reklama

Básník, víla a dítě on the road 12 (Na Elberadweg pod dánskou vlajkou)

A jsme na stezce. Víly na Labské.
A jsme na stezce. Víly na Labské.
Foto: Autor

Jedeme Německem z Lauenburgu po Labské stezce proti proudu řeky, pořád pod dánskou vlajkou. Nechceme se vydávat za Dány a podle mojí důkladné němčiny nás stejně většinou okamžitě identifikují jako Čechy, spíš nás nějak ani nenapadne ji schovat. Takže dánská vlajka vlaje a my jedeme na jih.
Popsat jednoznačně Elberadweg není po jednom projetí reálné, trasy vedou většinou souběžně po obou březích, někdy mají i více značených alternativ, z nichž jsou v různých mapách a schematech zase jenom některé. Z Lauenburgu jsme vyjeli napřed po levém břehu řeky, ale podle doporučení místních jsme se po jednom dni přeplavili přívozem na pravý břeh, kde měla stezka vést zajímavou přírodou. Ta zajímavá příroda je trochu nudná, pohybujeme se po protipovodňové hrázi nebo za ní a od řeky, širokánské skoro jako Mississippi, nás odděluje různě rozlehlý pás pobřežní travnaté nivy se starými slepými rameny, osamělými topoly a volavkami. Je tu více pastvin a dobytka než lidí, jen jednou za čas míjíme konce zahrad několika domů v řadě za sebou. Není kde nakoupit, vzít pitnou vodu. S naším pomalým postupem (30 - 40 km denně) nenacházíme ani moc příležitostí dát si kafíčko nebo zmrzlinu. Jen výjimečně tady někdo osvícený „otočí" svůj dům do zahrady ke stezce, poseká trávník, vynese na něj pár stolečků, namele kafe a zapne varnou konvici nebo vyvěsí ceduli s nabídkou ubytování. Čím jsou takovéto oázy vzácnější, tím jsou půvabnější a stojí za zastávku. Zato jsou tu dochované zbytky ostnaté železné opony s příšernýma hlídkovýma věžema a na cyklostezce se válejí podezřele často skleněné střepy.

Víte co, dám sem pro změnu kus deníku i s daty, i když nebude vždycky úplně perfektně dopsanej. Možná to bude taky zajímavé.

21.8.2011
Spíme v roští u Labe u takové klukovské chýše z rákosí a u plážičky. Poradil nám to trochu připitý hospodský v poslední vesnici, kde jsme se stavili večer na pivko. Nedal se odbýt a kola že máme přivézt schovat do dvora. Nemám z toho místa moc radost, ale blíží se déšť a je třeba postavit stan a zalézt rychle. Porušujeme tady všechny rozumné zásady bezproblémového přenocování nadivoko (neřídit se radami ovíněných, zalézat tak aby o tobě nikdo nevěděl, nevěřit večerní výšce hladiny u řeky, nezůstávat na kultovních lokalitách místních kluků). Kola si necháváme u sebe jako vždycky, složený bromík do předsíňky stanu a kristýna pod šustivou plachtu. Ještě večer nás někdo přichází obhlédnout a šplouchá na plážičce, ale než zase odbzučím všechny spacákové a stanové zipy, zbudou po něm jen stopy v říčním písku. Kluk nebo vodník, utekl roštím druhou stranou. Nevíte, jestli vodníci chodí taky bosky? V noci je napřed ve stanu příšerné vedro a potom přichází silná bouřka a slejvák. Ale je to jen lokální a hladina řeky nestoupá.
Ráno si na takových místech vždycky oddechnu, že jsme přestáli noc bez problémů. Dítě hned vyrábí z vrbových větviček neumělý luk a šípy, protože večer mu víla vyprávěla o Minehavě. Při ranním mytí v Labi dostávám první čestný zásah šípem pod oko, snad to přežiju. Voda v řece je tu krásně čistá a koukat při čištění zubů na remorkér tlačící naložené vany proti proudu se mi jinde než u Labe hned tak nepoštěstí.

