reklama

Pobaltím na kolobce, po rovině i do kopce

Představte si, že jedete na měsíc a půl pryč na kolech a hned první den vás kousne pes do pozadí… Průšvih jako hrom, dál se nejede, cesta ještě ani nezačala a už končí. Nikoliv tak na koloběžce. A to není její jediná výhoda.

Naše stroje – Agnes a Rose
Naše stroje – Agnes a Rose
Foto: Milouš Hotař, nakolobce.cz

Pro někoho jí může být právě to, že se na koloběžce nesedí, jiný uvítá třeba technickou nenáročnost, koloběžka nemá žádné převody, takřka nic se nemusí seřizovat ani měnit řetěz. Důležité však je, jak se na ní cítíte. Je to jako s kolem. Může být sebedražší, ale když vám nebude sedět, stejně si s ním cesty neužijete. A koloběžka je něco mezi chůzí a kolem. Tam, kde kolo může být zbytečně rychlé a chůze pomalá, by mohla být koloběžka tou správnou volbou.

Rád bych napsal, že se to na cestách týká i její velikosti, ale zjistili jsme, že stopovat s kolem nebo koloběžkou je naprosto to samé. Tedy když na ní máte brašny. Sice to jde, ale není to úplně ono. Jak při stopování s kolem, tak s koloběžkou je třeba se obrnit trpělivostí.

Ale vraťme se zpátky k onomu psu a pozadí. Kdybych chtěl tuhle zápletku vymyslet, myslím, že by mě to ani ve snu nenapadlo – první den cesty a hned pokousání psem. Ale ono se to vážně stalo. Jet na kolech, tak jsme se vraceli domů. Nechtěl bych šlapat kdovíjak dlouho vestoje. Ale takhle jsme jeli dál. V té době ještě nic nevěda o vzteklině i v naprostém klidu. Když se nám pak něco podobného povedlo se psem v Indonésii, už jsme tak klidní nebyli. Ale to jsme byli na ostrově, kam plula loď jen jednou týdně, takže nebyla cesta zpět. A to prosím máme zvířata moc rádi.

Hodně lidí se nás ptalo, proč zrovna koloběžky. Nejspíše proto, že jsme chtěli zkusit něco nového a hlavně ukázat, že cestovat se dá jakýmkoliv způsobem, jen je třeba mít chuť. A čas. Ten jsme měli. Doma jsme byli očekáváni až v polovině září, kdy měl Jitčin bratranec Piškot z Ochoze u Brna a jeho děvčica Lenka svatbu. A nakonec být za exoty také není k zahození, protože lidi se o vás zajímají a rádi se s vámi seznamují. To je velkou výhodou, když zastavíte u chalupy pro vodu a odjedete pak i s kabelou plnou rajčat.

A teď je začátek srpna, my jedeme dál a obdivujeme krásy Estonska. Třeba místní „Niagáru“. Tento vodopád názvu Jagala má sice výšku pouhých sedm metrů a dvacet centimetrů, ale to je vzhledem k tomu, jaké je Estonsko placka, obdivuhodná výška. Uděláme tam pár fotek s kolobkami a až doma zjišťujeme, že jsme na nich vezli českou vlajku celý ten čas obráceně. Holt i mistr tesař se někdy utne.

Jedeme s mapou v měřítku 1:750 000, takže si nemůžeme stěžovat, když z ní vyčteme, že je na naší cestě most přes řeku, která slouží jako dopravní tepna z Tartu na jezero Peipsi. A on tam není, funguje tam přívoz. Nechceme na něj čekat, tak nás jeden dobrodinec vezme na druhou stranu na pramici. A přitom přidá historku o autech, která prorazila zábrany, neb jela tak rychle v domnění, že je tu most, a spadla do řeky. Ups, zajímavá vzpomínka na dovolenou, kdo se jen tak vykoupe i s autem v řece, že?

Když se dostaneme o pár stovek kilometrů jižněji do Lotyšska, můžeme si díky geografickým podmínkám celého Pobaltí vyjet na nejvyšší z nejnižších kopců v Evropě. Opravdu, nejvyšší vrchol této země – Gaizinkalns – má pouhých 312 metrů nad mořem. Ale dá se dostat o pár desítek metrů výše díky vyhlídce na tomto kopci. Spíše se vlastně dalo. Když se blížíme k vrcholu, máme trošku strach, aby ji neobsadila svatba jedoucí nahoru v autech polepených srdíčky a ověšených balónky. Ale to se nestane, vyhlídka je uzavřena kvůli dezolátnímu stavu. Nevadí, krajinu obdivujeme z dřevěného můstku sjezdovky, která je tu také. Takže pokud někdo pojedete v zimě do Lotyšska, tak lyže určitě s sebou.

