reklama

Básníkovy Benátky bez kopců - 1 (do Innsbrucku)

Ještě na Šumavě nad Zbytinama směrem k Volarům, po masakru dotěrného hmyzu.
Ještě na Šumavě nad Zbytinama směrem k Volarům, po masakru dotěrného hmyzu.
Foto: Autor

Je srpnová sobota dopoledne, venku hustě prší, je šero a víla pouští v kuchyni elektrické foukadlo, protože je jí v našem kamenném stavení zima. Voní kafíčko. Jsem doma druhý den a ještě mi poránu chvilku trvá, než mi to docvakne. Nemusím při vstávání bzučet zipama u stanu a čurat nepůjdu do roští. Nebudu složitě strkat hlavu s přílbou do pláštěnky a řešit ty neposlušné boční patentky (co jsem se s nimi narozčiloval). Kolo, spokojené a ještě ušmudlané z dlouhé cesty, stojí i s vozíkem v chodbě. Jsem doma a dneska už se dál nejede.
Byl jsem on the road 22 dní, tachometr za tu dobu napočítal 1826 kilometrů od chalupy zase zpátky k chalupě a vše jsem ujel v sedle, netlačil jsem ani metr (kecám, tlačil jsem asi 30 metrů, ale k tomu se přiznám až na místě). Byla to moje první velká cyklocesta natěžko do zahraničí, k moři. Uskutečněnej sen ještě z pozdních klukovských dob, kdy v dálce byla naděje a cyklistika nádherným svobodným způsobem, jak se jí vlastními silami přiblížit :-).

Jel jsem na cyklokrosce merida s vozíkem weber monoporter. Kolo má vpředu kompakt (dvojtalíř 50-34) a vzadu bajkovou devítikazetu 11-34, takže umožňuje převod 1:1. Byly ale situace, kdy jsem trojtalíř s kašpárkem bajkerům hoooodně záviděl. Na doporučení kamaráda servisáka jsem obul nové michelinky 34X622 s jemným bočním vzorkem, skoro slicky. Držely perfektně na tvrdých površích i v mokru a dešti, ale na šotolině, štěrku a písku jsem se cítil nejistě, přední kolo plavalo. Blatníky snad ani nebudeš potřebovat, říkala víla, když jsem je montoval a bylo sucho a vedro. Byl jsem ale rád, že je mám. Brzdy (cyklokrosové originál cantilevery) dostaly pěkně zabrat, aby celou soupravu zvládly. Na mokru to byl někdy horor, velmi se mi osvědčily pomocné brzdové páky na řídítkách, kterýma jsem ubrzdil více než pákama duálů zvláště v dlouhých sjezdech.
S vozíkem weber jsem se sžil, asi to opravdu chtělo čas. Ani při rychlostech ve sjezdu kolem 60 km/h jsem se necítil nejistě (maximálka s vozíkem 63 km/h, mezi 50 a 60 bylo běžné denně). Pustil bych to na přehledném úseku klidně i rychleji, omezovalo mne spíše vědomí dlouhé brzdné dráhy než jízdní vlastnosti soupravy.
Celý náklad byl uložen v brašně vozíku, z větší ledvinky jsem si zauzlil a zimprovizoval řídítkovou brašnu na foťák, peníze a doklady. Na vozíku jel stan (starý osvědčený 1,5místný jurek beskyd), nafukovací karimatka, spacák, oblečky, hygiena, vaření (plyňáček s kartuší, ešus a bujóny), a lehká plachta z baumaxu 2x3m.. Brašna se osvědčila i v několika jízdách v půldenním hustém dešti, uvnitř zůstalo vše suché. Naopak byl trochu problém při sbalení oroseného stanu ráno, v krásném dni sluníčko potom přes den v černé brašně propařilo úplně všechno. Brašnu je totiž třeba pořádně vycpat a utáhnout, nelze jet s otevřenou a větrat. Vozík váží 4,5 kila a náklad asi 10 kilo. K tomu jsem vezl na kole 1 + 0,5 litru pití v lahvích, což se ukázalo v této civilizované části Evropy skoro zbytečně mnoho, ten litr (a kilo) jsem si mohl ušetřit.
S technikou nebyl problém, dva defekty na předním kole byly způsobeny čistým propíchnutím na asfaltu, jinak vše šlapalo jak mělo. Vezl jsem jen lepení a náhradní duši, trochu nářadí a olej na řetěz.

