reklama

Básník, víla a dítě on the road 10 (Tak čau, Dánsko!)

Zdejší počasí mne deptá. Tohle je těsně po jednom slejváku a na obzoru už se černá další bouřka.
Zdejší počasí mne deptá. Tohle je těsně po jednom slejváku a na obzoru už se černá další bouřka.
Foto: Autor

Přejeli jsme trajektem z Marstalu (ostrov Aero) do Rudkobingu (ostrov Langeland). Byl už dost večer a foukal silný studený severozápadní vítr, když jsme se vydali v dalším neznámém městečku z přístavu hledat místní lejrplads č.715. Lidé nás posílají za město polní cestou přes takovou rozlehlou louku, která vypadá jako smetiště. Je rozdělená do velkých čtverců dřevěnýma kůlama s pletivem a všude ve větru plápolají papíry a igelity. Sem tam vybydlený posprejovaný obytný přívěs nebo stará pneumatika. V dálce jezdí lidé na traktoru a vytahují ty kůly a balí pletivo. Vyhýbáme se velkým loužím na cestě. Kde jsme se to ocitli? To tady byl nějaký dobytčí trh, technopárty nebo je to bývalé smetiště? Za loukou jsou zase venkovské usedlosti a v jedné nacházíme lejrplads. Raději klepu na okno a ochotná paní nám jde ukázat vzadu za domem sprchy, záchody, ohniště a místo pro stany. Vše je zlité deštěm a vane silný severozápadní vítr, zakládat oheň absolutně není možné. Zalézáme za hustý živý plot, vítr by odnesl všechno. Jde to trochu na nervy. Cokoli pustíš z ruky, už se kutálí po louce pryč. Budu se muset zajet jednou podívat do Provence na ten slavný francouzský mistrál, protože jestli tohle není taky mistrál, tak už nic.

Ráno sluníčko střídá přeháňky. Dáváme si kafíčko a zmrzlinu v centru Rudkobingu na krásné pěší zóně, holky šmejdí v obchůdcích a galeriích, a když nasedáme na kola k odjezdu, po pár metrech začíná zase lejt a bez konce. Schováváme se pod první vhodnou střechu jenom abychom vytáhli pláštěnky ...a hele, knihovna!

A je otevřená!!