Po hrázi tady vedou souběžně cesty hned tři. Ta dole na straně k řece je jen stopa vyježděná v trávě od traktorů a občasného auta nějakého rybáře a na kole po ní nikdo nejede. Druhá vede po koruně hráze a třetí pod hrází na odvrácené straně od řeky. Po těch se jezdí a mají různé povrchy. Asfalt, beton, šotolinka, panely plné nebo zatravňovací, často s travnatým středním pruhem. To je pak pro tříkolku ouvej, drncáme pomalu skoro krokem. Údržba hráze probíhá za plného provozu. Svah včetně jedné z cest se v dlouhém úseku ohradí a uvnitř pracují stovky ovcí. Aby jim to netrvalo dlouho, je jich tam opravdu hodně na malé ploše a to ohrazení se postupně posouvá, jak trávu spásaj. Jenže ovcím se líbí na asfaltu (viz foto). Horší je, že pastýř jenom posouvá ploty a ostatní nechává na přírodě. Jedeme potom po stezce, kde je bohatě souvisle nastláno ovčím trusem, řeknu to jak to je, prostě nasráno. V celé šířce cyklostezky a v délce několika set metrů. A zjevně nemá nikdo potřebu to uklidit. Máme štěstí, že je právě docela sucho, hmota není už moc čerstvá a nelepí. Po dešti nebo těsně po „údržbě" bych se v tomhle na kole klouzat teda nechtěl.

22.8.2011
V městečku Domitz jsme přespali pod stanem v přístavu. Je to docela dobrá varianta, jak přenocovat, a levnější než kemp. Kromě jachet (těch pokojových) tu parkují karavany a občas stanuje nějaký ten veslař. Ráno se vydáváme hledat internet, abych odeslal další pokračování blogu na nakole.cz a vyřídil maily. Knihovnu nacházíme snadno, ale je pro veřejnost zavřená, jsou přece prázdniny. Logické. Ptáme se v íčku. Ochotná paní v nás podle akcentu hned odhalí Čechy a vzpomíná na Spejbla a Hurvínka. Vybaví nás množstvím tištěných materiálů o čápech a pevnosti ve městě, ale volný internet tady není a mekáč taky ne. Posílá nás do kavárny v posledním patře hotelu vedle přístavu. Tak jedeme zase zpátky. Hotel i kavárna s vyhlídkou nahoře jsou moderně přestavěny v duchu přístavních skladišť 19. století, tak zase v kulisách Marxe a Engelse. Vymydlený proletář (číšník) nám nabízí prozradit dnešní password na wifinu za 8 euro. Tak s tím se rozluč, slizký revizionisto. Naval kafe, koukneme do kraje zdarma a padáme. Placenému internetu vyhlašuji třídní boj, a ten je, pokud si dobře vzpomínám, nesmiřitelný. Jedeme dál proti proudu vody i času a soudruzi nakoláci zůstanou i dnes bez blogu.

23.8.2011
U Lenzen, stavíme stan na trávě na parkovišti aut u malého jachetního přístavu a přívozu. Hlídková věž železné opony je přístupná jako rozhledna, koukáme na zapadající slunce. Dny se rychle zkracují, na severu v Dánsku bývalo světlo do jedenácti večer. Ráno snídáme u stolu pod dubem u přívozu. Má tu bronzovou desku s podobiznou nějakej hodně zasloužilej vrchní hrázmajster z historie, jenže si ho tu nikdo nevšímá a v bronzovým uchu mu sídlí brouci a pavouci. Mít brouky v uchu není nic moc, ani když jsi živej, natož když už seš bronzovej, protože jsi zasloužilej. Přijde mi to nespravedlivé, tak žádám dítě, aby vzalo klacík a vyčistilo mu to ucho. To ani náhodou. Tak mu tu ušní kúru dělám sám. Třeba mi to jednou někdo oplatí, pokud bych byl taky bronzovej, ale to asi nehrozí. V jachetním přístavu potom obhlížíme motorové jachty a dal bych si kafíčko, jsou tu stolečky a hemží se tam nějakej člověk a uklízí, ale než tam sejdeme, prchne před námi druhou stranou. To vypadáme tak hrozně?

