reklama

Básník, víla a dítě on the road 14 (Co se do blogu nevešlo)

Pod tímhle logem jsme jeli. Autorkou je víla.
Pod tímhle logem jsme jeli. Autorkou je víla.
Foto: Autor

Ještě pár poznámek, které se do blogu nevešly.

Kristýna i bromík fungovali spolehlivě. Po těch deseti týdnech a cca 2.000 kilometrech mohu říci, že christianie je pohodlné bezproblémové kolo. Ocenil jsem dobrý rozhled při jízdě a skutečnost, že není nutné sestupovat po každém zastavení. Tam kde z běžného (natěžko naloženého) kola už sesedáte a odstrkujete se jednou nohou, s kristýnou lze jet dále i úplně pomaličku a manévrovat na milimetr přesně. Před křižovatkou, mezi značkou a zábradlím apod. Osmistupňová převodovka v zadním náboji je dobře odstupňovaná, nejčastěji jsme jeli na pětku, nejméně často na sedmičku a osmičku. Mimo jiné i proto, že živý náklad v bedně vás při svižnější jízdě dokáže docela směrově rozhodit, pokud sebou nečekaně zamele. Boudička neproprší ani v největším slejváku. Pro vození dětí se mi zdá kristýna jako skvělá možnost, lepší než vozík za kolem. Máte dítě (děti) před sebou, vidíte na ně, můžete si povídat a jsou výše než ve vozíku. V Dánsku hodně jezdili v kristýnách (v bedně) děti i psi, taky se s tímto kolem často jezdí na nákup do marketu místo autem. Trochu se mi po ní stýská, vyhovovala mi. Nejsem závodník, nevadilo mi jet pomaleji a byla i se vším nákladem pohodlná.
Bromík se ukázal jako pěkný rychlík. Měl třírychlostní převodovku v zadním náboji a víla většinou jela na nejpomalejší převod, výjimečně na prostřední, protože jsme s naloženou kristýnou jeli pomalu. Do kopců by bromík skoro potřeboval ještě převod do pomala. Skládali a rozkládali jsme ho denně, protože nocoval složený v předsíni stanu, a složení je fakt rychlé a pohodové. Není to turistické nebo cestovatelské kolo, ale těch našich asi 40 kilometrů denně víla zvládala v pohodě. Po tom co si zvykla (to trvalo asi týden), by ujela denně i více a rychleji. Vezla si na bromíkovi přední bromíkovskou originál tašku a v ní svoji koupelnu a pár tajností. Zamilovala si nejen bromíka (Ondra Brunecký nám ho nabídl a koupíme ho, protože víla po návratu při první jízdě na svém starém kole po padesáti metrech zastavila a šla domů pro bromíka), ale i tu tašku, má v ní věci pořád dál i když už nejedeme a nosí ji s sebou všude. No prostě je slovíno, bez bromíka a tašky už ani ránu. Já měl při nasednutí na bromíka problém s těma kolečkama, co má vzadu u tlumiče, jak se na ně staví při zaparkování. Narážel jsem do nich při šlapání kotníkama a patama a musel jsem si zvyknout jezdit trochu s patama od sebe a špičkama k sobě.
Poruchy - na kristýně jsem urval lanko přední brzdy v tom válečku a lepil jednou zadní píchlou duši. Bromík jel bez problémů.
Údržba - očistil jsem občas a namazal řetězy, po jízdě v dešti otřel bromíkovi ráfky od takového toho šmíru. Víla otírala bednu od prachu aby byla pořád na fotkách hezká.

Spotřebovali jsme celkem tři velké kartuše plynu (po 440g) plus jednu velkou načatou už z domova. Vezli jsme pro jistotu dva různé plynové vařiče (na kartuše co maj přímo závit na kartuši a nasouvací co se nasunou a potom utáhnou, prostě na oba typy kartuší s ventilem, napichovací ne). Se sháněním kartuší po cestě ale byla potíž a zdržování. V Dánsku byly pouze v hobby a stavebních marketech ve městech a v Německu v kempovacíxh potřebách. Mám chuť příště přejít na benzín, kterej koupíš u každé benzínky. Co jsem viděl cykloturisty natěžko, hodně vařili na alu soupravách s vařičem na tekutý líh (denaturák). A pochvalovali si to. Dánové také hodně a velmi dovedně používali alobal na ohništích ke grilování a dušení všeho možného (mrkev, brambory, cukety... ), prostě měli místo nádobí roličku alobalu a vařili na tom úplně všechno. A nemuseli potom mejt nádobí :-)).
Kde se dalo, vařili jsme na ohni. V Dánsku často, v Německu už ne, nebyla tam ohniště a zakládat nové kvůli jednomu večeru jsem se neodvažoval, protože ta německá odpočívadla (rastplatzy) evidentně nebyla určena ani pro přenocování ve stanu, natož pro oheň. Pokud jsme spali v Dánsku v kempech, samozřejmostí tam je kuchyně s plynovýma hořákama kde můžeš vařit. Když o tom tak přemýšlím tak jsme celkem i dost plynu z kartuše ušetřili.