Odjel jsem ve čtvrtek 15. července 2010 okolo desáté směrem na jih. Ta desátá mne potom provázela pořád, málokdy se mi podařilo odstartovat dříve. Bylo to svým způsobem praktické, v hezkých dnech jsem stačil na sluníčku usušit orosený stan a neměl jsem pak v brašně zvlhlé pařeniště.
Rozloučení s vílou, projíždím naší vsí a jsem nějak divně naměkko, nechce se mi s nikým potkat a už bych byl raději pryč daleko. Mám před sebou něco velkého a už jsem netrpělivý, zvláštní stavy tyhle odjezdy. Kdyby to člověk moc rozmýšlel, nakonec by nikam nejel. Máte to taky tak?
Ve Vodňanech na náměstí dávám kofolu a sháním samolepku CZ, ale nemají. Z Vodňan jsem trochu zakufroval a do Chelčic jel přes Křepice, první zbytečný kopec navíc. Je zataženo a teplo. Stoupám zvolna přes Netolice a Lhenice. Kolem cesty plno přezrálých třešní, které miluju, ale tentokrát netrhám, potřebuju hodně pít a to by nešlo dohromady. Před Smědečí odbočuju na Chroboly. Jsou tu docela ostrá stoupání, ale mám na to. Nicméně splavený jsem jako dobytek, s vozíkem je do ostrých kopců dřina.
V Chrobolech odbočuju podél trati přes Skřiněřov do Zbytin, tuto zkratku jsem si vymyslel podle mapy. Hezká lesní asfaltka se v tomto krásném šumavském koutě mění na rozbitou a postupně šotolinovou polní cestu, před Zbytinama rozestavěnou štěrkovou. Přední kolo mi na tomto povrchu plave, pořád hledám stopu, bojím se držkopádu a navíc mraky hovad. Nestačím řídit, řadit, brzdit a ještě se ohánět. Posílám je nahlas někam, ale není mi to nic platné. Vyhrožuju jim masakrem, ale spíše jsem zmasakrovanej sám. Jsem poštípanej, a když vidím tekoucí krev na lýtku, definitivně se nasírám. Chcete boj, budete ho mít. Zastavuju, slézám s kola a postupně sedající hovada vybíjím. Za dvě minuty je hotovo. Bylo jich asi 20. Varoval jsem je. Čest jejich památce. Za Zbytinama už jsem jim po asfaltu ujel, přes Volary do kempu Soumarský most. Smývám sůl a pot v ledové Vltavě, dávám pivko a konečně vylepuju samolepku CZ, kterou jsem koupil u pumpy ve Volarech. Vedle mne kempuje mladá belgická dvojice s dítětem a kolama na autě. Chtěli tu jen přespat, ale už kempují třetí den, jezdí na kolech a jsou okouzlení. Ptají se mne, kam mám namířeno a asi mi moc nevěří.
Dnes 89km, průměr 15km/h, max. 56Km/h

