reklama

Něco o dýmkách

Co se týče cigaret, udělal jsem si jasno už ve druhé třídě základní školy a vydrželo mi to napořád. Průběh byl jednoduchý a krátký. Zakoupil jsem si jednu krabičku Letek. Měly vhodný název, právě jsem se hodlal stát v dospělosti pilotem (těsně předtím popelářem) a jejich kouření se mi zdálo dobrou přípravou na budoucí povolání. Jednu letku jsem za garáží vykouřil. Bylo to neuvěřitelně hnusný a udělalo se mi z toho hned blbě. Chtěl jsem cigarety vyhodit, ale pak jsem je schoval na tajné místo v naší garáži. Táta je vzápětí našel, čichnul ke mně a dal mi pár facek. Nebylo ani příliš těžké dát si dohromady přínosy a zápory téhle zkušenosti (hnusný, blbě, pár facek), a už jsem cigára nikdy nezkoušel. Neměl jsem potřebu. Zato s dýmkama... to bylo okouzlení na první pohled. A dotek.

Myslím že jsem svoji první dýmku dostal po maturitě... od maminky. Zvláštní, že? Bylo to překvapení, do té chvíle jsem po dýmce a tabáku ani nevzdechl. Prostě maminka usoudila, že by mi dýmka jako budoucímu spisovateli možná slušela :-)). No, a já se zakoukal.
Na tu první dýmku si pamatuju. Vlastně si pamatuju na všechny, dýmky se nezapomínaj. Nevěděl jsem o dýmkách nic. Tabák Clan, jemně řezaný a švestkové vůně, se mi zdál na omak vlhký a nehořel, tak jsem ho vysypal a usušil na sluníčku. Pak jsem si dýmku znovu nacpal, zapálil a během pár minut ji spálil. Nová dýmka je k zahoření náchylnější a moje nedočkavá netrpělivost a tabáček suchý na troud udělaly svoje. Zkoušel jsem zuhelnatělé dřevo ze stěny dýmky odškrábat a vydlabal tam důlek, ale dýmka byla spálená jednou provždy, chutnala nasládle trochu jako živočišné uhlí a nebylo to ono. A tak začala moje učňovská léta.
Dýmka není jako cigareta, ze které zbude špaček na vyhození a dál už nic. Cigareta je zkratka a průmyslově vyrobenej omyl. Dýmka, ta s vámi zůstává. Je to taková posvátná nádoba na oheň, a trochu i hudební nástroj z jiných světů. Rozhodně naučit se dobře vycházet s dýmkou nemá do zvládnutí flétničky moc daleko. Je to o klidu, o dechu, o vás uvnitř. Dýmka ukázňuje a učí pravé míře věcí. Nemá zhasínat, ale nesmí se moc rozhořet. A má se dokončit, nedokouřená uvnitř mokvá a smrdí.
Nejraději jsem kouřil dýmku jen ve dvou, já a ta dýmka. Pokoušel jsem se o dialog, s dýmkou, s dechem... se sebou... ?
No co mám povídat. Byl jsem divej, neklidnej, plnej emocí. Chtěl jsem všechno a hned a trpělivost rozhodně nebyla mojí ctností. Ty dýmky by mohly vyprávět... Za každou vykouřenou dýmku jsem si dal výklus od nás z Kramolišova na Hlavačky a zpátky. A nalézt přiměřenost, dokouřit dosucha a vyklepnout čistý popílek, se mi dařilo jen náhodou. Většinu dýmek jsem prostě po několika pokusech nezvládl a propálil. :-(((

Tak jako jsem nadšeně začal, tak jsem se jednou na podzim rozhodl s dýmkama skoncovat. Rostoucí řada propálených dýmek mne usvědčovala, že jsem břídil. Tak jsem tu výstavku na poličce posbíral, odnesl do sklepa a naházel do kotle na žhavý koks. Přidal jsem nedokouřené sáčky tabáku (to se musela linout vůně z komína), zavřel dvířka kotle a měl svoji dýmkařskou anabázi za ukončenou.
Jenže když jsem šel po několika hodinách přiložit, otevřel jsem dvířka a strnul. Na růžovém chládnoucím koksu ležely doběla rozžhavené hlavičky mých dýmek, tiché a neporušené, a svítily... Zíral jsem do kotle a měl najednou pocit, že byly živé.

Tahle historie se potom opakovala. Na koleji jsem naučil kouřit dýmku kamaráda. Kouřil jednu obyčejnou levnou dýmku celé studium a u dýmek zůstal napořád, já jich během jednoho semestru spálil devět a zase přestal. Jenom do kotle jsem s nima už nespěchal, nějak jsem pozbyl jistotu. Ten obraz bílých žhavých dýchajících hlaviček v paměti mi to nedovolil.

Víš, dýmka kterou kouříš se stává podivně tajemnou věcí. Ožívá tvým dechem, sdílí jej s tebou, stává se tvojí součástí. Člověk s vonící dýmkou v ústech vede docela intimní dialog mezi svým nitrem a vesmírem.

Já už se ale k dýmce nevrátím. Můj dech je pořád neklidný, jsem prostě takovej. Není to na překážku lásce k ženě, ale vztah k dýmce mi prostě zůstane odepřen. :-))

04.06.2012 vložil/a: básník
karma článku: 8.17
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.7)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
PR

Cestování a zdraví: Nepodceňujte prevenci ani pojištění

 ()
Cestování je úžasný způsob, jak si odpočinout, nabrat nové síly a poznat nová místa. Na cestách vás bohužel mohou potkat nejen pozitivní zážitky, ale také nepříjemnosti v podobě úrazů nebo nemocí. Proč je prevence důležitá a jak se v zahraničí můžete chránit?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

525 cyklistů (14 přihlášených)

Bikepacking přes Slovensko pokračuje: Z Čachtic do Gaderské doliny

Poté, co jsme se dvěma dětmi úspěšně projeli Malé Karpaty a zjistili, že náš syn Oskar je schopen ujet až 50…
Kristina | 03.10.2024

Centrální stezkou od západu na východ_3

Úterý 23. červenceKdyž pominu stále trvající vedra, začal dnešek příjemně. Ráno jsme měly poměrně brzy…
Aar | 02.10.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část

Kolečko se uzavírá Ještě v Kazachstánu jsme byli tak trochu celebrity. „Zdrastě, jak se máte? Viděl jsem vás…
Peggy | 24.09.2024