reklama

Jak jsem potkal Brdy (střední)

Brdy

Už při názvu tohoto pohoří se vybaví určité tajemno. Brdy mého mládí, to pro mě nebyly hory okolo Dobříše a Mníšku. To jsou Hřebeny a žádné Brdy. Brdy jsou Třemšín, Marásek a okolí, kam jsem se občas podíval, ovšem především jsou Brdy prostor za silnicí 1/19, tedy prostor vojenský. Při cestách po této silnici jsem vždy před Míšovem koukal vlevo, kde byly skrz stromy vidět kasárna s dočasnými hosty a představoval jsem si, jak to asi ve Středních Brdech vypadá. Také jsem snil o tom, že se tam snad někdy dostanu. Lákaly mě Padrťské rybníky, o kterých mě vyprávěl otec, který je navštívil v krátké poválečné epizodě, kdy německá armáda v prostoru nebyla (už) a československá znovu (ještě). Tehdy vyrazili s kamarády na kole. Pak přišel vítězný únor a soudruzi uzavřeli celý prostor. No a po bratrské pomoci to už bylo úplně v řiti.

Po listopadu 89 jsem měl starosti s doděláváním domu a pak jsem se začal vracet na Šumavu. Tu jsem měl prochozenou z let předrevolučních a měl jsem s ní stejný problém jako s Brdy. Co je asi tam dál? A tak jsem devadesátá léta věnoval poznávání té druhé Šumavy, čili míst, kam nás nepouštěli. Poledník, Černá Hora, Pramen Vltavy, Bučina, Březník, Jezero Laka, nebo Prášilské. To byly tehdy moje cíle pěšky, na běžkách a na kole. Někdy sám, jindy s manželkou nebo s jedním či druhým synem. Šumava je dodnes moje srdeční záležitost, ale mám to tam trochu z ruky. Brdy se staly srdeční záležitostí číslo dvě a navíc je mám za chalupou. Tedy ne tak úplně, ale na Padrťáky vzdušnou čarou 17 km a na Tok 28 km. Jenže celá devadesátá léta na rozdíl od Šumavy si Střední Brdy zachovaly formu vojenského prostoru, a protože jsem vyrůstal za dob tuhé normalizace měl jsem pořád trochu obavy z přítomné armády. Přece jen demokracie není anarchie, a když se někam nesmí, tak se tam nesmí.
Jenže pak jsem si koupil časopis Reflex, kde nějaký redaktor popisoval svůj výlet do prostoru. A vyloženě našeptával: „ Jeďte tam, stojí to za to, a když vás chytnou, tak to stojí pět set. I za tu pětistovku se to vyplatí." Jednoho letního dne někdy kolem roku 2000 jsme vyrazili na oběd ke tchýni. A mě jako kdyby něco říkalo. Vezmi si kolo, kdyby ses chtěl po obědě projet. A tak jsem na rozdíl od zbytku rodiny vyrazil těch šest kilometrů na kole. Babička nás nacpala jako vždy jejím oblíbeným knedlo, zelo, vepřo, zapláchl jsem to jedním, (možná dvěma) pivy a lehl na gauč. Jenže za chvíli do mě znovu vjelo: „Podívej, jak je venku hezky a ty se tady budeš válet na kanapi jako prase!" A tak jsem vytlačil GT a vyrazil. Na, Přešín a z kopečka do Mitrovic. A protože jsem si nevzal ani mapu, tak hezky po silnici Planiny, Borovno a Míšov. (Mimochodem znáte tu říkanku - Míšov, Číčov, Borovno, tam to stojí za ...) No a na Míšovech (správně je na Míšově, ale u nás se říká na Míšovech) jsem odbočil ze silnice doleva a jenom jsem si pamatoval, že musím kousek kolmo od silnice, na téčkové křižovatce vlevo a k lesu a pak se uvidí. A taky že jo. Najednou jsem byl na kraji lesa, přede mnou závora a velká cedule. Vojenský újezd – vstup zakázán. No co. Kostky jsou vrženy. Překročil jsem Rubikon – tedy podlezl závoru a vydal jsem se vstříc neznámu. Snad jedu dobře. Hlavně si pamatovat cestu zpět. Takové a podobné myšlenky se mě honily hlavou. Cesta stále stoupala, což mě přišlo divné, neboť logicky k rybníku by se mělo jít z kopce. Náhle ve mně hrklo. Co to je? U cesty stojí jakási bouda. Teď vyběhne voják a zatkne mě. Ale nic se nedělo, bouda opuštěná a za ní konečně klesání. Tehdy jsem netušil, že odbočka u boudy vede na kótu 718, okolo níž se za několik let rozhoří boj, mezi zastánci a odpůrci amerického radaru. Tenhle boj nás teprve čekal. Cesta teď příjemně klesá, z Míšova ujety téměř čtyři kilometry, tady už by to mohlo být. A taky že jo. Najednou jsem vyjel z lesa, po levé straně planina s pozorovací věží,( asi pro tankové bitvy) a vpravo - co to je vpravo? Tam prosvěcuje mezi stromy voda. JSEM TADY!!! Cesta se přibližuje k rybníku a přede mnou křižovatka. Odbočuji vpravo a jsem na hrázi. Přede mnou je Dolní Padrťák v celé své kráse. Lezu z kola a kochám se. Pak usedám na schody vedle výpusti a stále se kochám. V tu chvíli netuším, že tohle místo se stane jakýmsi středobodem mých cest po Brdech. Sem se budu vracet, tady budu odpočívat a tady se budu fotit. V modrém dresu s dlouhým i krátkým rukávem, v oranžovém dresu, s helmou i bez helmy, s Láďou a Jitkou, s manželkou, se sousedem Pepou i sám, když se najde někdo, kdo mě vyfotí. Nebo alespoň svoje kolo, když tam nikdo nebude. Ale to teprve přijde. Zatím jsem tady poprvé a koukám na tu krásu s otevřenou hubou. A když se otočím do míst, kde stávala ves Padrť – vidím Šumavu. Připadám si jako na Horské Kvildě. A opakuji si to, co si vždy říkám na Šumavě: Tak tohle jsme kvůli bolševikům nesměli vidět. Takovou nádheru. Proč sakra?
Pak si vzpomenu na svého otce, sahám do brašny pod sedlem a vytahuji svůj první, asi půlkilový mobil Siemens C 6. Kupodivu je tady i signál. A volám: „ Dědku, víš kde jsem?" Odpověď zní logicky: „Nevím." A tak se o své zážitky dělím se svým otcem, který mě k turistice přivedl a se kterým jsem jako malý kluk prošel velkou část tehdy přístupné Šumavy. Otec říká, že mě závidí, a jestli je tam pořád tak hezky, jako v sedmačtyřicátém. Ale dost kochání, čeká mě cesta zpět. Stojím na hrázi a slibuji si, že tu nejsem naposled.
Od té doby mám za sebou Padrťáky asi dvacetkrát, Vrch Praha, Tok, dopadovou plochu Jordán, hájovnu Carvánku, Padrťský potok, Třítubecký zámek, Hájovnu Amerika (což není vůbec hájovna, ale velice dobře střežený vojenský objekt), Houpák s letištěm, na kterém je skládka dřeva, i místo s poetickým názvem „V Prdeli." To všechno jsem projel. Ale co mě snad ještě čeká. Už se těším.

