Závod o čas v kulisách města

Včera ráno se uskutečnil nevídaný závod. Z východního a západního okraje Prahy vyrazili v půl osmé jezdci na kolech, aby změřili svoje síly s automobilem, MHD a motorkou. Cílem bylo centrum města, přesněji Český rozhlas, který byl zároveň pořadatelem celého závodu. Byli jsme u toho.

Na kole závodil také herec Saša Rašilov

Foto: Jitka Vrtalová

Další fotografie

Startovací místa – sídliště Dědina a sídliště Černý Most – vybrali zástupci Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu, Magistrátu a Dopravních podniků hl.m. Prahy.

V cíli

Jako první dorážejí krátce po sobě dva cyklisté, kteří startovali na Dědině. Absolutní jedničkou byl Jiří Ježek, paralympijský vítěz z Atén. Jen tři minuty po něm probíhá pomyslnou cílovou páskou Jan Bouchal, mluvčí Auto*Matu. Každý jel trochu jinou trasu. Cesta jim trvala méně než půl hodiny. Po další minutě se otevírají dveře a dovnitř vchází mladík s helmou pod paží – motorkář z Dědiny.

Půlhodinový limit jen lehce překračují cestující MHD z Černého mostu. Pán v obleku, který si popoběhl, chytil ještě odjíždějící soupravu metra. Paní v kostýmku je v cíli o další tři minuty později. „Mně se to metro zavřelo přímo před nosem,“ směje se.

Téměř souběžně s nimi jsou tu dvě kola z Černého mostu. Přijeli na nich Saša Rašilov a Jan Regal – jeho průvodce bludištěm Prahy. „Hodně mě šetřil, jinak bychom tu byli rychleji,“ komentuje cestu známý herec.

Následuje dlouhé čekání na automobily, zpestřené jen příchodem dalšího cestujícího MHD, tentokrát z Dědiny. Obě auta uvízla v koloně a řidiči o sobě dávají vědět jen mobily. První z nich se vymotá za bezmála padesát minut, na druhé čekáme něco málo přes hodinu.

Trocha statistiky

Pokud zprůměrujeme výsledky pro jednotlivé dopravní prostředky, vypadá tabulka takto:

Motocykl..... 30 min.
Kolo..... 30,7 min.
MHD..... 38 min.
Auto..... 56,5 min.

Špičku žebříčku ovlivnilo hlavně to, že motocykl jel jenom jeden, a to z bližší Dědiny. Výsledky cyklistů obsahují časy z obou startovních míst a také hodnoty, které dosáhli sportovci i běžně trénovaní (nebo spíš netrénovaní) jezdci.

Závod v přímém přenosu

Poznámka: Nejde o přímý přepis myšlenek, které táhly hlavou účastníkům závodu. Následující řádky jsou pokusem o rekonstrukci zážitků při cestování po hlavním městě. Následující popis vychází jednak z výpovědí závodníků v cíli, jednak z vlastních zkušeností.

Automobil

Nasednout, zapnout pásy, otočit klíčkem a jedem. Zařadím zpátečku, vycouvám, pravou rukou zapnu Zelenou vlnu. Za jedna, za dva, za tři a už to frčí. Snad ještě stihnu tu zelenou, šlápnu na to… joooo, projel jsem to. Přechod – tak budeš sakra přecházet nebo ne, už se rozmysli! Příště už chodce pouštět nebudu, to bych tu trčel kdovíjak dlouho. Na obzoru fronta, zpomalím za dvě, za jedna a už stojím. Neutrálek, stojí tu všichni, tak co můžu dělat. Aspoň mám čas vyřídit nějaké telefonáty. Mobil, tááák, ahoj zlato, dorazim asi o něco později, uvíznul jsem v zácpě. Popojedem, sakra, vyšlo to akorát na přechod a lidi mi klepaj na sklo. Krčim rameny, co můžu dělat, když to tak vyšlo? Hergot, kam se cpeš ty chytráku z levýho pruhu? Já taky spěchám, spěcháme přece všichni. Adrenalin letí nahoru. Tak cigaretu na uklidnění, s tím stejně nic nenaděláš. Akorát ti pak doktor řekne, že se nemáš rozčilovat.
No, konečně se to trochu hejbe. Tak jedem, ať už jsem tam. Jenom kdyby mě tolik nebrzdily ty semafory… No sláva, už jsem tady. Zaparkovat, zamknout auto, protáhnout záda. Cože, že už jsou všichni tady? No co můžu dělat, když jsem zůstal trčet v zácpě? Kdo to moh čekat?

MHD

Stojí to za dobíhání? Ale co, tak trošku popoběhnu. Super, stihnul jsem to. Díky, pane řidiči! Jedu prakticky z konečné, autobus zeje prázdnotou. Pohodlně se rozvalím na sedačce. Směrem ke konečné metra se místa zaplňují, lidi dokonce i stojí, pouštím sednout jednu maminku. Usměje se na mě. Přemýšlím o tom, jak to dneska dopadne. Vloni vyhrál skútr. Já se teda nikam nepoženu. Tak že bych si něco přečetl? Blesk nebo tu zprávu, co mám zítra odevzdat? Vítězí Blesk. Vztyčené noviny mě odříznou od ostatních spolucestujících, kteří jsou až nepříjemně blízko.
Tak konečná, přestup na metro. Proud lidí mě vynese z autobusu. Než se stačím rozkoukat, jsem v metru. Jede to, frčí to, nerozhlížíme se, rychle dovnitř, ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Nechám se nést davem. Jít rychleji ani pomaleji nejde, v obou případech riskuje člověk kolizi s někým jiným. Standardní rychlost zajišťuje střed v tabulce. Ani mě to nepřekvapilo. Je to taková každodenní rutina, rituál na zahájení pracovní doby. Tak zítra zase metrem!

Kolo

Počasíčko nám dneska přeje, pojede se zčerstva. Babí léto mám nejraději, nejsou už vedra, ale příjemně teplo, fouká čerstvý větřík, to se to pojede. Tři, dva, jedna, start, našlápnu pedály. Jedu v klídku, nestrhám se hned na začátku. Svaly se postupně zahřívají, začíná být i teploučko. Cestu jsem si vybral s předstihem. Není to sice úplně nejkratší, ale zato je to mimo automobilový provoz. Nechci si o sobě přečíst zprávu v Černé kronice. Jede se super, tralalá… Na chvíli křížím hlavní, kde stojí kolony aut. V každém autě jeden, maximálně dva lidi. Nazdar, klucí. Prokličkuju mezi nimi, částečně po chodníku, na semaforu jsem první. Tak čau, nechávám je za zády. Vítr příjemně chladí, ale cestou do kopce jsem se i zapotil. Ve finále musím po chodníku, na Vinohradskou by vjel na kole leda sebevrah. A už jsem tady. Že jsem tu první? To je jedno, i tak je mi fajn po těle. Hlava příjemně prázdná a čistá. Akorát jsem zpocenej. Až se vysprchuju a převlíknu do suchýho, jdu na to. Už se těším.

Na závěr

Chtěla bych poděkovat redakci Motožurnálu, který celou akci uspořádal. Výsledky závodu mohou být pro řadu lidí překvapením. Snad je to inspiruje, aby vyzkoušeli pro každodenní cesty po městě i jiné dopravní prostředky než automobil.

Fotogalerie