Pátek 16.7.
Myju se ráno v řece, snídám v bufáči (na levém břehu) kafíčko, koblížky a kofolu. Kafíčko mi hostinský udělal do vlastního puntíkatého hrnku (nechtěl jsem do kelímku) a recepční mi přeje, ať se mi kola točí a správným směrem a koukají na vozík s tou cézetkou. Vypadali jako první lidi, kterým došlo, že nekecám a fakt jedu k moři. No sakra snad nebudu ještě naměkko. Vyjíždím směr Pasov. České Žleby mi dávají krutě zabrat, je tam pár pěkných stojek, ale nechci si to zkracovat (možná to šlo), abych se zase nedostal do moci těch štípajících potvor. Pro neznalé České Žleby nejsou žádné žleby, to je podvod. Je to pořád prudce do kopce, místy úplně nastojato, a pak zase dolů. Stejně je zajímavé, že v momentě překročení hranic u Haidmuhle hovada zmizela. Úleva, v cizině hovada nemaj. Fakt.
Jedu přes Frauenberg a před Altreichenau první defekt, přední kolo. No to mi to pěkně začíná. Jurimír s Flintem mi tady nepomůžou jako na jaře na Kolečku, ale zase na mne nikdo nikde nečeká, času je dost. Pro vodu jsem se vydal do blízkého statku, paní domu mne vede ke kamennému korytu, kam trvale proudí ledová tekoucí voda. Retrívr mi mává ocasem. Je to ta lepená duše z Kolečka, ale záplata drží dobře, tohle je nová díra. Lepím záplatu a poctivě hledám v plášti důvod defektu, ale nenalézám nic. Nafoukat pořádně kolo lehkou cestovní pumpou je vždycky vopruz, alespoň pro mne. Navíc foukám dvakrát, protože jsem zapomněl, že plně nafouknutý plášť nedostanu do vidlice přes brzdy (je to docela balon a nejde ani když vyháknu lanka cantíků, musel bych odmontovat vypolohované špalky). No, takže upustit a foukat ještě jednou Láďo, noch einmal.
V Altreichenai osudná chyba, rozjetý míjím odbočku na Jandelsbrun a ženu se sjezdama přes Neureichenau až dolů na hlavní, kde se pak v šíleném provozu plížím přes kopec do Jandelsbrunu zpět. A opět chybně pokračuju na Waldkirchen po hlavní, místo abych odbočil na Sonnen. Úplně vyřízenej vedrem, kopcema a hustým provozem (pátek odpoledne) odbočuju ve Waldkirchenu k takovému Lidlu vpravo, ze kterého se vyklubal supermarket na nápoje. Lidi nakupují po bednách, já si koupil dvoulitrovku coly, litr do sebe, litr s sebou do lahve. Sedím vedle kola na zemi, nohy roztažené po betonu, vedle rozházené mapy, rukavice, přílbu, cykloláhve. Český cestovatel vyrazil poprvé do světa. Vyptávám se svojí lámanou němčinoangličtinou (do čerstvější angliny mi skáčí v německém prostředí německá slovíčka, někteří lidé se mne potom bojí) a mladý muž mne zachraňuje (což v té chvíli netuším). Vrací se k autu a daruje mi autoatlas Německa, že už je starý a nepotřebuje ho. Když odjede, chvíli váhám, zda si vyrvat jen právě potřebný list a zbytek vyhodit, ale nakonec se poprvé ten den rozhoduji správně a narvu celý atlas do kapsy v triku na zádech. Udělal jsem dobře, moc se mi ještě později hodil.
Pokračuji po hlavní k silnici B12 u Dechingu, chvíli se motám v mostech a křižovatkách než najdu správnou souběžnou a pak jedu na Pasov přes Buchelberg a Salzweg vedlejšíma silničkama, ale je to dřina pořád prudce nahoru a dolů.
V Pasově snadno nalézám kemp u říčky Ilz, kde už jsem nocoval před lety. Kempík je plný cykloturistů, dvě lehokola, vozíky. Horká sprcha je blaho a večer procházka krásným starým Pasovem. V jedné uličce hrají tři starší džezmeni, saxofon, zpěv s foukací harmonikou a kytara. Improvizují, střídají se sóla. Žádný klobouk na chodníku, který by mne přiváděl do rozpaků, pánové prostě hrají pro radost a je to fakt radost. Nikde žádná elektrická šňůra nebo mikrofon. Koupil jsem si za rohem rádlera, sedl si na chodník, opřel se zády o dům a vnímal jak tu radost tlačí do tý ulice, do lidí i do auta, které občas přejede kolem a všechno ozáří (musím pokrčit nohy, budu je ještě potřebovat). Rádler mne tedy nenadchl vůbec, ten džezík v ulici ano. A docela mne přešel vztek na sebe, jak blbě jsem se dnes klikatil a zbytečně nadřel. Taky jsem si vzpomněl, jak jsem tady v diskusi nakole někomu radil, jak je to do Pasova pořád s kopce. No jestli jste to jeli podle mé rady, tak mne asi milujete. Ale vyžral jsem si to taky. Správnou trasu jsem jel na zpáteční cestě, tuhle dnešní už nebrat.
Ještě výměna SMSek s vílou a dobrou noc.
Dnes 73km, průměr 17km/h, max. 60Km/h