Vařili jsme v obyč hliníkovém dvoudílném ešusu (větší díl na jídlo, vnitřní výhradně na vodu nebo čaj, protože mastnej čaj teda nemusím a často jsem myl nádobí jenom trávou). Měli jsme ještě větší plastovou misku (na salát nebo na vyklopení uvařených těstovin, zabalit do spacáku a rychle v ešusu ohřát třeba eintopf a v misce smíchat plus chili, dobrou chuť). Sůl ani cukr jsme nevezli, stačily bujóny a chili. Chili je skvělý, spraví všecko :-)). Nožík (zde známý z blogu Nožík), tři lžíce, tři pohárky, dva lehké plastové talíře (třetí jedl přímo z ešusu). To bylo všecko.

Co jsme jedli? Kromě pečiva s něčím a salátu z rajčat a okurek jsme vařili v ešusu těstoviny v bujónu, špagety, čínský nudle nebo polívky, květák nebo brokolici (zalít na závěr hustou smetanou). Když jsme potom v Dánsku objevili lejrpladsy, často jsme grilovali na těch ohništích s roštama nějaké levné buřty nebo klobásy, to bylo super. V Německu bývaly ve slevě tzv. Eintopfy ve velké konzervě, dochutit s chili a dalo se to jíst. Celkově bylo v Dánsku všechno dražší než u nás a museli jsme nakupovat opatrně. V Německu už se dalo v supermarketu nakoupit i levněji než v Čechách. Ale vyskytly se i dny kdy jsme nevařili vůbec a přežili v pohodě na chlebu a nějakých mlskách z pekárny.
K pití jsme vařili ráno a večer čaj a přes den pili vodu se sirupem nebo něco koupili. V Dánsku jsem dával kafíčka a holkám něco dobrého v těch cukrárnopekárnách, pivo moc ne, bylo drahý. V Německu už občas i pivko. Pivečka nehodnotím, nejsem odborník a stejně na žízeň nevypiju více než jedno. Často ještě napůl s vílou :-)).
Jinak na co jsme narazili podél cesty. Houby v Dánsku. U cesty sladké špendlíky, švestky, někde hrušky, taky letní jablka, ostružiny. Čaj z ostružin (plodů), jitrocele (když jsme byli u Labe nachlazení), černých bezinek. Taky čaj ze zralých švestek, je to vlastně takovej kompot. Hladem jsem netrpěl, ale shodil jsem deset kilo. Když vezmete že to vychází kilo za týden, je to v pohodě. Prostě jezdit na kole denně je zdravé :-)).

Nejužitečnější předmět? To se budete divit. Hadřík, obyčejnej mycí hadřík jaký máte v kuchyni na nádobí, ten co hodně saje. Víla s ním otírala orosený nebo zmoklý stan a on se potom rychleji vysušil. Bez tohoto otření ty kapičky osychaly pomalu.
A krycí plachta z baumaxu 3x4 metry, pod tou nocovala kristýna. Nepršelo na ni a při pohybu plachta hodně šustila, takže jsem byl v noci klidnej, že by žádná manipulace s kolem neušla naší pozornosti. Vlastně s plachtou cloumal jenom ten ježek u Labe pod zámkem Hirstein, jinak jsme měli pokoj.

Docela drama s toaletním papírem v Dánsku. Vezli jsme si roličku a ubývala pomalu, protože byl naprosto všude k dispozici, i na lesních odpočívadlech. Jenom v roští u cesty teda nebyl, samozřejmě. Jenomže když naše rolička časem pohubla, nebylo možné dokoupit novou. Všude měli ke koupi jen balení po deseti a více kusech. To jsem kupovat a vézt s sebou nechtěl a krást na záchodcích mi bylo trapný. Já vím že je to divný, ale v tom Dánsku je všechno tak férový a na důvěru, že fakt ani tu roličku taleťáku si nevezmete. Nakonec jsem ji odnesl z wc v jedné cukrárně kde jsme seděli na dobrůtkách a šel k pultu zaplatit, ale oni když to pochopili co chci tak nad tím samozřejmě s úsměvem mávli rukou.