A je tu free signál!!! Zlatý knihovny, jejda tady bych s kafíčkem u ruky a netbookem přežil všechny deště do konce světa :-)). Dítě mastí hry a kouká pod ruce třem dánským holčičkám, které hrají takové oblékání a česání panenky. Víla vyřizuje maily a já se chvíli vykecávám na nakole.cz (jak jinak). Otevřené laskavé knihovny po cestě mi nahrazují pocit domova, takový to klidno, teplo a sucho. Hlavně to sucho. Mám je mnohem raději než mekáče, kde je taky wifi signál pro tuláky zdarma a hranolky a věčná cola k tomu, ale já jsem spíš doma tam kde bydlí knížky.
Škoda že se v knihovnách nedá stanovat třeba jako v kempu. Protože když pak navečer zavřou, vyšoupnou tě do deště. Takže marný, pláštěny a jedem. Langeland je takový ostrov - rohlík, a my ho v hustém dešti překrojíme napříč. Docela rád bych ho rozřízl i podél, ale v lepším počasí. A tomu vymaštěnýmu debilovi v tmavém dánském pasátu kombi co mne předjel louží tak že mi zalil boty, na dálku posílám kýbl ledový vody za krk. Fakt mne naštval.
Na trajektu do Tarsu na náš poslední dánskej ostrov Lolland bylo krásně sucho, ale po vylodění jsme museli zůstat sedět schovaní v teplé světlé trajektové čekárně, protože pořád lilo dál a dál. Vše jsme tu taky usušili, ale v jedenáct večer ji se zdvořilou omluvou zamykali, tak nám nezbylo než do pláštenek, dítě do bedny a hurá do mokré tmy. Sakra sakra, měli jsme jet dříve, ještě za světla. Spoléhal jsem, že se to vyprší, ale nepodařilo se. Tajně jsem doufal, že i pokud se to nevyprší, nechají nás tu přespat. Taky vedle. Mám sice už pro jistotu vyhlédnutý v příručce lejrplads vedle ve vesnici v přístavu, ale jak ho teď potmě najít a koho se zeptat ? A jak může asi vypadat trávník pro stan po celodenním dešti ? Prodavač trajektových lístků sedící v takové té mýtné bráně mi našel a vytiskl mapku podle souřadnic, mělo by to být přímo v malém rybářském přístavu asi kilometr odtud. Projíždíme potmě pomalu vesnicí. Kapky vody pleskají na mokrém asfaltu a já docela závidím těm lidem v domech za okny v příjemně teplém tlumeném světle lamp. Odbočujeme do tmy za jediným světýlkem tam někde na větrném konci světa, kde je asi ten přístav s naším lejrpladsem.
Je tu jediná lucerna, pár lodí na vodě a pár na dřevech na molu, a zamčená budova. Druhé dveře do nějakého skladu zamčené naštěstí nejsou, tápu tam potmě, když zvenčí volá víla, že je tu nějaká paní a ať honem přijdu. Jachtařská klubovna se otevírá a zevnitř zírají rozespalí cyklisti Erkuden (slečna) a Eneko (kluk). Říkají že jsou Baskové. Ještě že je moje lomcování klikou vzbudilo a odemkli. Jsou zlatí, dělají uvnitř místo i pro nás, pomáhájí nám natahat věci dovnitř (i kristýnu) a ptají se jestli nemáme hlad. Asi vypadáme fakt dost zuboženě :-)). Ale je tu teplo, voda teče, a podlaha je suchá, takže super, jsme zachráněni.
Erkuden a Eneko jedou natěžko okruh Dánskem z Kodaně do Kodaně, kam přiletěli Lufthansou.Jsou dobře vybavení, ortlieby, neopreny, prostě evropský standard. Ráno balí a v takové desetiminutové přestávce mezi dešti odjíždějí. Kéž by se jich ta mezera v dešti držela celý den. My to nestíháme a zůstáváme další celý den i noc, protože je zataženo nízkou mlhou od obzoru k obzoru, chladno, fičí vítr a leje a leje. Přijíždí nás zkasírovat správce přístavu, ale když nás vidí a trochu s náma popovídá, tak nám naúčtuje jen jednu noc, sprchu nepočítá (byla super s horkou vodou). Říká že je to pro nás tady hodně drahý. Ale strvrzenku nám poctivě vypsal, i když jsem ji nechtěl. A prozradí mi i heslo na internet, takže hurá na nakole.cz. Burajda mne hned zaregistruje a vyzvídá, jestli už jsme v Německu (aspoň myslím že to bylo tady). V Německu, no to určitě. Nabíráme děsný zpoždění právě kvůli těmto dnům, kdy leje souvisle od tmy do tmy, už asi pětkrát nebo šestkrát jsme zůstali proto sedět na jednom místě. Taky když najdeme jednou za čas knihovnu s internetem, je hned nejmíň půlden v tahu. Ale nejedeme podle přesného harmonogramu a je lépe na cestě žít než plnit plány. Těch už jsem se aspoň já naplnil v životě prostě dost. Vy ne?