Ještě se ale vrátím k těm balónkům: pobaltský zvyk, že jimi auta na svatbě ověší, jsme zkoušeli i u nás doma. Zjistili jsme však, že se pak nesmí na svatbu moc spěchat, neb to ve větší rychlosti děsivě bouchá a praská. Takže když svatba, tak jedině na koloběžce, v poklidu a bez spěchu.

Někde v dálce tušíme Litvu. No však už v ní za pár dnů budeme. Těšíme se do Šiauliai, poblíž něhož stojí světoznámá hora křížů. Když k ní dojedeme, ani nemůžeme uvěřit tomu množství velkých, malých, dřevěných, kovových, betonových křížů, co tu stojí. Dle průvodce jich má být na prostoru zhruba o velikosti fotbalového hřiště čtyři sta tisíc. Ale myslíme, že jich tu bude víc, protože jen během soboty, co jsme ji tam strávili, jsme jich viděli desítku přinášet. Většinou svatebčany, kteří si při umisťování kříže něco přejí. A zase ty svatby. Skoro by se dalo říci, že nám byly na té cestě souzeny, neb nás na jejím konci též jedna čekala. A tak musíme cestou koupit i nějaký svatební dar. Sice nám pak v brašnách ještě tři týdny zavazí, když spíme, nesmíme se moc vrtět, abychom jej ve stanu nerozdrtili, jak je křehký, ale nakonec se povedlo, dovezli jsme jej domů v pořádku.

Když projedeme centrem Evropy, které má být dle Francouzského národního geografického institutu dvacet pět kilometrů severně od Vilniusu – hlavního města Litvy, už to máme pouhých sedm dnů na hranice s Polskem. Přes Grutas, kontroverzní park se sochami Stalinů a Leninů a ostatních soudruhů, kteří jsou už dnes naštěstí jen černou vzpomínkou Litvy, se dostáváme na hranici.

Už nemáme moc času, takže musíme přejet Polsko pokud možno co nejrychleji. Stopem se dostaneme až do hlavního města Warszavy. Dál už ale jedeme vlakem, protože stopovat s koloběžkami není zas až tak moc jednoduché. Ten opouštíme dva kilometry od našich hranic. Přes Moravu pojedeme opět „ani na kole ani pěšky“. Bereme to přes Lysou horu. Není zas až tak vysoká, abychom se na ni nedostali i s kolobrndami. Už dávno totiž jeden moudrý člověk řekl: „Kde je vůle, je i cesta“.

Krátký dovětek: Já vím, vše se dnes točí kolem peněz, taky jsme už tam, že když chceme jet někam pryč, musíme nechat na účtu ležet peníze na hypotéku a kdejaké splátky a vzdát se na ten čas výdělku. A kde pak ještě vzít peníze na cestu? Tak na tohle rád odpovím: Lístky na bus, který nás i s kolobkami odvezl do Tallinu, jsme zaplatili z přeplatku za plyn a celý ten čas jsme žili z peněz, které jsme střádali rok v desetikorunách do kasičky.

Fotogalerie

Naše stroje – Agnes a Rose Estonská Niagára Dle mapy měl tudy vést most Julie na estonské silnici II. třídy A pak že nejsou v Estonsku kopce Zákaz vstupu na vyhlídku na nejvyšší kopec v Lotyšsku – česky to tam naštěstí nenapsali Lotyško má i sjezdovku, takže v zimě lyže s sebou Kdopak ví, k čemu slouží tyto schody u silnice? Najdete jich v Pobaltí stovky Jeden z detailnějších pohledů na Kryžių kalnas (Horu křížů) v Litvě se s námi vsadil, že neujedeme ani jeden tisíc kilometrů, tak právě prohrál Spát se dá všude, když venku je tak, že by psa nevyhnal Lidová tvořivost, občas k vidění už i u nás doma Naše nohy ve Středu Evropy kousek od Vilniusu. Tedy v jednom z nich… Frank Zappa byl měl radost. Julie u jeho památníku ve Vilniusu. Připomíná vám ta fotka něco? Aneb parkování v Litvě Navštivte park v Grūtas v Litvě a tohoto pána uvidíte ještě mnohem vícekrát Stopovat s koloběžkami? Jde to. Ale dře to. hora nám stála v cestě, tak jsme kolobky s úsměvem vytlačili nahoru Šikovné české ručičky opraví vše
Milouš Hotař, nakolobce.cz, 18.01.2010
Do vaší knihovny
Blogy