Cestou se s námi rozloučila samonafukovací karimatka husky, vyhodil jsem ji s chutí pro ztrátu důvěry. Sloužila mi dobře jenom cestou do Benátek směrem tam, cestou zpátky už jsem se k ránu probouzel na tvrdým. Musel jsem ji ponořit u nás na návsi do rybníka, abych našel díru. Byla prodřená okolo toho plastu, co je v něm šroubovací špunt. Plastový výlisek byl na okrajích ostrej a nemohlo se to neprodřít. Zalepil jsem to a vzal ji s náma do Dánska pro vílu (my s dítětem jsme měli klasické obyč pěnové karimatky), ale za chvíli už zase ucházela na druhém konci toho výlisku a ze spodní strany, kde to nešlo zalepit vůbec kvůli těm protiklouzacím čudlíkům. Tak šla do recyklace. Koupili jsme víle v Dánsku taky obyčejnou pěnovou a bylo po starostech. Akorát já mám teď problém, protože už samofoukačkám nebudu věřit, a přitom když dobře slouží, jsou skladnější a pohodlnější. A když vidím kamarády jak s nima zacházejí, lámou je, překládají, vláčejí po ostrém a ony drží a drží.... Tak nevím.
Měli jsme obyčejnej starší stan pro tři mně neznámé značky Mc Kinley. Dvouvrstvá kopule na tři pruty (plastový s kovovejma koncovkama) s jedním vchodem a předsíňkou. Nebyla to moje volba, prostě k nám zabloudil stejnou cestou jako nožík (viz ten blog) a zůstal. Místo vyhození jsme ho jednou v nouzi na poslední chvíli použili a já si všiml, že má i podlepený švy, zipy fungují a nikde se nepáře, tak se ocitl ve výbavě a sloužil dobře. Přežil hodně deště i větru a dobrý. Víla říkala že by nikdy nevěřila jaký počasí se dá v pohodě přežít ve stanu.

V Dánsku jsme spávali ve stanu na silničních odpočívadlech, v jachetních přístavech a později, když jsme na to přišli, na volných tábořištích (lejrpladsech). To je popsaný např. v díle č.7 a 8, tak se nebudu opakovat. Ten systém je fakt skvělej a dobře funguje. Možná to neznačení až utajení lejrpladsů je záměrně proto, že nejsou určeny motoristům, jen pěším, cyklistům a putovníkům na koních.
V Německu jsme stavěli stan na přenocování taky na odpočívkách u cyklostezky, i když tady je zřejmé že na to nejsou určený a vybavený (bez tekoucí vody, ohniště a toalety). Nikdy nám nikdo nic neřekl. Paradoxně jediný dva incidenty, kdy jsme dostali vynadáno, se odehrály v německých kempech (východoněmeckých), když byla večer recepce zavřená a ráno už na mne přilítli že jsem černej kempař. To se mne velmi dotklo protože podvodník a vyčůránek nejsem ani náhodou. Ale možná maj s čecháčkama jiný zkušenosti a jsou alergický. V Dánsku je naopak důvěra naprostá a neviděl jsem, že by toho někdo využil.

Radwanderpass na Elberadweg - takovej cestovní sešitek - průkaz, kam sbíráš po cestě razítka z íček nebo kempů. Dají ti ho v íčkách ve městech po cestě. V podmínkách stojí, že pokud v jednom kalendářním roce strávíš aspoň 10 orazítkovaných přenocování na trase Elberadweg, můžeš se zúčastnit v listopadu slosování o ceny, je tam kontakt kam to poslat.
Druhá odlišná věc je, že skoro v každém kempu mají takový sešitek - atlásek s mapkama celé Elberadweg (handbuch, tedy příručka). Je aktuálně každoročně vydávaná a můžeš si ji vzít zdarma. Jsou to spíš schémátka než mapky, ale dá se podle toho slušně jet, viděl jsem to hodně používat. Jsou tam značené kempy, přívozy, mosty, vzdálenosti i variantní trasy a je to plné odkazů na ubytování a stravování vždy v konkrétním úseku. Do tohoto atlásku můžeš také sbírat razítka z pensionů kde přespíš po trase a pokud jich nasbíráš 8, v cíli na německém území v pensionu ve Schmilce ti slibují láhev vína a noc v pensionu zdarma. Podle tohoto handbuchu a silniční mapy Německa 1:200.000 jsme Labskou jeli. U kajakářů jsem viděl mnohem podrobnější mapy, nám to takhle stačilo. Protože jsme šetřili a v pensionech nespali (jen nadivoko, v jachetních přístavech a občas v kempu když jsme potřebovali vyprat), tak nás ve Schmilce žádná odměna nečekala. Tohle píšu protože jsem ve starších diskusích k Labské tady na nakole.cz zachytil dotazy na tohle téma.