Další den ráno pořád leje, ale viditelnost v kraji i na moři se lepší a před polednem přestává konečně cedit úplně. Jsme už sbalení a vyrážíme směrem na Nakskov a Rodby. Všude kolem v polích úplná jezera, plný příkopy, voda teče i přes silnici. Smutnej pohled na zralou nesklizenou pšenici stojící po kolena v jezeře jako rákosí. Když už to ani tento písčitej kraj nepobral, tak to musel být pěknej nášup deště. Projeli jsme Nakskov, ale ničím nás nezlákal k zastávce, tak fičíme pořád dál. Přespíme na lejrpladsu na takovém rybářském jezeru „Put and take". Podle instrukcí v dřevěné boudě je to samoobsluha. Rybu si sám chytíš, změříš, zaplatíš do kasičky podle její délky, když chceš i ugriluješ a sníš (grily a stoly s lavicema jsou k dispozici), případně si umeješ si ruce na toaletě a jedeš zase domů. Ale nikdo tu není kromě labutí. Dvou velkých bílých a šesti šedých mladých, Čajkovskij by měl radost.
Lolland vypadá jako trochu opuštěný kraj, jsem překvapen. Představoval jsem si, že čím blíže ke kontinentální Evropě (a Německu), tím bude větší šrumec a prosperita, a je to přesně naopak. Jako by tudy všichni včetně štěstěny jenom projížděli směrem do Kodaně, a bez zastávky. Ale lidé jsou hodní, další den v Rodby nám starší paní sama pomáhá zjistit a vytelefonovat kde je vlastně ta budhistická stúpa na Lollandu, kterou chceme vidět a obejít :-)). Měla být v Rodby, ale není. Je někde dobře zašitá v kraji snad 15 kilometrů odsud :-)). Takže dnes jsme ji teda nenašli, zítra druhý pokus.

Lejrplads je podle příručky hned v nákladním přístavu v Rodby, takový čtverec trávy mezi vysokým omšelým obilným silem, obrovskou nákladní lodí vykládající hlínu (fakt ne čaj a kávu, ale hlínu, náklaďáky ji odvážejí celý večer), remorkérama u mola a plotem, za kterým čekají fronty kamionů na trajekt. Kulisy jak podle Marxe a Engelse. Slušné záchody jsou nám k dispozici a když místní námořní proletáři z remorkérů zamknou navečer svoje celý den otevřené nehlídané šatny se sprchama (dřív než je stačíme také použít), jeden z nich se po chvíli na kole za námi sám od sebe vrátí s vytištěným plánkem přístavu, kde nám nakreslil propiskou cestu a zakroužkoval na úplně jiném konci klubovnu, sprchy a wc pro jachtaře, a vše open a free. Super a díky vám, dánští revolucionáři :-)) Jedeme se tam podívat a je tam sucho a teplo, nakonec se sem přesouváme i se stanem a trávíme tu dvě noci (ne schválně, ale opět kvůli neustávajícímu větru a dešti). A sušíme a lížeme si rány, hlavně víla. Ale popořádku.