Východní Balkán - 4. část - Bulharsko - Rodopy

 ()
Na pěkné noclehy si člověk rychle zvykne. Prostě jsme ty krásné přístřešky začali brát jako standard, až jsem větou, že tady noclehy nemusíme hledat, že naopak ony si najdou nás, naše štěstí zakřikla. Dosud jsme ještě neměli krizovku a ta přišla právě ten večer, kdy jsme za městečkem Chadžidimovo…
Peggy | 22.09.2023

Východní Balkán - 3. část - Rozžhavený nejjižnější bod

 ()
Na úvod jsem zapomněla na pár důležitých informací: - Dětem už je (rok 2021) 12 a 14 let (ano, nočník jsme už nechali doma :-) ) a oba jedou ještě docela ochotně.- Luděk má zbrusu nové kolo. Po loňských potížích (2x prasklá vidlice a jiné lahůdky) jsem mu dala nůž na krk, že pokud si nepořídí nový…
Peggy | 11.09.2023

Z Čech k moři – Alpe – Adria

 ()
PŘÍPRAVY KAM SE VYDAT? Nějaký čas ve mně zrála myšlenka nechat letos, až budou děti na táboře, doma obytňák a zkusit něco ujet vlastní silou. Kam bylo jasné - k moři! Otázka byla jen jestli na sever, nebo na jih. A protože mě lákala výzva přejet Alpy, měl jsem jasno celkem brzy a začal jsem hledat…
PetrVobo | 11.07.2023

Rytířská cyklotoulka

 ()
Podmínky pro zahraniční výjezdy nebyly to léto zrovna příznivé, a tak jsme pro další vícedenní cyklotoulku s mou drahou polovičkou Marťou vybrali opět cíl v naší České kotlině: jeden ze symbolů naší vlasti, místo opředené bájemi a pověstmi, na kterém jsme ani jeden ještě nebyl. Ve středu, 30.…
JohnyB | 02.07.2023

Východní Balkán - 2. část - Jak se hledá kamarád, aneb Pošta pro tebe po Srbsku

 ()
Kdo četl naši knihu Cyklotoulky 3 po Balkáně, tak si možná vzpomene, že jsem tam Miroslavovi věnovala celou jednu kapitolu. Teď mu věnuji celou jednu kapitolu blogu. Všechna setkání na cestách, která se protáhnou přes noc, bývají nezapomenutelná. Miroslav a Nevena z Niše jsou ale jedni z těch…
Peggy | 17.06.2023

O čem se mluví:

Cestování na kole Montpellier před 16 minutami
Lehokola Mám tříkolku, a co dál? dnes v 21:03
NEcyklo Covid 22 dnes v 20:45
Vyjížďky, srazy, akce Podzimní sraz NaKole.cz, Lužany u Jičína dnes v 20:40
NEcyklo Co vás vytočilo 148 dnes v 20:29
Vyjížďky, srazy, akce Jaké to bylo - 139 dnes v 19:41
Elektrokola Jakou vazelínu na motor? dnes v 18:22
Vyjížďky, srazy, akce LontBentí víkend na Dyji dnes v 12:24
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

235 cyklistů (16 přihlášených)

Východní Balkán - 4. část - Bulharsko - Rodopy

Na pěkné noclehy si člověk rychle zvykne. Prostě jsme ty krásné přístřešky začali brát jako standard, až jsem…
Peggy | 22.09.2023

Východní Balkán - 3. část - Rozžhavený nejjižnější bod

Na úvod jsem zapomněla na pár důležitých informací: - Dětem už je (rok 2021) 12 a 14 let (ano, nočník jsme už…
Peggy | 11.09.2023

Z Čech k moři – Alpe – Adria

PŘÍPRAVY KAM SE VYDAT? Nějaký čas ve mně zrála myšlenka nechat letos, až budou děti na táboře, doma obytňák…
PetrVobo | 11.07.2023