Při vjezdu do města Wittenberge (pozor nikoli Wittenberg) konečně kupuji v takovém zadním dvoře s kempovacím materiálem na předměstí plynovou kartuši, už bylo na čase. V íčku v centru nám potom svižná paní vyhledá a vytiskne vlakové spojení z Magdeburgu do Prahy, aby mohla víla za pár dní vrátit dítě, které bude muset do školy. Paní nám radí i přenocování v přístavu a volný internet v místní knihovně, ale když tam dojedeme, zjišťujeme že je středa a to má knihovna zavřeno. Stanujeme zase v jachetním přístavu u Labe. Jsme tam první, do večera ještě dva stany cykloturistů natěžkistů přibudou. Toaleta i horká sprcha jsou nám přístupné zadem v restauraci celou noc (máme klíče), ale na parkovišti před ní plno skleněných střepů. Obávám se defektu a víla s dítětem taky často chodí naboso. Nemám prostě střepy na betoně rád a tady jsou dost často. V noci zase blesky a silná bouřka a slejvák. Žasnu co ten stan vydrží.

24.8.2011
Ráno dáváme snídani na pěší zóně v pekárně, samé dobroty a kafíčko. Dítě mi upíjí kafíčko a moc mu to chutná. Na pěší zóně... Wittenberge má staré město, historické jádro s dlážděnýma ulicema a kostelem, kde ale život utichl a přelil se do široké ulice vedoucí k vlakovému nádraží, kde je všechno. Prostě středověké jádro neunese tolik co široký bulvár z 19. století. Osud mnoha středně velkých měst i u nás.
Potom opakujeme pokus o knihovnu. Má sice otevřeno a kabelový internet na místních počítačích (není tu signál pro můj netbook) je velmi mírně zpoplatněn, ale blog se mi nedaří z flešky vložit, protože nefunguje zkratka CTRL+V ani schránka pro vložení textu. Zkouším to sám, potom s knihovnicí, potom na jejím notebooku. Všechno marně, vložení blogu zase nevyjde. A přepisovat to znova celý rovnou do blogu nebudu, na to není čas. To je snad začarovaný. Tak vyrážíme do Havelbergu. Po cestě jsou na Elberadweg objížďky kvůli nějaké stavbě, nakonec jedeme celý den po vedlejších silničkách. Před Havelbergem jsou v lesích rozsáhlé vojenské prostory a velká kasárna.

25.8.2011
Spíme v kempu v přístavu v Havelbergu. Konečně signál a ráno můžu odeslat ten blog. Akorát je to pomalý a po půlhodině to spadne aniž se načetly fotky, ty musím vkládat po jedné a trvá to. Ale sedím si u kafíčka v kempu a je pohoda. Potom balíme a projíždíme historické jádro, tady to celkem žije. Správně dál na Elberadweg trefíme až na třetí pokus, strašné bloudění. Napřed jsme vyjeli z města podél řeky Havel jako na Berlín, podruhé sice správně k Labi, ale stezka po hrázi je travnatá a úplně nesjízdná pro tříkolku. Na horském kole by to šlo bez problému, ale s naloženou kristýnou ani náhodou. Mám vztek, pokaždé se kus vracíme na stejnou křižovatku. Jedeme po silnici a u pumpy kupuju pořádnej autoatlas. Přívozem přeplouváme na levý břeh, přívoz bez motoru na laně ukotveném uprostřed proudu. Pluje jako kyvadlo, natáčením kolmo na směr proudu. Jak se domluví když proplouvá velká nákladní loď? Tyhle přívozy co berou i auta nás stojí 1 euro za osobu a nad dítětem často mávnou rukou, kola zdarma. Žijí z aut. Daleko později nahoře na Labi už jsou jen osobní přívozy co auta neberou a tam jsme platili 3,5 euro za dvě osoby s kolama.
Pak pivíčko v garten restauraci.