Ráno vyrážíme hledat utajenou stúpu, měla být v Rodby, ale to je dost široký pojem, je Rodby - town (město), Rodby - havn (přístav a vlastně jiné město) a kraj Rodby. Stúpa je prý někde u Solestedu, ale kde? Popis cesty podle internetových stránek vůbec nesedí. Stojíme na křižovatce, telefonujeme kamarádům známým i cizím... Nakonec u nás sama od sebe zastavuje taková stará paní v autíčku, bere si brýle, najde propisku a zapíchne ji do mapy s neomylnou jistotou, až trochu zapochybuju, jestli je příčetná. Tak dobře, díky, ale kdoví jestli. Z hledání lejrpladsů mám docela bohaté zkušenosti. Ale paní má pravdu. Takže kamarádi, až budete stúpu a centrum Lolland v Rodby hledat, je jižně od Solestedu na samotě, v místě zvaném Korterup.
Zdejší kamarádi už o nás vědí, s některými jsme před chvílí telefonovali, ale to jsme vůbec netušili, kam vlastně voláme. Přijeli jsme právě k obědu a jsme zvaní :-)). Po obědě mi kafíčko nikdo neudělá, ale vysvětlí mi, jak se ten složitý parostroj v kuchyni řídí a obsluhuje a můžu si presíčko připravit sám. Zvládl jsem to skvěle a kávou nešetřil :-)). Dítě to brázdí okolo na půjčeném dětském kole, víla chvilku medituje v krásné gompě a já mám signál na netbooku, takže je to jasný :-)). Obejdeme ještě stúpu, uděláme dobrá přání a jedeme zpátky.
Ještě před odjezdem spouští zase slejvka, zalézáme do stodoly a technickou lepicí páskou zalepujeme potrhané pláštěnky a slepujeme jim boky, protože ty plastové patentky už vůbec nedrží. Dvě hodiny cesty v šikmém dešti a větru jsou úmorné. Přestože jsme polepili pláštěnky, jsme mokří od pasu dolů. Kristýna drží, dítě jede v suchu.
Už skoro v přístavu, kde bivakujeme, brzdím před vpadlým víkem kanálu s dírou plnou vody, abych nedal kristýně ránu. Víla jedoucí mechanicky za mnou nedává pozor, ťukne do nás a spadne. Leží v dešti na asfaltu zamotaná do červené potrhané pláštěny a bromíka a nemůže vstát, napíchla si břicho na řídítka. Vypadá to děsivě, zastavují auta... Musím odstavit kristýnu s ječícím dítětem, vymotat napřed bromíka a potom vílu. Ta je v šoku, s kola spadla naposledy když jí bylo sedmnáct. Sice to není až tak dávno, ale :-)) Nakonec z toho naštěstí budou jen modřiny. Tak tohle má být tečka za Dánskem? 
Příští ráno před odjezdem na trajekt se ještě chvíli touláme zapadlými kouty přístavu s odstavenýma loděma. Zvláštní atmosféra. Ten vysloužilý majákový člun, co jsem na něho dva dny koukal ze stanu i z okna jachetní klubovny, jsem si oblíbil. Je na něm vidět, že zažil několikero přestaveb a udělali mu nové kormidlo z tvrdého dřeva, takže snad nekončí... Má krásné jméno Anny. Myslím že lodě mají duši a někdy mluví. Ať zase brzo vypluješ, Anny :-)).

Na trajektu potkáváme osamělce jedoucího z Goteborgu natěžko. Cyklista Lars má takový ten zdvořilý trochu plachý úsměv zkušeného tuláka, co nechce obtěžovat. Ale s dovolením si nás fotí, asi se mu líbí víla :-)). (to mně taky). Lars jede do Gibu natěžko, možná až do Maroka, podle času, chce to stihnout do konce září. Dává 140 km denně. Po vylodění na německém ostrově Femarn nám poodjede, je rychlejší, ale je tu tepleji, sluníčko, za chvíli ho zase dojíždímě, jak přebaluje a převléká se. Nasazuje klobouk pouštních barev a tvarů, s širokou krempou, teď už mu to Maroko věřím. Pod tím kloboukem mu svítí z očí :-)).

Jo, abych nezapomněl: Honza (Sete) před několika dny psal SMS, že je v Basileji a míří podle Rýna a Dunaje domů. Inu jsou tací co křižujou celou Evropou napříč i nadél a neceknou o tom do blogu kloudné slovo a málem o nich nikdo neví. A my naděláme slov a řečí... a nakonec o čem, že jo.
Míříme dolů na Lubeck a k Labi. Tak čau Dánsko, navzdory dost hnusnýmu počasí, někde uvnitř jsi mi uvízlo. Koukám že Německo to po tobě bude u nás mít dost těžký. A až něco našetřím, vrátím se sem pro Anny, jestli bude k mání. Nebo některou jinou. To bude potom jinačí jízda :-))

 

Fotogalerie

26.08.2011 vložil/a: básník
karma článku: 5.57
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.69)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

183 cyklistů (3 přihlášení)

Československo s dětmi - kapitola 1.

Československo s dětmi - rok 2020 1. část Slovensko s rouškou Kapitola 1 - Cesta na východ Něco málo na úvod…
Peggy | 24.11.2021

Rok kovidový-druhý

Po loňském, předčasném jásotu, na nás na začátku letošního roku 2021 zaútočila ta čínská svině znovu. Opět se…
Stanley58 | 24.11.2021

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021