Sobota 17.7.
Ráno už za světla mne vzbudil silný vítr, cloumající stanem. Vykouknul jsem ven a zdálo se, že se něco rychle žene. Okamžitě jsem všechno sbalil a odnosil pod střechu do takové otevřené místnosti pod sprchama, kde si kempaři vaří a sedí v dešti. Nebyl jsem sám. Nakonec to byl planý poplach, mraky se přehnaly, jen zůstalo zataženo. Přes noc zase prázdná přední pneumatika, to mi docela zkazilo náladu. Dopisuju deník, snídám a dumám, jestli to rozebírat a lepit hned nebo zkusit jen dofoukat. Nakonec jsem pneumatiku jen dofoukal a kupodivu už to drželo.
Vyjíždím v 10 hodin, projedu Pasov, překročím po mostech Dunaj i Inn a jedu innskou cyklostezkou (Innradweg), jak jsem si to naplánoval.
Stezka je značená, ale ve skutečnosti je to neustále se měnící chuchvalec různých stezek. Je dobře značená, tedy kromě případů, kdy značená není vůbec. Je na ní přebytek informací, které jsou vám k ničemu (vpravo k cíli 7 a 9, vlevo k cíli 2 a 6, vpředu zajímavý biotop), a naprostá absence informací, které potřebujete po cestě (kde jste, kolik km kam, kde se napít a najíst nebo něco k jídlu koupit, případně přespat. Lidé jedoucí po stezce asi nejedí, nepijí a nespí.). Vede po asfaltu, později po šotolině a písku. Neustále se klikatí, podjíždí a nadjíždí všechny silnice i železnice. Běhá sem a tam hluboko do vnitrozemí podle potoků (přítoků Innu), v pravém úhlu náhle zatáčí podle stodol, hřbitovů nebo jednotlivých stromů. Rovinka, klesání mnohdy 15 i 18% a zase totéž nahoru. Někdy je široká 4,5 metru, vzápětí se otáčí o 180 stupňů a zároveň mění v metrovou pěšinu. Pořád mapu stezky v ruce, oči na stopkách, pořád zastavovat, hledat, otáčet, vracet se. S vozíkem to není ono. Stezku není problém ztratit, to jde samo, ale je problém ji najít. Nakonec jsem zjistil, že za dvě hodiny jsem groggy, ujel jsem 20km po stezce, ale asi jen 13 km v přímém směru. No musel jsem se zamyslet. Cílem mojí cesty není strávit celý čas na nesmírně zajímavé innské stezce, ale dojet k moři. Tak jsem dosti rozladěn dal stezce sbohem (šlo to samo, ani jsem nevěděl, kde jsem ji ztratil), a vydal se po silnicích. Najednou jsem měl informace o vzdálenostech i místech, srozumitelné směrovky na křižovatkách, mohl se napít u benzinky (na stezce dlouhé kilometry nic ani náhodou). Jako dálková trasa podle mé zkušenosti nemá smysl, i když ji lze jistě celou projet (pokud si vyčleníte měsíc času jen na to. A rozhodně horské kolo, protože povrchy jsou různé a pořád se musí řadit nahoru a dolů v celém rozsahu).
Jel jsem z Pasova po stezce přes Scharding do Obernbergu, tady už jsem toho měl dost a pokračoval po silničkách. Přejel jsem na levý břeh Innu a jel po německé straně venkovem. Krásné výstavní vesničky plné muškátů, domů s otevřenými dveřmi, stodolami s otevřenými vraty a stájemi dokořán, ale chyběli tam lidi, nikde ani živáčka. Sobota odpoledne. Projížděl jsem přes Irching, Aigen, Malching, Ehring (tady jsem se vrátil po mostě přes Inn zpět do Rakouska) Mining, Braunau, kde jsem zakempoval. Začalo pršet, píšu deník, vařím si večeři a jsem rád, že mám horkou sprchu za sebou a celtu nad hlavou.
Docela mne znejistilo, že dnes při mých dvou pokusech platit kartou v obchodech kartu neakceptovali (normální mastercard) a musel jsem platit hotově. Vezu sice i hotovost, ale kdyby to tak pokračovalo pořád, tak brzy skončím.
Ještě z dnešního venkova: V jedné liduprázdné vesničce jsem si všiml, že projíždím okolo brány s nápisem biergarten, a uvnitř u dvaceti prázdných stolů seděl u piva jeden postarší pár. Měl jsech chuť si dát taky pivko, ale mračná clona přede mnou slibovala déšť a raději jsem pokračoval, abych včas našel nocoviště. Trochu stísněná nálada se prostírala nad krajem. Jel jsem podle mapy prázdnýma silničkama, ale pak jsem našel šipky mojí cyklostezky a dvakrát odbočil ve vesničkách podle nich. Hned se jelo lépe, i ta mračná clona začala odcházet na druhou stranu. Mezi poli kukuřice mi přeběhla černá kočka přes cestu, nejsem sice hysterickej, ale zpozorněl jsem. Něco bylo divně. V další vesničce jsem najednou spatřil, že jedu kolem brány s nápisem biergarten, ale opačným směrem. Seděli tam pořád ti dva lidé a moc toho neupili. Obkroužil jsem smyčku. Tady jsem ztratil důvěru nejen v cyklostezky, ale i v jejich značení po normálních silničkách. Nezbylo než se otočit čelem k té mračné stěně a jet, dokud to půjde. Nakonec to šlo až do Braunau.
Dnes 81km, průměr 15km/h, max. 39Km/h