Na závěr dovolte trochu poezie. Protože na kole jezdí i můj mladší bratr – a lépe rychleji a více než já – a samozřejmě jezdí i do Brd, poslal mě kdysi veršovanou SMS. Když jsme se sousedem Pepou projeli z Teslín na Valdek a zpět přes Strašice, poslal jsem mu podobnou:
Bratr: Jelikož nejsem nějaký zmrd, tak jsem dnes projel hezký kus Brd.
Já: Jelikož nejsme s Pepíkem zmrdi, tak jsme dnes přejeli celičké Brdi.

12.01.2013 vložil/a: úslavák
karma článku: 5.32
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak jsem potkal prase (divoké)!

Cestování
Ota Pavel potkal ryby a napsal o tom překrásnou knihu. Já jsem potkal pouze divoké prase (latinsky sus strofa), a tak o tom napíši…
30.10.2013
úslavák
(6.49)

Štěpánka už zase pláče

Ze života
Nekonečný had kondolentů se sune smuteční síní k pozůstalým. Jsem mezi nimi. Přišel jsem se naposledy rozloučit s bývalým spolupracovníkem…
25.09.2013
úslavák
(4.8)

Jak Darinka málem o kalhotky přišla

Ze života
Předem podotýkám, že tenhle blog není o erotice a také to, že některé dialogy se odehrávají ve slovenském jazyce, kterým sice mluvím vcelku…
09.06.2013
úslavák
(1.89)
PR

Cyklistika – přínos pro zdraví a pohodu

 (S'portofino)
Před sebou máte jen sebe a trasu: můžete si vybrat divočinu, jednu z mnoha vyhlídkových tras nebo městský ruch, od kterého se můžete kdykoli odpojit.

Do Českého lesa za dobrodružstvím i historií

 ()
Hledáte pro svou dovolenou místo, které nabízí nádhernou přírodu, historii, poznání, ale také pravý lázeňský odpočinek, dechberoucí architekturu a to vše bez davů všudypřítomných turistů? Přesně to svým návštěvníkům nabízí pohoří Český les.

Nová značka skládacích kol v ČR – Montague kola (nejen) amerických výsadkářů

Skládací kola Montague (Citybikes)
Skládací kola si již dávno našla cestu k zákazníkům. Není divu. Jsou praktická a zásadně rozšiřují možnosti rekreační a městské cyklistiky. Díky lehkosti a skladnosti jsou používána při cestách vlakem, autobusem, letadlem, karavanem, osobním autem a dokonce i ultra-light letadlem či vrtulníkem.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

174 cyklistů (1 přihlášený)

Východní Balkán - 4. část - Bulharsko - Rodopy

Na pěkné noclehy si člověk rychle zvykne. Prostě jsme ty krásné přístřešky začali brát jako standard, až jsem…
Peggy | 22.09.2023

Východní Balkán - 3. část - Rozžhavený nejjižnější bod

Na úvod jsem zapomněla na pár důležitých informací: - Dětem už je (rok 2021) 12 a 14 let (ano, nočník jsme už…
Peggy | 11.09.2023

Z Čech k moři – Alpe – Adria

PŘÍPRAVY KAM SE VYDAT? Nějaký čas ve mně zrála myšlenka nechat letos, až budou děti na táboře, doma obytňák…
PetrVobo | 11.07.2023