Ještě zcela osobní poznámka: Jak nás ta cesta změnila?
Zajímavá otázka. Je dobré si prohlédnout fotky, jak vypadáme a jak se tváříme na začátku a na konci. Hodně to napoví.
Nejvíc změnila cesta vílu. Odjížděla v obavách a s cílem jenom přežít, kvůli mně a dítěti. Napřed opravdu přežila, potom postupně poznala, že to dokáže, a nakonec se jí putování vyloženě líbilo. Užívala si volnost, byla šťastná a svobodná (úplně nejvíc nakonec když jsme vrátili dítě a oddechli si, že už se nám neztratí, nikam nespadne a nic nevymastí). Na začátku našeho putování jsem cítil, že už se mnou víla takhle nikdy nikam příště nepojede. Na konci vím, že by jela a ráda.
Dítě... tak tady úplně jasno nemám dodnes. Možná by pro něj byly vhodnější jinak uspořádané prázdniny. 14 dní u teplého moře v Bibione, možná 14 dní na kole, 14 dní v lese pod stanem u ohně a zbytek času u počítače (pohádky, hry, cola, hranolky, zmrzliny). Každopádně Dánsko zvládlo skvěle a za rok už by to nešlo, bude příliš velké na to, aby sedělo v zavřené bedně (při dešti). Takže asi dobrý.
A nakonec já. Ta cesta byla mým velkým snem, ale... Možná jste cítili i z těch blogů, že jsem psal jinak než předchozí Benátky bez kopců. Byl jsem totiž pořád z něčeho ve stresu a pod tlakem. Trochu z práce, některý zakázky musely čekat a zastavily se, protože jinak bychom neodjeli vůbec nikdy a já jet prostě chtěl a jízdenky do Kodaně byly koupený. Ale i když na to nevypadám, mám kdesi svědomí a tohle mne trochu pořád tlačilo. Koncem cesty jsme přetahovali náš čas a to už na mne byl úplnej hon. Potom z obav o vílu, aby to zvládla. Nebyl to její sen a jela fakt jenom přežít, bez legrace. Měla letos před startem najeto třicet kilometrů, loni na kolo nesedla vůbec. Bál jsem se o ni, i když jsem o tom moc nemluvil. Holky taky zpočátku vůbec nic neuměly a neznaly a nebyly ani náhodou outdoorový ani cestovatelský, všechno bylo na mně. Od těch nejběžnějších denních hloupostí až po řešení problémů nadálku doma v Česku (týkaly se práce, peněz a plateb). Třeba i to obyčejné blbé psaní a odesílání online blogu, dobíjení netbooku, hledání volného wifi připojení. Prostě tak jako jsem si všechny bágly naložil sám sobě do bedny a vlekl je celou dobu i s dítětem navrch, tak jsem si naskládal na bedra i všechny starosti a řešil je sám jak jsem uměl. Udělal jsem to s tím nejlepším záměrem a myslel jsem to dobře s holkama, aby to napřed vůbec zvládly a potom aby byly spokojený a všechno nám fungovalo. A ono to fungovalo. Jenže toho bylo fakt dost a nějak jsem přitom zapomněl sám na sebe. Říká se, že stokrát nic umořilo osla, a když se koukám na naše fotky z cesty, vidím tam jednoho co se málem umořil sám místo aby se radoval. Tak to si dávám za úkol na příště, místo starání být prostě vysmátej :-)).
Druhá otázka je, jestli se podle výše popsaného modelu nechovám i v běžném životě. Možná bych se měl nad sebou trochu zamyslet :-)).

Myslím že je dobrý občas vybočit a udělat něco co jste v životě ještě nikdy neudělali. Podíváte se na věci z odstupu a něco se dozvíte, i o sobě (a nejsou to jen samé lichotivé věci :-)).

No, a to je fakt všecko o nás, kristýně, bromíkovi, Dánsku a Elberadweg.
Díky za přízeň.

 

Fotogalerie

08.10.2011 vložil/a: básník
karma článku: 6.04
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.7)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
Tip na letošní dovolenou
Labská cyklostezka – Míšeň (CK Victoria)

Labská cyklostezka

Německo
14.05.2024 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
5 990 Kč
 (CK Frčíme)

Šumava na kole

Česko
17.05.2024 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
5 900 Kč
 (CK Mamut tour)

Lechtalské Alpy

Německo, Rakousko
26.06.2024 - 5 dní
cyklistický
Autobusem
12 300 Kč
PR

Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?

 (kofishop.cz)
Myslíte si, že už jste ze světa kávy ochutnali všechno? Pak jste možná zapomněli na cascaru – pochoutku s dlouhou tradicí, která ale zatím stále stojí tak trochu ve stínu tradiční kávy. O co se vlastně jedná a proč byste měli cascaru pustit i do svého šálku?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

418 cyklistů (4 přihlášení)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část

Sen o krajině s jurtami a divokými koni 1. část - Cesta do budoucnosti Na úvod... Naše první cesta s koly…
Peggy | 24.04.2024

Z Linze do Budapešti přes Alpy

Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…
Monolema | 16.04.2024

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras…
šíp | 14.04.2024