Neděle 18.7.
Ráno jsem dofoukal přední pneumatiku, ale zdálo se, že drží. Trochu mžilo a bylo nevlídně, ale postupně se projasňovalo. Jedu po silničkách kolem vyhlídky na soutok Innu se Salzachem, kde potkávám v opačném směru jedoucí pár cykloturistů z Holandska. Oproti kukuřičné rovině pod Pasovem začínají lesy, kopce, potoky, vlídná krajina. Projíždím historickým městečkem Burghausen s obrovským hradištěm, ale nestavím a valím dál přes Trostberg a Allenmarkt k jezeru Chiemsee. Vjíždím do městečka Seebruck, je krásně a lidé se koupají, po Chiemsee plují plachetnice, v pozadí už vyhlížejí Alpy. Takto nějak si představuji svůj příjezd k moři. Zvažuji, že zalehnu a vykoupu se, ale pak se rozhoduji urazit ještě kus cesty kolem jezera k jeho jižnímu okraji a tam zakempovat. Jedu do kempu v Prien am Chiemsee, kolem jezera vede šotolinová cyklostezka plná cyklistů, chodců a běžců, a zase ty zatáčky v pravém úhlu, kolem plotů, ostnatých drátů nebo elektrického ohradníku (o takový kontakt rozhodně nestojím). Navíc se na šotolině a v písku necítím, můj malej kamion plave a jedu pomalu a maximálně opatrně, abych se nevyválel. Blížím se k Prienu, ale zároveň vítr, mračna, v dálce clony deště. Ujíždím před tím nadělením, co ještě mohu. Kemp v nedohlednu, bouřka za zády, a najednou cítím prázdné přední kolo. Doprd... ! Rychle stroj pokládám a dofoukávám pneumatiku, snad to chvíli vydrží. Já nevím proč nemůže být aspoň jednou dojezd v klidu, vždycky jakási nervozita a problémy před zakempováním. Projíždím celý Prien a až za ním konečně kemp. Postavil jsem stan a lilo, stihl jsem to jen tak tak. Kolo a vozík balím do plachty. Zároveň se ochladilo, takže z koupání v Chiemsee sešlo. Vařím večeři (těstoviny z pytlíku a čaj) a těším se na ranní montování. Jen abych si zase pneumatiku pracně nenafoukal před nasazením kola do vidlice !
Dnes 90km, průměr 16km/h, max. 51Km/h

