakt existuje, tak tam musíme,“ usmála se Eliška. Bylo rozhodnuto dřív, než jsem stačil odpovědět.

Vlak nás vyplivl na malé zastávce Sebuzín. Koleje zůstaly za zády, před námi se zvedaly zvlněné kopce, které působily klidně… až podezřele klidně. „Tohle bude jednoduchý,“ prohodil jsem.

Eliška se na mě podívala tím pohledem, který říká: To si myslíš jen ty. A měla pravdu.

Cesta se zpočátku tvářila přívětivě. Hlína, tráva, pár stromů, ticho. Jenže pak se začala zvedat. Ne prudce, ale vytrvale. Tak, že si pořád říkáte: ještě kousek… a ten kousek se neustále vzdaluje.

„Jdeme dobře?“ zeptala se, „Jdeme správně,“ odpověděl jsem. „To není to samé,“ usmála se.

Vítr se opřel do svahu a tráva pod nohama začala klouzat. Už to nebyla turistika. Bylo to hledání. Bez značek, bez jistoty. Jen s představou, která nás táhla vzhůru.

Když se mezi stromy poprvé objevil lom Libochovany, nic výjimečného jsme neviděli. Šedé stěny. Prach. Ticho.

„To je ono?“ zastavila se. „Asi jo… ale to hlavní ještě nevidíme.“ „Tak jdeme výš. “Tentokrát rozhodla ona.

Stoupali jsme pomalu. Každý krok byl jistější než ten předchozí, ale zároveň opatrnější. Vítr zesílil a nesl s sebou chlad, který se dostával pod bundu.

A pak jsme tam došli. Zastavili jsme se téměř ve stejný okamžik. Pod námi se otevřel lom. Voda byla nehybná, těžká, s barvou, která sem nepatřila – hlubokou, tichou, téměř tajemnou.

A uprostřed… srdce. „Tak přece…“ vydechla Eliška. Sedli jsme si do trávy kousek od okraje. Ne příliš blízko, ale dost na to, aby ten pohled zůstal silný.

„Na fotkách to bylo… jiný,“ řekl jsem. „Hezčí?“ „Dokonalejší.“ Chvíli mlčela.

„A není tohle lepší?“ Podíval jsem se dolů znovu. Nebylo to dokonalé. Okraje nebyly přesné, tvar nebyl symetrický. Ale byl skutečný. „Jo,“ přikývl jsem. „Je.“

Vítr zesílil. Tráva šuměla a někde dole zapraskal uvolněný kámen.

„Víš, co je na tom nejlepší?“ zeptala se po chvíli. „Že jsme to našli?“ Zavrtěla hlavou. „Že kdybys o tom nevěděl… nikdy bys to neviděl.“

Měla pravdu. Zespodu je to jen voda. Jen lom. Jen další místo. Stačí ale pár metrů výšky – a najednou se díváte na něco, co tam vlastně ani nemělo být.

„Myslíš, že sem lidé chodí kvůli tomu tvaru, nebo kvůli tomu, jak se u něj cítí?“ zeptal jsem se.

Eliška se opřela o lokty a zadívala se dolů. „Kvůli obojímu. Ale odcházejí kvůli tomu druhému.“

Seděli jsme tam ještě dlouho. Bez potřeby mluvit.

Nebyl to objev v klasickém smyslu. A přesto to mělo všechno – cestu, nejistotu, ticho i moment, který si nevezmete na fotce, ale odnesete v sobě.

Když jsme odcházeli, otočili jsme se ještě jednou.

Srdce tam bylo pořád. Klidné. Tiché. Nečekalo jen na nás. A možná právě proto jsme měli pocit, že jsme přišli přesně včas.

- - - 

Pokud vás tenhle příběh zaujal a dočetli jste až sem, děkujeme  další najdete na našem medium.cz.   https://medium.seznam.cz/autor/cenda155-23969

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Karvinsko na kole

Česko, Polsko

23.04.2026 - 4 dny

5 860 Kč

České středohoří na kole: Porta Bohemica

Česko

22.05.2026 - 6 dní

8 940 Kč

Šumava na kole: Kvilda

Česko

21.06.2026 - 6 dní

9 980 Kč

[ Další zájezdy ]