26.8.2011
Spíme na labské stezce, u dřevěného přístřešku s lavicema, hned za Arneburgem. Na dlážděné podlaze v přístřešku zase skleněné střepy. Pod stříškou hnízdí vlaštovky a létají krmit mladé, dumám jestli stihnou včas odletět do teplých krajin. Arneburg je krásné historické městečko s hrázděnými domy. Fotíme se u kašny, dítě zlobí a zuří že víla řekla že je kovová holčička na kašně hezčí než dítě které zlobí. V noci děsnej vítr máchá stanem, čekám kdy konečně začne lejt a zklidní se to, ale prší až následně ve dne.
Jinak stezka v tomto úseku je hrbolatá asfaltová (asfalt plácanej lopatama), ale jen asi metr široká a vede souběžně s klasickou polňačkou s hlubokýma kolejema. A nahoru dolů. Vyhýbání cyklistů je obtížné, většinou zastavím s jedním kolem v trávě nebo oni sjedou do trávy a pustí mne.

27.8.2011
Projíždíme historické město Tangermunde s hrázděnými domy a několika cihlovými kostely a prší, tak jen koukáme zpod pláštěnek. Dáváme kafíčko a něco dobrého v takové malé pekárně u Lidlu. Dítě nechce psát svůj deník co slíbilo doma a hádá se s vílou.
Jedeme dál a dítě je neuvěřitelně hlučné, vyje z bedny jako vlk a mňouká, ve vsích se psi zpoza plotů můžou zbláznit a lidi se ohlížejí co to vezeme. Zajíždíme do takového rodinného kempu u vesnice Bittkau, jenom na pivo a zmrzlinu pro dítě. Sedí se dobře, přidáme i hranolky a venku se setmí. Rozhodneme se tady přenocovat. Jdu vybrat místo pro stan a převézt kristýnu a zjišťuju, že zadní pneu je splasklá. Byl tu nějaký vichr a jeli jsme dnes dost dlouho po stezce, kde byly nastlány akátové větvičky, neměl jsem z toho dobrý pocit. Akát je přeci trnovník. Vůbec blbej nápad sázet akáty kolem cyklostezky. Tak to je nadělení. No jednou to přijít muselo. To jsem zvědav jak to ráno spravím a co z toho bude? Je to sice jenom defekt, ale když vysadím zadní kolo úplně, rozhasím lanko k převodovce a bubnové brzdě v zadním náboji a jak to pak znova seřídím? Moc klidné spaní teda nemám...
Ráno se pouštím do opravy. Musíme kristýnu celou vyložit a otočit břichem nahoru (to se zase našlo věcí!). Zkouším pneumatiku trochu přifouknout a hledám problém napřed zvenčí. Nalézám jeden nenápadně zabodnutý akátový trn, svlékám v tom místě pneumatiku z ráfku, ale nezdá se, že by šel skrz. Ale ešus s vodou říká že ano. Takže trn vytáhnout z pláště, zbrousit na duši takovej ten šev (proč ho tam nechávaj, taky vždycky píchnete vedle švu, kde záplata hrozí že nepřilne?), a zalepit. Po zalepení duše se ještě pobavíme hledáním vypadlého ventilku, ale i ten odněkud vyskočí. Ještě že mám kristýnu na plachtě. Nakonec prohlížím i ostatní pneumatiky i bromíka a vytahuju pár ostrých kamínků, pro jistotu. Jsem moc rád že jsem to dokázal opravit bez vysazování celého zadního kola.

28.8.2011
Pořád protivítr, ta teze že fouká převážně proti proudu je jenom pustá pověra. Od Lauenburgu až dodnes skoro k Magdeburgu jsme ještě na Labské vítr do zad neměli, pořád jenom proti.
Jsme s vílou nachcípaní a kašleme, nejhorší je změna polohy večer do vodorovna a ráno nasvislo. Od té chvíle co jsme opustili slaný vzduch u moře mají naše dýchací trubice nějaký problém. Dítě je naštěstí úplně v pohodě, v Praze přes rok bylo dost nemocné a s náma za celé větrné a deštivé prázdniny nic. To je dobře. Asi je v kristýně v bedně sucho a teplo.
Spíme ve stanu za hrází na odpočívadle Labské stezky mezi vesnicemi Schartau a Niegripp, v přístřešku zase střepy na betoně. Večer ohříváme eintopf z velké konzervy v ešusu, je docela dobrej. A čaj. V noci prší, jinak je klid.