Pondělí 19.7.
Ráno jsem vyměnil přední duši, byla opět nově píchlá a zároveň trochu ucházela kolem švu pod poslední záplatou. Ten šev jsem nezbrousil smirkem dostatečně.
Nesnídal jsem v kempu, protože si mi ceny v obchůdku zdály vysoké, a vyrazil nalačno, že se najím někde cestou. Jel jsem přes Hittenkirchen a Glebing do Frasdorfu. Podle mapy to měla být vedlejší silnička, ale byly tam příšerné stojky, určitě 15% stovky metrů vzhůru. Musel jsem stát a odpočívat, protože jsem to neudýchal, ale zároveň bylo třeba zastavit jen tam, kde jsem se mohl zase rozjet. Přímo proti kopci bych se totiž nerozjel. Potom prudký sjezd dolů a zase totéž nahoru. Dobrá masáž nalačno. Ve Frasdorfu jsem se u samoobsluhy konečně nasnídal (pořádně na celý den, sekanou, housky, rajče, banány, a zároveň konečně jednou akceptovali moji kartu, to mi odlehlo) a pak přišly bonusy. Napřed mnohakilometrový mírný sjezd po cyklopruhu podél silnice (snad 10km) k Rohrdorfu, odtud mne potom až k Nussdorfu provedla vesničkama místní cyklistka, která jela na horském kole stejným směrem. Taková obyčejná paní, ale jelo jí to, že jsem měl co dělat. Udělalo se hezké počasí. Razil jsem dále směrem Insbruck po silnicích, vybíral jsem ty vedlejší, kde se dalo. Jel jsem přes Kufstein, krásným úsekem mezi Kundlem a Kramsachem. Tady jezdilo hodně silničářů a byl jsem v pokušení tu zůstat v kempu u jezera. Pak jsem si vzpomněl na moře a valil zase dál. Už jsem zdravil cyklisty jen výrazným kývnutím hlavou, protože když jsem stál a pozdravil mávnutím ruky, vraceli se silničáři ke mně a ptali se, jestli potřebuju pomoct. To se mi stalo vícekrát.
Silničáři jezdili po hlavní mezi auty úplně samozřejmě, tak jsem tudy makal taky. Je fakt, že řidiči jsou tak slušní, že je to úplně v pohodě. Pomáhal mi vítr do zad, jelo se dobře. Projel jsem celý Insbruck a zakempoval až v Kranebitenu nad městem. Krásné výhledy na hory, na letadla startující i sedající v Insbrucku. A hučící dálnice. Innským údolím zde vede železnice i dálnice, je tu letiště, ale jedině dálnice je slyšet svým trvalým hučením. Kemp tu byl super, ale nesmyslně drahej. Víla píše v SMS, že naše kočka Kulička přivedla ukázat ze dřev 3 koťata.
Usínám trochu s trémou. Zítra asi načnu poprvé v životě opravdové Alpy a mám předsevzetí vše vyjet, netlačit pěšky. Budu na to mít?
Dnes 138km, průměr 19km/h, max. 55Km/h

Pokračování příště

Fotogalerie

09.08.2010 vložil/a: básník
karma článku: 7.48
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.69)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
PR

Cestování a důležitost cestovního pojištění

 ()
Proč je vlastně cestovní pojištění nezbytnou výbavou každého turisty či cestovatele? Jaké všechny situace dokáže pokrýt a na co je dobré se připojistit? Ve světě dnes také máme nového strašáka v podobě koronaviru, čemuž se rovněž mnohé pojišťovny přizpůsobily i ve svých pojistných smlouvách. Na tato a další témata se podíváme v rámci našeho článku, po jehož přečtení může být i vaše dovolená klidnější a bezpečnější.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

214 cyklistů (17 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021