29.8.2011
Cestou do Magdeburgu prohlížíme velké zdymadlo a plavební kanál, který po mostě kříží Labe. Prostě přes Labe je v „podplutelné" výšce horem položen most s vanou plnou vody a lodě plují dole po řece i nahoře po kanále a kříží se mimoúrovňově. Tohle mne hodně zajímalo. Technicky - jakej má tohle mimoúrovňové křížení dvou vodních cest důvod, když na tu horní hladinu musíš zvedat lodě zdymadlem? Proč to nevykříží úrovňově, na Labi tak hustej provoz lodí není?

Už večer dojíždíme do Magdeburgu, velké průmyslové město, říjnový větrný podvečer, občas sprchne. Dokličkujeme k vlakovému nádraží, kupuju víle a dítěti na zítra lístky do Prahy, a potom... co teď? Stojíme v centru před nádražím, noc na krku, ráno musíme být zase zpátky tady... Jdeme do hotelu. Je hned vedle nádraží, je tam nějak sucho a teplo, a po zjištění že jsme cyklisté máme slevu a klíče od sklepa na kola. Dokonce se mi i kristýna tak tak vejde do výtahu, není co řešit.

30.8.2011
V 10.06 víla s dítětem odjíždějí vlakem do Prahy, dítě už bude muset do školy, do druhé třídy. Pusu, zamávat a jsem v Magdeburgu na peróně sám. Dobrý, co? Ještě před chvílí jsme snídali v hotelové jídelně, měl jsem celou termosku kafíčka, dítě jsme museli krotit, sneslo by nám na stůl více než stačíme sníst... A najednou jenom pustej perón a prázdný koleje. Jdu pryč, divnej pocit.
Místo cca 25kilového dítěte poskládám do bedny vílina bromíka a vyrazím sám do vyloženě říjnového dne, dál z města proti proudu Labe. Moc radostně mi není na duši, Labská stezka, počasí ani tahle část Německa mne zatím žádným nadšením neplní. Samotného mne ani kafíčko a pivko netěší. Byl jsem připravenej to dojet sám až do Prahy, ale víla řekla, že v Praze vrátí dítě, jeden dva dny pobude a přijede zpátky za mnou na trasu. To jsem hodně překvapenej. Spíše by měla doléčit někde v teple a suchu ten kašel.
Jedu sám dál, kristýna je znatelně lehčí a jede se svižněji, ale ne zrovna zvesela. V bedně sebou nikdo nemele a neštěká a nemňouká. Holky mi tu prostě chybí. To jsem zvědav jak to dopadne a jestli se víla vrátí... ?

Fotogalerie

17.09.2011 vložil/a: básník
karma článku: 6.04
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.69)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
PR

Cyklistika – přínos pro zdraví a pohodu

 (S'portofino)
Před sebou máte jen sebe a trasu: můžete si vybrat divočinu, jednu z mnoha vyhlídkových tras nebo městský ruch, od kterého se můžete kdykoli odpojit.

Nová značka skládacích kol v ČR – Montague kola (nejen) amerických výsadkářů

Skládací kola Montague (Citybikes)
Skládací kola si již dávno našla cestu k zákazníkům. Není divu. Jsou praktická a zásadně rozšiřují možnosti rekreační a městské cyklistiky. Díky lehkosti a skladnosti jsou používána při cestách vlakem, autobusem, letadlem, karavanem, osobním autem a dokonce i ultra-light letadlem či vrtulníkem.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

255 cyklistů (3 přihlášení)

Východní Balkán - 4. část - Bulharsko - Rodopy

Na pěkné noclehy si člověk rychle zvykne. Prostě jsme ty krásné přístřešky začali brát jako standard, až jsem…
Peggy | 22.09.2023

Východní Balkán - 3. část - Rozžhavený nejjižnější bod

Na úvod jsem zapomněla na pár důležitých informací: - Dětem už je (rok 2021) 12 a 14 let (ano, nočník jsme už…
Peggy | 11.09.2023

Z Čech k moři – Alpe – Adria

PŘÍPRAVY KAM SE VYDAT? Nějaký čas ve mně zrála myšlenka nechat letos, až budou děti na táboře, doma obytňák…
PetrVobo | 11.07.2023